Článek pochází z Novayagazeta.ru
Do redakce Novaja Gazeta se ozvala dívka z Doněcku. Z bezpečnostních důvodů ji nemůžeme jmenovat (audio záznamy monologů má redakce k dispozici). Vyprávěla, jak byla v „DPR“ organizována nucená mobilizace. Už jí sebrali všechny kluky, které osobně znala, její spolužáky z univerzity, příbuzné a známé. Žádný z nich předtím nesloužil v armádě. Od některých jsou zprávy, že už jsou na Ukrajině. Zveřejňujeme monology dívky a jejích kamarádek, které čelí mobilizaci.
„Nejdřív, ještě před [„zvláštní operací“], před evakuací, začali odvážet všechny státní zaměstnance. Ti, kteří pracovali v centrální bance, kteří pracovali jako učitelé, lektoři, kteří pracovali v daňových a jiných strukturách. Bylo tam odvezeno více než 50 % mužů. Na některých - 100%, kde nebyly životně důležité. V bance například zůstali jen sběrači mužského pohlaví a zbytek - až po šéfy - byli všichni odvezeni.
Poté již během evakuace začali sbírat studenty. Nezdálo se, že by to bylo nutné. Musel jste přijít na děkanství a potvrdit, že jste v Doněcku. Tudy šel můj spolužák, bylo mu řečeno, ať se dostaví na vojenskou evidenční a zařazovací úřad v místě bydliště potvrdit, že je na prezenčním oddělení, ale vše skončilo tím, že byli odvedeni na soustředění před týdnem a půl a od té doby se nevrátili. Ty studenty, kteří se pokusili odejít do Ruska společně s evakuovanými, „DPR“ nepropustila. S Ruskem máme jen tři kontrolní body. Všechna auta jsou kontrolována. Pokud je tam alespoň jeden muž od 18 do 55 let, jsou posláni do vězení a umístěni do něčeho jako rýžový vůz a odvezeni na mobilizační body. Nejsou žádné možnosti, jak odejít.
Muži, stejně jako psi, jsou chyceni na ulici.
I když jde muž jen do obchodu, může ho zastavit a požádat o doklady. Pokud neexistují žádné doklady, jsou předvedeni na policejní oddělení ke zjištění totožnosti. Pokud je, ale není tam žádná známka z vojenského evidenčního a odvodového úřadu, že nepodléhá nebo již prošel vojenským výcvikem, jsou okamžitě odvezeni na mobilizační místo. Ve městě teď nejsou žádní muži. Ti, kteří ještě nebyli odvedeni – je jich velmi málo – sedí doma a ven zásadně nechodí.
O těch, kteří byli odebráni, nejsou vůbec žádné informace. Jejich telefony byly všem odebrány. Někteří lidé tam stále mají tlačítkové telefony. Stává se, že zavolá jeden z celé společnosti, řekne: "Všichni žijeme," a je to. Ve VK máme veřejnost , kde lidé píší, kdo co kde slyšel, ptají se na své, existují záznamy, že někdo dostal pohřeb i pro děti narozené v letech 2003 a 2004.
Na mobilizačním místě ve sportovní hale Luganské pedagogické univerzity v Lugansku. Foto: RIA Novosti
Jeden z jejích přátel měl štěstí, odbila ho matka. Zde je jeho příběh:
Monolog studenta , kterému se podařilo odrazit mobilizaci v „DPR“
— Narodil jsem se v roce 1999, nyní je mi 22. Jsem student. Vše začalo tím, že jsme vydali rozkaz k mobilizaci. Předtím jsem bydlel v centru Doněcku. Ale pak mi volali příbuzní a říkali: pojď k nám, do vesnice. Tady jsem teď.
Už mám bílý lístek, jsem v podstatě nezpůsobilý, mám vážné zdravotní problémy, vojenská služba není nic pro mě. Když zvednu něco těžkého, tak si týden lehnu. Mám vyhřezlé ploténky, zkrácenou nohu a špatně vidím. Proto jsem si nemyslel, že by mě to mohlo nějak ovlivnit. Ale každý den bylo jasné, že všichni vesli. Existuje potvrzená historka (nejedná se o mýtus a legendu), že v mém okolí vojenská evidenční a odvodní kancelář vzala muže bez ruky. Později byl propuštěn, ale řekli: "Ty, tohle, neztrať se, stále nám budeš užitečný." Nebyl okamžitě propuštěn, nejprve byl převezen do distribučního centra. To je naše úroveň absurdity.
A tak jsem seděl a seděl ve své vesnici. Začaly se ale objevovat informace, že kdo na vojenskou evidenční a nástupní úřad sám nepůjde, bude čelit trestní odpovědnosti. Nezáleží ani na tom, zda jste obdrželi předvolání nebo ne, musíte se dostavit sami. Od roku 1995 do roku 2004 - každý se musí dostavit, takový byl dekret hlavy republiky. Dlouho jsem přemýšlel, týden přemýšlel, žil v tomto stresu. Nakonec jsem si uvědomil: prostě musíš jít. "Speciální operace" je děsivá, ale vězení je také pěkně strašidelné. A rozhodl jsem se to udělat.
Bylo to 27.
Naštěstí jsem nešel sám, ale se svými kamarády s námi šel dokonce sám příbuzný. Všichni jsme neměli program, rozhodli jsme se jít, protože jsme se prostě báli. Jeden byl mladší než já, další o něco starší a jeden byl dospělý muž, měl už dvě děti. Byli jsme čtyři.
Na samotném přijímacím místě (toto ještě není vojenská registrační a náborová kancelář) odevzdáte svůj pas, zaevidují vás a přímo tam čekají autobusy, které vás odvezou do distribučních míst. Přišel jsem se svým bílým lístkem. ukazuji to. Tato teta, která přijímá, žertuje: "Ha ha, musíte mít ploché nohy." Říkám ne. Ale ona řekla: "V branci, tak jdeš." A to je vše.
Byli jsme přivedeni na distribuční místo. To nejsou kasárna, ne místnost, ale nějaké území, buď bývalý důl, nebo něco podobného. Všechno je tam rozbité, kromě administrativní budovy, ve které sedí personál. Dostali jsme uniformu, plynovou masku, helmu. Seděli jsme dlouho. Pak začali hledat místo, kde by klopýtli. Ale nejsou tam vůbec žádné ubytovací podmínky.
Musel jsem jít spát na beton - jiné možnosti nebyly. Buď v nějaké rozbité budově ležet na odpadcích, nebo na betonu. Měsíc únor. Otevřený vzduch.
Zůstal jsem tam naštěstí jen něco málo přes den. V mé četě byl muž, 45-50 let, říkal, že tam byl čtyři dny, jen tam seděl v takových podmínkách, pod širým nebem. To vše je obehnáno plotem, ostnatým drátem a neustále tam chodí ozbrojená hlídka.
Tam jsme měli polní kuchyně a dokonce i vařící vodu. Velká výhoda. Druhý den se začaly rozdělovat pozice – zcela náhodou se malovalo, kdo bude kulometčík, kdo odstřelovač, kdo spojař, kdo minomet. Z nás všech bylo jen 20-30% těch, kteří tam sloužili.
Pak řekli: dejte nám pasy, my je vyfotíme, pak za to všichni dostanou peníze. Pak mi hned došlo, že to není vojenský výcvik, jak nám na univerzitě slibovali. A tam nám řekli: každý se musí dostavit na vojenskou matriku v místě bydliště, tam budou čtyři dny vojenské výcvikové tábory a budete propuštěni. Ale pak, když byly pasy vyzvednuty, jsem si uvědomil, že všechno je vážné.
Šťastnou shodou okolností moje matka zjistila, kde jsem a že se tam musím dostat včas, dokud jsem tam byl, než mě odvezli na oddělení, abych přinesl všechna lékařská potvrzení. Tak mě pustili, šli jsme na vojenskou matriku a nábor a tam nám dali potvrzení, že jsem u nich byl, ale byl jsem ze zdravotních důvodů propuštěn. Mám štěstí. Ne každý tady má takové štěstí. Nejde jen o zdraví, je tu i výhrada – ta se dává mužům v práci, protože bez nich by podnik nemohl fungovat. Ale jsou také odvezeni. Taková zbytečná věc.
Ještě teď nemůžu volně chodit. Mám tento certifikát - že jsem byl v distributorovi, že jsem se neschovával, ale přišel sám. A je to, už to nic neznamená. Ale ve skutečnosti, když mě najednou odvezou na ulici - a to je u nás běžná praxe - mohou mě zase poslat někam sloužit.
O mých kamarádech. Jsem s nimi v kontaktu. Jsou po částech a dokonce i na Ukrajině, jak se ukázalo.
Distribuujte - tam, kde má kdo štěstí. Je tam bezpečnostní prapor, je tam osada, byla tak nějak osvobozena a vy jste umístěni u nějakého objektu - kontrolní stanoviště, sklad ropy... Obvykle je to jen stráž. Ne každý má takové štěstí. Někteří z mých kamarádů byli identifikováni, nevím, jak se to oficiálně jmenuje, ale ve skutečnosti jako útočný prapor.
Tam, kde jsem strávil více než den, jsem měl v četě 22 lidí, většinou čtyřicátníků. Všichni tam přišli násilím: někdo dostal předvolání, někoho chytili, někdo se bál trestního stíhání. Mluvil jsem tam i s ostatními, za tuto dobu jsem určitě slyšel sto názorů - nikdo tam dobrovolně nešel.
A tito prostí muži, kteří nikdy nesloužili, nikdy nestříleli, je pustili dovnitř.
Jakou tu mohou mít lidé náladu? Jestliže v roce 2014 existovala alespoň nějaká představa, nyní už vůbec ne, je to úplně jiné. Nyní ["speciální operace"] není jasné pro co a pro koho. Proč to začalo, není jasné.
Mobilizace je otroctví. Lidé jsou odváženi do otroctví. Nezůstali skoro žádní muži. Ekonomika je paralyzována. Dokonce i dodávka pitné vody do naší obce byla zastavena - muži se tím zabývali.
Právě jsem dostal zprávu od mého nejlepšího přítele, vzali ho pár dní přede mnou. Zde je to, co hlásí:
Mobilizovaní obyvatelé se v Novoazovsku fotí se zpěvačkou Julií Chicherinou. Foto: RIA Novosti
Monolog „DNR“ vnucený armádě
Můj přítel byl přidělen jako kulometčík, ještě nedostal zbraň. Snažím se to strávit, trápím se, bojím se o něj, omluvíš mě. Jen tam řekli, že zítra budou vrženi do boje. A jaký druh boje, když tohle dítě v životě nestřílelo. Můj vrstevník. Za celou dobu dostali také jen dvě suché dávky, a to jsou tam pět dní. Spí samozřejmě na holé zemi. Hoří ohně - jsou alespoň nějak rozpálené. Nemohou spát, je velká zima. Tři už tam jsou s teplotou.
Přítel žádá o šíření této informace. Říká: oslovte kohokoli, řekněte, že nás v 21. století prostě vzali do otroctví a dělejte si s námi, co chtějí.
Kamarádovi nevzali telefon, protože je tam všechno nepořádek. Tady jsem byl v tomto distribučním centru - je tam naprostá dezorganizace, není tam vůbec žádná disciplína, velitelé neumí řídit lidi, neumí provádět elementární úkony, všechno se vleče obrovskou dobu, nikdo nic neví. Tohle není armáda.
