Blokhinova "Speciální skupina"

Katovské řemeslo bylo každodenní prací hlavního Stalinova vraha.

Kdo byl Vasilij Michajlovič Blokhin, jehož rukou byla zvůle provedena, jehož podpisem bylo zapečetěno mnoho aktů výkonu exekučních rozsudků uložených v archivech Lubjanky?

Narozen 7. ledna 1895 ve vesnici Gavrilovskoye, okres Suzdal, provincie Vladimir, v rodině středního rolníka. Ale to je datum narození podle nového stylu a po starém - přesně na vánoční svátky v prosinci 1894. Od roku 1905 souběžně se studiem pracoval jako pastýř, zedník. 5. června 1915 narukoval jako svobodník k 82. pěšímu pluku ve Vladimiru, povýšil do hodnosti nižšího poddůstojníka. Od 2. června 1917 byl starším poddůstojníkem 218. pěšího pluku Gorbatovského na německé frontě, byl zraněn, do 29. prosince 1917 se léčil v nemocnici v Polotsku. Poté až do října 1918, vyhýbaje se politickým bouřím, pracoval jako rolník na statku svého otce a 25. října 1918 se dobrovolně přihlásil do služby v Janovské volostské vojenské náborové kanceláři Suzdalské oblasti. Brzy učinil politickou volbu – v dubnu 1921 vstoupil do komunistické strany a právě tam

Kariéra čekisty: od 24. listopadu 1921 - asistent velitele čety v oddělení zvláštního určení na Collegium of the Cheka, od 5. května 1922 - velitel čety na stejném místě, od 16. července 1924 - asistent velitele 61. zvláštního určení divize na OGPU Collegium... 22. srpna 1924 byl Blokhin povýšen na post zvláštního komisaře zvláštního oddělení pod kolegiem OGPU. Nyní mezi jeho povinnosti patří mimo jiné i výkon exekučních trestů. Opravdu,

3. března 1926 byl Blokhin jmenován dočasným obsazením funkce velitele OGPU a 1. června byl v této funkci schválen.

Osud jeho předchůdce Karla Weisse byl nezáviděníhodný. Nechat "cizí" původ a spojení s bývalou vlastí. V rozkazu OGPU podepsaném Yagodou č. 131/47 z 5. července 1926 byly vysvětleny důvody jeho odvolání z funkce a potrestání:

Na rozdíl od Weisse měl Blokhin správný původ a choval se, jak měl, a proto pracoval jako velitel po mnoho let až do svého odchodu do důchodu. 10. června 1938 byla jeho funkce přejmenována na „vedoucího velitelského oddělení Správně-ekonomického oddělení NKVD SSSR“.

Při práci na OGPU Blokhin jako externí student v roce 1932 složil testy na technické škole, absolvoval tři kurzy stavební fakulty v Institutu pro pokročilé vzdělávání inženýrů a technických pracovníků. Tím jeho vzdělání skončilo. Důležitější byla jiná věc.

Blokhin byl povýšen na první popravčí, stal se nenahraditelným. Desetiletí jeho působení v exekuční kauze bylo poznamenáno zvláštním rozkazem lidového komisaře pro vnitřní záležitosti Genrikha Yagody č. 142 ze dne 27. dubna 1936. Rozkaz zněl:

Zajímalo by mě, o jakém druhu technických studií jste mluvil? Šéfové byli trochu nevědomí. Blokhin nyní studoval pouze jednu věc - zdokonaloval dovednosti kata.

jak to všechno začalo? V prvních letech sovětské moci byly odvety praktikované bolševiky často veřejné a demonstrativní. Nebyly to jen tajné popravy, které se praktikovaly. V Archangelsku se střílelo ve dne i na veřejnosti, v Nikolajevu - za zvuků dechovky ( viz pozn. 1 ). Veřejné popravy byly schváleny bolševickým vedením. Pro takovou vizuální formu odvety byl poskytnut i teoretický základ. Tak na podzim roku 1918 Karl Radek ve svém článku „Rudý teror“, publikovaném v Izvestijach, napsal:

Po občanské válce byla romantická publicita teroru nahrazena tajemstvím. Bolševický režim myslel na to, jak vypadat slušně a přitažlivě. Vše, co se týkalo tak choulostivého tématu, jako jsou popravy, bylo pečlivě utajováno. Dosud nejsou známy žádné rezortní akty ani pokyny orgánů Čeka - KGB, upravující postup při popravě a postup při pohřbívání těl popravených. Jediná věc je oběžník Nejvyššího tribunálu Všeruského ústředního výkonného výboru ze 14. října 1922, adresovaný všem předsedům tribunálů:

Postup popravy a pohřebiště byly přísně střeženým tajemstvím. Utajení v řeznictví bylo tak velké, že i mezi čekisty o něm věděl velmi úzký okruh zasvěcených. Od počátku 20. let se navíc skutečnost exekuce, pokud bylo rozhodnutí o exekuci vyneseno mimosoudně, začala před příbuznými popravených tajit. A pokud ano, bylo to vždy ústně, bez poskytnutí jakýchkoli oficiálních dokumentů ( viz poznámka pod čarou 4 ). Když v letech velkého teroru 1937-1938. konto popravených šlo do statisíců, na hromadné výzvy příbuzných popravených s žádostí o informování o rozsudku začali ústně odpovídat: "Deset let bez práva na dopisování." Osud zatčených a poté popravených obklopil rouška tajemství.

Zpočátku Cheka neměla ani speciální funkce, ani samotnou myšlenku potřeby katů na plný úvazek.

V Moskvě se v roce 1918 konaly popravy „carských ministrů“ na poli Chodynskoje a provedla je Rudá armáda, kterou pak vystřídali Číňané. Později "se objevila jakoby instituce nájemných katů - profesionálů, k nimž se čas od času připojili amatérští hostující účinkující" ( viz pozn. 5 ). V roce 1919 se na dvoře Chekovy garáže ve Varsonofyevsky Lane začaly konat pravidelné popravy. Odsouzení ve vnitřní budově byli svlečeni do spodního prádla a poté byli odvedeni do zadní části dvora na hromady palivového dříví a tam byli zabiti revolverem do zátylku.

Na počátku dvacátých let, kdy existovala ustálená praxe vykonávání trestů, to začali dělat stejní lidé v ústřední kanceláři Čeky v Moskvě. Jejich okruh je po desetiletí víceméně konstantní. Tato skupina dostala neoficiální název „zvláštní skupina“ a tvořili ji převážně zaměstnanci velitelské kanceláře.

Je-li účast jednotlivých zaměstnanců velitelského úřadu na popravách pochopitelná (velitelský úřad byl ve skutečnosti ozbrojenou stráží budov a zařízení Čeka - OGPU - NKVD - MGB a bylo celkem logické takové případy pověřit k nim), pak je s podivem, že lidé před přímou ochranou Stalina. Jejich jediným oficiálním úkolem bylo chránit nejvyšší vedení Kremlu, ale ne střílet na odsouzené.

Nejčastěji byly podepisovány popravčí akty v Lubjance v letech 1922-1930

• Grigorij Chrustalev,
• Grigorij Golov,
• Ivan Ignatiev,
• Peter Maggo,
• Andrej Černov,
• Alexej Rogov,
• Ferdinand Sotnikov,
• Vasilij Šigalev,
• Vasilij Blokhin,
• Petr Pakaln,
• Robert Gabalin,
• Ivan Yusis.

Většina z nich byli zaměstnanci zvláštního oddělení v rámci kolegia OGPU, které mělo na starosti ochranu členů politbyra a osobně Stalina. To znamená, že spojili svou hlavní práci s účastí na pravidelných popravách „nepřátel lidu“. Ve štábu ústřední kanceláře OGPU v roce 1929 byli tito důstojníci uvedeni jako „komisaři pro zvláštní úkoly“: Alexander Rogov, Ivan Yusis, Ferdinand Sotnikov, Robert Gabalin, Andrey Chernov, Peter Pakaln, Yakov Rodovansky. Další část účinkujících sloužila v kanceláři velitele OGPU. To je sám Blokhin, stejně jako Peter Maggo, Ivan Ignatiev a Vasily Shigalev. Později do „zvláštní skupiny“ patřili Ivan Shigalev (bratr Vasilije Shigaleva), Peter Jakovlev (vedoucí vládní garáže, poté vedoucí automobilového oddělení OGPU), Ivan Antonov, Alexander Dmitriev, Alexander Jemeljanov, Ernst Mach, Ivan Feldman, Demyan Semenikhin, stejně jako Alexey Okunev (zaměstnanec oddělení ochrany vůdců strany a vlády). Okunev byl zodpovědný za pohřbívání a spalování mrtvol.

Osud katů nebyl jednoduchý. V rodinách je bylo vidět jen zřídka, a když přišli po noční „práci“, byli nejčastěji opilí. A jak nepít s takovou darebnou okupací.

Obvykle po popravě kati spořádali chlast. Jak vzpomínal jeden z nich:

Účinkující zemřeli brzy, před uzávěrkou, nebo se zbláznili. Grigorij Chrustalev zemřel přirozenou smrtí - v říjnu 1930, Ivan Jusis - 2. února 1931, Ivan Ignatiev - 15. října 1937, Andrej Černov - v roce 1940, Pjotr ​​Maggo - v dubnu 1941, Vasilij Šigalev - v srpnu 1942, jeho bratr Ivan Shigalyov v lednu 1946, Alexej Rogov v roce 1947. Mnozí odešli do důchodu, protože dostali invaliditu kvůli schizofrenii, jako Alexander Emelyanov, nebo neuropsychiatrické nemoci, jako Ernst Mach. Několikrát se léčil v psychiatrické léčebně a nakonec se upil k smrti Alexey Okunev.

Katové a represe neminuly. Robert Gabalin byl zatčen za homosexuální vztahy a na zvláštní schůzi OGPU v únoru 1934 tiše odsouzen na tři roky v táboře. Tento bývalý Leninův bodyguard byl samozřejmě okamžitě zbaven odznaku „Čestný pracovník Čeky – GPU“. A někteří z nich padli do rukou Blokhina. V roce 1937 byli zastřeleni Grigorij Golov, Pjotr ​​Pakaln, Ferdinand Sotnikov.

Jako hlava skupiny ozbrojenců, kteří v letech 1937-1938 prováděli rozhodnutí trojky Moskevské oblasti NKVD, Isai Berg, když byl zatčen, svědčil, že dostal od svých nadřízených přísný pokyn, „aby v budoucnu takové jevy nedovolil“. “ a mezi pracovníky speciální skupiny NKVD „aby se rozveselili, snažte se jim dokázat, že lidé, které střílí, jsou nepřátelé“. I když Berg okamžitě přiznal: „Zastřelili jsme hodně a nevinných lidí“ ( viz poznámka pod čarou 7 ).

Živé naložili ve věznici Taganskaja nebo Butyrka – mrtvé vykládali v Butovu a veškerou práci. A žádná chvála Stalinovi. Berg sám vyšetřování vysvětlil, že bez takového zlepšení „nebylo možné provést tak velký počet poprav“ ( viz poznámka pod čarou 8 ).

Ústřední skupině katů pod vedením Blokhina bylo nařízeno „provádět výchovnou práci mezi odsouzenými k smrti, aby v tak nevhodnou chvíli nepošpinili jméno vůdce“.

V letech masových represí (1937-1938) došlo ke změně způsobu poprav. Důstojníci NKVD zastřelili každý den tolik lidí, že pro jejich pohřeb byla v blízkosti regionálních center vybavena speciální místa. Odsouzení byli navíc často zastřeleni přímo na pohřebišti, kam je vezlo auto.

Během těchto let se mučení stalo hlavní vyšetřovací metodou v NKVD k získání přiznání od zatčených. Málokdo by to vydržel. Aby se vyhnuli utrpení, podepisovali jakákoli přiznání o účasti na neexistujících spiknutích. Ale ani po odsouzení k smrti nezůstali sami. Odsouzení byli biti, i když to nemělo smysl. Tak tomu bylo například v Gruzii. Lavrentij Berija, který v té době vedl republiku, vydal rozkazy gruzínským bezpečnostním důstojníkům, aby bili ty odsouzené k zastřelení bezprostředně před popravou:

Zaměstnanec gruzínské NKVD, očitý svědek střelby, později vzpomínal, jaké „strašné scény se odehrávaly přímo na místě poprav“, důstojníci NKVD „napadali zcela bezmocné lidi svázané provazy jako řetězové psy a nemilosrdně bili mají pistolové rukojeti." Gruzínští bezpečnostní důstojníci, kteří se účastnili poprav

• Nikita Krimyan,
• Alexander Khazan,
• Konstantin Savitsky,
• Georgij Paramonov
• Bogdan Kobulov

byli odsouzeni až po Stalinově smrti.

Ale fantazie a amatérské aktivity čekistů se neomezovaly na banální popravu. V některých regionech země se ve stejných letech používaly i netradiční způsoby popravy.

V letech 1937-1938 se Blokhin účastnil nejznámějších poprav. Velel popravě maršála Tuchačevského a vysoce postaveného vojenského personálu. Popravy se zúčastnil prokurátor SSSR Vyšinskij, předseda Vojenského kolegia Nejvyššího soudu Ulrich. Občas se svou přítomností hýčkal i sám „komisař železných lidí“ Ježov. Provedení za něj dostalo rysy umělecké inscenace. Na podzim 1937: "Před popravou jeho přítele v minulosti Jakovleva ho Ježov postavil vedle sebe - aby sledoval výkon trestu." Jakovlev stojící vedle Ježova ho oslovil těmito slovy: „Nikolaji Ivanoviči! Vidím ti na očích, že mě lituješ." Ježov neodpověděl, ale byl znatelně v rozpacích a okamžitě nařídil Jakovleva zastřelit.

Stejně nezapomenutelná scéna se odehrála, když byl v březnu 1938 na demonstraci „Soud s Blokem práv a trockisty“ vynesen rozsudek v případu Bucharina, Rykova, Jagody a dalších odsouzených. Yagoda byl zastřelen jako poslední a ještě předtím ho spolu s Bucharinem posadili na židle a donutili přihlížet výkonu trestu proti dalším odsouzeným. Ježov byl přítomen a s největší pravděpodobností byl autorem tak sofistikovaného podniku.

Ježova přitom rozčílila střelba na pijáckého společníka Pavla Bulanova, který dokonce nařídil dát mu nejprve koňak.

Blízkost exponovaného vedení NKVD ho mohla stát život. Minimálně dvakrát jeho život visel na vlásku. Ale v obou případech ho zachránilo popravčí řemeslo. V jistém smyslu byl totiž díky svým zkušenostem a zkušenostem nenahraditelný. A Ježov, který zahájil čistku NKVD, pochopil, že Blokhin se mu bude stále hodit. Zatýkání právě začínalo a Blokhin již obdržel výpověď o svých „spojeních s nepřáteli lidu“ - Yagodou, Bulanovem atd. Blokhin ze dne 3. dubna 1937 adresovaný Ježovovi s vysvětlením jeho práce pod Yagodou. Ježov k této zprávě uvedl krátké usnesení: „T. Blokhin. To vše je nesmysl a já osobně na tom nevidím nic špatného." Všechny nároky vůči Blokhinovi byly vyčerpány.

Za zády "mistra"

Ano, Stalin oceňoval spolehlivé popravčí.

Následující epizoda, kdy byl Blokhin znovu napaden, výmluvně hovoří o jeho zvláštním, téměř opatrném přístupu k vykonavatelům trestů.

Začátkem roku 1939 byl Berija zaneprázdněn čištěním NKVD od Ježovových kádrů, a pak přišel materiál, že velitel Blokhin byl příliš blízko bývalému tajemníkovi NKVD Bulanovovi a nejvíce popravovanému lidovému komisaři Jagodovi. Pak to bylo považováno za důkaz účasti na jejich „spikleneckých plánech“. Beria, která připravila příkaz k zatčení Blokhina, šla ke Stalinovi pro sankci. Ale k jeho překvapení byl odmítnut. V roce 1953 Beria svědčil při vyšetřování:

Beria se vrátil do své kanceláře a zavolal Blokhina a pracovníky „zvláštní skupiny“ k rozhovoru. Lidový komisař odrážel výsledky „výchovného rozhovoru“ o dekretu zaslaném do archivu, který nebyl nikdy popraven:

Stalin se už k otázce Blokhina nevracel, ale vždy si pamatoval, že za jeho zády byli ve strážích ti, kteří prováděli noční popravčí četu. Něco v zadních uličkách Stalinova vědomí pomáhá pochopit příběh, který admirál flotily Ivan Iskov vyprávěl Alexandru Tvardovskému:

Obvykle byli odsouzení přivedeni na místo popravy ve Varsonofyevsky Lane, kde na ně čekal Blokhin a jeho tým. Ale někdy sám Blokhin musel jít za obětí. Stalo se tak v roce 1940, kdy bylo nutné dopravit z věznice Suchanovskaja k popravě bývalého kandidáta na členství v politbyru Roberta Eikheho. Bezprostředně předtím, než byl poslán k zastřelení, byl surově zbit v Berijově kanceláři ve věznici Suchanovskaja: „Eikhemu vybili oko a během bití vyteklo. Po bití, když byl Berija přesvědčen, že od Eikhe nemůže získat žádné přiznání ke špionáži, nařídil, aby byl odveden k zastřelení.

Hlavní vojenský prokurátor Nikolaj Afanasjev, který byl popravě přítomen, popsal Blokhinovo pracoviště ve Varsonofyevském uličce, kde se popravy prováděly. Budova se silnými zdmi byla umístěna v zadní části nádvoří. Verdikt byl vynesen v místnosti „velké velikosti se šikmou cementovou podlahou. Vzdálená stěna je z kulatiny, v boku jsou instalatérské hadice. Poprava byla provedena právě u této srubové zdi."

Blokhin a jeho podřízení se aktivně účastnili poprav polských důstojníků na jaře 1940 v Katyni, Charkově, Kalininu a byli za tuto akci vyznamenáni. Na příkaz NKVD dne 26. října bylo 10 lidem z řad zaměstnanců zvláštní skupiny Blokhin udělen měsíční plat:

• sám Vasily Blokhin,
• Ivan Antonov,
• Alexander Dmitriev,
• Alexandr Emeljanov,
• Alexej Okuněv,
• Demyan Semenikhin,
• Ivan Feldman,
• Vasilij Šigalev,
• Ivan Shigalev,
• Petr Jakovlev.

Nikdo z nich se nedožil doby, kdy v roce 1990 začalo vyšetřování katyňského případu.

Vedení ocenilo Blokhina. Rychle rostl v hodnostech: v roce 1935 - kapitán Státní bezpečnosti, v roce 1940 - major Státní bezpečnosti, v roce 1943 - plukovník Státní bezpečnosti, v roce 1944 - komisař Státní bezpečnosti a v červenci 1945 obdržel hodnost generálmajora. Byl také štědře zasypán státními vyznamenáními: Leninův řád (1945), tři řády rudého praporu (1940, 1944, 1949), Řád Vlastenecké války I. stupně (1945), dělnický rudý prapor (1943) , Rudou hvězdu (1936), Čestný odznak“ (1937), stejně jako dva odznaky „Čestného čekisty“ a zlaté hodinky.

a jeho ráže nebyla příliš velká, což umožňovalo střílet „přesně“, přičemž v zadní části hlavy oběti zůstaly malé otvory, a nedemolovat polovinu lebky.

Když Blokhin oslavil 20 let ve funkci velitele, získal osobní automobil "M-20" ("Vítězství"). Je třeba upozornit na skutečnost, že Blokhin a jeho nohsledi ze „zvláštní skupiny“ byli po velkých popravištích obvykle vždy štědře odměněni.

Stačí se podívat na data jejich ocenění:

• 28. listopadu 1936
• 22. července a 19. prosince 1937,
• 26. dubna 1940.

Podle různých odhadů je celkový počet lidí, které Blokhin osobně zastřelil během let jeho služby v Lubyance, 10–15 tisíc lidí.

Blokhin, který před dlouhou dobou opustil svou rodnou vesnici, s ní neztratil kontakt. V Moskvě vzal ke své hospodyni dívku od Gavrilovského - Shuru Tikhonovou. A na začátku 50. let se stal případ a on sám navštívil svého vzdáleného příbuzného Michaila Blokhina, který žil ve vesnici a choval včelín. Podle vzpomínek vesničanů, kteří si vzpomněli na návštěvu moskevského hosta, který se stal velkým šéfem: „Šli se projít po vesnici. Jeden, Moskvan, s holí, v klobouku, a tento, náš, se psem." Blokhin se rozhodl neuvést své vesničany do rozpaků svou generálskou uniformou, a můžete si být jisti, že neměl vůbec hůl „na sílu“ – nohy měl nemocné z práce v noci.

Hospodyně Shura, která navštěvovala příbuzné ve vesnici, na svých občasných návštěvách nadšeně popsala luxusní atmosféru v Blokhinově moskevském bytě a obrátila se k šepotu a mluvila o krutém charakteru majitele.

Od poloviny 30. let měl Blokhin daču v Tomilinu u Moskvy, kde trávil léto. Byla to dacha osada NKVD. Nechyběl ani dačo a vedoucí vězeňského oddělení NKVD. O víkendech se žalářník a kat navštěvovali.

Bezprostředně po Stalinově smrti a Berijově opětovném nástupu do vedení orgánů státní bezpečnosti byl Blokhin penzionován. Rozkazem ministerstva vnitra SSSR č. 3 ze dne 14. března 1953 byl plukovník Viktor Brovkin jmenován novým vedoucím velitelského oddělení ministerstva vnitra SSSR. A bývalý velitel Blokhin byl na příkaz ministerstva vnitra SSSR č. 107 ze dne 2. dubna 1953 propuštěn z důvodu nemoci s oznámením vděčnosti za 34 let „bezvadné služby“ v orgánech OGPU - NKVD. - MGB - Ministerstvo vnitra SSSR. Jak vysvětlil Beria, Blokhin byl ze své funkce propuštěn jako „po splatnosti“ - existoval takový byrokratický termín, který znamenal dlouhé setrvání zaměstnance na stejné pozici a jeho ztrátu aktivity a efektivity v práci. Blokhinova práce ve skutečnosti nebyla jen sedavá a o své zdraví na ní do značné míry přišel.

Blokhin byl slavnostně odveden na zasloužený odpočinek. Po smrti diktátora zmizela potřeba služeb exekutora. Ne, samozřejmě, nový velitel, který ho přišel nahradit, neriskoval, že zůstane bez „noční práce“, jen jeho rozsah nebyl hned stejný. Na druhou stranu se nové oběti objevily včas, aby nahradily oběti předchozí. Nyní je vyšetřován samotný Berija a jeho lidé. Jejich případy byly aktivně vyšetřovány. A Blokhin byl často vyslýchán státním zastupitelstvím. Ukázalo se, že ani v důchodu nebude mít klid. V průběhu vyšetřování případu Berija byly zapotřebí skutečně neocenitelné znalosti bývalého velitele. Vždyť byl vykonavatelem všech nejdůležitějších exekucí.

Po propuštění dostal Blokhin důchod ve výši 3150 rublů (ve starých penězích) za 36 let služby v armádě a úřadech. Po odnětí generálské hodnosti 23. listopadu 1954 však bylo vyplácení důchodů od KGB zastaveno.

Blokhin trpěl hypertenzí III. stupně a zemřel 3. února 1955 na infarkt myokardu.

Podle očitých svědků přišlo Blokhina pohřbít mnoho lidí. Všichni jeho kolegové. Nebyli ale ve vojenské uniformě, ale v černém oblečení. Je ironií, že Blokhin byl pohřben na stejném místě, kde leží popel většiny jeho obětí - na hřbitově Donskoy. Sice byla těla popravených spálena zde v krematoriu a popel byl vysypán do nejmenovaných společných jam, ale na Blokhinově hrobě se před několika lety objevil nový krásný náhrobek s portrétem. nezapomeň!

Dům na okraji hřbitova

Ředitel krematoria na hřbitově Donskoy, Pjotr ​​Nesterenko, bydlel v nedalekém rodinném domě. Hodně toho věděl a hodně viděl. Za svou práci na spalování těl popravených dostával navíc měsíční odměnu 200 rublů. Právem ho lze považovat za účinného pomocníka „zvláštní skupiny“, téměř za jejího člena. Ale nikdy nebyl a nemohl být čekistou.

Jeho příběh je zajímavý. Nesterenko se narodil v roce 1884 v rodině malého šlechtice. Sloužil v armádě, absolvoval pěchotní školu a vojenskou leteckou školu (viz pozn. 9) . Během občanské války sloužil jako plukovník v Děnikinově armádě. Emigroval, žil nejprve v Srbsku a Bulharsku, poté se přestěhoval do Paříže. Tam se začal vážně zajímat o technické aspekty procesu kremace (viz poznámka pod čarou 10) . Abych získal zkušenosti, jel jsem do Berlína. Rozhodnutí vrátit se do SSSR ho zatlačilo do náruče představitelů zahraniční rozvědky OGPU. Poté, co několik let sloužil jako tajný informátor, který „kryl“ život bílé emigrace, získal v roce 1926 právo vrátit se do Moskvy, kde realizoval zkušenosti a znalosti získané v zahraničí a stal se ředitelem krematoria v Donský hřbitov.

Když bylo otevřeno první moskevské krematorium, tisk o tom nadšeně psal jako o příkladu hygieny, která ukončila letitou zaostalost: „Oheň, který spaluje oheň! Tento chrám modernosti byl postaven pro vás, tento ohnivý hřbitov... Krematorium je zející díra v čínské zdi lidové nevědomosti a pověr, o které spekulovali kněží všech přesvědčení “( viz poznámka pod čarou 11 ). Bylo hlášeno o ceníku krematoria: spalování těl dospělých - 20 rublů, dětí - 10 rublů. A přestože deklarovaná produktivita krematoria byla až 20 mrtvol denně, zatížení bylo velké a „pracovní den někdy místo 5 hodin končí ve 22 hodin ...“. Jen vůbec nenapsali, že pak začala plnohodnotná "pracovní noc". Zaměstnanci „zvláštní skupiny“ přivezli těla zastřelených do krematoria v Donskoy a spálili je.

Propagace a popularizace nového typu pohřbu byla uvedena ve velkém měřítku. Byly domluveny exkurze do krematoria, ale samozřejmě přes den. Noční práce byla zahalena tajemstvím. Vše probíhalo hladce až do poloviny 30. let 20. století. A pak začala „skutečná práce“ – střelecká horečka, noční shon. Těla popravených přiváželi stále více. Jednou byl Nesterenko prostě zmatený. V srpnu 1936 ho Grigorij Golov a zaměstnanec účetního a archivního oddělení Sergej Zubkin požádali, aby po upálení vydal popel popravených Grigorije Zinovjeva a Lva Kameneva. Zůstal uvažovat, k čemu to bylo. Ale jak se zeptali: "Dal jsem jim kbelík s popelem z výstřelu."

Stopa spočívá v nečekaném nálezu agentů, kteří v dubnu 1939 prohledali Yezhovovu kancelář.

Ale odkud se vzali? Odpověď je jednoduchá. Při prosévání popela bylo možné najít kulky, které zabily tyto prominentní Leninovy ​​spolupracovníky. Ale kdo je zachránil a proč? Moje první myšlenka: Stalin sám chtěl držet v rukou hmotné důkazy o smrti svých bývalých nejbližších spolupracovníků. Pomstychtivě si vychutnejte jejich neslavné finále. Není ale jasné, kdo a jak o to mohl Stalin požádat, protože v Moskvě nebyl. Z dovolené se vrátil až v říjnu 1936.

Rozkaz svým podřízeným mohl dát Genrikh Yagoda, romantik, kterému sentimentalita není cizí. To je jen otázka: rozhodl se sám, nebo to byl Stalinův požadavek? Kdysi se Yagoda díval na vůdce revoluce zdola nahoru, zažíval posvátnou úctu, a nyní je vše jednoduché - nominální kulky v obálce. Jednalo se o první popravu vůdců revoluce a Yagoda se smíšenými pocity cítil své zapojení do historie - jejího začátku a konce.

Na druhou stranu „stalinský mazlíček“ – Ježov měl na starosti proces. Ještě nebyl jmenován lidovým komisařem pro vnitřní záležitosti, ale již byl hluboce zapojen do záležitostí NKVD. Ježov byl navíc osobně přítomen popravě Zinověva, Kameněva a dalších, kteří byli u soudu odsouzeni. Klidně mohl dát takový rozkaz – odstranit kulky. Navíc se chystal odjet na jih s hlášením Stalinovi. Proč nepotěšit "majitele" bitevními trofejemi? A mimochodem, o dva a půl roku později byly tyto kulky nalezeny v Ježově.

Nejvíc ze všeho ale Nesterenka znepokojila skutečnost, že začali přivádět lidi, kteří mu byli dobře známí, na kremaci. Ti, které znal v práci, s nimiž popíjel nebo se kterými včera jen mluvil. V červnu 1937 vstoupil popravený Petr Pakaln ke kremaci, o dva měsíce později, v srpnu - Ferdinand Sotnikov a Grigorij Golov, pak v březnu 1939 přišla řada na Sergeje Zubkina. Těžko říct, co cítil Nesterenko, když dostal jejich těla proti potvrzení o upálení. Vždyť se s Golovým kamarádil, trávili spolu čas, pili. Jakási ponurá a mystická grimasa osudu.

A koho z jeho známých, čekistů, nezastřelili, sami zemřeli. V říjnu 1937 byl zpopelněn velitel Vojenského kolegia Ivan Ignatiev, koncem dubna 1941 byl ke kremaci přiveden Peter Maggo a začátkem června 1941 Alexej Kalinin. Nesterenko je velmi dobře znal, stejně jako ty důstojníky „zvláštní skupiny“, které znal a kteří byli v roce 1937 zastřeleni. Tito však zemřeli přirozenou smrtí, jak se tehdy psalo – „na bojovém stanovišti“. A ke kremaci byli přivedeni ne tajně, v noci, ale ve dne a slavnostně – s věnci a v doprovodu „skupiny soudruhů“. A Maggo a Kalinin nebyli pohřbeni v kolumbáriu na Donskoy, ale na „čestnějším“ hřbitově Novodevichy. A urna s Ignatievovým popelem je na galerii v budově krematoria na Donském. To je to, co se stalo mnoha: pak přinesli těla obětí a nyní byli sami doručeni na místo určení. Vše je vráceno zpět – a jejich termín vypršel!

Smutnou cestu obětí represí zopakoval sám Pjotr ​​Nesterenko. V roce 1941, 23. června, byl zatčen „za protisovětskou činnost“. No, to je jednoznačně formální záminka! Těžko si představit, že by při své práci mohl někomu něco sdělit a ještě víc nastartovat. Právě upadl do mlýnských kamenů hromadného zatýkání v prvních dnech války, kdy byl rozkaz „realizovat“ záležitosti těch, o nichž existoval „spis“ – formulář-složka v NKVD. Na Nesterenka, jako na bílého důstojníka, který přicestoval z emigrace, byl samozřejmě i po jeho příjezdu z ciziny vynesen formulář.

Bývalí bílí důstojníci byli odvedeni na OGPU k „tvrdé“, tedy trvalé registraci. Rozhodnutím zvláštní schůze pod NKVD byl Nesterenko zastřelen. Ale to se nestalo v Moskvě, ale v Saratově - 9. září 1942. Jeho svědectví při vyšetřování lehce odhalilo záhadu pohřbívání popela popravených: „...po spálení byl popel popravených účastníků procesů mnou osobně pohřben na speciálně určeném místě na dvoře krematoria ... Nikdo kromě mě o tom nevěděl a nemohl vědět, protože pohřeb byl proveden nyní, ale po upálení jsem osobně sám." Během výslechů Nesterenko uvedl, že z pracovníků NKVD měl nejblíže ke Grigoriji Golovovi a Alexeji Okuněvovi a kromě nich byli u kremace těl mrtvol přítomni tajemník NKVD Pavel Bulanov a zástupce vedoucího registračního a archivního oddělení Sergej Zubkin. popraven.

Těla popravených v krematoriu Donskoy obvykle přinášel Alexej Okunev. Toto byla oblast jeho práce. Alexey Okunev je jednou z nejzlověstnějších postav Blokhinovy ​​"zvláštní skupiny". U katů byl ve střehu, měl na starosti pohřbívání těl popravených. Něco jako profesionál v zakrývání stop. Dochovaly se o něm jen mizivé recenze – pil a zcela přirozeně skončil na nervózní klinice. Jeho tvář na fotografii je chladná a rozzlobená, hledí do nikam prázdnýma očima – nejlepší důkaz toho, kdo je před námi. Jasná ukázka profesionální deformace člověka z chekistického šera, obyvatele popravčích sklepů a znalce hřbitovního světa.

Samozřejmě je z nočního života "speciální skupiny". Ale měl i okamžiky zveřejnění. Přátelství Okuněv jel s šéfem Stalinovy ​​ochranky Vlasíkem. Samozřejmě je spojovala společná minulost, kdy Vlasik koncem 20. let minulého století, ještě nepronikající do hlavní stráže, pracoval jako prostý zaměstnanec operačního oddělení, kde byl jako pověřený uveden i Okuněv. Oceňována byla především jeho schopnost organizovat volný čas velkých šéfů.

Jedna z Vlasikových bývalých přátel Ivanskaja popsala příběh svého prvního seznámení se všemocným stalinským bodyguardem takto: „Zdá se, že v květnu 1938 mě můj známý z NKVD Okunev seznámil s Vlasikem. Pamatuji si, že se zastavili u mého auta, byla s ním ještě jedna dívka a všichni jsme jeli na Vlasíkovu daču. Než jsme dorazili k dači, rozhodli jsme se udělat si piknik v lese na mýtině. Tak začalo moje seznámení s Vlasíkem. Naše setkání pokračovala až do roku 1939“. Ale i po svatbě ji Ivanskaya Okunev vytrvale zval do Vlasiku na večírky, které někdy končily opilým střílením na lahve. No přece profesionálové!

"Něco sní o katech v noci"

Jak žili, co si mysleli, čeho se báli? No, o "báli se" je snad jasné - báli se odplaty. Nevěděli, jak se "úřady" zbavily nepotřebných svědků. No a pak, když se vše urovnalo a případ „Berija a jeho komplici“ utichl, se uklidnili. Nastala éra „normalizace“ a zapomnění. Většina z nich se ale klidné doby nedožila. Zemřeli ve strachu a opilecké strnulosti.

Předčasná smrt bratří Shigalevů byla zmíněna výše. Ale ani další dva pracovníci „zvláštní skupiny“ na tomto světě nezůstali. Alexander Emelyanov a Alexander Dmitriev zemřeli v roce 1953 a příští rok - Ivan Feldman (v březnu 1954). Pyotr Jakovlev zemřel v dubnu 1959 a byl pohřben vedle svého šéfa Blokhina na hřbitově Donskoy a Alexey Okunev zemřel v roce 1966. Snad jen Ivan Antonov a Demyan Semenikhin lze připsat stoletým starcům - oba zemřeli v srpnu 1975.

Nebyla to jen zvláště tajná práce, která spojovala vykonavatele rozsudků smrti. V životě zůstali spolu. Antonov, Blokhin, Semenikhin a Vasily Shigalev žili v ulici Bolshoy Komsomolsky Lane, v domě 3-a. A Okunev je poblíž - v domě 5.

Ivan Antonov a Demyan Semenikhin, který zemřel v srpnu 1975, byli přátelé. Semenikhin často chodil k Antonovovi a chodili spolu do práce. Antonov a jeho rodina - manželka a dcera - obývali dva skromně zařízené pokoje ve společném bytě. Podle vzpomínek sousedů byl lakonický, nikdy nemluvil o službě nebo politice. Obecně platí, že soused je jako soused. Zde je jen jeden detail, který otřásl představivostí. Antonova často přivezli autem ze služby brzy ráno, zcela opilého vtáhli do bytu a s ním - obrovské kytice květin. Když Antonov usnul, umyl si ruce zarostlé červenými vlasy na dlouhou dobu mýdlem. Téměř antická zápletka – on, průvodce královstvím mrtvých, byl vyprán, vracet se k životu.

A možná je vše prozaičtější a vůně darebných květin z Donskoy měla skrývat jemné pachy krve, střelného prachu a hrobového úpadku.

* Úřady nás zavazují uvést, že Memorial je uznáván jako zahraniční agent