Rudá armáda v Rize, 1940 Foto: public domain

Existuje názor, že Lenin dal nezávislost pobaltským státům lehkým úderem pera. Mezitím se na politické mapě Lotyšska, Litvy a Estonska neobjevilo díky, ale proti vůli bolševiků. Nezávislost těchto tří zemí byla již vyhlášena, když se Rudá armáda v listopadu 1918 přesunula na západ, aby v pobaltské oblasti zavedla sovětskou vládu.

Zatímco hlavní úderná síla RSFSR v Pobaltí byla složena z červených lotyšských střelců (hořká ironie historie), byly proti nim rozptýlené útvary Bílých stráží, pobaltských Němců, skandinávských dobrovolníků a zbytků německé armády. Národní ozbrojené síly Baltů se stěží začaly objevovat. Situaci dále komplikovala skutečnost, že Němci bojovali nejen proti Rudé armádě, ale také za hegemonii nad regionem. Kromě toho Litva byla ve válce s Polskem, které zase bylo také ve válce s bolševiky. Pobaltské státy vytvořily tento dvouletý chaos války všech proti všem.

V roce 1920 podepsalo sovětské Rusko mírové smlouvy s Lotyšskem, Litvou a Estonskem, ve kterých „bezpodmínečně“ uznalo „nezávislost, nezávislost a svrchovanost“ a rovněž odmítlo

V důsledku toho získaly pobaltské země mezinárodní uznání a připojily se k Společnosti národů. Osudným rokem 1939 se přiblížili jako měkké autokracie s docela prosperující ekonomikou, vyhlášenou paktem neutrality a neútočení s Německem a SSSR.

Zejména posledně uvedený zdůraznil, že strany se zavazují zdržet se nejen útoku, ale také „jakéhokoli násilného jednání namířeného proti celistvosti a nedotknutelnosti území nebo proti politické nezávislosti druhé smluvní strany“.

Problém, bohužel, byl ten, že do roku 1939 - po Anschlussu, Mnichově a Československu - s diplomatickou angažovaností v Evropě stěží záleželo.

Sovětský svaz prováděl pobaltské země ve třech fázích: zřízení protektorátu, okupace a začlenění. V každé následující fázi SSSR přímo porušil všechny dříve uzavřené dohody.

Všechno to však začalo samozřejmě nešťastným paktem Molotov-Ribbentrop.

Ochrana

Předběžné dohody o sférách vlivu mezi SSSR a Německem byly uzavřeny ještě před Ribbentropovým příjezdem do Moskvy. Podle původního plánu probíhala hranice pobaltských zemí podél západního Dvina - tak Lotyšsko rozdělily na polovinu. Během jednání v Kremlu však Stalinovy ​​chuti rostly - nyní chtěl získat lotyšské Ventspils a Liepaja bez ledu.

Ribbentrop spěchal na německé velvyslanectví, odkud poslal Hitlerovi telegram popisující sovětské požadavky. Odpověď přišla okamžitě - Fuehrer souhlasil, že připustí. Sovětský svaz přijal Lotyšsko a Estonsko, nacistickou říši - Litvu.

O týden později Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka. Pokud by však rozdělení polského státu, stanovené ve stejném tajném protokolu, začalo z Hitlerovy iniciativy, jak by se mohl Stalin přiblížit neutrálním pobaltským státům? Kde začít? Trvalo to příliš dlouho, než jsme dostali správnou příležitost.

14. září, prchnout před německou flotilou, polská ponorka Orel vstoupila do přístavu Tallinn. Estonské úřady internovaly posádku a zabavily navigační mapy, ale polští námořníci se rozhodli uprchnout. V noci z 18. září, bezprostředně po sovětské invazi do Polska, se Orlu podařilo uprchnout do Baltského moře.

Ponorka "Orel". Fotografie: public domain

Následující ráno, po zmizení ponorky, vysvětlil Molotov estonskému velvyslanci to

Obvinění bylo diplomatickou absurditou, i když pouze z toho důvodu, že Sovětský svaz zaútočil na Polsko bez oficiálního prohlášení války (nemluvě o porušení polsko-sovětského paktu o neútočení z roku 1932).

S tímto argumentem zahájil estonský ministr zahraničí Karl Selter, který přijel do Moskvy, jednání s Molotovem. Jeho úvahy však nikoho nezajímaly. Molotov uvedl, že Estonsko je povinno uzavřít pakt vzájemné pomoci, v rámci kterého bude moci SSSR mít námořní základny, letiště a posádky na desítkách tisíc lidí na estonském území.

Selter se snaží manévrovat - zdůrazňuje, že Estonsko by nechtělo zpochybnit jeho neutralitu uzavřením vojenské dohody s kýmkoli. Molotov je vytrvalý:

Selter vyjadřuje znepokojení nad estonskou suverenitou. Molotov ujišťuje: „Neboj se, smlouva o vzájemné pomoci se Sovětským svazem není nebezpečná. Nechceme oslabit vaši suverenitu nebo váš politický systém. Nebudeme nutit Estonsko ke komunismu. ““

Nakonec je přesvědčivý argument:

28. září 1939 Selter podepsal pakt vzájemné pomoci se SSSR. Sověti přijali základny na estonských ostrovech souostroví Moonsund a ve městě Paldiski.

Selter v Berlíně. Fotografie: Bundesarchiv

Pakt uvalený na Estonsko nebyl jediný, který byl v ten den uzavřen v Kremlu. Polsko je poraženo - společná taneční přehlídka Wehrmachtu a Rudé armády již prošla v Brestu a je čas objasnit dělicí čáru. Ribbentrop a Molotov podepisují Smlouvu o přátelství a hranici mezi SSSR a Německem. Kromě usmíření polských otázek se dohoda přesunula z Litvy z nacistické do sovětské sféry vlivu.

Mezitím bylo na řadě Lotyšsko. 2. října přišla do Kremlu lotyšská delegace vedená ministrem zahraničí Wilhelmem Muntersem. Kromě Molotov byl na jednáních přítomen Stalin. Molotov udělá první krok: „Chtěl bych s vámi mluvit o tom, jak organizovat naše vztahy. Přibližně stejné jako u Estonska. Potřebujeme základny u moře bez ledu. “ Joseph Vissarionovich ho opakuje:

Nedotkneme se vaší ústavy, orgánů, ministerstev, zahraničních a finančních politik ani hospodářského systému. “

Podepsání smlouvy o vzájemné pomoci. Napravo od Stalina je Munters.

Munters se snaží podmínky nějak zmírnit - zejména žádá, aby v Rize nevytvořil sovětskou základnu. Molotov je rozhořčený: „Jste větší než Estonsko, ale chcete dát méně.“ Stalin dodává: „Věříte, že vás chceme zajmout. Mohli bychom to udělat hned teď, ale neděláme to. “

Jako výsledek, 5. října 1939, Munters podepsal pakt vzájemné pomoci shodný s Estonský - SSSR přijal námořní základny v Liepaja a Ventspils s posádkami v úhrnu až 25 tisíc lidí.

Setkání s litevským ministrem zahraničních věcí Juozasem Urbshisem, který byl rovněž svolán do Moskvy, proběhlo poněkud jinak. Stalin mu osobně ukázal tajné protokoly k paktu Molotov-Ribbentrop a mapu s vymezenými sférami vlivu. Poté, co mluvil zvýšeným hlasem, se Urbshis vrátil do Litvy ke konzultacím s vládou. Pokusili se obrátit o pomoc do Berlína - ale pouze potvrdili, že tajné protokoly skutečně existují. Litevské vedení bylo přesvědčeno o beznadějnosti situace a 10. října Urbshis podepsal smlouvu o vzájemné pomoci se SSSR.

Urbschis podepisuje akt vzájemné pomoci, 1939

- v plném souladu se sovětsko-německými dohodami.

Takže za měsíc a půl po Stalinově spiknutí s Hitlerem přešly pobaltské státy do polospojivého stavu de facto sovětských protektorátů.

De jure však byl tento proces formalizován za plného dodržování vnější slušnosti. Všechny tři pakty vzájemné pomoci nejen slíbily „žádným způsobem neovlivní svrchovaná práva smluvních stran, zejména jejich hospodářský systém a strukturu státu“, ale také se ujistily o nedotknutelnosti obou předchozích dohod - míru a neútočení.

Záruky suverenity byly oceněny také sovětským tiskem. Pravda v úvodníku píše: „Od nynějška obyvatelstvo Lotyšska ví, že svrchovaná práva Lotyšské republiky a její nezávislost jsou zaručeny paktem vzájemné pomoci s velkým Sovětským svazem. Izvestia obdivuje velkorysost bolševiků: „Sovětský svaz nikdy nevyužil své výhody jako velká a silná moc nad malými zeměmi [a] s největší úctou a laskavostí zacházel se státní nezávislostí národů oddělených od Ruska.“

Povolání

Po dobu osmi měsíců relativně klidné polo suverénní existence pobaltské země nadále veřejně deklarovaly svou neutralitu. Stále existoval záblesk naděje, že Sovětský svaz bude spokojen s uskutečněnými ústupky a že mezi rotujícími koly geopolitiky se dostanou tři malé státy. 10. května 1940 však Hitler zaútočil na Nizozemsko, Belgie a Lucembursko a diplomatická zvěst začala signalizovat hrozící změnu.

Sovětský tisk jako obvykle začal hnojit půdu.

Sověti se rozhodli jednat analogicky s rokem 1939. Hlavní věc je chytit se pod záminkou a pak „dráp je zaseknutý, celý pták je pryč.“

25. května 1940 Molotov obvinil Litvu z únosu tří vojáků ze sovětské posádky. Litevské úřady vyjádřily přání provést podrobné vyšetřování incidentu a vyžádaly si potřebné informace od sovětské strany, ale v reakci na to obdržely další poplatky.

Ukazuje se, že mezi Litvou, Lotyšskem a Estonskem již dlouho existuje vojenské spojenectví proti SSSR. Mluvil jsem o „Baltské smlouvě“ - diplomatické dohodě tří republik z roku 1934, která zcela postrádala vojenské závazky. Jediným projevem „pobaltských států“ na mezinárodní scéně byly výroční schůzky ministrů zahraničních věcí, které neučinily nic jiného než prohlášení o neutralitě pobaltských států.

Litevské vedení zahájilo zoufalé pokusy vysvětlit a uklidnit Stalina, ale již 7. června obdržely pohraniční útvary Rudé armády rozkaz připravit se na invazi. V noci ze 14. na 15. června - v předvečer pádu Paříže - představil Molotov poslední ultimát Urbshisovi, který dorazil do Kremlu. SSSR požadoval, aby Litva vytvořila novou vládu a souhlas se zavedením neomezeného počtu sovětských vojsk do země. Odpověď byla dána 12 hodin.

Antanas Smetona

V sedm ráno se litevský kabinet ministrů rozhodl vyhovět všem sovětským požadavkům. Prezident Antanas Smetona, který upřednostňoval ozbrojený odpor, uprchl ze země za německými hranicemi. Vláda rezignovala.

Zatímco Rudá armáda okupovala Litvu, Molotov předal velvyslancům Lotyšska a Estonska v Kremlu identická ultimátum. A zde bylo obvinění omezeno na porušení smluv o vzájemné pomoci, které spočívalo v pořádání konferencí ministrů zahraničních věcí v rámci Baltské dohody.

 

 

Začlenění

Aby koordinovala opatření legitimizující anexi, poslala Moskva do pobaltských států tři guvernéry.

Vyshinsky , slavný sovětský státní zástupce, který se účastnil stalinistických soudních procesů, dorazil do Lotyšska .

Dekanozov , jeden z organizátorů Velkého děsu a nyní Molotovův zástupce, převzal Litvu .

Estonsko převzal Ždanov , nově vyrobený člen politbyra.

Prezidenti - Karlis Ulmanis v Lotyšsku a Konstantin Päts v Estonsku - souhlasili s bezpodmínečnou spoluprací s okupační správou. V Litvě byl uprchlý Antanas Smetona nahrazen stejně loajálním předsedou vlády. Sovětští vyslanci, pracující na zviditelnění „společně“ s pobaltskými vůdci, se okamžitě pustili do vytváření „lidových vlád“. Tyto byly brzy vytvořeny a skládaly se z místních komunistů a zástupců levé inteligence. Vlády rozpustily národní parlamenty a zvolaly volby,

V předvečer naplánovaných voleb byly místní komunistické strany vzkříšeny z podzemí zapomnění. Na jejich základě byly v každé zemi vytvořeny „odbory pracujících“, které měly nominovat kandidáty do parlamentu. Všechny ostatní politické strany a organizace byly zakázány.

Aby byla zajištěna účast, bylo obyvatelstvu vysvětleno, že každému voliči v pasu bude připevněna zvláštní známka. Místní komunistický tisk ujistil, že „odmítnutí volit je považováno za zločin proti lidovým zájmům“ a „pouze nepřátelé lidí zůstávají doma během volebních dnů“. Ve městech bylo uspořádáno nespočet sovětských shromáždění.

Rally za vstup do SSSR v Rize. Fotografie: public domain

Výsledky nepopiratelných voleb jasně ukázaly rozsah celostátní lásky pobaltských pracovníků k sovětským garantům jejich suverenity. V Estonsku hlasovalo 92% s účastí 82%; v Lotyšsku - 98% „pro“ s volební účast 95%; v Litvě - 99% „pro“ s účastí 96%.

O týden později, 21. července 1940, nově zvolené (nyní "lidové") parlamenty uspořádaly svá první zasedání, doprovázená "přátelským potleskem a pozdravy z celé haly adresované soudruhu Stalin, soudruhu. Molotov, sovětská vláda a Rudá armáda. " Parlamenty prohlásily své země za sovětské socialistické republiky a rozhodly se vyslat do Moskvy delegáty, kteří by požádali Nejvyššího sovětu SSSR o přijetí republik do Sovětského svazu. Od 3. do 6. srpna 1940 byly příslušné petice slavnostně uděleny.

***

Karlis Ulmanis

V den vyhlášení lotyšského SSR rezignoval prezident Karlis Ulmanis a požádal sovětské vedení o povolení k odchodu do Švýcarska a doživotního důchodu. Sovětské vedení deportovalo Ulmanise do Stavropolu, kde pracoval rok jako kolektivní agronom. Poté byl Ulmanis poslán zpět do Turkmenistánu, kde v roce 1942 zemřel na úplavici. Jeho velký synovec Guntis Ulmanis se stal prvním prezidentem nově nezávislého Lotyšska v roce 1993.

Litevskému prezidentu Antanasu Smetonovi, který uprchl ze země po sovětském ultimátu, se podařilo dostat do Spojených států. V roce 1944 zemřel při požáru v Clevelandu.

Konstantin Päts

Estonský prezident Konstantin Päts se pokusil uprchnout ze země americkou diplomatickou misí, ale 30. července byl zatčen spolu se svým synem a rodinou - všichni byli deportováni do Ufa. Četné výzvy Pätů k sovětským úřadům s žádostmi o propuštění vnoučat a jejich matek zůstaly nezodpovězeny. O několik let později byla synova žena poslána do sibiřských táborů, Pats a jeho syn byli posláni do Butyrky a jejich vnoučata byla poslána do sirotčince.

Od roku 1943 podstoupil Päts povinné psychiatrické ošetření v různých sovětských nemocnicích. Zemřel v roce 1956. Říká se, že základem pro diagnózu Päts bylo jeho „naléhání, aby byl prezidentem Estonska“.