Článek pochází z Kommersant.ru
Lopaty v ruce!
Jak se sovětští občané v zimě chodili najíst na letní chaty
První květen pro miliony Rusů již dlouho není oficiálním státním svátkem a není dnem průvodu odborů, ale začátkem víkendu, zahájením letní chatové sezóny. Obyvatelé města chodí po zimě do svých předměstských oblastí, aby uklidili, odpočívali ve vzduchu, pokud to počasí dovolí, a užít si grilování. Ale nebylo tomu tak vždy. Před 30 lety znamenal výlet do země tvrdou práci v boji za sklizeň: nebylo nutné chodit s elektrickým zastřihovačem po první trávě, ale vykopat postele na brambory a starat se o okurku a rajče sazenice, aby stůl na podzim a v zimě nebyl tak nudný jako pulty s potravinami. Lev Kadik připomíná, že vyhnal obyvatele města do zahrady, když na trávníky nebyl čas.
V květnu 1991 mi bylo 14 let - hlavní břemeno neustálého hledání jídla samozřejmě nespadlo na moje ramena, ale situaci si pamatuji docela jasně. Letošní květen začal, stejně jako všechny předchozí v SSSR, prvomájovou demonstrací pracovníků na Rudém náměstí. Pouze tentokrát dělníci nesli nové vlajky - ne červené, ale modré, čerstvě upečené Moskevské konfederace odborových svazů. A jejich hesla nebyla vítězná jako dříve, ale někteří, upřímně, protisovětští: „Chceme žít, neexistovat!“, „Gorbačov, potřebujeme socialismus!“, „Jsme proti růstu cen dětského zboží. „,„ Žádáme zrušení 5% daně “atd. Video z této rally najdete na YouTube. Jsou tam velmi zajímavé záběry. Řečník strany hovoří z pódia mauzolea. Echo opakuje svá slova mnohokrát. Lidé se snaží něco rozeznat. Ale slyšíš jen „ah-ah“ „Y-y-y“ a „at-at-at“. Tváře „dělníků“ jsou nedůvěřivé a podezřelé. Sloupce jsou prostě žalostné ve srovnání s neuspěchaným zatáčením procesí minulých let. Občané spěchají kolem pódia, zdá se, že hudba má udělat z obrazu zábavu, ale všichni společně nenápadně rozdávají hysterii.
Moskevský proletariát z roku 1991 téměř dosáhl stavu, ve kterém byl petrohradský proletariát v roce 1917 - a v Petrohradě v únoru 1917 kvůli nedostatku obilí na trhu začalo povstání, které nakonec převrátilo monarchii. V Sovětském svazu začal nedostatek potravin několik let před koncem. Na konci SSSR jídlo jednoduše přestalo stačit. Poměr ani přidělování cen nepomohly. Ministři byli v panické korespondenci a uvědomili si, že země je na pokraji hladu.
Jaká je vzpomínka na duben 1991 v SSSR
Jak se říká, poplašné zvony zazvonily předem. Pár let před rokem 1991, v sobotu ráno v zimě, ještě před snídaní, mě rodiče poslali na chléb. Stál jsem 30 minut v chladu bez výsledku. Linka se nepohnula. Vrátil jsem se domů, aniž bych něco kupoval. Můj otec mě pak rozveselil poprvé a naposledy v životě.
Nedostatek chleba byl stále vzácností, ale v určitém okamžiku se nakupování u rodičů stalo povinným.
Nyní, v době rozmanitosti forem bezhotovostních plateb u pokladny, už není snadné si představit, že karta potřebná v obchodě není plastová s čipem, ale lepenka s černobílou fotografií. Což znamená, že kupující je registrován v Moskvě a nesnaží se jej přimět k tomu, aby využil výhod přednostní nabídky kapitálu. Tady jste a tady je vaše karta - a není jiné cesty. Prodejce někdy neměl dostatek karty, mohl požadovat, aby ukázal stránku pasu s registrací. Všechno se prodávalo s kupujícími: chléb, mléko, maso, máslo, cukr, brambory, mýdlo, cigarety, zápalky, víno, vodka, školní sešity, oblečení a obuv. U některého zboží byly zavedeny kupóny: Použil jsem své kupóny na cukr na květen - příště si koupíte cukr v červnu.
Lidé ve frontě na potraviny u vchodu do obchodu
Foto: Gennady Bodrov, Kommersant
Ceny dovolené byly stanoveny pro všechno: každý jeden litr, každý dva bochníky, každý 300-500 gramů, dva kusy na ruku atd. A za vším bylo mnoho hodin front. Zboží se v obchodech neprodávalo - bylo „vyhozeno“: přibližně ve stejnou dobu se v zadní části obchodu otevřely dveře technické místnosti a hluboké, ale prázdné chladicí kontejnery (ty jsou nyní v uličkách, například například v „Azbuka Vkusa“ nebo v „Pyaterochce“ a mnozí, kteří si pamatují rok 1991, mají zlomené srdce, když se jedna nebo dvě sekce vyprázdní, aby nahradily zboží), prodejci hodili sýr nebo zmrazené ryby (obvykle štikozubce nebo tresky) nebo maso, nebo kuře. Dost pro vás - dobře. Nestačí - přijďte zítra. Došlo k nárazu, jídlo se nekupovalo - byly „popadnuty“. Řekli tedy: „vyhodili mýdlo do galanterie, popadl jsem dva kusy.“ Mnoho věcí, jako je prací prášek nebo dětská výživa,
V různých oblastech Ruska a republik SSSR se kupóny, karty, hodinové fronty a přidělování produktů staly běžnými dávno před lety 1990–1991. Ale pro Moskvany to byla novinka. Nedostatek potravin dosáhl takových rozměrů, že se tomu celkem oficiálně říkalo potravinová krize.
Všechny jsou veřejné. Za mlékem a masem bylo třeba jít do obchodu s potravinami, na chléb - do pekárny, na brambory - do obchodu se zeleninou, na mýdlo - do obchodu se suchým zbožím nebo do domácnosti. Supermarketů - obchodů, které kromě potravin prodávaly i jiné spotřební zboží - bylo extrémně málo. Abyste si koupili požadované minimum jídla, museli jste navštívit alespoň tři obchody najednou. Tyto obchody byly špinavé a páchly špatně. Pracovní den skončil v šest večer. Obchody se zavíraly v osm. Na nezbytné nákupy zbývaly dvě hodiny. V sobotu se obvykle nic nedoručovalo a v neděli byly obchody zavřené.
Fronta do obchodu "Beryozka"
Foto: Ettinger Eduard / Foto archiv časopisu Ogonyok / Kommersant
Obyvatelé sovětských měst každý den po práci prohledávali obchody a doufali, že „popadnou“ něco jedlého. Říkalo se tomu „běhat po obchodech“ - musel jsem běhat zcela přirozeně, protože na nic nebylo dost času. Výrobky měly otevřeně nechutnou kvalitu. Kuře bylo vždy kostnaté a namodralé. Když to moje matka začala vařit, v kuchyni z nějakého důvodu páchla ryba. Maso vypadalo spíš jako kosti. Zelenina byla zmrazená nebo shnilá a vždy byla pokryta hrudkami špíny. To vše bylo samozřejmě možné koupit na trhu s kolektivními farmami, ale ceny tam byly nepřiměřené - za kilogram vepřového masa bylo možné snadno platit měsíční plat. A po reformě, kterou vláda Valentina Pavlova doufala v omezení schodku, se ceny ve státních obchodech i na trhu několikrát zvýšily.
Země byla pro sovětského občana spásou. Dříve to bylo možné získat v nějakém zahradnickém partnerství - šest až osm set metrů čtverečních. Nebyl však distribuován všem. 6. března 1990 přijal SSSR majetkový zákon a obyvatelé města měli možnost koupit pozemek ve vesnici. Moji rodiče využili příležitosti a koupili za 1 000 rublů. deset akrů půdy ve vesnici Tver za Volgou. Miliony sovětských občanů, kterým se podařilo vydělat alespoň něco, udělaly totéž, a to i v družstvech, která byla povolena koncem 80. let.
Podle průzkumu VTsIOM provedeného v březnu 1991 71% občanů očekávalo dvojnásobné snížení životní úrovně v souvislosti s opatřeními přijatými vládou Valentina Pavlova
Foto: Vladimir Dodonov, Kommersant
Proto jsme před 30 lety, 1. května 1991 ráno, všichni cestovali přeplněným vlakem Moskva-Konakovo spolu s Moskvany jako jsme my. Auto bylo plné lidí a pytlů malých skladovacích brambor (na sazenice). Svazky lopat, hrábě, motyky a dalšího zahradního nářadí vyčnívaly vzhůru. Plechovky čínského dušeného masa - snad jediný masný výrobek, který se dal koupit za rozumnou cenu - byly vypouklé v plátěných batohech.
To znamená, že k tomu, abyste v zimě nakrmili rodinu tří nebo čtyř lidí, musíte zasít alespoň pět akrů a lépe - více. Zaseli jsme sedm set metrů čtverečních. Brambory jsou ale vrtošivá rostlina, zvláště pokud nemáte insekticidy, které by zabily bramborového bramboru Colorado. Jakmile se brambor, který jste zakopali do země, zvedne, zaútočí na něj oranžový pruhovaný hmyz a bleskově položí vajíčka. Z vajec se neméně rychle vylíhnou mastné larvy a pohltí zakrnělé bramborové výhonky. Musel jsem zvednout brouka rukama a zvednout jeho zadní část pod spalujícím sluncem - a ne jen jednou, ale celé léto. Kromě toho musí být bramborové keře neustále házeny, zalévány a plevelem. Ale na zimu poté bude vaší rodině poskytnuto alespoň nějaké jídlo.
Jaká je vzpomínka na březen 1991 v SSSR
Miliony sovětských občanů po celé zemi udělaly totéž na jaře a v létě roku 1991. Pracovníci, vědci, zaměstnanci, knihovníci, důchodci, dokonce i armáda. Snažili se nevyhořet na slunci, vysázeli, házeli, plevelovali, zalévali, sbírali brouky a od únavy usnuli. Snažili se chránit před nejhorší věcí - před hladem, jasně na obzoru.
V životě letních obyvatel byla politika přítomna hlavně ve formě drsného sípavého rádia (ne každý měl ve vesnici televizi). V regionu Tver byl z nějakého důvodu Hlas Ameriky slyšet nejlépe ze všech (nyní je zahrnut Ministerstvem spravedlnosti Ruské federace do registru zahraničních mediálních agentů). Z rádia se valily další a další apokalyptické zprávy. Na okraji Sovětského svazu, v Pobaltí a na Kavkaze, stříleli. Horníci stávkovali - a ze solidarity s nimi celá průmyslová odvětví. Ceny vzrostly. Vláda byla nečinná. Příjmení Michaila Gorbačova již nevzbuzovalo žádné sympatie, obyvatelé naší vesnice mu říkali „medvěd“.
Obchod v sousední vesnici začal prodávat chléb dvakrát týdně. Šedý chléb se kupoval v pytlích, včetně krmiva pro prasata, a polovina chlebů byla uvnitř černá s námelem. Sousedův dědeček řekl, že to viděl už jen během války.
Myšlenky socialismu, rozpadu SSSR, konfrontace s Amerikou, velká politika nikoho nezajímaly. Všichni se obávali jedné věci: že zítra budou jíst se svými dětmi. Jídlo se stalo hlavním politickým problémem, který sovětská vláda nikdy nedokázala vyřešit. Ale sovětští letní obyvatelé to vyřešili podle svých nejlepších schopností. A na rozdíl od sovětského režimu většina z nich přežila rok 1991.
