Článek pochází z TheDiplomat.com

V posledních měsících získala třetí čínská letadlová loď, známá jako 003, zvýšenou pozornost médií, když její stavba postupuje rychle v loděnici Jiangnan v Šanghaji, přičemž spuštění se odhaduje na první čtvrtletí roku 2022. Současně v loděnici Cochin v Indický Kochi, domácí INS Vikrant, také šlapá, aby dosáhl svých milníků, s cílem zahájit své dlouho očekávané námořní zkoušky v nadcházejících měsících

Pokrok Vikrantu a 003 jsou užitečnými reprezentacemi fascinujícího způsobu, jakým indické námořnictvo (IN) a čínské námořnictvo Čínské lidové osvobozenecké armády (PLAN) přistoupily ke svým příslušným leteckým programům. Tento článek, první ve dvoudílné sérii, zhodnotí trajektorii dopravních programů IN a PLAN od nedávné minulosti po současnost a zváží jejich budoucí vyhlídky v kontextu strategických námořních priorit obou národů.

Nastavení fáze

Před rokem 2010 obecná obranná komunita věřila, že Indie má více zkušeností s provozováním dopravců než Čína. To bylo zřejmé, jednoduše na základě toho, že PLAN nikdy neobsluhoval žádný typ letadlové lodi před tím, než na konci roku 2012 obdržel do služby CV-16 Liaoning. Mezitím Indie provozovala 20 000 tunový INS Vikrant R11 (postavený Británií a zamýšlený k HMS Hercules) v letech 1961 až 1997 a 29 000 tun INS Viraat (bývalý HMS Hermes) v letech 1987 až 2016. Z těchto dvou letadlových lodí fungoval Vikrant jako nosič katapultů (CATOBAR) až do konce 80. let, načež byl upraven skokem na lyžích, aby primárně provozoval trysky námořních Harrierů jako nosič vertikální schopnosti krátkého vzletu a přistání (VSTOL), zatímco INS Viraat fungoval jako nosič VSTOL od samého počátku přijímání IN. V současnosti,

Ačkoli PLAN před Liaoningem nikdy neprovozoval žádnou letadlovou loď, Čína byla vystavena působení některých dalších letadlových lodí, ze kterých mohla čerpat. Bývalý HMAS Melbourne, australský lehký nosič třídy Majestic, byl prodán do Číny v 80. letech po odchodu do šrotu. Relativně kompletní loď pravděpodobně před sešrotováním poskytla čínskému námořnictvu užitečné informace vzhledem k neexistenci předchozí expozice letadlovým lodím, ačkoli je obtížné posoudit skutečný rozsah technického pokroku. V 90. letech byly do Číny prodány také dva dopravci třídy Kyjev z bývalého Sovětského svazu (a sesterské lodě admirála Gorškova), Kyjev a Minsk. Tyto dvě lodě byly přeměněny na námořní muzea a zábavní parky, ale je pravděpodobné, že byli podobně hodnoceni PLÁNem, aby dále přispěli k jejich dlouhodobým cílům letadlové lodi té doby. Nakonec žádný z bývalých Melbourne, bývalých Kyjevů ani bývalých Minsků nebyl PLÁNem přeměněn na operativní letoun, pravděpodobně v důsledku inherentních omezení jejich konstrukcí a stáří jejich trupu, stejně jako ekonomického a loďařského námořnictva. tehdejší priority. Teprve v roce 1998, kdy Čína obdržela ex-Varyag, nedokončený trup druhého dopravce třídy Kuznetsov v Sovětském svazu (jehož nákup a převod z Ukrajiny byl sám o sobě ságou), Čína získala trup, který by mohl být životaschopný přeměněn na operační válečnou loď. pravděpodobně důsledkem inherentních omezení jejich konstrukcí a stáří jejich trupu, stejně jako ekonomických a námořních priorit námořnictva v té době. Teprve v roce 1998, kdy Čína obdržela ex-Varyag, nedokončený trup druhého dopravce třídy Kuznetsov v Sovětském svazu (jehož nákup a převod z Ukrajiny byl sám o sobě ságou), Čína získala trup, který by mohl být životaschopný přeměněn na operační válečnou loď. pravděpodobně důsledkem inherentních omezení jejich konstrukcí a stáří jejich trupu, stejně jako ekonomických a námořních priorit námořnictva v té době. Teprve v roce 1998, kdy Čína obdržela bývalý Varyag, nedokončený trup druhého dopravce třídy Kuznetsov v Sovětském svazu (jehož nákup a převod z Ukrajiny byl sám o sobě ságou), Čína získala trup, který by mohl být životaschopný přeměněn na operační válečnou loď.

Baví vás tento článek? Kliknutím sem se přihlásíte k odběru pro plný přístup. Jen 5 $ měsíčně.

Proto v prvním desetiletí nového tisíciletí uvedly IN i PLAN kola do pohybu, aby mohly provádět robustní programy letadlových lodí. Indie si uvědomila potřebu přepracovat své nosné síly pomocí novějších a schopnějších lodí, zatímco Čína se snažila zajistit počátky silné nosné kapacity.

Vikramaditya a Liaoning

DIPLOMAT BRIEF

TÝDENNÍ ZPRAVODAJ

N

V důsledku geopolitické účelnosti a dostupnosti trupu se Indie a Čína ocitly na podobných cestách pro první ze svých nových letadlových lodí. IN i PLAN přijaly značně přepracované nosiče původně postavené bývalým Sovětským svazem: INS Vikramaditya (ex-Gorshkov) a CV-16 Liaoning (ex-Varyag). Tyto lodě se však vydaly na velmi odlišné cesty, aby dosáhly provozního stavu ve svých nových domovských námořnictvách.

Bývalý Gorškov byl v roce 2004 prodán Indii zdarma, ale za renovaci samotného dopravce měl cenu 800 milionů dolarů, kterou by mělo Rusko dokončit v loděnici Sevmash k dodání v roce 2008 pod názvem INS Vikramaditya. Rozsah práce nebyl zanedbatelný, protože vyžadoval nejen odstranění nedílné výzbroje lodi (odlišnou od třídy Kyjev v roli dopravce / křižníku), ale také rozsáhlé rozšíření letové paluby lodi o skok na lyžích a aretační zařízení pro provoz STOBAR. Překročení nákladů bohužel zvýšilo cenu na konečný účet 2,35 miliardy $ a zpoždění posunula dodávku do roku 2013, přičemž samotná loď dosáhla v roce 2014 indických vod.

Primární airwingu INS Vikramaditya se skládá až z 26 víceúčelových stíhačů Mig-29K a 10 rodinných vrtulníků Kamov 28/31 pro protiponorkovou (ASW) a vzdušnou misi včasného varování (AEW), všechny pořízené z Ruska. Rusko také poskytlo výcvik pro zahájení indických pilotů na operace STOBAR, což je pozoruhodné, protože v té době indické námořnictvo neprovádělo zadržené zotavení po celá desetiletí, protože původní INS Vikrant R11 opustil svůj katapult vypuštěný letoun pro VSTOL Harrier.

Ex-Varyag byla prodána Ukrajinou do Číny v roce 1998. V té době nebyla loď součástí oficiálního vládního projektu a měla se místo toho stát kasinem. Zvětralý, ale robustní trup dosáhl čínských vod počátkem roku 2002 po několika zpožděních na své cestě. Dopravce zůstal v dalianské loděnici, kde vyšlo najevo, že není předurčeno stát se místem konání zábavy. Počáteční, navenek viditelná práce spočívala pouze v některých přerušovaných protikorozních úpravách na lodním ostrově a v pilotním prostoru, a teprve v roce 2009 byly zahájeny zjevné strukturální práce na lodi, iniciované velkými výřezy na lodním ostrově. Loď by následně vyplula na své první námořní zkoušky v srpnu 2011, než byla uvedena do provozu v PLÁNU v září 2012 jako Liaoning.

Indické zadávání zakázek na Vikramaditya a čínské zadávání zakázek na Liaoning jsou fascinující svou podobností: oba byli přepravci STOBAR s původem v Sovětském svazu, oba dostali významnou práci a vstoupili do služby během několika let od sebe a oba čelili vlastnímu podílu na pokusy a neúspěchy. Při plném výtlaku 45 000 tun je Vikramaditya lehčí než Liaoning, plný 65 000 tun, ale bojuje podobnými bojovými airwings, protože Vikramaditya provozuje menší Mig-29K a Liaoning provozuje větší J-15. Mig-29K i J-15 postrádají flexibilitu, aby mohly spolehlivě vzlétnout při své maximální vzletové hmotnosti (MTOW) za všech podmínek díky své konfiguraci STOBAR, čímž úměrně ovlivní jejich maximální dosah a užitečné zatížení, i když v absolutních číslech vydrží Mig-29K menší dojezd a užitečné zatížení než J-15 jednoduše na základě jejich různých hmotnostních tříd a tahu motoru. V současné době jsou však oba typy důvěryhodnými víceúčelovými stíhači čtvrté generace se schopností překonávat vizuální dosah (BVR) a schopnostmi úderů a námořních úderů, ale postrádají schopnější avioniku, jako jsou radary AESA nebo novější zbraně BVR.

Rozdíly mezi Vikramaditya a Liaoning - stejně jako jejich příslušná airwings - jsou přerušovány stupněm domorodé soběstačnosti. Nákup domácích subsystémů a provádění prací v domácích loděnicích a vybavení dopravce letadly vyráběnými v tuzemsku poskytuje nejen zkušenosti pro budoucí projekty, ale obvykle také umožňuje vynikající podporu pro rutinní provoz a údržbu, protože logistický vlak a lidské znalosti nepotřebují organizovat a dovážet ze zahraničí. Není nutné říkat, že tato výběrová řízení jsou definována dostupností a vyspělostí loďařského průmyslu každého národa a celkového vojenského průmyslového komplexu. Některé z těchto rozdílů se stanou viditelnějšími při kontrole prvního indického dopravce vyráběného v tuzemsku, INS Vikrant,

Vikrant a Shandong

INS Vikrant - také známý jako Indigenous Aircraft Carrier 1 (IAC-1) - je 45 000 tunový výtlačný STOBAR nosič postavený Indií v loděnici Cochin. Vikrant byl poprvé stanoven v únoru 2009 s plány v té době zaměřenými na dosažení námořních zkoušek do roku 2013, kdy měla být loď uvedena do provozu v roce 2014. Bohužel loď utrpěla mnohá zpoždění, byla vypuštěna bez svého ostrova a kompletní pilotní kabiny v srpnu 2013 , než byl v červnu 2015 znovu nasazen a vyzdvižen ve strukturálně úplném stavu, který je v souladu s mezinárodními normami dokončení lodi v době spuštění. Od roku 2015 byla loď vybavena. Na konci června 2021 se loď musí ještě vydat na svůj první námořní pokus, ale nejnovější zprávy silně naznačují, že k tomu pravděpodobně dojde v následujících měsících.

Baví vás tento článek? Kliknutím sem se přihlásíte k odběru pro plný přístup. Jen 5 $ měsíčně.

Proto by INS Vikrant mohl vstoupit do služby mezi koncem roku 2022 a 2023, tedy celkovým obdobím 13 až 14 let mezi zahájením prací a uvedením do provozu. Uplynulý čas je nepopiratelně dlouhý, ale to není zcela neočekávané, když vezmeme v úvahu, že Vikrant je zdaleka největší domorodá válečná loď postavená v tomto okamžiku Indií (další největší jsou torpédoborce o hmotnosti 7 500 tun), stejně jako stav indické stavby lodí. průmysl a zapojení a spoléhání se na mnoho zahraničních dodavatelů pro klíčové subsystémy, jak bude uvedeno níže.

Vikrant byl poprvé objednán v roce 2004, spolu s plány nákupu dopravce, který by se stal INS Vikramaditya, pocházejícího z cíle na konci 80. let nahradit dva indické dopravce, kteří v té době sloužili (INS Viraat a starší INS Vikrant R11). Design a konfigurace Vikrantu je stejně zajímavá jako cesta, kterou prošel svými stavebními milníky. Konfigurace lodního ostrova, letové paluby a výtahů připomíná zmenšenou konfiguraci nosiče třídy Kuznetsov a představuje se jako rozumný nosič STOBAR malé až střední velikosti. Na lodi jsou vybaveny různé klíčové subsystémy dovážené ze zahraničí, například čtyři plynové turbíny General Electric LM2500 +, které pohánějí loď, a primární radarová sada pořízená ze Španělska a Izraele,

Primární airwing Vikrantu bude sestávat z 10 vrtulníků a 26 Mig-29K při uvedení do provozu. Námořní varianta vyvíjeného lehkého víceúčelového stíhače Tejas byla nakonec opuštěna indickým námořnictvem namísto nového dvoumotorového námořního stíhače odvozeného od Tejasu s názvem TEDBF (Twin Engine Deck Based Fighter, který bude podrobněji přezkoumán příští měsíc). Program nákupu 57 letadel carrierborne překlenout airwing pro Vikrant a Vikramaditya má ještě vidět konečné rozhodnutí; nicméně mezinárodní prodejci z USA, Ruska a Francie mají všechny nabídky v terénu.

Překvapivě jedním z omezujících faktorů vynucených konstrukcí samotného INS Vikrant je velikost jeho výtahů. U 10 x 14 metrů každým, dva výtahy byly určeny, aby se přizpůsobila námořní Tejas a MiG-29K, ale ukázalo poněkud malý, aby pohodlně vešly západní carrierborne letadla, jako je francouzský Rafale-M a US F / A-18E / F Super Sršeň, a na definitivní řešení ještě nebylo třeba dospět. Výtahy na Vikrantu jsou nicméně moudře umístěné na pravém okraji letové paluby, zatímco Vikramaditya zdědila své dva výtahy umístěné uprostřed letové paluby, což je nežádoucí pozůstatek třídy v Kyjevě.

Na začátku 2010s, pověsti se objevily, že PLÁN by obstarat STOBAR nosič odvozený z Liaoning, před pořízením svého prvního CATOBAR nosič. Tato loď byla původně známá jako dopravce 001A, poté byla identifikována jako 002 a následně vstoupila do služby jako CV-17 Shandong. O prvních pracích se říkalo, že začaly koncem roku 2013 v loděnici v Dalian řezáním oceli, a první moduly lodi byly položeny v suchém doku v roce 2015, což externím pozorovatelům poskytlo první viditelné potvrzení prvního čínsky vyrobeného nosiče. Shandong byl zahájen v dubnu 2017 a námořní zkoušky byly zahájeny o rok později v březnu 2018, než byl uveden do provozu v PLÁNU v prosinci 2019, takže mezi zahájením prací a uvedením do provozu strávil šest let.

Konfigurace Shandongu následuje po konfiguraci Liaoning, která má stejný vnější design a primární rozměry a posunutí, přičemž obsahuje určitá vylepšení, jako je menší a přepracovaný ostrov a drobné úpravy letové paluby a zbraní. Interně byl Shandong zkonstruován podle moderních standardů kontroly poškození PLAN a lodní pohon údajně přijal variantu parního kotle a turbínového systému vyvinutého pro nosič 003. Podobně jako u Liaoning, zbytek subsystémů Shandong je získáván v tuzemsku, v některých případy využívající vyvinuté varianty subsystémů z Liaoningu (například radar AESA řady 346). Airwarová kapacita Shandongu je identická s Liaoningem a navzdory spekulacím neexistují žádné důkazy o tom, že hangár Shandongu je větší než hangár Liaoning.

Mezihra

Indické zadávání zakázek pro INS Vikramaditya a INS Vikrant a čínské zadávání zakázek na CV-16 Liaoning a CV-17 Shandong byly zjevením a projevem určitých silných a slabých stránek základního loďařského průmyslu a vojenských průmyslových komplexů každého národa.

Pozoruhodný je zejména způsob, jakým Vikrant a Shandong postupovali ve své práci: počáteční práce na Vikrantu začaly asi čtyři roky před zahájením ekvivalentní práce se Shandongem, ale ten vstoupil do služby nejméně o dva roky (a počítá se) dopředu první, v době psaní. Některé z tohoto rozdílu lze jistě připsat skutečnosti, že Shandong je odvozený design Liaoningu a nelze také podceňovat účinky pandemie na Vikranta. Ale na druhou stranu je nepopiratelné, že Shandong je o přibližně 20 000 tun větší loď než Vikrant a je vybavena původními subsystémy, přičemž všechny počáteční práce na uvedení do provozu potřebují méně než polovinu celkového času než Vikrant.

Při zpětném pohledu se toto odlišné tempo pokroku jeví jako zjevné při srovnání rozsahu a propracovanosti celkového indického loďařského průmyslu s průmyslem v Číně, stejně jako při zkoumání vyspělosti domácích dodavatelů pro různé subsystémy, které byl každý národ schopen vyrobit (a tedy dodávat včas). Jak však IN a PLAN vstoupily do 20. let 20. století, trajektorie nákupu dopravců nebyla odlišná: oba brzy nasadí nebo již postaví dva dopravce STOBAR do provozu, přičemž IN má určitou část zkušeností z historického námořního letectví, z nichž může čerpat, a PLÁNUJÍCÍ využití jejich impozantního domorodého loďařského průmyslu a leteckého průmyslu k rychlému výcviku a rozvoji základních kompetencí pro provozování dopravců.

Jakmile se však podíváme na pořízení každého námořnictva u jejich třetího dopravce, jejich budoucí vývoj airwingu dopravce a rozsah doprovodu jejich dopravce, IN a PLAN se začnou rozbíhat ve svých trajektoriích. Tato témata budou přezkoumána v druhé části této série příští měsíc.