Clanek pochazi z MoscowTimes
Na samém začátku války Němci porušili neutralitu Belgie, což přimělo Anglii ke vstupu do konfliktu.
V roce 1917 se rozhodli zahájit neomezenou podvodní válku, čímž poskytli Spojeným státům vynikající záminku, aby se připojily k Entente.
Konečně třetí chyba: ofenziva na západní frontě na jaře 1918; operace, při níž německá Stavka dala do sázky všechny své rezervy - a prohrála. Místo toho mohli Němci podle Churchilla, sedět na hluché obraně, nutit spojence k útoku a, jak je demonstrují, vyjednávat o kompromisu od Entente na základě předválečného statusu quo.
Třetí bod je nejslabší v jeho argumentaci. Začátkem roku 1918 bylo před Němci otevřeno jedinečné okno příležitosti: Rusko už opustilo válku a americká armáda do Evropy ještě nedorazila. Kromě toho, do jara 1918, německé velení již mělo pracovní schéma pro průlom poziční obrany, které dříve neexistovalo. Kdyby těchto šancí nevyužila, pak by Stefan Zweig napsal svůj „nevratný okamžik“ ne o napoleonském maršálovi Grušovi, který přišel pozdě na Waterloo, ale o generálu Ludendorffovi, šéfovi operačního oddělení Nejvyššího velitelství císařské armády, klíčové postavě vojenské hierarchie Druhé říše.
Jaká byla jeho volba v roce 1918? Čekání na příchod Američanů na frontu a „prodlužování“ války na rok 1919, mající hladovějící populaci v týlu – takže strategie. Skutečnou chybou, kterou Německo udělalo na jaře 1918, nebylo to, že riskovalo všechno kvůli rychlému vítězství, ale právě to, že riskovalo ne všechny, když se rozhodlo hazardovat u dvou stolů najednou - ve Francii a na Ukrajině.
Na vlasy úspěchu
Německá ofenziva na západní frontě začala 21. března 1918. Do dnešního dne zde Ludendorf vytáhl 192 divizí, poprvé od srpna 1914, a poskytl Němcům početní převahu - Anglo-francouzština měla 178 divizí. V klíčových oblastech to bylo ještě výraznější - dvou-, a dokonce trojnásobně. Britská fronta byla rozbitá a rychle (samozřejmě podle měřítek prvního světa) převrácena na Lamanšský průliv.
Do konce března byli Němci odděleni od vítězství o několik kilometrů, poblíž Amiensu byli blízko oddělení spojeneckých armád a nutili Brity, aby evakuovali svůj ostrov, pak aby se vypořádali s Francouzi. Zkrátka dělat to, co se jim v květnu 1940 tak dařilo. Amiens se ale bránil, pro jeho dopadení Němcům chybělo několik divizí.
Nová krize propukla v dubnu, kdy německé velení neslo směr hlavního úderu do Flander. Fronta znovu praskla a britský vrchní velitel, polní maršál, musel vyslat ubohý rozkaz k vojskům: „Stůjte v jeho pozicích k smrti. Zády ke zdi, věřící v spravedlnost své věci, musí každý z nás bojovat až do konce.
Britové a pak zůstali na okraji propasti, lpěli na ní doslova zuby. Pak v květnu začali Němci připravovat stávku na francouzský sektor fronty v Champagne. V této době byly těžké ztráty tak vyčerpány německou armádou, že museli vyhledat pomoc z Rakouska-Uherska, a v červenci se na západní frontě objevily první divize obou monarchií. A tady je zajímavá otázka: co bojovat ve Vídni, bylo pro Němce lepší převézt vlastní vojska z východní fronty, de iure zrušeno po odstoupení Ruska z války, ale de facto docela existovalo?
Soudě sami: v říjnu 1917 bylo na Západě 147 německých divizí, na Východě - 78. Do začátku rozhodující německé ofenzivy se na západní frontě soustředilo 192 divizí, na Východě jich ale zůstalo 53. I bez Rakousko-Uherců zde Němci dál drželi více než milion (nebo spíše 1,140 milionu) vojáků a důstojníků. Do 15. května odtud přešlo na západní frontu dalších 8 divizí, po nichž se přestupy zastavily až do podzimu.
Co dělala zbývající gigantická masa vojáků na Východě? A zajistila splnění podmínek Brestova míru.
Žádný chléb, žádná podívaná
Brest-Litovskovská smlouva uvalená na Rusko byla tak krutá, že i bolševici, jejichž přežití zcela záviselo na jejím závěru, kolísali. Při hlasování na rozhodujícím zasedání ústředního výboru získal Lenin stoupenci pokračování války s Německem s minimální většinou hlasů - 7:6.
Hlavní cenou, kterou Němci v Brestu obdrželi, byla kontrola nad Ukrajinou. V krátkodobém horizontu dal Německu naději na řešení potravinového problému, který ho trýznil; ukrajinská vesnice měla zásobovat milion tun chleba. A aby zásoby proběhly veseleji, Němci iniciovali převrat v Kyjevě a Pavel Skoropadskij se dostal k moci: 29. dubna 1918 ho Všeukrajinský kongres vektorů vyhlásil hetmanem celé Ukrajiny.
Ve střednědobém horizontu se Němci považovali za vlastníky nové říše na východě - "německé Indie", táhnoucí se do Messopotamie a Arábie, Baku a Persie. Ukrajinská předmostí byla výchozí pozicí, která tyto sny oděrovala do masa a kostí – alespoň to, zdálo se tak jaro.
Německé divize na východě tedy neseděly nečinně. Poté, co obsadili Ukrajinu, vstoupili 8. května do Rostova na Donu, pak bojovali s rudými pod Batayem a Taganrogem, přistáli v Gruzii, potlačili povstání v Kyjevské oblasti a Volyn proti Skoropadskému. A samozřejmě se snažili z Ukrajiny vymáčknout stejný chléb - hetmanské úřady v tomto ohledu byly zcela impotentní. Před námi: Němci prohráli bitvu o ukrajinskou sklizeň. Během roku 1918 dodal 129 310 tun obilí, ale pouze 48 575 tun se dostalo do Německa a zbytek šířil potoky na divočině vychvalovaného německého "Ordnung".
Zpětně vypadá celé východní dobrodružství Berlína jako čisté šílenství. Válka na Západě pokračovala, skutečná politika požadovala uzavření umírněného míru, aby získal čas a uvolnil vojska pro rozhodující bitvy. Bismarck v roce 1866 neponížil Rakousko anexemi a odškodněním, čímž si zachoval svou neutralitu v nadcházející francouzsko-pruské válce. Ale v roce 1918 nebyli v Bismarcku žádní politici a duch „německé Indie“ zakrýval oči německým elitám. Představovali si sami sebe jako nejlepší studenty Machiavelliho, flirtovali s bolševiky v Moskvě, zároveň podporovali své protivníky na Ukrajině a na Donu (prostřednictvím Dona atamana Krasnova část zbraní dodávaných Němci padla i Dobrovolská armáda Denikin - zásadový odpůrce Světa Brestů).
Teprve na konci srpna 1918, kdy už Leninovu režimu hrozilo skutečné nebezpečí svržení - na Volze povstalecký československý sbor obsazoval jedno město za druhým, Britové přistáli v Murmansku a Arkhangelsku, na Sibiři, sovětská mocnost se přes noc zhroutila - Berlín nakonec spoléhal na bolševiky a slíbil jim vojenskou pomoc.
Němci ale neměli čas tento slib splnit, neboť velmi brzy se nestali na Rusku a dokonce ani na Ukrajinu.
Makedonská katastrofa
8. srpna 1918 Ludendorff ve svých pamětech nazval "nejtemnějším dnem německé armády". Ten den ji u Amiensu udeřily britské jednotky, které okamžitě postoupily o 18 km. Od té chvíle iniciativa konečně přešla na Spojence, kteří nyní krok za krokem tlačili Němce na východ.
Německá fronta se však ohýbala, pomalu se plazila v rámci Říše, ale nezhroutila se. A vyhlídky pro Entente nebyly ani tak růžové, jeho vůdci se připravovali na pokračování války v roce 1919 a další skeptici nabídli, že budou trpěliví ve 20. letech 20. století. Pokud by se bitvy omezily na území severní Francie a Belgie, Němci a nyní by byla šance realizovat strategii vyčerpání, čehož se Churchill obával.
Černá labuť pochází tam, kde nečekali.
Achillova pátá z Druhé říše byla Fronta Soluň, nebo, jak se v německé tradici nazývá, Makedonská - Mazedonische Fronta. (Jak si nemohu vzpomenout, že Achilles měl přímý postoj k Makedonii, protože Alexandr Veliký byl považován za svého přímého potomka na mateřské straně.) Po celou dobu války bylo toto operační divadlo považováno za hluché zapadákov a jeho obrana byla svěřena nejslabšímu členovi Čtvrtého svazu, Bulharska.
V létě 1918 se makedonská fronta držela 13 bulharských a 1 německých pěších divizí. Po nashromáždění sil zasáhli Spojenci 15. září 29 svých divizí a v první den ofenzivy prorazili obranu Bulharů, po které bulharská armáda posypala jako dominová klouby.
Teprve poté zde Němci začali převádět posily z Ukrajiny. Příliš pozdě: první dvě německé divize dorazily na Balkán až do 7. října a musely vykopat z Niche - to je 160 km od místa počátečního průlomu. Už nebyla pevná fronta a o pět dní později, obejité z křídl, se stáhli na sever.
V této době Bulharsko již opustilo válku, Osmanská říše byla na pokraji odchodu a Rakousko-Uhersko prožívalo poslední týdny.
Zůstává v hrdé samotě a Německo ztratilo šanci snížit válku v remíze. Již 3. října vrchní velení vyzvalo císaře Wilhelma, aby okamžitě poslal Entente návrh na příměří: „Vzhledem ke zhroucení fronty v Makedonii, což s sebou nese výrazné oslabení naší západní fronty, která již zažívá značné zatížení a rostoucí ztráty, již neexistuje sebemenší možnost vnucení míru nepříteli. Za těchto okolností by měla být zastavena vojenská akce, aby se zachránil německý lid před marnými oběťmi.
Aby návrh na příměří vypadal přesvědčivější, byl císař přesvědčen, aby vytvořil novou vládu od zástupců parlamentních stran, po které se „spící instituce“ německých politiků náhle probudily, situace se rychle vymkla kontrole a změnila se v plnohodnotnou listopadovou revoluci.
Následně přijdou němečtí generálové s legendou o „bodnutí do zad“: armáda držela frontu až do posledního dne, a kdyby týl nebyl rozložen politickými demagogy, Německo by válku neprohrálo. Možná existuje racionální zrno, je-li objasněno, že to nejsou revolucionáři, ale německý příkaz sám s vlastními rukama zasadil tuto notoricky známou ránu do zad.
Je snadné si představit alternativní scénář, v němž 10-15 německých divizí, převedených z Ukrajiny v létě 1918, upevňuje makedonskou frontu. A pak na Západě mají Němci šanci, vyčerpání Entente s tvrdohlavou obranou, dosáhnout kompromisního míru. Německá říše však na Ukrajinu lpěla s mrtvým sevřením a pošpinila ji až po její smrti. Německá vojensko-politická elita tedy vyměnila čestný svět za „přenosné obžerství“ o objemu 48 tisíc tun obilí – bídný pokles moře potřeb hladovějící Říše.
„Císařské Německo roku 1918 propáslo poslední šanci vyhrát válku kvůli její nezkrotné chamtivosti,“ napsala německá publicistka a historička Sebastian Haffnerová. – A ani si neuvědomila, co se skutečně stalo, a nechala se oklamat směšnými legendami o „bodnutí do zad vítězné armády“. Německo se z tohoto pozdvižení nikdy nevzpamatovalo. Od podzimu 1918 se Němci stali politicky šíleným lidem.
Lepší to říct nemůžeš.
