Článek pochází z Kommersant.ru
Myšlení jako odpadlík
Jak se ze špiónů stali špioni a co hledali v jiných biografiích
Vychází film „Hry špiónů“ - příběh přátelství a spolupráce mezi britským obchodníkem a agentem MI6 Greville Wynnem a plukovníkem GRU Olegem Penkovským, který přešel na stranu nepřítele. Tvůrci museli stěží něco vymyslet - Penkovského příběh je velmi filmový. Za pouhý rok a půl přenesl na Západ více než 5,5 tisíce tajných dokumentů a nechal mikrofotografie v krabičkách na zápalky v moskevských vchodech nebo je předal v čokoládových krabicích matce mnoha dětí na bulváru Tsvetnoy Boulevard a záznam soudu jeho a jeho anglického posla bylo uvedeno v SSSR po ústřední televizi. Biografie špiónů jsou obecně filmové - kdo jiný žije několik v jednom životě. Uvolněním filmu Ulyana Volokhova studoval biografie slavných špiónů, zjistil, co je spojuje, a pokusil se přijít na to, co je v nich kryje a co je skutečný život
Špión, který chtěl jinou uniformu
Oleg Penkovský (1919-1963)
Není přesně známo, co způsobilo, že se Oleg Penkovskij stal přeběhlíkem. Než se stal západním informátorem, udělal Penkovskij sebevědomou kariéru v sovětských speciálních službách: vystudoval dělostřeleckou školu, účastnil se polské kampaně a „zimní války“, poté Velké vlastenecké války. Po ní vystudoval Vojensko-diplomatickou akademii, byl přidělen na GRU a poslán do Turecka. Oficiálně - jako asistent vojenského atašé na velvyslanectví SSSR, neoficiálně - jako rezident a náborář sovětské zpravodajské služby. Necelý rok po svém jmenování byl z Ankary povolán zpět, proč není známo.
Říkalo se, že se zabýval prodejem šperků v Turecku a byl chycen; podle jiných zdrojů měl konflikt se svými nadřízenými. Ať je to jakkoli, vrátil se neslavně do SSSR a jeho kariéra se zastavila: byl vyhozen z GRU, poté se však znovu vrátil, slíbili vyslat vojenského atašé do Indie, ale neposlali ho, a v roce 1960 byl jmenován zástupcem vedoucího odboru zahraničních vztahů Státního výboru pro vědu a techniku. Právě v této pozici ho MI6 naverboval.
O několik let později jeho styčný pracovník MI6, britský obchodník Greville Wynn, popsal Penkovského kolegy ve své knize Muž z Moskvy: „Bodenikov v nylonové košili, kravatě westernové výroby a v obleku, který, jak se zdá, nevypadá ani v noci; neupravené vlasy, ruce horníka s nikotinově hnědými konečky prstů a špinavé nehty; červený, popraskaný, špatně oholený obličej. Dva kolegové, kteří seděli vedle něj, jsou přibližně stejného typu. “ Ve svém popisu Penkovskij ostře vystupoval na pozadí svých kolegů: „Nehrbí se a nehne se, ale sedí vzpřímeně a klidně a své bílé silné ruce položí na dobře upravené nehty. Má na sobě hedvábnou košili, jednoduchou černou kravatu a bezvadně čistý oblek. Má tvář silného muže s živou představivostí. “ Celým svým vzhledem Penkovskij demonstroval že nechce patřit do světa sovětské byrokracie. Aby se z toho dostal, udělal radikální krok.
V roce 1960 napsal dopisy 12 západním politikům, včetně královny Alžběty II., Kennedyho, Nixona a Dullese. Každému z nich sdělil, že je připraven zapojit se do boje za skutečný svobodný svět pro člověka - tedy pomoci západní demokracii v boji proti SSSR. Podle některých zpráv ve svých dopisech dokonce sdílel tajné informace, které by mohly zajímat západní zpravodajské služby. Jediným problémem bylo, jak dostat dopisy adresátům. Penkovskij našel v ulicích Moskvy zahraniční turisty a požádal je, aby předali dopisy velvyslanectvím západních zemí. Kupodivu plán fungoval: nejprve se CIA spojila s Penkovským, poté s MI6. V roce 1961, během služební cesty do Londýna, byl oficiálně přijat a dokonce ušil uniformu britského plukovníka zpravodajských služeb. Uniformě se podle agentů MI6 Penkovského obzvlášť líbilo,
Penkovskij pracoval pro západní speciální služby rok a půl, jednou týdně a vysílal pomocí koherentních pásek s utajovanými informacemi - od informací o stavu průmyslu a sovětského raketového komplexu až po seznamy personálu vojenských jednotek a studentů resortních škol. Jeho aktivity se staly známými již na konci roku 1961 - nějakou dobu ho sledovaly, v roce 1962 byl zatčen, v roce 1963 zastřelen. Bylo odtajněno na tip od George Blakea , špióna a dvojitého agenta, který byl jakýmsi zrcadlovým obrazem Penkovského: pokud snil o tom, že se stane součástí západního světa, pak Blake naopak snil o rozloučení s ním.
Špión, který přišel z tábora
George Blake (1922–2020)
I kdyby se George Blake nestal dvojitým agentem, jeho biografie by byla stále dobrodružným románem. Ve věku 25 let se mu podařilo žít v Egyptě, na začátku války se vrátit do rodného Nizozemska, zúčastnit se odboje, přestěhovat se do Anglie, připojit se k Royal Navy a stát se agentem MI6. Do tajné zpravodajské služby Velké Británie nastoupil v roce 1944 - byl přijat do oddělení, které se podílelo na pomoci partyzánům v Nizozemsku. Po válce byl Blake poslán do Haagu, aby vybavil nizozemskou stanici MI6, poté do Hamburku pro nábor bývalých námořních důstojníků Wehrmachtu a poté do Koreje. Tam měl pod rouškou postu vicekonzula britského velvyslanectví pracovat na vytvoření sítě agentů v sovětské Primorye - v londýnské kanceláři MI6 si byli jisti, že že ze Soulu mohl Blake snadno navštívit Vladivostok a získat tam agenty pro britskou rozvědku. Ukázalo se to jinak.
Blake přijel do Soulu v listopadu 1948 a korejská válka vypukla 25. června 1950. Jen za pár dní severané zajali Soul a zaměstnanci diplomatických misí byli zajati. Blake oslavil 30. narozeniny v internačním táboře a o necelý rok později se vrátil do Anglie jako skutečný hrdina. V roce 1954 se oženil se zaměstnancem MI6 a v roce 1955 odešel do Berlína na nábor dvojitých agentů. Do této doby byl však sám dvojitým agentem.
O mnoho let později, v rozhovoru, Blake řekl, že se rozhodl přejít na stranu nepřítele, když byl v táboře: sledoval, jak americká letadla bez rozdílu bombardují chudé korejské vesnice a nešetří ani starší, ani děti, cítil ostrá hanba za to, že bojuje na straně silných proti slabým. Ve stejném táboře si nejprve přečetl Kapitál Karla Marxe a pocit hanby se formoval v silném přesvědčení. Nebylo to však první seznámení s levicovými myšlenkami, jímž byl fascinován v mládí, když poslán matkou do Egypta k bohatým příbuzným svého otce, vyslechl příběhy svého bratrance - budoucího zakladatele Egyptské prokomunistické hnutí za národní osvobození. Potom marxista z Blake nevystoupil - vážně se stal knězem a nemohl přijmout ateismus. V Koreji takový problém nebyl,
Za deset let práce jako dvojitý agent Blake předal SSSR asi 40 západních agentů, kteří pracovali v zemích sociálního bloku. To je podle MI6, podle samotného Blakea jich bylo téměř desetkrát více. Byl tak cenným agentem, že sovětské tajné služby raději téměř rok předstíraly, že nevěděly o existenci podzemního tunelu vykopaného společným úsilím CIA a MI6 do východního Berlína za účelem získání přístupu k telefonu komunikace sovětského velitelství v Německu. Možný únik dat představoval pro SSSR menší hrozbu než expozice Blakea, díky čemuž byl tunel známý před zahájením výstavby.
Navzdory těmto opatřením byl Blake přesto v roce 1961 vystaven a ve stejném roce ho londýnský soud odsoudil k rekordním 42 letům vězení. Jako britský občan odsouzen ve Velké Británii nemohl počítat s výměnou - a zdálo se, že je odsouzen k smrti ve vězení. Ale Blake ani zde neprojevil pokoru osudu. 22. října 1966 vylezl oknem na dvůr vězení, zatímco ostatní vězni a strážci byli na filmové show. Krátce předtím hodil osvobozený spoluvězeň provazový žebřík přes sedmimetrovou zeď a Blake se dostal na svobodu. Celý útěk z vězení netrval ani pět minut, útěk z Anglie trval déle - odešel ze země a skryl se pod sedadlem spolujezdce v dodávce, ve které se pod rouškou jeho dalšího spoluvězně spolu s manželkou a dětmi na vánoční výlet, jel na hranice NDR.
Blake zemřel v Moskvě před dvěma měsíci, 26. prosince 2020. Podařilo se mu vidět konec studené války a rozpad SSSR, dostal rozkaz z rukou Vladimíra Putina a vydal autobiografickou knihu „Transparent Walls“. Říká se, že i ve věku 85 let se nadále účastnil práce tajných služeb, ale co je ještě překvapivější - do konce svého života zůstal věrný myšlenkám komunismu, nebyl v nich zklamán ani v 25 let svého života v SSSR nebo téměř 30 let svého života v postsovětském Rusku. Možná je to jeden z nejšťastnějších životopisů špionů, z nichž většina byla možná díky špionovi, který se obrátil k Blakovi. Byl to Polák Michal Golenevsky.
Špión, který uprchl ze své manželky
Michal Golenevsky (1922-1993)
Jedna z nejhlasitějších zrad v historii inteligence v zemích sociálního bloku nebyla způsobena ideologickými neshodami s úřady nebo sny o bohatství, ale problémy v jeho osobním životě. Michal Golenevskij zahájil svou kariéru v roce 1945 v polské kontrarozvědce - vystopoval protikomunistické skupiny a bývalé důstojníky gestapa, během výslechů bil podezřelé bičem, což mu zajistilo vysokou úroveň vyřešených případů. V roce 1957 byl převelen na ředitelství pro zahraniční zpravodajství. Důvodem byla stížnost jeho podřízených - ve vztahu k nim Golenevskij také zneužíval svou moc. Stranícký výbor ministerstva vnitra, který stížnost prozkoumal a posoudil osobnost Golenevského, doporučil propuštění ze státních struktur, vůdci však nechtěli přijít o hodnotného zaměstnance.
Nová práce byla položena na obtížné období rodinného života. Po mnoho let prošla Golenevského manželka paranoidní schizofrenií, která na léčbu nereagovala dobře. Ústředním hrdinou jejího deliria byl Golenevskij - obrátila proti němu děti a vymýšlela o něm fantastické příběhy. Samotný Golenevskij vyčerpaný útoky své ženy začal trpět neurózami a snažil se chodit na služební cesty co nejčastěji. Během cesty do NDR se setkal s Irmgard Kampf a začali milostný poměr. Kampf přesvědčil Golenevského, aby navázal kontakt s americkými zpravodajskými službami, aby mohl v případě potřeby odejít na Západ.
Po dva a půl roku přenesl Golenevskij pod pseudonymem Sniper tajné informace na americkou ambasádu a ušetřil peníze na šťastný život na Západě. Ale na podzim roku 1960 se úřady dozvěděly o jeho aféře s Kampfem a zakázaly Golenevskému opustit Polsko. Komunikace s občanem, byť přátelskou NDR, z něj v jejich očích udělala nespolehlivého zaměstnance. Po dlouhých jednáních byl Golenevskij konečně schopen získat povolení na několik dní odjet do Berlína, aby - jak tvrdil - navždy se rozešel s Kampfem, ale ve skutečnosti - přišel se svou milovanou na americký konzulát a oznámil, že Sniper hledal politický azyl.
Golenevskij a Kampf byli převezeni do Spojených států, kde se bývalý polský zpravodajský důstojník stal důstojníkem CIA. Po dva roky vyprávěl svým novým kolegům o desítkách sovětských a polských špiónů v Anglii, Švédsku, USA, Spolkové republice Německo a Izraeli a o zvláštních operacích, které jsou mu známy. Zdálo by se, že našel požadovanou pohodu, ale všechno se ukázalo být komplikovanější. Ve Spojených státech se u samotného Golenevského začala rozvíjet duševní porucha, vyjádřená v klamných myšlenkách a megalomanství. Role pouhého informátora CIA mu nevyhovovala a Golenevskij začal veřejně prohlašovat, že je Alexej Romanov, syn Nicholase II. Z jeho příběhů vyplynulo, že královská rodina nebyla zastřelena v Jekatěrinburgu, ale odvezena do Polska, odkud po dospívání děti bývalého císaře odešly do celého světa. Skutečnost, že vypadá příliš mladě na 60letého Careviče, vysvětlil Golenevskij hemofilii, což údajně zpomalilo jeho stárnutí, ale ze kterého se mu podařilo vzpamatovat. Upřímné delirium informátora nakonec donutilo CIA odmítnout jeho služby a brzy ho Kampf a jeho malá dcera opustili. Po zbytek svého života žil Golenevskij v New Yorku na skromném důchodu CIA. Vydal ultrapravicový konspirační deník „Dvouhlavý orel“, nadále si říkal Carevič Alexej a požadoval, aby mu byl umožněn přístup k penězům Romanovců v západních bankách. Sen o jiném luxusnějším životě ho neopustil ani po skončení jeho špionážní kariéry. V tomto smyslu byl úplným opakem jednoho ze sovětských špiónů, které odtajnil - Po zbytek svého života žil Golenevskij v New Yorku na skromném důchodu CIA. Vydal ultrapravicový konspirační deník „Dvouhlavý orel“, nadále si říkal Carevič Alexej a požadoval, aby mu byl umožněn přístup k penězům Romanovců v západních bankách. Sen o jiném luxusnějším životě ho neopustil ani po skončení jeho špionážní kariéry. V tomto smyslu byl úplným opakem jednoho ze sovětských špiónů, které odtajnil - Po zbytek svého života žil Golenevskij v New Yorku na skromném důchodu CIA. Vydal ultrapravicový konspirační deník „Dvouhlavý orel“, nadále si říkal Carevič Alexej a požadoval, aby mu byl umožněn přístup k penězům Romanovců v západních bankách. Sen o jiném luxusnějším životě ho neopustil ani po skončení jeho špionážní kariéry. V tomto smyslu byl úplným opakem jednoho ze sovětských špiónů, které odtajnil -Konon Molodoy , jehož biografie měla způsobit Golenevského obrovskou závist.
Spy se stal milionářem
Konon Young (1922-1970)
Skutečně zajímavé biografie začínají již v dětství. Konon Molodiy se narodil v Moskvě, v sedmi letech zůstal bez otce, a když mu bylo devět, přišla na návštěvu sestra jeho matky z USA. Když viděla ubohý život sestry se dvěma dětmi, nabídla jim, že vezme děti do Spojených států a slibuje, že jim poskytne normální život a dobré vzdělání. Jeho sestra to odmítla a Konon souhlasil. Poté následovala skutečná speciální operace za účelem získání víza: SSSR a USA ještě neměly diplomatické styky a Kononovy metriky byly falešné, aby ho vydaly za Estonce. Říká se, že operaci měl na starosti sám Genrikh Yagoda, z nějakého důvodu projevil o případ Konon velký zájem. Je možné, že s očekáváním pozdějšího použití.
Mladý muž žil šest let ve Spojených státech a v roce 1938 se vrátil do Moskvy. Yagoda v té době už byl zatčen, Konon dokončil školu, šel do armády, poté na frontu - obecně žil obvyklým životem sovětské osoby. Ve válce sloužil ve zpravodajských službách, poté, co vstoupil do Institutu zahraničního obchodu a v roce 1951 byl nakonec přijat zahraničními zpravodajskými službami: jeho dlouholeté zkušenosti se životem v kapitalistické zemi a vynikající angličtina z něj učinily ideálního agenta během studené války.
V roce 1953 byl Molodyoi tajně převezen do Kanady a vydal dokumenty jménem Gordon Lonsdale; pod tímto jménem krátce pracoval ve Spojených státech a poté se usadil v Londýně, kde z Lonsdale náhle udělal neuvěřitelnou biografii. Jako obyvatelka sovětské zpravodajské služby vedla Molody londýnskou stanici a dohlížela na shromažďování informací o britských a amerických vojenských základnách, jaderném a bakteriologickém vývoji atd. Jak se Gordon Lonsdale Molody ukázal jako fantasticky úspěšný podnikatel. Začal podnikat skromně: založil asi tucet jukeboxů v kavárnách v různých částech Londýna, což mu umožnilo pohybovat se po městě kdykoli během dne, aniž by vyvolával otázky. Podnikání se rozšířilo: do jukeboxů byly přidány cigarety, žvýkačky, občerstvení - z Molody se stal úspěšný podnikatel. V roce 1958 to zjistil že otec jednoho z jeho techniků vynalezl elektronické zařízení proti zlodějům, které při pokusu o otevření zámek uzamkne. Pomohl zařízení patentovat, poté zakoupil práva na jeho výrobu a získal za ni zlatou medaili na výstavě v Bruselu, poté mu královna Alžběta udělila diplom - za „oslavu Velké Británie na prestižní mezinárodní výstavě“.
Youngovy podniky byly tak úspěšné, že se rychle stal milionářem, ale bohatství ho příliš nezajímalo. "Milionářská maska mi dala právo na luxusní život, ale použil jsem toto právo zdrženlivě - jen tolik, abych nebyl černou ovcí mezi milionáři," vzpomněl si později. Opravdu si koupil drahé nemovitosti a jachty, ale zároveň si ponechal celý pobyt a nebyl závislý na financování z Moskvy. Jeho kontakt Morris Cohenřekl, že Molody byl ve skutečnosti hrdý na své podnikatelské úspěchy, ale jen proto, že věřil, že vydělává peníze na budování socialismu. V roce 1961 byl odtajněn díky informacím od Michala Golenevského, Molody byl zatčen a odsouzen k 25 letům vězení, ale o tři roky později byl vyměněn za britského špióna Grevilla Wynna, který pracoval s Olegem Penkovským - jak to bylo se sovětským lidé viděli v roce 1968 ve filmu "Dead Season".
Špioni, kteří se stali sociální jednotkou
Morris Cohen (1910-1995) a Leontine Cohen (1913-1992)
Morris a Leontine Cohenovi po propuštění z vězení 1969
Foto: AP
V historii se stávalo, že špionům špioni pomáhali, ale ani tehdy nebyli informováni o podstatě úkolu. Morris a Leontine Cohen pracovali odlišně - byli to kolegové, partneři, dva prominentní špioni a manžel a manželka.
Morris Cohen se narodil ve Spojených státech do rodiny přistěhovalců z Ruské říše a jako dítě často poslouchal příběhy o své vzdálené vlasti. Vzpomínky na ně ožily během Velké hospodářské krize, kdy na pozadí celkové nezaměstnanosti ve Spojených státech přišla ze SSSR zpráva o rychlém ekonomickém růstu a obecně šťastném zaměstnání. V roce 1935 Cohen vystudoval vysokou školu, pracoval jako údržbář a vstoupil do komunistické strany, aby bojoval za lepší budoucnost. V roce 1937 odešel bojovat za tuto budoucnost do Španělska - tam byl rekrutován sovětskou rozvědkou a vrátil se do Spojených států jako prostředník pro stanici v New Yorku.
Morris se se svou budoucí manželkou Leontinou Petke setkal ještě před cestou do Španělska na protifašistickém shromáždění - byla také členkou komunistické strany USA. Vzali se v roce 1941 a brzy byla Leontina také rekrutována sovětskou rozvědkou. Společně se jim podařilo provést jednu brilantní speciální operaci - podplatili zaměstnance závodu, kde byl vyroben nejnovější letecký kulomet, a několik měsíců jej dostávali po částech ze závodu. Když byly všechny části shromážděny, Coensové je dopravili v kontrabasovém kufříku na sovětské velvyslanectví. Poté byl Morris mobilizován do americké armády a poslán bojovat v Evropě, ale jeho manželka nezůstala nečinná - stala se hlavním kurýrem mezi informátory projektu Manhattan a sovětskými speciálními službami a získala pro SSSR výkresy plutoniové bomby „Fat Man“ a vzorky uranu.
Po válce spolupracovali Coensové se sovětským špiónem Williamem Fisherem, ale v roce 1950 byli povoláni zpět do Moskvy - na pozadí McCarthyismu a všeobecné červené paniky se jejich pobyt ve Spojených státech stal nebezpečným: oba byli členy Komunistická strana, Morris byl v minulosti ve španělských mezinárodních brigádách, což však nemusí upoutalo pozornost CIA. V Moskvě však zůstali jen tři roky - pokojný život se ukázal být příliš nudným: „Inteligence je pro nás jako drogově závislá jako heroin. Nyní si bez ní nedokážeme představit náš život, v něm jsme se naučili skutečnou inspiraci a velkou oddanost této myšlence. Jsme připraveni na cokoli. V případě potřeby provedeme plastickou chirurgii, abychom se co nejdříve pustili do práce.
Obdrželi nové jmenování v Londýně, kde se stali Krogers - majiteli ojetého knihkupectví a současně - styčníci a asistenti vedoucího anglického rezidence Konona Molodoyho. Byli s ním odtajněni: Morris byl odsouzen na 25 let vězení, Leontine - na 20. Sloužili v různých věznicích, ale jednou za měsíc dostali datum. Manželé zcela odmítli spolupracovat s MI6. O osm let později byly vyměněny za Geralda Broka, který do SSSR dovezl protisovětské letáky, a dva drogové kurýry, Michaela Parsonse a Anthony Lorraine. Po zbytek svého života žili Coensové v SSSR, vycvičovali mladé důstojníky zpravodajských služeb a věrně sloužili věci komunismu.
Špión, který snil o tom, že bude umělcem
William Fisher (1903-1971)
William Fisher se narodil v rodině marxistů a profesionálních revolucionářů. Jeho rodiče byli členy Unie boje za osvobození dělnické třídy, kterou vytvořil Vladimir Lenin, a v roce 1901 uprchli z Ruska do Anglie. Samotný William Fisher neprojevil žádný zájem o veřejný život ani o politickou činnost - mnohem více rád studoval hudbu a kresbu. Když se rodina v roce 1920 vrátila do SSSR, William se rozhodl stát se umělcem a o dva roky později snadno vstoupil do Vyšších uměleckých a technických dílen (VKHUTEMAS). Je pravda, že tam dlouho neučil - jeho estetické preference byly daleko od avantgardy. Učitelé i spolužáci se jeho konzervativnímu vkusu zasmáli, a tak po nějaké době přešel na Moskevský institut orientalistiky. Pokud zůstane umělcem, může být
V roce 1930 získal zaměstnání v zahraničním oddělení OGPU, kde byl vycvičen jako zpravodajský důstojník. Narodil se v Anglii a pro tuto roli se perfektně hodil. Poté, co obdržel britský pas, se spolu se svou manželkou a dítětem vydal do Norska, aby tam založil práci sovětského pobytu, a v roce 1935 - se stejným úkolem do Anglie. V roce 1937 se vrátil do Moskvy, během války trénoval radisty a v roce 1948 se zotavil s novým úkolem do New Yorku.
Přišel do Spojených států jako hlava nelegálního pobytu, ale nyní jeho krytím byl život, o kterém vždy snil: byl umělec. Pod jménem Emil Goldfuss si pronajal malé studio a přiblížil se skupině mladých umělců, kteří sdíleli jeho estetické pohledy. Postavili se proti avantgardě a modernismu, nadávali Pollockovi a de Kooningovi a noci se hádali o umění a politice - téměř všichni byli levičáci, odsoudili vládu USA a snili o spravedlivé společnosti. Fischer jim řekl o historii umění, oni mu řekli o teorii barev a technice malby. Tento šťastný život trval až do roku 1957, kdy Fischer předal jeho vlastní radista. Fischer byl zatčen a odsouzen k 32 letům vězení, ale o pět let později byli vyměněni za pilota průzkumného letadla Francise Powerse a studenta Fredericka Pryora (později Fischer působil jako konzultant při natáčení filmu „Mrtvé období“). Legenda říká, že během svého uvěznění Fisher namaloval portrét Kennedyho, který byl později představen americkému prezidentovi a dokonce visel v Oválné pracovně. V SSSR pomáhal Fischer trénovat důstojníky zpravodajských služeb a až do konce svého života se věnoval malbě, ale už neexistoval takový umělecký život jako ve Spojených státech. Ten výlet, mimochodem, by byl nemožný bez účasti dalšího sovětského špiona - V SSSR pomáhal Fischer trénovat důstojníky zpravodajských služeb a až do konce svého života se věnoval malbě, ale už neexistoval takový umělecký život jako ve Spojených státech. Ten výlet, mimochodem, by byl nemožný bez účasti dalšího sovětského špiona - V SSSR pomáhal Fischer trénovat důstojníky zpravodajských služeb a až do konce svého života se věnoval malbě, ale už neexistoval takový umělecký život jako ve Spojených státech. Ten výlet, mimochodem, by byl nemožný bez účasti dalšího sovětského špiona -Joseph Grigulevich: byl to on, kdo mu našel rodný list Emila Goldfuse, který zemřel v dětství.
Spy, který se zvedl k hodnosti velvyslance nepřátelské země
Joseph Grigulevich (1913-1988)
Životopis Josepha Grigulevicha by mohl stačit na tucet špionážních filmů a knih. Ve 13 letech projevil zájem o práci v podzemí a stal se členem tajné komunistické organizace v Litvě; o rok později policie odtajnila organizaci a zajistila vyloučení Grigulevicha z tělocvičny. Jeho matka se s ním přestěhovala do sousedního Polska v naději, že ho odcizí od komunistického podzemí, ale zapojil se také do tamní komunistické propagandy. V roce 1934 prostřednictvím Kominterny odešel do Argentiny, v roce 1936 se vrátil do Evropy, aby se zúčastnil španělské války, a v roce 1937 přišel do SSSR.
V Sovětském svazu Grigulevich absolvoval zrychlený zpravodajský kurz a měl za úkol eliminovat Trockého v Mexiku. Příprava atentátu trvala téměř dva roky, Grigulevichovi se podařilo se oženit a shromáždit skupinu 20 lidí, která 24. května 1940 provedla razii v Trockém domě. Ale po tomto pokusu o atentát Trockij přežil a Grigulevič musel uprchnout z Mexika do Argentiny. Tam byl pověřen rozvinutím sovětského pobytu a narušením dodávky potravin a vojenského materiálu z Latinské Ameriky do nacistického Německa. Grigulevich zorganizoval celé teroristické podzemí, které zničilo ledek, kasein a další suroviny připravené k odeslání. Jeho nejvýraznější operace teprve přijela.
V roce 1945 se Grigulevich seznámil s konzulem Kostariky v Chile a přesvědčil ho, že je nemanželským synem svého zesnulého přítele, který během zemětřesení ztratil dokumenty. Dotčený konzul dal Grigulevichovi nový pas a podle těchto dokumentů se v roce 1949 spolu s manželkou přestěhovali do Říma. V Římě začal s kostarickým obchodem s kávou a byl v tom neuvěřitelně úspěšný - dodával pražená zrna dokonce i papežskému dvoru. Ve vládě Kostariky si všimli úspěšného krajanského podnikatele, který pravidelně kritizoval komunismus, a v roce 1951 byl jmenován tajemníkem generálního konzulátu Kostariky v Itálii a o rok později pro něj ustanovil funkci velvyslance. Sovětský špión se tedy stal prvním velvyslancem Kostariky v Itálii, ačkoli on sám nikdy nebyl v zemi, kterou zastupoval.
Grigulevich odcestoval z Kostariky do shromáždění OSN, seznámil se s americkými diplomaty, pravidelně se setkával s papežem, uzavíral smlouvy výhodné pro Kostariku, byl také jmenován velvyslancem Kostariky v Jugoslávii a ve Vatikánu, stal se rytířem řádu Malty , a zároveň pracoval pro sovětské speciální služby. To vše trvalo až do konce roku 1953, kdy velvyslanec společně se svou ženou a novorozenou dcerou náhle zmizel z jeho italského bydliště. Co způsobilo rychlý odchod, stále není jisté - pravděpodobně byl Grigulevich na pokraji expozice. Přestěhování do Moskvy však Griguleviče nenechalo nečinným: během příštích 34 let absolvoval plnohodnotnou vědeckou kariéru se specializací na historii Latinské Ameriky a historii katolicismu, stal se doktorem historických věd a odpovídajícím členem Akademie věd.
