Článek pochází z Gordonua.com
Jeden z autorů knihy „KGB hraje šachy“ a bývalý zaměstnanec Státního bezpečnostního výboru SSSR Vladimír Popov nedávno dokončil práci na svých pamětech. V knize „Spiknutí darebáků. Poznámky bývalého podplukovníka KGB“ hovoří o vytvoření režimu ruského prezidenta Vladimíra Putina, jeho ozbrojených soudců, o jeho práci ve výboru a klíčových událostech, se kterými se musely setkat sovětské tajné služby. Dříve nebyla kniha publikována. Se souhlasem autora vydává GORDON výhradně kapitoly. V této části Popov píše, jak zpravodajští agenti našli agenty a informátory v literárním prostředí, odhaluje rysy vztahu mezi zpravodajskými agenturami a disidenty Andreiem Sinyavským a Marií Rozanovovou.
Maria Rozanova a Andrey Sinyavsky Foto: kulturologia.ru
Vladimir POPOV
Přehodnocení případu Andreje Sinyavského a příběhu zatčení Evgeny Ivanov v Paříži
Už jsem hovořil o tom, jak se KGB pokusila na jaře 1977 v Paříži najmout manželku Andreje Sinyavského manželku Marii Rozanovou a jak kontaktováním francouzské policie vyvolala na pár dní ve Francii zatčení vedoucího 3. divize 1. divize 5. ředitelství KGB Poručík SSSR plukovník Evgeny Fedorovič Ivanov. Tato kapitola z biografie Sinyavského však měla pozadí, pokračování a druhou stranu mince: Ivanovovo zatčení v Paříži mohlo být součástí operace KGB.
Faktem je, že Andrei Sinyavsky byl přijat KGB dlouho před svým zatčením na podzim roku 1965 v „případu Sinyavsky-Daniel“.
KGB vedla rozvoj studentky MSU z Francie, Helen Peltier, dcera námořního atašé francouzského velvyslanectví v Sovětském svazu. V rámci tohoto vývoje byli přijati dva z jejích blízkých přátel: Andrey Sinyavsky a Sergey Khmelnitsky. Práce s nimi prováděl stejný státní bezpečnostní úředník, s nímž se pravidelně setkávali ve stejném bezpečném domě. O něco později, v podstatě autobiografické knize Goodnight, sám Sinyavsky o tom mluvil. Totéž bylo napsáno kajícným dopisem dlouholetému příteli Sinyavského Sergeji Khmelnitskému.
Sinyavsky se přiznal Peltierovi k jeho náboru a v budoucnu se mezi sebou dohodli, co informovat KGB a co mlčet. Kromě toho si Sinyavsky a Khmelnitsky otevřeně navzájem přiznávali, že byli přijati KGB.
Jak si Maria Rozanova v rozhovoru o svém manželovi vzpomněla, „ano, dal potvrzení, ale řekl Francouzce všechno ...“ Podle terminologie KGB „příjem“ nebyl nic jiného než „předplatné spolupráce“. V něm se najatý agent dohodl na tiché spolupráci se státními bezpečnostními agenturami a zavázal se tuto skutečnost udržet v tajnosti. Uvádí také operační alias, se kterým měl agent podepisovat zprávy agenta.
Je zřejmé, že Sinyavsky na samém začátku své spolupráce porušil povinnosti, které přijal KGB, pokud Peltier odhalil skutečnost jeho náboru. Dá se předpokládat, že Helen o všem mluvila se svým otcem.
Julius Daniel (zcela vlevo v pozadí) a Andrei Sinyavsky (vlevo v popředí) při soudním jednání. Foto: Filolog / livejournal.com
Sinyavsky se tak v terminologii KGB stal „agentem dvojitého obchodování“. V KGB, kteří chtěli potrestat agenta dvojího obchodování, v takových případech se uchýlili ke kompromisu agenta a v některých případech, aby byli ostatní neposlušní, odsoudili pachatele a poslali do tábora, kde byli opětovně najati někteří agenti dříve vyloučení ze sítě agentů za „dvojí jednání“. a používal se v podmínkách tábora k vývoji „neslučitelného“. Kdyby KGB věděl, že Sinyavsky řekl o své spolupráci Peltierovi, mohl by to být jeden z důvodů jeho zatčení a zahraniční publikace Sinyavského se staly vhodným důvodem pro jeho odsouzení.
Všechny tyto roky KGB pozorně sledovala Sinyavského, na úrovni předsedy KGB, Yuriho Andropova, který zase diskutoval o případu Sinyavského s členy politbyra. Zde jsou doklady, které k tomu svědčí:
Poznámka: soudruhu Andropova Yu.V. 30. září 1968 (na Sinyavsky)
Odsouzen odsouzen v únoru 1966 Nejvyšším soudem RSFSR na sedm let vězení podle čl. 70 h. 1 trestního zákoníku RSFSR Sinyavsky A.D. Pozorování jeho chování v táboře nucené práce ukázalo, že v posledních letech stále více přemýšlí o svém budoucím osudu, i když svou vinu nadále popírá. Na rozdíl od Daniela a jeho rodinných příslušníků se Sinyavsky a jeho manželka nezúčastňují žádných protispolečenských akcí.
Abychom Západu zabránili v dalším využívání skutečnosti, že odsoudili Sinyavského a Daniela v antikomunistické propagandě, považujeme za účelné pokračovat ve spolupráci se Sinyavským, pokud jde o jeho přesvědčování, aby požádal předsednictvo Nejvyšší rady RSFSR o milost. Po obdržení takového prohlášení by bylo považováno za možné vyhovět žádosti Sinyavského.
Žádáme o souhlas.
Předseda Výboru pro státní bezpečnost Andropov
[Diskutováno] Suslov, Andropov, Polyansky, Shelepin, Demichev
[Rozlišení:] Povolit soudruhu Andropova Yu.V. provádět práce s ohledem na výměnu názorů, která se konala na zasedání politbyra ústředního výboru
***
Na milost Sinyavského A.D.
Spisovatel Sinyavsky A.D., autor protisovětských knih, publikovaný na Západě pod pseudonymem Abram Terz, který byl odsouzen na sedm let vězení Nejvyšším soudem RSFSR, již vykonal více než dvě třetiny svého trestu. Pozorování Sinyavského ukazuje, že je v nápravném pracovním ústavu v souladu se zavedeným režimem, negativně se odkazuje na pokusy jednotlivých vězňů o zapojení se do antisociálních aktivit a jeho chování ve skutečnosti neuvedlo nové důvody pro použití jeho jména v zahraničí pro účely nepřátelské vůči našemu státu. Jeho manželka Rozanova-Kruglikova, která žije v Moskvě, se nedopustila žádných trestných činů.
Současně si Sinyavsky udržuje postavení neuznávání své viny a popírání protisovětské povahy jeho jednání a stále považuje jeho soud za nezákonný. Se svým souhlasem však Sinyavskyho manželka podala petici za milost a jako motiv si zvolila obtížnost vychovat mladého syna. Po zvážení tohoto prohlášení a po analýze materiálů a také s ohledem na to, že Sinyavského věta vyprší v září 1972, se domníváme, že je možné pozitivně vyřešit otázku snížení jeho trestu o tři měsíce za jednoroční milost. Takové opatření by podle našeho názoru přispělo k oddělení Sinyavského od antisociálních prvků a mohlo by pozitivně ovlivnit jeho další chování.
Přiloženy jsou návrhy usnesení Ústředního výboru KSSS, vyhláška prezidia Nejvyšší rady RSFSR o této otázce.
Prosím zvažte.
Yu. Andropov, R. Rudenko, L. Gorkin. 12. května 1971
[Usnesení:] Schválit návrh vyhlášky prezidia Nejvyšší rady RSFSR v této věci (připojeno).
Tajemník ústředního výboru
[Návrh vyhlášky:]
Výbor pro státní bezpečnost se snaží pozitivně ovlivnit Andreje Donatoviče Sinyavského, který byl předčasně propuštěn z vězení, a vytvořit prostředí vedoucí k jeho odklonu od antisociálních prvků.
Díky přijatým opatřením je nyní Sinyavského jméno do určité míry ohroženo v očích dříve sympatické části tvůrčí inteligence. Někteří z nich podle zpráv věří, že je spojen s KGB. Sinyavsky po svém návratu do Moskvy sleduje společně vyvinutou linii chování, vede odloučený životní styl, věnuje se tvůrčí práci související s otázkami ruské literatury 19. století a dějinami starověkého ruského umění.
Pomocí „autority“ Sinyavského se nám prostřednictvím jeho manželky Rozanov-Kruglikov podařilo výnosně ovlivnit postavení těch, kteří vykonali své tresty, Daniela a Ginzburgu, v důsledku čehož se nepokusili aktivně zapojit do takzvaného „demokratického hnutí“, vyhýbali se kontaktům se skupinou Yakir. Současně je známo, že Sinyavsky celkově podle našich doporučení zůstává v zásadě na předchozích idealistických tvůrčích pozicích, nepřijímá marxisticko-leninské principy ve věcech literatury a umění, v důsledku čehož jeho nová díla nemohou být publikována v Sovětském svazu. Různí buržoazní vydavatelé se snaží tuto okolnost využít a nabízejí své služby k publikování Sinyavského děl, což opět může vést k vytvoření nezdravé atmosféry kolem jeho jména.
5. ledna 1973 Sinyavsky podal petici na Ředitelství pro vnitřní záležitosti OVIR Ředitelství pro vnitřní záležitosti Výkonného výboru města Moskvy za povolení cestovat se svou ženou a synem, narozeným v roce 1965, do Francie na dobu tří let na soukromé pozvání profesora Claude Frie z Pařížské univerzity. Vzhledem k výše uvedenému as ohledem na přání Sinyavského zachovat sovětské občanství bychom považovali za možné nebránit odchodu rodiny Sinyavských z SSSR. Pozitivní řešení tohoto problému by snížilo pravděpodobnost Sinyavského zapojení do nové protisovětské kampaně, protože by ho připravil o postavení „vnitřního emigranta“, odtrhl ho od tvůrčího prostředí a nakonec by Sinyavsky zařadil mezi zahraniční spisovatele, kteří ztratili svůj veřejný profil. V budoucnu se můžete rozhodnout
Žádáme o souhlas.
Předseda Výboru pro státní bezpečnost Andropov
Nebylo pravděpodobné, že by Sinyavského pozvání na přednášku ve Francii slavným odborníkem na ruskou a sovětskou literaturu Claude Frie bylo náhodné. Frie byl také členem Francouzské komunistické strany a velkým přítelem Sovětského svazu.
O mnoho let později, v rozhovoru, Maria Rozanova, nezmínil o skutečnosti zatčení chekist Ivanov během setkání s ním v Paříži, odhalil některé nuance jejich vztahu:
"- Vrcholem nedávné prezentace knihy (a zdá se, naprosté překvapení pro všechny) byl projev generála KGB Ivanova, kdysi poručíka, který prohledal váš byt. Obnovili jste s ním komunikaci při práci na knize?"
- ... generále Ivanovi, jakési zduření, nikdy jsem nepustil z dohledu ... Svým jezuitským způsobem - držet své nepřátele v dohledu. Miluji své nepřátele, jsou pro mě zajímavé. Miluji je dráždit. Proto bylo pro mě velmi důležité pozvat člověka, který kdysi přišel do mého domu, aby prohledal prezentaci své knihy ... Hrajete šachy? Ne? A já hraju, a docela dobře ... Viděl jsem, že všechny tyto situace v kagebeshu jsou čistě šachové hry, které, bohužel, jsem vyhrál. Nakonec nebyl Sinyavsky prominut, byl propuštěn v předstihu. Klimance znamená pokání a Sinyavsky vyšel z neúcty. Předčasně neochotný. Byl to čistý zisk velmi zajímavé šachové hry (ať už říká generál Ivanov, že nám KGB údajně pomohl - například cestování do zahraničí) “
Z rozhovoru s webem Maria Rozanova „Nová literární mapa Ruska“. Rozhovor vedl Andrei Miroshkin.
1. září 2007
Operace vyslání poručíka plukovníka Ivanova v Paříži vypadala jako úplné selhání. Zatčení, široká publicita a další protisovětská kampaň v zahraničí, včetně emigrantů, tisku. Jedním slovem, selhání, byť grandiózní. Přiznám se, že autor těchto linií byl o tom po mnoho let naprosto přesvědčen, zejména připomněl Ivanovo nepřesvědčivé vyprávění důstojníkům 1. divize 5. ředitelství KGB SSSR o vzestupech a pádech této neúspěšné cesty do Paříže. Hlavní důraz byl kladen na Ivanovův pobyt na dva dny v osamělém vězení pařížského četnictva. Samotný účel jeho služební cesty byl řečen velmi stručně: obnovení provozního kontaktu s Rozanovou.
Vzpomínám si, že jsme spolu s kolegy a operačními důstojníky diskutovali o tom, co jsme slyšeli a byli ohromeni tím, že jsme neuvažovali o tom, co Ivanov udělal v hlavním městě Francouzské republiky. A teprve po mnoha desetiletích, převzetí psaní tohoto rukopisu a analýza mnoha skutečností, které se staly známými později, jsem předpokládal, že všechno, co se stalo, bylo součástí původně plánované operace KGB.
Nejprve o Ivanovi. Přes zdánlivě zřejmé selhání jeho kariéra prudce vzrostla. Po návratu z Francie mu byl předčasně udělen hodnost plukovníka. Kromě dalšího postavení získal Ivanov vládní ocenění - vojenský řád Rudé hvězdy, po kterém opustil 5. ředitelství KGB v souvislosti s přechodem do práce v Ústředním výboru KSSZ, v odboru správních orgánů, který dohlížel na celý systém vymáhání práva Sovětského svazu. Ivanov se stal kurátorem řady provozních útvarů Ústřední kanceláře KGB, včetně 5. oddělení KGB.
Poté se Ivanov vrátil do KGB SSSR a byl jmenován zástupcem vedoucího 2. hlavního ředitelství KGB, hlavní kontrarozvědky jednotky sovětské státní bezpečnosti. Dohlížel na kádry tohoto oddělení. Po nástupu na novou funkci získal titul generálmajora. Brzy byl na 5. ředitelství KGB jako šéf a v hodnosti generálporučík. Ve druhé kapitole, která mu zůstala, se však objevil jeden z vůdců z 5. ředitelství KGB, včetně generálmajora Vyacheslava Šironina, který byl jmenován, když Ivanov byl kurátorem kontrarozvědky. Na 5. ředitelství KGB vedl Shironin 1. divizi 9. divize, která byla zodpovědná za provozní rozvoj skupiny Spider. Hlavním žalovaným v tomto vývoji byl Alexander Solženicyn.
Proč tedy Ivanov odešel v roce 1977 do Paříže? Faktem je, že v tomto metropolitním francouzském městě byl literární a žurnalistický časopis Continent vydáván od roku 1974. Téměř okamžitě se stal vedoucí publikací nejen „třetí vlny“ ruské emigrace. Časopis publikoval disidentské spisovatele ze Sovětského svazu a ze zemí socialistického tábora. Díky své politické orientaci se časopis stal centrem protisovětské a protikomunistické propagandy. Redaktorem časopisu byl spisovatel nuggetů s těžkým osudem, vášnivý oponent sovětské moci Vladimir Maximov.
Tento stav se nemohl týkat pouze ústředního výboru KSSS a KGB SSSR. Rok po podivné cestě chekisty Ivanove do Paříže se v roce 1978 narodil další literární časopis Syntax. Časopis dostal své jméno na památku samizdatského básnického almanachu Syntax, poraženého KGB, sestaveného Alexandrem Ginzburgem, který se později stal slavným sovětským disidentem, který byl opakovaně zkoušen za protisovětské aktivity. Základem jednoho z jeho odsouzení za zločin bylo jeho kompilace kompilace s názvem Bílá kniha, která shromažďovala materiály o trestním případě Sinyavského a Daniela. Editorem pařížské syntaxe a jejím hlavním autorem byl Andrei Sinyavsky.
Téměř okamžitě Syntax stála v opozici vůči linii tažené časopisem Maximov Continent.
Na rozdíl od časopisu Continent, který byl sjednocujícím začátkem pro autory z řady zemí, kteří měli společný cíl - boj proti totalitním režimům, byl časopis Syntax v podstatě komorním časopisem, který provedl estetiku svého editora a hlavního autor - Sinyavsky, jehož pozice ještě před vydáním a editováním časopisu způsobila přímé odmítnutí většiny sovětské emigrace.
Vydání Rozanova k francouzskému kontrarozvědky KGB Ivanovovi a zveřejnění této skutečnosti by mělo odstranit podezření existující mezi sovětskými disidenty ohledně spojení Sinyavského se sovětskými orgány státní bezpečnosti. Po takové televizní akci by všechna podezření měla zmizet jako neopodstatněná.
Hlavními odpůrci Sinyavského byli šéfredaktor kontinentálního časopisu Vladimír Maximov, Alexander Solženicyn a Vladimír Bukovský. V roce 1983 byla ve Francii z iniciativy Bukovského a kubánského disidenta Armanda Valladaresa vytvořena mezinárodní protikomunistická organizace International ofistance. Bukovsky se stal prezidentem této organizace a Maximov se stal výkonným ředitelem. Jako předseda pracoval další známý sovětský disident Eduard Kuzněcov, který se účastnil takzvaného „leteckého podnikání“.
Práce této organizace se samozřejmě nezúčastnil ani Sinyavský, ani jeho manželka Rozanov. Navíc, podle mnoha sovětských disidentů, aktivity Sinyavských manželů rozdělily řady Resistance International. Rozanova po mnoha desetiletích zmiňovala jména Maximova, Bukovského a Kuznetsova výlučně hanlivým způsobem.
Není divu, že v prezidentských volbách v roce 1996 Sinyavsky a Rozanova hlasovali pro vůdce Komunistické strany Gennadij Zyuganov, o kterém Rozanova opakovaně hrdě hovořila.
Vladimir Vigilyansky
Při sledování široce inzerovaného v ruských médiích Rozanova dokumentární film „Abram da Marya“, který vypráví o životě Sinyavsků, jsem potkal známé příjmení - Vigilyanskaja. Toto příjmení patřilo spisovatelce scénáře specifikovaného filmu Alexandriny Vigilyanské, dcery agenta KGB Vladimíra Vigilyanského, který mě navrátil k vzpomínkám na mé dny a jeho mládí.
Jaro 1975 Já, mladšího věku a provozních zkušeností (méně než rok), juniorského detektiva 2. oddělení 1. oddělení 5. ředitelství KGB, byl neočekávaně povolán zástupce vedoucího 5. ředitelství, generálmajor Ivan Pavlovič Abramov (přezdívaný Palkin) )
Vladimir Popov. Fotografie z osobního archivu
Volání k vedení, a ještě více na takové úrovni, bylo vždy spojeno s určitým rizikem, protože nebylo nikdy známo, co by se z toho mohlo proměnit - chvála nebo „podvod“ s nejzávažnějšími důsledky.
Tradičně byli důstojníci pozváni na vedoucí operačních oddělení, doprovázeni bezprostředními nadřízenými a spíše zřídka soukromě - jeden na jednoho. Když se hlášení zúčastnil váš přímý nadřízený, mohl by se operátor při osobní schůzce spolehnout na jeho pomoc.
Byl jsem však povolán do Abramova sám. A zatímco jsem šel podél dlouhé chodby 9. posledního patra obrovské notoricky známé budovy na Lubyance, kde sídlily kanceláře vedoucího 5. ředitelství KGB SSSR, generálporučík Filip Bobkov a generálmajor Ivan Pavlovič Abramov, jakož i kanceláře vůdců a důstojníků 1. „Z druhého a devátého oddělení tohoto oddělení KGB jsem se horečně snažil pochopit, co by mohlo být důvodem mého volání do impozantního Abramova, přezdívaného Palkina.
V mém provozním servisu (z hlediska terminologie státní bezpečnosti v těchto letech) byly tiskové orgány Svazu spisovatelů SSSR a RSFSR, editoři Literárního novin a Literárního Ruska, stejně jako nakladatelství Sovětský spisovatel, A. Literární institut M. Gorky a vyšší literární kurzy pod ním. Při mentálním třídění v paměti aktuálních provozních informací, které jsem měl, jsem byl ztracen v domněnce, co přesně by mohlo způsobit mé volání `` na koberci. '' Když jsem nenašel odpověď na tuto otázku pro sebe, v naprostém zděšení jsem překročil práh kabinetu impozantního generála.
Vzhled Abramova mě vedl k ještě větší emoční úctě. Bylo zřejmé, že na něco zuří. Abramov byl obvykle působivě usazen v křesle za obrovským výkonným stolem, umístěným před oknem, z něhož se otevřel nádherný výhled na majestátní moskevský Kreml. Tentokrát však téměř šel přes kancelářskou skříňku podél šéfova stolu. Barevná sklenice jeho drahých rohových brýlí nemohla skrýt jeho syčivý pohled zaměřený na mě, když vstoupil důstojník.
Podle starého komsomolského zvyku - v letech svého mládí byl budoucí generál Abramov tajemníkem komsomolového výboru ředitelství státní bezpečnosti v Moskvě - Abramov se obrátil výhradně na „vás“ na každého, kdo byl v úřadu nižší než on. "Říká vaše příjmení Vigilyansky něco?" - následovala otázka „na čelo“. Uvědomil jsem si, že mě prošla bouřka.
Řekl jsem, že student s takovým příjmením studuje na Literárním ústavu. Pojmenoval průběh svého výcviku a na jehož tvůrčím semináři se zabývá. Kromě toho jsem uvedl, že student Vigilyansky nebyl viděn v ničem trestuhodném.
Když se Abramov prakticky obrátil k pláči, snesl na mě proud obvinění, jehož podstatou bylo, že jsem byl posledním darebákem, zneuctěním hodnosti sovětského státního bezpečnostního důstojníka, umožňujícím vést rozhovory s lidmi v duchu roku 1937, zastrašovat je a vydírat, vyhrožovat jim v případě odmítnutí ze spolupráce se všemi druhy trestů ...
Tento vzdor se dopustil muž, jehož jméno bylo sovětským disidentům a aktivistům v oblasti lidských práv dobře známo jako vedoucí rozptylu demonstrací na Pushkinskijském náměstí v Moskvě, když Abramov byl hlavou 5. oddělení KGB v Moskvě a v Moskevské oblasti.
Ale už jsem pochopil, že Abramov házel šípy na špatnou adresu, a klidně odpověděl, že jsem se nesetkal se studentem Vigilyanským, protože jsem neviděl žádnou operativní potřebu. Ale před pár týdny se o informace o něm zajímal major Vladimir Ivanovič Gusev, vedoucí pracovník 1. oddělení 9. oddělení našeho oddělení. Z tohoto důvodu se domnívám, že to byl pravděpodobně on, kdo se setkal s Vigilyanským.
Faktem je, že na příkaz vedoucího 5. ředitelství KGB Bobkov, dohodnutý s předsedou KGB SSSR Andropov, byli zaměstnanci 9. divize 5. ředitelství KGB vydáni s „falešnou“ falešnou armádou hodnosti a údajně zastávané oficiální pozice, které zastávají. Protože zaměstnanci 9. oddělení 5. oddělení prováděli vývoj prominentních sovětských disidentů, jména policistů, kteří prováděli zadržení, zatčení a pátrání, byla často zveřejňována a byla uváděna ve zprávách zahraničních médií.
Aby bylo možné skrýt skutečná jména důstojníků, kteří disidenty vyvinuli, a aby úmyslně dezinformovali veřejnost, byly důstojníkům KGB vydány padělané úřední osvědčení. Proto, když bylo v západních médiích uvedeno příjmení důstojníka KGB, který se účastnil konkrétní operace proti disidentům, oficiální odpověď KGB vyplynula, že to nebylo mezi důstojníky KGB, a tuto otázku lze formálně považovat za uzavřenou. Major Gusev se v případě potřeby prezentoval pod různými jmény. Mohl se představit jako "Popov".
Když Abramov uslyšel, že Gusev má zájem o Vigilyanského, okamžitě našel potřebné telefonní příjmení v telefonním seznamu oddělení a zavolal na něj Guseva. Spěch generála mě opět překvapil. Faktem je, že 9. oddělení, jehož byl Gusev zaměstnancem, bylo osobně pod dohledem vedoucího 5. ředitelství Bobkov. Žádný z jeho tří zástupců generálů neměl právo zasahovat do záležitostí ministerstva.
Všechny akce vedení a zaměstnanců oddělení byly přísně kontrolovány Bobkovem a koordinovány s místopředsedou KGB SSSR, generálplukovníkem Viktorem Chebrikovem, kurátorem 5. linie po celé zemi, a šéfem KGB Andropov. Výzva zaměstnance oddělení, na které dohlížel Abramov, a to zejména bez přímých vedoucích volané osoby, tedy byla porušením všech pravidel státní bezpečnosti.
K mému štěstí se Gusev, který byl na místě, o několik minut později (výhoda kanceláří 9. oddělení byla poblíž) objevil před impozantním Palkinem. Gusev vypadal klidně, přišel bez povinnosti, když volal vedení „sešitu“, který má registrační číslo a razítko „tajemství“. Do těchto zápisníků byly zapsány průvodce a byly učiněny potřebné poznámky z různých oficiálních dokumentů. Ale pro Guseva, který nebyl Abramovovým podřízeným, nemohla být jeho návštěva oficiální a Gusev to všechno pochopil.
Když se Gusev zeptal na studenta Literárního ústavu Vigilyanského, uvedl, že jeho jednotka identifikovala mladého muže s daným příjmením v procesu vypracování spojení Spidera (Solženicyn). V souladu s tím se vedení 1. divize 9. divize, za účelem identifikace distribučních kanálů v samizdatu prací vývojového objektu (Solženicyn), rozhodlo navázat s Vigilyanským operační kontakt s vyhlídkou na jeho další nábor jako agenta. Jak se očekávalo, byla k této otázce vypracována příslušná zpráva pro navázání provozního kontaktu a výsledky zprávy byly písemně oznámeny vedení 9. oddělení.
Abramov mlčky poslouchal Gusevovu zprávu. Nebyl žádný výkřik, zmínka o roce 1937, vydírání a vyhrožování. Všechno, co se stalo na 9. oddělení, bylo tabu pro generála Abramova a dalších zástupců ředitelů 5. ředitelství KGB. Autorita vedoucího oddělení, generál Bobkov, byla tak vysoká, že jeho jméno bylo vydechnuto.
Gusev se pak ohlásil Abramově a odešel. 9. oddělení ode mě nepožadovalo více informací o Vigilyansky. Já, pozoroval jsem neměnné kánony profese, jsem se o ně nezajímal, co přesně skončilo Gusevův kontakt s nešťastným studentem Vigilyanským, i když jsem se s vědomím Gusevova houževnatého sevření domníval, že se Vigilyansky nedokáže vymanit a jak se ukázalo později, nemýlil se. Vigilyansky byl skutečně přijat.
Vigilyansky rodina
V létě 1977 byl autor těchto linek poslán na nově vytvořené 11. oddělení 5. ředitelství KGB, které bylo pověřeno úkolem zajistit bezpečnost státu při přípravě a pořádání XXII. Letních olympijských her v roce 1980 v Moskvě.
Po mnoho let zmizelo jméno Vigilyansky z mé paměti. A pak se mě docela nečekaně setkala při sledování filmu "Abram da Marya", ve kterém byla představena rodina bývalého studenta Literárního institutu pojmenovaná po Gorkym Vladimírovi Vigilyanském, který od 70. let byl v tajné službě 9. divize 5. ředitelství KGB SSSR což je v plné moci: hlava rodiny, která se tehdy stala církevní hodností a stala se otcem Vladimírem, jeho manželkou byla básnířka Olesya Nikolaeva a dcera Alexandrina.
Vigilyansky se svou ženou a dcerou. Foto: Vladimir (Archpriest Vladimir) Vigilyansky / Facebook
Přiznám se, že jsem byl překvapen průnikem osudu Sinyavského - Rozanova a otce archpriesta Vladimíra Vigilyanského, který, jak vyplývá z filmu "Abram da Marya", komunikoval a vyznával nevyléčitelně nemocného Sinyavského. Z obsahu filmu nebylo vidět, jak se jejich osudy překročily, a abych tomu porozuměl, musel jsem se zeptat na podrobnosti o biografii otce Vladimíra a jeho rodiny.
Co se týče Vigilyanských příbuzných, bylo známo, že jeho dědeček matky byl odsouzen za protisovětské aktivity a popraven v roce 1938. Otec Vladimir Vigilyansky Nikolay Dmitrievich byl poté odsouzen podle stejného 57. článku trestního zákona RSFSR a poslán do vězení. Poté, co byl odhalen Stalinův kult osobnosti, byli oba rehabilitováni.
Vigilyanského matka Inna Varlamová (Klavdia Gustavovna Landau) v roce 1967 hovořila na podporu Alexandra Solženicyna, v roce 1974 podepsala protestní dopisy proti vyloučení ze Svazu sovětských spisovatelů Lydii Čukovské a Vladimíra Voinoviče, obhajovaného za disidenty. To vše samozřejmě nemohli pomoci, ale vzpomněli si na Lubyanku.
Předchozí část byla zveřejněna 24. června . Další bude vydáno 8. července.
Больше читайте тут: https://gordonua.com/publications/zapiski-byvshego-podpolkovnika-kgb-si…
