Článek pochází z Welt.de
Měl to být blitzkrieg. Na Západě nebylo žádným tajemstvím, že sovětská armáda na hranici s Afghánistánem celé týdny shromažďovala vojáky. Ale bylo to považováno za výhružné gesto. Nikdo ve Washingtonu, Londýně, Paříži nebo Bonnu vážně neočekával zásah. Chyba.
27. prosince 1979 byli představitelé tajných služeb, vojenští stratégové a politici z celého světa překvapeni: na kábulském letišti přistálo asi 7 000 výsadkářů z elitní divize, aby zajistili 660 speciálních jednotek KGB a vojenské zpravodajské služby GRU , týdny ve vzduchu sovětská ambasáda - a měla splnit pouze jeden zvláštní rozkaz: útok na prezidentský palác.
Afghánské vedení se tam odpoledne sešlo, aby „poděkovalo“ za invazi sovětských vojsk na severní hranici, která probíhala od 25. prosince 1979. Protože to současnému vládci Hafizullahovi Aminovi připadalo užitečné při obraně své moci, kterou ohrožovaly islámské a nacionalisticko-antikomunistické milice.
Ale pán v Kremlu, Leonid Brežněv , měl jiné plány. Amin pro něj nebyl dost poslušný - a poté, co NATO ukázalo jasnou výhodu proti jadernému vyzbrojování SSSR dvojkolejným rozhodnutím z 15. prosince 1979 , chtěl demonstrovat svou sílu. Nechal tedy jídlo pro hosty na recepci otrávit sovětským kuchařem a nařídil okupaci Afghánistánu.
Výchozím bodem byla „Operace Storm-333“, obsazení prezidentského paláce. Zatímco dva zjevně nezasvěcení sovětští lékaři se po otravě na recepci ještě snažili Aminovi zachránit život, od 19:00 jednotky KGB a GRU zabily afghánskou stráž a obsadily palác Tajbeg; při tom zabili Amina a nejméně dva jeho malé syny.
Útok však neprobíhal tak hladce, jak se očekávalo vzhledem k početní a technické převaze útočníků a jejich mnohem lepší trénovanosti. Naopak jen v „Stormu-333“ zahynulo nejméně 19 elitních sovětských bojovníků, včetně vůdce jednotek KGB plukovníka Grigorije Ivanoviče Bojarinova – možná kvůli „přátelské palbě“. Podle různých zdrojů bylo zabito 330 až 347 Afghánců.
Jako Aminův nástupce byl dosazen Babrak Karmal , který je přísně loajální k Moskvě . Aby zakryla útok, kábulská rozhlasová stanice, která byla ve stejnou dobu obsazena sovětskými speciálními jednotkami, oznámila, že Amin byl svržen, "revolučním tribunálem odsouzen k smrti za zločiny proti afghánskému lidu a okamžitě popraven" .
Ještě ve vánočním duchu musela zareagovat vláda amerického prezidenta Jimmyho Cartera . Několik hodin před útokem mluvčí Sovětského svazu obvinil „vměšování do vnitřních záležitostí Afghánistánu“ a oznámil, že 4000 až 5000 vojáků bylo během vánočního období převezeno do Kábulu, kde se již nacházelo několik tisíc dalších sovětských vojáků. Na hranici se také shromáždilo pět sovětských divizí. Obě prohlášení se ukázala jako překvapivě správná, nehledě na podhodnocený počet zúčastněných vojáků.
Ve skutečnosti se od 25. prosince 1979 přes afghánskou hranici valilo na jih 40 000 mužů s bojovými tanky a obrněnými transportéry a nákladními auty. Během několika hodin měly CIA a NSA prvotní přehled: plně motorizované kolony se tlačily vpřed ve velkém klešťovém pohybu z Kushky v Turkmenské sovětské republice a Termezu v Tádžické sovětské republice. Prvními cíli byla dvě města Herát v západním Afghánistánu a Mazar-i-Sharif ve východním Afghánistánu.
Poté pokračovali po okruhu (mimochodem vybudovaném se sovětskou pomocí): v Kandaháru na jihu se střetly dva útočné klíny, které tak obklíčily střední Afghánistán. Celkem bylo během pár dní nasazeno 80 000 mužů s 1 800 tanky, 2 000 obrněnými transportéry a nákladními auty.
Útočníci ale nepočítali s odporem místních obyvatel. Islamističtí rebelové a kmenové organizace se téměř okamžitě po sovětské invazi začaly bránit. A byly doplněny: Spojené státy získaly v Izraeli zbraně sovětského původu ukořistěné během Jomkipurské války v roce 1973, egyptská armáda využila příležitosti zpeněžit zastaralý materiál z vlastních rezerv, alespoň částečně hrazený Saúdskou Arábií. Tyto zásilky se dostaly do jižního Afghánistánu převážně přes Pákistán.
Ještě důležitější číselně však byly čínské dodávky zbraní. Teng Siao -pching , silák v Pekingu, chtěl Sovětskému svazu v Asii co nejvíce zkomplikovat život a nechal do východního Afghánistánu přivézt ve velkém množství pušky Kalašnikov, munici a výbušniny.
Po léta bojovala v nehostinné zemi sovětská vojska . Byla to čistě imperialistická okupace na úkor civilního obyvatelstva; neprobíhala žádná stavební opatření jako výstavba škol, elektrické a komunikační sítě a podobně. Systematicky byly naopak ničeny závlahové systémy, které jsou pro zemědělství naprosto nezbytné. Téměř od počátku se okupační síly dopouštěly i válečných zločinů na civilním obyvatelstvu, většinou jako „reakce“ na útoky rebelů – což samozřejmě vedlo jen k dalším útokům.
Podle některých analytiků se situace pro sovětské jednotky v Afghánistánu definitivně změnila, když Spojené státy v září 1986 dodaly Afghánistánu moderní protiletadlové rakety Stinger odpalované z ramen. Je sporné, zda bylo sestřeleno jen kolem stovky nebo více než 350 letadel a vrtulníků. Psychologický efekt byl rozhodně obrovský.
Počínaje lednem 1987 stáhl nový šéf Kremlu Michail Gorbačov vojáky z Afghánistánu, aniž by je nahradil. Zbývající formace byly staženy ve dvou velkých kolonách v létě 1988 a kolem přelomu roku 1988/89. Poslední sovětský voják opustil zemi 15. února 1989.
Za deset let od sovětské invaze do stažení sloužilo v Afghánistánu asi 620 000 mužů, ale pouze maximálně 115 000 v jednu chvíli. Ztráty útočníků činily nejméně 14 523 mrtvých, ale podle jiných zdrojů možná 26 000. Více než 50 000 vojáků bylo zraněno a 450 000 bylo považováno za alespoň dočasně postižených nemocí. Na afghánské straně zemřelo nejméně 100 000, možná 180 000 dobrovolníků a 560 000 až dva miliony civilistů.
Výsledkem sovětské invaze do Afghánistánu byla poražená a demoralizovaná armáda, do značné míry zdevastovaná země, masivní ztráty civilistů a bojovníků na obou stranách – a radikalizovaná skupina „svatých bojovníků“. Po svém vítězství nad komunistickou světovou mocností se rozhodla zaútočit na svobodný Západ. SSSR za to nepřímo nese alespoň určitou odpovědnost.
