Zločinecká, ale o to sebevědomější, brutalizovaná krví a kadaverózním jedem, drzá z dalších a dalších vítězství, nebyla Třetí říše zpočátku příliš zaměstnána zakrýváním stop svých zločinů: „a kdo to zjistí? “,„ Válka vše odepíše. “,„ Vítězové nejsou souzeni, “je univerzální filozofie vítězné spodiny.

6. června 1941 byl vydán Hitlerův rozkaz „Na komisařích“, který nařizoval všem jednotkám při zajetí a identifikaci vojáka Rudé armády - politického důstojníka - aby ho na místě zlikvidoval!

Co ve skutečnosti začali s horlivostí již 22. června a první - byli to opraváři Wehrmachtu, a ne profíci z SD. Pouze důstojník mohl učinit vhodné rozhodnutí, tedy větu: ale který důstojník, podvedený vlnou staré a nové propagandy o Židech, bolševicích a židovských komisařích, dokázal odlišit komisaře nebo politického instruktora od Žida a Žida politický instruktor od nepolitického instruktora? Ve Wehrmachtu byl tedy proveden výběr jakýchkoli Židů z masy válečných zajatců s jejich následným bezpodmínečným odstraněním.

Za několik dní - v Palangě, Kaunasu, Vilniusu a Lvově - od vojáků Rudé armády, obětí tohoto řádu, přejdou k prvním židovským „popravám“ v civilu a bez jakéhokoli řádu: mrtvoly, zatímco jich bylo málo z nich byli pohřbeni přímo na místě popravy, například v městských zahradách. Již v červenci 1941 byly vydány Heydrichovy bojové rozkazy legitimizující budoucí „akce“ (tedy hromadné popravy) - s vytvořením ghetta i bez něj. Samotné popravy, stejně jako pohřby obětí, byly prováděny v příkopech a roklích poblíž těchto míst (Ponary, Rumbula, Zmieva Balka atd.). Himmler, který se trápil při katastrofě v panenských zemích, v létě 1941 nemohl ani pomyslet na likvidaci samotných mrtvol - místo jejich uložení do země.

K této myšlence ho netlačily ani hrubé chybné výpočty kolegů z NKVD ve Lembergu (Lvově) a dalších místech, kterým se nepodařilo mrtvoly jejich obětí nejen zničit, ale dokonce je při ústupu pochovat. Vyvolala to protiofenziva Rudé armády v zimě 1941/1942 u Moskvy, která znamenala nejen selhání bleskové války, ale také mýty o neporazitelnosti německých zbraní a jejich nepříslušnosti.

Blobelův druhý příchod

Standartenfuehrer SS Paul Blobel (13.8.1894, Postupim - 7.6.1951, Landsberg [1] ) se od samého počátku podílel na zrychlené výrobě židovských mrtvol. V roce 1931 vstoupil do NSDAP, sloužil jako obecní zaměstnanec v Solingenu, od roku 1933 - na gestapu, od roku 1935 - v SD, v listopadu 1938 - zkonfiskoval majetek synagog v Remscheid, Solingen a Wuppertal, který vyhořel na Křišťálové noci . Od 22. června 1941 - velitel Sonderkommanda „C -4a“, jehož krvavá stopa se táhla po celé Ukrajině.

13. ledna 1942 byl Blobel kvůli špatnému zdravotnímu stavu, podkopáván katovým profesionálním neduhem - alkoholismem, odvolán ze své funkce. Ale již v březnu 1942 byl Blobel povolán vedoucím RSHA R. Heydrichem a nařízeno zapojit se do skutečně pekelné činnosti - exhumace a kremace mrtvol Židů, kteří byli již dávno zastřeleni.

Celá akce měla kódové označení „Operace 1005“. Technologicky byl úkol rozdělen na etapy: zřídit místa poprav statisíců Židů na východě, exhumovat mrtvoly, pálit je, drtit nespálené kosti a pokud možno se zbavovat popela.

Jinými slovy, bylo rozhodnuto urychleně „napravit“ logistickou chybu, k níž došlo v letech 1941–1942 - a zničit stopy všech hromadných poprav.

Kvůli pokusu o Heydrichův život a jeho smrt (konec května 1942) začal Blobel rozkaz plnit až v létě 1942. Po zbytek roku „pracoval“ na bývalých polských zemích, počínaje pohřebišti v Sobiboru, Chelmnu, Belzecu, Treblince a Osvětimi.

Vězni příslušných táborů, kteří byli přímo zapojeni do exhumace, nebyli vždy nazýváni stejně: „Sonderkomando“, „Grudenkommando“, „Layhenkommando“ (z německého gruben a Leichen - „kopat“ a „mrtvoly“). Druhé označení má dvojí význam: mrtvoly byly předmětem této práce, ale jejími poddanými byly také mrtvoly, tedy odsouzeny k smrti. Když skončili s mrtvolami, skončili u těch, kteří je vykopali a spálili.

Blobel samozřejmě pro svou misi hledal technologický ideál. Ale pokud by mobilní plynové komory byly možné a dokonce existovaly, pak krematoria na kolech nebyla. V Chelmnu byly testovány zápalné bomby fosforu, ale oheň se rozšířil až do blízkého lesa. Výsledkem bylo, že nejúčinnější byly obrovské hromady ohňů: těla a palivové dříví, vrstvené a v určitém pořadí, položené na železných mřížích spočívajících na kolejích. V listopadu 1942 v Berlíně na RSHA Blobel shrnul své zkušenosti a přednášel pro skupinu soudruhů - sofistikovaných specialistů na konečné řešení židovské otázky.

V první polovině roku 1943 se „operace 1005“ přesunula do Warthegau a na okupovaná území SSSR: Lvov, „9. pevnost“ v Kaunasu, Malý Trostenets. Na začátku srpna (nebo spíše na konci července) 1943 přijel Blobel do Kyjeva, kde rozdělil svůj personál na dva týmy. Jeden, pod velením SS Obersturmfuehrera Baumanna, jeho zástupce, vyslaný do Dnepropetrovské oblasti („Tým 1005b“), a na druhém („Tým 1005a“) zůstal v Kyjevě.

Bosá pouta

SS Sturmbannführer Heinrich Tonheide, jeden z vůdců a účastníků poprav 29.-30. září 1941, velel přímo v Babi Yar. Personál „Velení 1005a“ - a to je asi 70 lidí - byl obsazen výhradně důstojníky a poddůstojníky SD. Byli ubytováni v kamenné budově v horní části rokle upravené pro kasárna. 5. září 1943 bylo asi 40 lidí z Baumannova týmu vráceno do Kyjeva a připojilo se k řadám těch, kteří se zabývali „uzemněním“ Židů v Babi Yar. Oba týmy se zároveň nemísily, ale byly rozmístěny po dně rokle, táhnoucí se asi dva a půl kilometru.

Dva obrysy ochrany oblasti práce: uvnitř rokle a podél jejích okrajů, kontrolní bod u vchodu, strážní box s kulometným hnízdem naproti východům z výkopů (Němci jim říkali bunkry), hlídky se psy chodili po obvodu. Kvantitativní poměr k „figurám“ (jak esesáci pohrdavě nazývali svou pracovní sílu): jeden esesák - pro pět nebo šest.

Pracovní fronta v Babi Yar zahrnovala několik fází. První začala na začátku srpna a trvala do 17. srpna: stavba tábora, instalace třímetrových maskovacích štítů po obvodu rokle. Okolní oblast byla prohlášena za zakázanou oblast a osázena stromy, aby se skryla před zvědavostí sovětského letectví. Veškerou tuto přípravu provedla první brigáda - 100 mužů a 13 žen - přivezených na rokli na začátku srpna: část této brigády byla vrácena Syretům.

Druhá fáze zahrnovala hledání a objevování pohřebišť a vykopávání mrtvol. V této době byl používán bagr s mocí a hlavní, odstraňující při hledání pohřebišť „sarkofág“ - horní vrstvu země, dosahující v některých místech 4–5 metrů.

Tato fáze začala 17. - 18. srpna a 25. - 27. srpna již začala třetí - ke kremaci. Jeho prvky byly hromádky ohňů (samotní vězni jim říkali „pece“), postavené podle nejpokročilejší techniky od Blobela a Tonheide. Na plánu je taková hromada obdélník 5 x 10 m, někdy čtverec se stranou asi 10 m. Základem byla mozaika žulových desek ze zničených židovských hrobů z nedalekého lukyanovského židovského hřbitova. Na desky byly umístěny kolejnice a na ně-litinové rošty-rošty (prolamované hrobové ploty jsou všechny ze stejného židovského hřbitova).

Na mříže plotů - ve vrstvách - byly pokládány mrtvoly (nebo zbytky) a borové palivové dříví a kartáčové dřevo zalité olejem a petrolejem. Spodní vrstva - ta, kde jsou kolejnice - je prázdná: byla zodpovědná za dobrou trakci. V každé vrstvě mrtvol bylo asi 250 a samotné vrstvy, postupně se zužující do kužele, mohly být od 10 do 20.

Celkový počet mrtvol na jedné hromadě se pohyboval od 2,5 do 4 tisíc a výška samotných komínů-požárů dosahovala 2,5-3 metru. Aby byly mrtvoly a dříví tak vysoké, byly postaveny dočasné lávky. A mrtvoly, jak to vyjádřil V. Kuklya [2] (jedna z mála „postav“, kterým se podařilo uprchnout) „byly svrženy dohromady“ („Jak se chléb naskládá, stejným způsobem jsme také naskládali lidi“).

Nositelé pochodní zapálili spodní vrstvu z různých stran: vlasy se rozsvítily jako první a teprve potom se zapojilo maso. Stoh hořel den nebo déle a zanechal na svém místě hromadu popela. Bylo proséváno sítem - hledali zlato a šperky. Srovnej s N. Panasikem, dalším žijícím svědkem: „Byli tam těžaři zlata, tk. mnoho zlata zůstalo po upálení, zejména mezi Židy, kteří byli zastřeleni: zlaté hodinky, pouzdra na cigarety, lžíce, vidličky, tyto věci vzali Němci a žili z těchto věcí. Každý den se nashromáždilo několik kilogramů zlata. “

Ale nezůstal jen popel, ale také nespálené kosti. Také oni nemohli zůstat - důkazy! Museli být rozdrceni a rozdrceni, ale pokud na Západě, v táborech smrti, bylo „1005 týmů“ vybaveno speciálními drtícími stroji, pak v Babi Yar bylo stejného účinku dosaženo ručně, obyčejnými pěchovadly - a to vše na stejné žulové desky ze hřbitova ... Popel a kostní moučka byly rozptýleny přímo do jámy.

Celkem bylo podle V. Kukle takto vyhořelých komínů 70–80, to znamená, že za den bylo zapáleno 2–3 pece. Výsledkem těchto parametrů je minimální souhrnný údaj 175 tisíc spálených mrtvol nebo ostatků. Ale sám Kuklya poskytuje strukturované, i když poněkud nižší osobní hodnocení: 90–95 tisíc mrtvol v Babi Yar, 35 tisíc v protitankových příkopech poblíž a 20 tisíc z plynových dodávek, celkem asi 150 tisíc mrtvol. Tady to je - výsledek dvouleté činnosti německých okupačních úřadů v Kyjevě. A to - bez zastřelených v Darnitse, v Goloseevském lese, v Lavře! ..

... Když začala kremace, z obřích ohňů se valil kouř. Městští hasiči dorazili okamžitě, ale byli požádáni, aby se již netrápili a neobtěžovali. V noci se mraky leskly záře z těchto obrovských ohňů-pecí.

Z rokle se řítila nesnesitelně nechutná, nasládlá mrtvola. Samotní strážci SD to dlouho nemohli vydržet: kouřili a pili pálenku téměř bez přestávky. V čichové kytici se často objevil předělávka smaženého kotlety: to znamenalo, že oheň několikrát denně lízal „čerstvě nasekané“ maso těch, které Němci přivezli k smrti v Babi Yar z kyjevských věznic. Už nebyli hozeni do jám a příkopů, ale byli okamžitě spáleni.

Nebyli však již zastřeleni. Kyjevské policii a městskému SD byly k dispozici plynové dodávky nebo plynové komory. Policejní řidič přinesl takový trychtýř se stále živou smrtí na kontrolní bod v rokli a předal volant důstojníkovi z „1005a“. Vjel s autem do hlubin rokle, blíže k připravované hromadě. Tam zastavil, přepnul výfukové potrubí plynového vozu na karoserii, nastavil motor na plný výkon.

Vězni otevřeli tělo, vytáhli mrtvoly a odnesli je na hromadu. Poté stejný důstojník odjel plynovou komoru na stejný kontrolní bod, kde seděl první řidič a ucpával nos a kouřil.

Pracovní tým v samotném Babi Yar, přestože byl klasickým Leichenkommanem, se jmenoval jinak: Bau-Batallion (stavební prapor). Obecně se jeho počet udržoval v rozmezí od 320 do 350 lidí.

Jádro týmu tvořili vězni z koncentračního tábora Syrets [3] nebo přidružených poboček. Každý, kdo sem přišel 17.-18. srpna nebo později, byl ubytován v zemljankách. Jedna velká skupina 80 lidí podle N. Panasika dorazila do Syrets z Bila Tserkva a případně z Poltavy: byli doručeni pohodlně - na plynový vůz. Další den byla celá skupina převezena ze Syrets pěšky do Babi Yar, do tábora „1005“.

O krmení a hygieně. Ráno a večer - neúplný litr neslazené kávy, k obědu - litr kaše z neloupaných brambor, k večeři - jáhlová polévka s „lushpayki“ [4] , 250 g chleba. Nebyla tam voda, ani pitná ani technická, takže si vězni ani nemyli ruce.

První věc, která se vězňům po příjezdu do rokle stala, byla přezutí. Donutili mě sundat si boty a do hromady bot hodit boty plné vší: srpna, je teplo! A na oplátku - okovy na bosé nohy!

A to není metafora! Všichni byli odvezeni ke kováři. Každý dostal řetěz o délce 70 cm, skládající se z 22 článkových prstenů, upevněných primitivními železnými svorkami na nohou. Takové nožní „šperky“ se mohly pohybovat v půl kroku a nějak fungovat, ale nešlo by uniknout, kdyby nebylo spoutáno! Stráže třikrát denně kontrolovaly pouta i řetěz.

Zde je několik pozoruhodných svědectví o „práci“ z pracoviště:

SD se ke svým „postavám“ choval extrémně krutě a vyžadoval po nich jen jediné: práci! Kouřové přestávky nebyly vítány, ale také nebylo možné onemocnět: jinak - v „nemocnici“, tedy na hořící hromadě.

Pár hodin před smrtí

Touha uniknout z takového pracoviště je tedy pochopitelná. První, kdo uspěl - a sám! - byl tam sovětský válečný zajatec Fjodor Zavertanny (pravděpodobně - během „služební cesty“ na židovský hřbitov): za to bylo zastřeleno nejen 12 „figurek“ z jeho brigády, ale také strážný SD, který na ně dohlížel.

Ve skutečnosti mrtvoly v rokli prakticky „došly“ 28. září 1943, tedy přímo v předvečer druhého výročí „Gross-Aktion“ (29. – 30. Září). Jako poslední se otevřelo pohřebiště ostatků pacientů pavlovské psychiatrické léčebny.

V tento den byly rozebrány maskovací štíty a položena poslední hromada - jen několik stovek mrtvol. Položením kolejí na desky vězni jasně pochopili: tato hromada je poslední, je pro ně!

Likvidace navíc začala okamžitě. Dobrá polovina vězňů (asi 150 lidí, celá zemina) byla zastřelena ve stejný večer poblíž této poslední hromady. Následujícího dne se měla druhá zemní duna připojit k rozlučkové palbě.

Kati ale začali odpočívat a oslavovat tak radostnou událost, jako bylo té noci dokončení mise „1005“ v Babi Yar, což velmi pomohlo úspěchu druhé zemljanky při plnění jejích plánů. Jak tomu pomohla mlha, která v noci sestoupila do rokle, a mrazivý déšť ráno ...

Ve druhém výkopu byla malá skupina, která se dlouho připravovala na útěk. Plán byl až do samého konce utajen, jinak by SD určitě někdo položil (už to tak jednou bylo). Plán obsahoval: za prvé, otevřít vnější zámek (pro který byly mrtvolám půjčeny klíče od bytů, které už nepotřebovali, a jeden z klíčů přišel k zámku, který Kuklya dokázal ověřit 16. září ); druhý - činit pokání (za což byly uloženy dva nože na nože a velké nůžky, také vypůjčené z mrtvol a uložené v písku pod Panasikovým spacím místem); za třetí - spěchat ze dveří pryč, směrem k smrti nebo svobodě; a čtvrtý - rozptyl v rokli!

A představte si - plán vyšel, útěk byl úspěšný!

Otevření zámku trvalo Cookleyovi od půlnoci dvě hodiny. Když se všichni, kteří si přáli, uvolnili, tedy asi v půl páté, iniciátoři prudce otevřeli dveře a z výkopu začali vyskakovat dva, tři, křičící. Stráže byly tak šílené, že kulomet nezačal střílet hned, i když poté nepřestal mluvit. Postřeleno ale bylo jen šest lidí, včetně jednoho z organizátorů útěku, komunisty Ershov.

Když se esesáci vynořili ze strážnice a kasáren, vystřízlivěli, esesáci začali vypadávat a světlice létaly do vlhké oblohy, uprchlíci se už rozprchli po Babi Yar. "Běžel jsem klikatě," jak o sobě řekl Kuklya.

Kolik lidí uprchlo - není přesně známo, stejně jako není známo, který z uprchlíků byl zajat (mimochodem, mnoho bylo zadrženo, ale nejčastěji byli eskortováni na policii nebo hozeni do echelonů na Západ, z kam naši uprchlíci během chvilky uprchli). Poltava nebo Belaya Tserkovskys se možná natáhli ke svému vlastnímu lidu a už nemluvili. „Kievskie“ hlasovalo, je známo 26 nebo 27 jejich jmen. Nejméně 11 z nich zanechalo svědectví o svých roklinových zkušenostech. Dva, Yakov Kaper a David Budnik, dokonce spolu napsali knihu.

A 29. února 1944 Izvestija zveřejnila „Sdělení ČGK o ničení a zvěrstvech spáchaných německými fašistickými útočníky v Kyjevě“, z nichž velká část byla věnována tomu, co říkali.

Poté byl strategický význam zapojení do „operace 1005“ ztracen. A samotné zveřejnění zprávy ChGK z 29. února 1944 již bylo konečným demaskováním - a tedy selháním - mise „Operace 1005“. Blobel a jeho lidé se již nemohli dostat na místa hromadných poprav v jižním Rusku-v Kislovodsku, Essentuki, Mineralnye Vody, Vorošilovsku (Stavropol), Rostově na Donu, Taganrogu atd.