No opět na se!

Musíme být maximálně opatrní, abychom náhodou neurazili památku těchto lidí - nevinných, poctivě vykonaných smrtelných činů, na kterých si smečka spekulantů po desetiletí formuje vlastní blaho. Stojí mrtví vojáci za pomníky, knihy, písně? Samozřejmě, o co jde. Nezastiňují ale „bájní“ hrdinové zbytek počinů – ty skutečné?

Kolikrát se dá zopakovat, že na křižovatce Dubosekovo, kde byl vztyčen obrovský pomník se jmény 28 vojáků, kteří "zastavili proud tanků do Moskvy" žádná "ta" bitva nebyla. Došlo k další bitvě, ještě tragičtější, bez okázalých slov a gest, a opakuji, nebyla to hrstka hrdinů, kteří ji bojovali, ale celý jejich pluk, celá divize, která zachránila hlavní město. Včetně 16. listopadu, ale nejen.

Po katastrofě u Vjazmy, kde jsme ztratili pět armád najednou, po Umani, po kyjevském kotli, se zdálo, že německý tajfun nelze zastavit. Každá hodina, kterou dokázali vydržet na hranicích hlavního města, byla darována neuvěřitelnou krví, vypětím posledních sil, které ovšem nestačily.

Do konce 7. října byly všechny cesty do Moskvy v podstatě otevřené. Žukov, vyslaný Stalinem do oblasti Juchnova k objasnění situace, nepotkal na své cestě z Moskvy do Medynu jedinou bojeschopnou jednotku Rudé armády – „s výjimkou dvou spojařů v prostoru polonádraží Obninskoje“, nikoli daleko od níž se nacházelo velitelství záložní fronty.

316. divize u Volokolamsku a „podolští kadeti“ vržení na Malojaroslavec jsou skutečnými hrdiny obrany Moskvy. Tito i další „zacpali díry“.

Divize generála Panfilova bránila Volokolamsk. Velitel Rokossovskij byl nucen přijmout mimořádná opatření. Panfilovovu divizi posílil, jak jen mohl. Poté, co velitel armády obdržel dva pluky 37 mm protiletadlových děl z přední zálohy (to bylo vše, co v té době mohla fronta pomoci), je okamžitě předal Panfilovovi, aby posílil protitankovou obranu divize.

Velitel západní fronty Žukov vzal zpočátku Rokossovského zprávu o kapitulaci Volokolamsku bolestně, ale „nebyla tam žádná ostrá slova“. Stalin byl také velmi nešťastný. Oba však nakonec přijali vysvětlení velitele 16. armády o důvodech odchodu 316. divize z města.

K tomuto výsledku měl vést nápor tří německých divizí (tanková, dvě pěchotní). Avšak stažení o ne více než 15 kilometrů (v některých oblastech Panfilovova divize ustoupila a udělala jen kilometr) za sedm dní bojů - to byl zcela nečekaný a potěšující výsledek. Divize navíc nebyla roztržena, neztratila kontrolu, zachovala si svůj bojový potenciál – a to v bitvě jedna ku třem. Byla to bitva na Volokolamské magistrále, která přinesla slávu a titul gardistů 316. divizi.

Právě během říjnových bitev byla velká skupina Panfilovitů oceněna vysokými vládními vyznamenáními, konkrétně jen Řádem rudého praporu bylo vyznamenáno 28 lidí, mezi nimi náčelník štábu divize I. Serebryakov, velitelé pluků Z. Shekhtman, G. Kurganov, náčelník dělostřelectva divize V. Markov ... Mezi oceněnými byl mimochodem politický instruktor V. Klochkov.

Touto cenou byl oceněn i sám generál Panfilov. Toto byl jeho třetí Řád rudého praporu.

A to bylo před bájným „výkonem u Dubosekova“.

... 15. října je podepsána přísně tajná rezoluce Výboru obrany státu:

Druhý útok na Moskvu začíná v listopadu. 27. dne se v Krasnaje Zvezdě objevila poznámka Vasilije Korotjeva o činu 28 Panfilovitů, kteří za cenu vlastního života zastavili tankový útok nacistů na malou hlídku Dubosekovo. 50 tanků zaútočilo, 18 zůstalo na bojišti ... Němci neprorazili! Následující den, 28. listopadu, tytéž noviny zveřejnily úvodník literárního tajemníka Alexandra Krivitského „Závěť 28 padlých hrdinů“. A nakonec, 22. ledna 1942, podepsaný stejným Krivitským, se objevil materiál „Asi 28 padlých hrdinů“, který se stal základem klasické verze činu. A poprvé bylo všech 28 hrdinů pojmenováno jménem.

Ale ani jeden dokument, alespoň nějakým způsobem potvrzující čin 28., se v desetiletích po činu neobjevil - ani v našich, ani v německých archivech. Německý popis bitvy sice nedovoluje říci, že by si nepřátelé Panfilovových mužů nevšimli: "Nepříliš silný nepřítel se tvrdošíjně brání a využívá lesy." A ani slovo o ztrátě 18 tanků!

Bývalý ministr obrany SSSR maršál D. Jazov se ve své nejnovější knize „Panfilovovi muži v bitvách o vlast“ ostře ohradil proti nepříteli:

Faktem ale je, že ani „spálené tanky“ nespěchají mluvit za sebe.

V srpnu 1942 začala kontrola tří ohlášených uchazečů o titul Hrdina Sovětského svazu z řad 28 gardistů. Kontrolu provedl vrchní instruktor 4. oddělení GlavPURKKA vrchní komisař praporu Minin, který v srpnu 42 hlásil vedoucímu oddělení organizační kontroly diviznímu komisaři soudruhu Proninovi:

Měsíc předtím bylo všech 28 (posmrtně!) oceněno titulem Hrdina Sovětského svazu. Maršál Yazov (a my s tím musíme souhlasit) spojuje toto ocenění s rozkazem č. 227 („Ani o krok zpět!“). Pravda, později se ukázalo, že někteří z účastníků slavné bitvy byli naživu. A četař Dobrobabin dokonce sloužil jako policista u nacistů. Po válce byl za to seržant odsouzen na 15 let, zbavený titulu Hrdina.

tak co se stane? Je tu divize, je tu její slavný velitel a nejsou tu moc svědomití novináři, ve kterých taky není co hodit kamenem. Napsali jsme to narychlo, bez kontroly, ale co se dá dělat?

Toho se chytil David Ortenberg, ohnivý propagandista, úžasný redaktor (tenkrát bych po něm - v listopadu 1941 nehodil kamenem!). Ale příběh je příliš objevný – s lhostejností k pravdě, k člověku. V duchu doby.

Podívejte, všechny noviny ve stejnou dobu publikovaly „Vynálezy Hitlerových padělatelů o ztrátách sovětských vojsk“:

Zajímavé je, že v počtu 15 tisíc tanků ztracených Němci zahrnuto 18 "Dubošek"? Naše vojenské zprávy od samého počátku byly zjevně daleko od pravdy, jako Uralský hřeben z Moskvy, poblíž kterého Wehrmacht "značí čas" ...

Ale teď v kalendáři není 41. listopad. Zdálo by se, že nelze lhát a nepřikrášlovat si minulost těmito lžemi a předstírat, že nechápete, jak je tato lež urážlivá pro paměť. "Jedna nepravda je pro nás ztracená a u soudu je jen pravda," napsal už dávno Tvardovský. Zdá se ale, že pravda je stále naším hlavním nepřítelem. Jen proto, že je to pravda.

... Natarov, Ivan Moiseevič. Podle článků Krivitského se zúčastnil bitvy u Dubosekova, byl vážně zraněn, převezen do nemocnice a umíraje, vyprávěl Krivitskému o činu Panfilovových mužů. Podle politické zprávy vojenského komisaře 1075. střeleckého pluku Mukhamedyarova, uložené ve fondech Ústředního archivu ministerstva obrany (TsAMO), Natarov zemřel dva dny před bitvou u Dubosekova - 14. listopadu. Výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 21. července 1942 byl spolu s dalšími panfilovci posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu ...

Proč sis to nezasloužil?

Po válce, v roce 1947, kdy příběh Dobrobabina vyplul na povrch, případ bitvy vyšetřovala vojenská prokuratura. Její zcela jednoznačné závěry byly uvedeny v utajované zprávě vrchního vojenského prokurátora. Tajemník Ústředního výboru Ždanov zanesl dokument pod koberec. Před čtyřmi lety byl certifikát odtajněn, zveřejnil to vedoucí Hlavního archivu S. Mironěnko.

A ministr kultury Ruska Medinskij ho za to vyhodil!

Historik vyjádřil názor, že informace o 28 vojácích zveřejněné v Krasnaja zvezda 22. ledna 1942 nebyly záměrné dezinformace: dojem, že jich bylo tak málo. Vědecký ředitel RVIO zdůraznil, že Rusko nepotřebuje mýty a „senzace“ o Velké vlastenecké válce, protože celá jeho historie je plná epizod hrdinství, podobného činu Panfilova, zatímco potomci spojenců v anti- Hitlerova koalice je nucena vymýšlet krásné fiktivní „filmové příběhy“.

"Pokud mluvíme o vytváření vojenských mýtů, pak to není charakteristické pro Rusko, ale pro západní země - podívejte se na stejný film" Zachraňte vojína Ryana ". Američané, Britové a Francouzi jsou prostě nuceni vytvářet tak krásné příběhy, cítí, že je potřebují. Nepotřebujeme nic vymýšlet – z takových hrdinských epizod zaznamenaných v archivních dokumentech je utkána celá historie druhé světové války.

Dokumenty, které jsou dnes odtajněny v Ústředním archivu ruského ministerstva obrany a FSB, potvrzují, že Panfilovci byli skuteční lidé. Ano, někteří z nich přežili, což nebylo uvedeno v „Rudé hvězdě“, ale nebyla to úmyslná lež. Během nepřátelských akcí je nemožné zjistit naprosto přesné informace o konkrétní bitvě a přeživší nebyli nikdy pokáráni, že skutečně utekli, naopak jejich svědectví o bitvě u Dubosekova bylo neocenitelné,“ zdůraznil Myagkov.

Mluví o „vojínovi Ryanovi“, jehož památku americký Kongres stále neuctívá tím, že by se postavil a nedělá z něj národní hrdiny. Hovoří o Sparťanech, jejichž příklad je samozřejmě více než aktuální...

Dnes je to spolehlivě známo: 16. listopadu se minimálně dvě roty, včetně 4., stáhly na okraje lesa a pokračovaly v boji. Během dne byl pluk rozprášen, utrpěl velké ztráty, ale výsledky jeho akcí (celého pluku, nejen 4. roty) se ukázaly jako skromné: 4-5 tanků, podle vlastní zprávy. Umírněnost deklarovaných úspěchů může nepřímo vypovídat o pravdivosti zprávy.

Němci toho dne dobyli Dubosekovo.

Můžeme to říct teď? Komu to ublíží? Na čí slávu vrhne stín?

„… Na stole leželo číslo časopisu, kde byla otištěna esej o Panfilovových mužích, o vojácích právě toho pluku, kterému velel Baurjan Momysh-Uly.

Náhle přesunul časopis k lampě - všechny jeho pohyby byly ostré, i když házel zápalkou, zapaloval ji, - listoval, ohnul se nad otevřenou stránkou a odhodil ji.

- Neumím číst! Řekl. - Za války jsem četl knihu psanou ne inkoustem, ale krví. Po takové knize jsou pro mě kompozice neúnosné. co můžeš napsat?

Snažil jsem se hádat, ale Baurjan Momysh-Uly byl neoblomný.

- Ne! odsekl. "Nesnáším lži, ale nenapíšeš pravdu..."

Toto jsou řádky z „Volokolamskoe Shosse“ od Alexandra Beka, jedné z nejupřímnějších knih o válce, napsané mimochodem v době, kdy ještě probíhala. A, což je podstatné, o výkonu „28“ v něm není ani slovo.

Velitel pluku divize Panfilov, legendární Baurjan Momysh-Uly, v roce 1941, starší poručík, velitel praporu, v roce 1942 povýšen do titulu Hrdina Sovětského svazu. Přijato v roce 1990. Posmrtně.

Od roku 1949 se „Volokolamskoe Highway“ povinně studuje na izraelské vojenské akademii.

V roce 2015 byl v Rusku propuštěn celovečerní film „Panfilov's 28“.