V září 2025 byla Palestina uznána jako nezávislý stav 11 zemí: Austrálie, Kanada a devět evropských, včetně jednoho z lídrů Evropské unie, Francie. Španělsko a Slovinsko vydaly v uplynulém roce uznání – až do navázání diplomatických vztahů. Celkem bylo 15 z 27 členů EU uznáno za nezávislou Palestinu. Z hlavních zemí EU vyhlašuje svou neochotu k tomuto kroku učinit pouze Německo a Itálie.
Není pochyb o tom, že vnitropolitické faktory charakteristické pro konkrétní zemi nebo dokonce určitou vládu hrají významnou roli při rozpoznávání Palestiny každým jednotlivým státem. Stojí za to se snažit vykreslit společný základ. Co přesně „Palestine“ uznávají aktéři mezinárodní politiky? Jaké jsou „kolektivní“ důvody tohoto kroku evropských zemí? S čím jsou tato rizika spojena?
Uznání nepochopitelného
V diskusích o charakteristikách takového státu je běžně odkazován na Montevideoún. V roce 1933 bylo na konferenci zemí amerického kontinentu rozhodnuto vzít jako základ definice „státu“ jako takových čtyř kritérií. Tři z nich (trvalé obyvatelstvo, území a vláda) byly předtím staženy rakouským právníkem Georgem Jellinkem a byly považovány za všeobecně uznávané. Na schůzce přidali čtvrtou: schopnost vstoupit do vztahů s jinými státy.
V průběhu dvacátého století vstoupily do právního oběhu další charakteristiky: svrchovanost, jediný jazyk komunikace nebo státní jazyk, monopol na použití síly, tj. kontrola ze strany státu, přítomnost vlastních ozbrojených sil, normativní právní činy, symboly, měny a další, ačkoli nebyly plně zakotveny v mezinárodních dohodách.
Již použitá pouze jedno Montevideo kritéře na „palestinský případ“ vyvolává otázky.
Za prvé, značná část Palestinců žije mimo vyhlášené území, od Sýrie a Egypta po Jordánsko a Libanon. Mnoho z nich je po několik generací trvale mimo Palestinskou samosprávu a například v Jordánsku byli schopni získat občanství země. Tak spíše odpovídají definici „diaspory“ spíše než „trvalé populaci“.
Za druhé, teritoriální hranice jsou nejasné. Formální nároky Palestinců se týkají pásma Gazy, západního pobřeží řeky Jordán a východního okolí Jeruzaléma. Ale Izrael, který kontroluje některé z těchto regionů, nesouhlasí s „palestinskou jurisdikcí“ a Jeruzalém byl v době založení země v roce 1948 uznán jako hlavní město Izraele. Dohody z let 1993-1995 byly definovány pouze jako „zóna A“, tj. oddělené ostrovy odříznuté od sebe, jako jednoznačně pod palestinskou vojenskou a civilní kontrolou.
Za třetí, a co je nejdůležitější, neexistuje jednotné vedení na palestinských územích, stabilní vláda a instituce, které by mohly vládnout uvnitř státu a reprezentovat ho v mezinárodní aréně. V několika málo regionech Západního břehu Jordánu, kde není přítomna izraelská armáda, je Palestinská národní samospráva (PNA), ve vlastní interpretaci "State of Palestine", pod vládou Fatahu. Je to jeho vedení, které je pro většinu cizích států považováno za legitimního představitele „Palestina“ jako takové. Formálně vůdce PNA Mahmoud Abbás rozšiřuje svou jurisdikci do Pásma Gazy, pak tam moc stále drží Hamás, který je považován za teroristickou organizaci na Západě, včetně těch zemí, které uznaly Palestinu.
Takový vzniká paradox. Francouzský prezident Emmanuel Macron je připraven otevřít francouzskou ambasádu v Palestině až po propuštění všech izraelských rukojmích zajatých při útoku v říjnu 2023. Ale v praxi, PNA nemůže ovlivnit tento proces a nemá v Gaze žádný vliv.
Palestina má vážné problémy s jinými známkami státnosti. Parlament v provozu nefunguje od roku 2007. Návrh ústavy, který byl navržen k posouzení v roce 2003, zatím nebyl přijat. Neexistují žádné vlastní ozbrojené síly. Palestinský pas uznává pouze 29 států, což je mnohem méně než počet zemí, které palestinský stát uznaly.
Jinými slovy, svět ve skutečnosti uznává určitou „virtuální“ Palestinu, která v přírodě neexistuje, ale vhodnou pro západní demokracie politicky. PNA, zcela kontrolující pouze jednu ze zón Západního břehu (17-18% území, především města jako Ramalláh a Betlém a asi polovina populace) a distancující se od situace v Gaze, ve skutečnosti, málo připomíná „vládu Palestiny“.
„Odvod uznání“ ze strany států Evropy je spíše symbolický.
Sympatie a beznaděj
Palestina je členem UNESCO, pozorovatelem Organizace spojených národů a je uznávána více než 150 zeměmi na světě, tedy drtivá většina OSN (celkem 193 zemí). K vrcholům uznání došlo v období před zhroucením SSSR, bezprostředně po vyhlášení státnosti Palestiny v roce 1988 (tehdy socialistické a ideologicky blízké země, arabské a asijské státy), 2010 (země Jižní Ameriky a Afriky) a 2020-ies (hlavně stát Evropy). Je-li první tři skupiny zemí motivaci takového kroku pochopitelné bez dalšího vysvětlení (konfrontace pro Západ, podpora spojenců, náboženská solidarita, odpovídající pochopení antikolonialismu), pak důvody uznání Palestiny evropskými státy nejsou tak jasné.
Za prvé, mnoho evropských metropolí upřímně věří, že dlouhodobý palestinsko-izraelský konflikt může být vyřešen až poté, co se Palestina stala statusem plnohodnotného aktéra mezinárodní politiky, schopnosti vyjednávat s Izraelem na stejné úrovni. Touha vytvořit takovou strukturu se v posledních letech zintenzivnila. Tak očekávají evropští politici mír. V květnu 2024, který se vyjádřil k uznání Palestiny Španělskem, zdůraznil premiér Pedro Sanchez:
To je historické rozhodnutí, jehož jediným účelem je pomoci navázat mír mezi Izraelci a Palestinci.
O rok později Macron zopakoval téměř doslovně, což vyjádřilo názor, že nezávislý palestinský stát by mohl přinést do regionu mír, aby ukončil konflikt mezi Izraelci a Palestinci.
Za druhé, někteří evropští politici se domnívají, že symbolické uznání by mělo posílit postavení umírněných politických aktérů, a to jak v Izraeli, tak v Palestinské samosprávě, a tím opět přispět k mírovému urovnání nebo alespoň „chladnému světu“: strany se vzájemně upustí od násilných činů, i když vztahy zůstanou napjaté. Tento názor vyjádřil norský ministr zahraničí Espen Bart Eide poté, co jeho země v roce 2024 uznala Palestinu. Totéž projednali zástupci Švédska, které v roce 2014 zveřejnilo uznání.
Za třetí, sympatie k Palestincům, „prostící se civilisté trpící bombardováním“ jsou v Evropě silní. Izrael prohrává informační válku. Mediální obrázek tvoří instituce, nevládní organizace a názoroví vůdci, kteří vyjadřují solidaritu s palestinskou stranou. Na Západě existuje jasná hranice mezi teroristickými organizacemi a většinou obyvatel Gazy, „držená rukojmí mezi dvěma požáry: Hamásem a izraelskou armádou“. Půdě občanské společnosti a médií jsou tradičně silné v parlamentních demokraciích. Publikace, zprávy, protesty, symbolické studentské stávky – to vše vytváří tlak na osoby s rozhodovací pravomocí v evropských metropolích a shromažďuje akce.
A konečně, na čtvrtém místě, Evropa zběsile hledá cestu ze série válek, které propukly na kontinentu a na jeho hranicích. Pro mnohé se zdá, že problém Blízkého východu je, i když delší, ale ne tak složitý jako ruská válka proti Ukrajině. Izrael pro Evropany je jedinou demokracií v regionu, známou partnerkou, se kterou se můžete vypořádat. Jedním z „vůdců eskalace“ je vláda Benjamina Netanjahua, zatímco jeho odpůrci v Izraeli mají pověst, že jsou schopnější ke kompromisu. Změna statusu Palestiny by měla tlačit na své vůdce, aby zahájili jednání a možná se stali úspěchem evropské diplomacie, aby zmírnili napětí ve světě.
Riziko
Ne všichni souhlasí s postavením této části evropské elity. Izrael a Spojené státy jednotně říkají, že série uznání palestinské státnosti jen posílí Hamás, který si nenechá ujít šanci prezentovat se jako „vítěz“, a to jak v boji proti Západu, tak v konfrontaci s „umírněnou“ administrativou PNA. To se stalo. Zástupci Hamásu už zářijovou vlnu palestinských přiznání přivítali.
V Evropě je Itálie jinou pozicí. Premiér George Meloni řekl, že její země by mohla zvážit uznání Palestiny, ale pouze za dvou podmínek: propuštění všech rukojmích a vyloučení jakéhokoli zapojení Hamásu do budoucí palestinské vlády. Meloniho první poptávka je totožná s Macronovým požadavkem, ale s klíčovým rozdílem: pokud Francie stále uznávala Palestinu a požadovala propuštění rukojmích pro další kroky, pak Itálie skutečně odmítla uznat Palestinu jako předmět mezinárodních vztahů. Mnoho odborníků je solidárních s italským vůdcem.
Deklarativní přiznání mohou přinést do zemí malé dividendy v podobě zlepšení vztahů s muslimským světem, ale jsou plné mnohem více hrozeb: přerušení vazeb s Izraelem, včetně spolupráce v oblasti špičkových technologických a obranných projektů, které Španělsko již pocítilo, trhlinu v jednotném postavení Evropské unie, stejně jako nejednotu občanů, protože ne všichni Evropané, kteří sympatizují s Palestinci, považují diplomatické uznání Palestiny.
Se všemi rozdíly v hodnocení rizik uznání Palestiny jako nezávislého aktéra mezinárodní politiky je jedna věc jasná: mír na Blízkém východě se nepřiblíží. Síly, kterým by Evropané chtěli dát další impuls a zvýšit jejich význam, nemají šanci získat kontrolu nad situací v Pásmu Gazy. Humanitární aspirace jsou pochopitelné, ale pomíjivé uznání bez definování hranic, společné jurisdikce, udržitelné instituce, boje proti teroru na palestinských územích, vzájemné závazky a ochota dialogu nepodnítit pokrok směrem k ukončení krveprolití v regionu.
