Článek pochází z Novayagazeta.ru

 

Groznyj. U památníku obětem deportace. Foto: RIA Novosti

Bylo zvykem trestat národy úplnými etnickými deportacemi ze dvou důvodů. Nebo předem, tj. Preventivně nebo po faktu, tedy v pořadí odplaty.

Preventivně - to je, kdybychom mluvili o etnosu, titulu nepřátelské země ve válce s vámi, a už jen na základě toho samotného odsouzeného k sabotáži zahraničních agentů a špionáži proti sovětské vlasti. Klasickým příkladem jsou miliony Němců, kteří se usadili pod zárukami vládkyně Catherine doslova v celé obrovské říši. Nezapomněli ani na menší zahraniční agenty: například na všechny ty ugrofinské a další Izhoriany, krvežízniví visící nad kolébkou tří revolucí. A nezapomněli ani Italové z okolí Kerče a Feodosie: stejně jako dobyli před Němci Cimmerianské předmostí, tak pojďme pod nepřátelským bombardováním vytáhnout místní těstoviny na pevninu.

Odveta je komplikovanější při deportacích. A pak: nehledejte stejné osobně zrádce - abyste někoho mohli postrádat. Ale pokud pošlete všechny kromě těch, kteří jsou ženatí se správnými národy, pak nebudou žádné chyby! Co nejdříve k nim přidejte vojáky první linie, dokonce i Hrdiny Sovětského svazu (takových je mezi Vainaky 10!). A záruka je pak obecně stoprocentní.

Deportace preventivních odvetných opatření

V koruně deportátorů na Lubyance je ale jeden „diamant“ - operace „Čočka“, pojmenovaná podle spojení s „Čečenci“. Jedná se o transplantaci moci téměř půl milionu Vainakhů (Nokhchi), tedy 387 tisíc Čečenů (včetně Dagestánu!) A 92 tisíc Ingušů (včetně Ordžonikidze!) V únoru 1944, bylo krutě přemístěno do Kazachstánu a Kyrgyzstánu.

Rodina Ingush Gazdievů poblíž těla jejich zesnulé dcery. Kazachstán. Deportace Ingušu v roce 1944

Tato dvojitá etnopása však sama o sobě nezapadá do důmyslně jednoduchého a jasného rozvětveného vzorce - předem nebo později, preventivně nebo za náhradu? Preventivní barva zde není vhodná, protože na světě nebylo ani stopy po Vainakhském státě, a dokonce ani při válce se SSSR. A Němci v létě a na podzim 1942 dychtili dosáhnout ropných polí Groznyj a v lednu 1943 už byli vyhnáni daleko a deportace proběhla o více než rok později.

Kromě toho také není vhodná barva odvetných opatření, protože na celém území Čečensko-ingušské autonomní sovětské socialistické republiky pod tříměsíční okupací bylo na severu republiky pouze jedno město ropných dělníků Malgobek, a dokonce i toto s ruskou populací. Bylo by tedy těžké obvinit lidi ze zrady, kteří se s německou botou ani neobeznámili. proto

a téměř univerzální účast v povstaleckém (teroristickém) hnutí.

Podle tohoto kritéria bylo možné Čečence deportovat kdykoli a v každém ročním období, s výjimkou zimy, protože každý jarní rok Sovětského svazu, téměř jako přirozený jev, vypukly protisovětské a protikolektivní povstání na farmách v Čečensku. Přístup fronty v roce 1942 tento fenomén samozřejmě ještě umocnil, ale ani rok nebyl výjimkou. V říjnu 1941 vypukly povstání pod vedením bývalých sovětských funkcionářů Khasana Israilova-Terloeva a Mairbeka Šeripova (další povstání vedlo přinejmenším v roce 1942 imám Javotkhan Murtazaliev).

Kolektivní farmy byly rozpuštěny téměř ve všech horských oblastech Čečenska. Israilované si říkali „kavkazští bratři“ a tvůrčí energie čekistických vyšetřovatelů vymyslela a přisoudila Israilovovi a Sheripovovi vytvoření stran s fašistickými konotacemi již ve jménech - „Národně socialistická strana kavkazských bratrů“ a „Čečenec“ -Horská národní socialistická podzemní organizace. “ Kupodivu, ale ve zprávě o činnosti 141. střeleckého pluku NKVD za období od 25.10.1941 do 06.01.1943, který bojoval s rebely na zemi, a ne v kancelářích, je ani jedna zmínka o takových stranách.

Ano, rebelové byli skutečně antiboľševičtí, protiruskí a antisemitští, ano, skutečně viděli Hitlera jako spojence v boji proti Stalinovi. A ano, skutečně se dostali do kontaktu s německými vyloďovacími silami (od srpna 1942 do srpna 1943 Němci shodili 8 týmů parašutistů s celkem 77 lidmi, většina z nich byla rekrutována z Vainakhů z válečných zajatců). Statistiky jejich likvidace jsou však v rozporu s tvrzením o „téměř univerzální“ účasti Vainaků v protisovětských gangech - u NKVD bylo v roce registrováno nanejvýš 2–3 000 banditů, tj. 0,5% populace Vainaků. Čečensko-Ingušsko, což je nesrovnatelné se stovkami tisíc deportovaných.

S ohledem na každé jarní povstání však Lubyanka skutečně vnímala všechny Čečence jako vzpurný a konfliktní kontingent, který není připraven připustit proti sobě násilí bez prudkého odporu. Příprava operace proto začala v říjnu 1943, tj. na dlouhou dobu. Na konci ledna 1944 lidový komisař Berija schválil „Pokyn k postupu při vystěhování Čečenců a Ingušů“ a 31. ledna vydal Výbor obrany státu dvě rezoluce najednou: „O opatřeních pro ubytování zvláštních osadníků uvnitř hospodářská zvířata a zemědělské produkty kazašského a kavkazského původu. “ Dne 11. února se touto otázkou zabývalo politbyro ústředního výboru KSSS (b). Neshody vznikly, ale pouze na načasování operace:

Ale Stalinův hlas byl zjevně rozhodující.

Beria to měl uskutečnit a už v polovině února byl se svými třemi zástupci (nebývalý případ!) I. Serov, B. Kobulov a S. Mamulov v Grozném, odkud se lidový komisař hlásil Stalinovi. Bylo registrováno 460 tisíc lidí, území operace bylo rozděleno do 4 operačních sektorů a samotná operace, navržená celkem na 8 dní, byla rozdělena do dvou etap. Během první (fáze „prvních vrstev“, 3 dny) mělo být z měst a nížin vysláno 400 tisíc lidí, během druhé (další 4 dny) - zbývajících 150 tisíc lidí, kteří žili v horách. Provozně-vojenské skupiny složené z jednoho operativního a dvou bojovníků vojsk NKVD měly zajistit současné vystěhování 2 až 4 rodin.

Poprvé a naposledy v historii byla do operace zapojena nebývale velká síla -

Byli vytaženi z celé země, převlečeni do vojenského oblečení, rozptýleni po městech a aulích mezi Ordžonikidzem a Khasavyurtem, vše vysvětlovali odpočinkem a „cvičením na vysočině“.

21. února, přímo na místě, vydal Beria příkaz k deportaci a 22. února, když byly dokončeny všechny přípravné práce KGB, se setkal s vedením republiky a imámy a varoval je před plánovanou operací na zítra ve 2 hodiny ráno požadoval nutnou práci mezi obyvatelstvem. V rovinatých vesnicích byla plánována shromáždění mužské populace, na nichž mělo být oznámeno rozhodnutí o vystěhování v čečenském jazyce, a shromážděné na místě by byly odzbrojeny a internovány (ženy měly být zapojeny do sběru věcí); v horách nebyla plánována žádná shromáždění.

Na rozdíl od předchozích nemůžete o této operaci říci, že proběhla bez incidentů:

více než dva tisíce zatčeno a více než 20 tisíc zabavených sudů. Existovaly však i další „excesy“, nemluvě o „nedostatcích“. Mám na mysli počasí: ve druhé polovině 23. února napadl po celé republice sníh, což výrazně komplikovalo a prodlužovalo (do 2. března) hornatou etapu vystěhování.

Asi 6 tisíc Čečenců uvázlo v oblasti Galanchzhoi kvůli sněhu. Staří lidé a nemocní lidé z Khaibachu, Melkhesty, Dzumsoy a několika dalších aulů a farem se nemohli dostat dolů. Všechny byly podle legendární verze barbarsky zlikvidovány 27. února. Dziyaddin Malsagov se ukázal být nevědomým svědkem toho, jak v zamčené stáji v Khaibachu Čekisti nakonec - kulkami a ohněm - rozhodli o vydání několika stovek nepřenosných Čečenců.

A 29. února (přestupný rok!) Beria ohlásil Stalinovi konečná čísla: 478 479 lidí bylo naloženo do 177 vlaků, z nichž pouze jeden - poslední s nomenklaturou strany a muslimskou elitou - tvořily osobní automobily a ve zbytku - v nákladu - šli do Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu, každý ze 40–45 zvláštních osadníků se svými zavazadly. Postupem času se tam přestěhovaly i další kontingenty: demobilizovaní, občané evropské části SSSR, evaders, repatrianti, odsouzené atd. Ti, kteří se vyhnuli vystěhování, se zpravidla skrývali v lesích a byli úzce spojeni s „bandity“ na které jednotky NKVD skutečně lovily (zejména na jaře a v létě 1944).

Na vlakovém nádraží. 1957, město Frunze. Obyvatelé vesnice Yurt-Auh se vracejí do své vlasti. Foto z archivu

Mimochodem, počet „úniků“, respektive těch, kteří se vyhnuli deportaci, činil 6 544 lidí, nepočítaje 338 zabitých členů až 36 likvidovaných gangů, včetně izrailovského oddělení (byl zabit svými spolupachateli v prosinci 15, 1944). Zdá se však, že ne všichni byli chyceni nebo zastřeleni, protože čečenské loupežnictví až do roku 1953 nezmizelo ze zpráv Grozného čekistů. A jeden abrek z izraelského oddílu - Khasukha Magomadov - i poté, co se deportovaní Čečenci vrátili domů, zůstal až do smrti sám v horách a metodicky se pomstil sovětské vládě a jejím představitelům. Byl spatřen a zabit až v roce 1976, ve věku 70 let.

Je zajímavé porovnat deportaci Vainaků s deportacemi volžských Němců. Mnoho z nich je spojuje a především rozsah, masový charakter a také pokrytí ne jedné, ale několika sousedních správních jednotek. Přesto jsou rozdíly mezi nimi tak velké, že právě čečenskou operaci lze označit za vyvrcholení celé deportační politiky SSSR. Pokud praktická příprava na operaci začala v oblasti Volhy pouhý týden před zahájením samotné operace, v Čečensku a Ingušsku - téměř dva měsíce. Pokud jde o počet zapojených sil KGB, neví o tom nic jiného (7krát více než v oblasti Volhy). Z hlediska provozního dne je to také nejintenzivnější ze všech deportačních operací - v průměru 60 tisíc lidí. A pokud na provoz v oblasti Volhy dohlížel na místě jediný zástupce komisaře Serov,

a analogicky se slavnými artefakty Kremlu lze bezpečně považovat za deportaci cara Lubyanka.

Kadyrov mezi Ichkeria a Stalinem

První pomník na území bývalého Čečensko-ingušského ASSR Čečencům a Ingušům deportovaným 23. února 1944 byl postaven v roce 1991 v Urus-Martanu. V roce 1992 byl za vlády generála Dudaeva postaven Památník obětem stalinistických represí v Grozném - nedaleko Baronovského mostu přes Sunžu. Jedná se o celý komplex o rozloze přibližně 3000 čtverečních metrů. m (autorem projektu je umělec Darchi Khasakhanov): na pozadí zdi z červených cihel s mramorovými deskami se jmény mrtvých - mocná kovová ruka svírající k nebi dýku; před ním je mramor se zlaceným Koránem a celý hřbitov churtů - starověké vainakské náhrobky, které obyvatelé Čečenska čas od času našli v základech domů, mostů a silnic.

Pamětní komplex věnovaný deportacím Čečenců, zničený během války v Čečensku. Foto: Z. Balagova / sakharov-center.ru

V pozadí jsou tři stylizované vainakské věže. Na jedné ze zdí, která obklopovala památník ze tří stran, je v čečenském nápisu, který lze přeložit do ruštiny jako: „ Nebudeme se zlomit! Neplačme! Nezapomeňme! „Během čečenských válek byl památník, i když ne velmi špatně, poškozen (díry po kulkách byly viditelné na ruce s dýkou), ale v polovině dvacátých let byl znovu obnoven, přičemž byla změněna poslední věta textu: místo „Nezapomeňme!“ se stalo „Neodejdeme!“

Na konci května 2008 však prezident Čečenské republiky Ramzan Kadyrov ústy starosty města Grozného M. Chuchjeva nařídil naléhavou demontáž památníku z důvodu „rozporu s obecným plánem obnovy Groznyj. “ Mělo se to přesunout do oblasti základny federálních sil v Khankale na okraji Grozného.

To se však nestalo. Vznikající protestní hnutí, ve kterém vynikla Natalya Estemirova, bylo stále dost silné na to, aby takové ostudě zabránilo.

23. února, jako Den národní paměti a smutku za deportaci, se v Čečensku oslavoval 20 let - naposledy v roce 2010. Ale v roce 2011 Kadyrov oznámil, že tento den je v Rusku oslavován jako Obránce vlasti, takže Čečensko by nemělo být výjimkou. Poté odložil Den památky a smutku na 10. května - datum smrti svého otce při teroristickém útoku na stadion Terek v roce 2004. V roce 2014 účastníci vědecké a praktické konference „Deportace čečenského lidu. Co to bylo a můžeme na to zapomenout? “, Věnovaní 70. výročí deportace, odsoudili takovou politiku Kadyrova a označili ji za rouhačskou, po níž Ruslan Kutaev, organizátor konference a vedoucí shromáždění národy Kavkazu najednou našli heroin, za který byl uvězněn a propuštěn až na konci roku 2017.

Zároveň došlo k přemístění samotné památky, respektive její části. Kamenné náhrobní kameny byly tajně rozebrány a odvezeny do samého středu města - na třídu Akhmat Kadyrov poblíž mešity Srdce Čečenska, kde byly zabudovány do památníku na památku policistů, kteří zemřeli 10. května 2004 společně s Achmat Kadyrov.

Pokud jde o ostatní Vainaky, v Ingušsku se politika pamatování na deportace liší od politiky v Čečensku. První muzeum deportací v Rusku, „Pamětní komplex obětem represe“, bylo otevřeno v Nazranu 23. února 1997, v den 53. výročí deportace. Jedná se o impozantní budovu v podobě devíti horských obranných věží vzájemně sladěných a propletených ostnatým drátem. Expozice muzea zahrnuje také důsledky deportace, zejména konflikt v Osetii a Inguši v říjnu až listopadu 1992. V roce 2011 Moskva očividně vyvinula tlak nejen na Grozného, ​​ale také na Magase: Ingušský den vzpomínky a smutku byl také odložen, ale ne daleko - na 24. února.

Divadelní představení v Grozném 10. května - v tento den Kadyrov odložil Den vzpomínky a smutku na Čečence deportované během sovětské éry. Foto: RIA Novosti

Toto vymezení nikdo nedodržel a 23. února 2014 - k 70. výročí deportace - byla na území komplexu otevřena pamětní skladba „Cesta dlouhá 13 let“. Ve středu je sokl na železniční trati, který se skládá z lokomotivy a vozíku ze 40. let. Vedle je „nákladní automobil“ (nákladní automobil GAZ-AA) a po stranách jsou dvě stély s vyraženými čísly „1944“ a „1957“ - data vyhoštění a začátek návratu Vainaků do jejich vlasti .

V roce 2020 změnil Kadyrov své podivné rozhodnutí a v Grozném - poprvé za 8 let téhož dne - se za jeho účasti konalo shromáždění věnované 76. výročí deportace.

za touhu fyzicky zničit čečenský lid a za příkaz přivést jej do zapomnění „... historie, kultura, způsob života, zničit dokonce i stopy Vainaků v jejich rodné zemi.“