„Kolik milionů má hlad? -Deset!" - Vladimir Mayakovsky napsal v roce 1921, - "Arah se živí : zvládne nakrmit milion dětí." Ve své předpovědi se ale mýlil.

Podle listu Izvestija, který v roce 1923 shrnul dvouletou misi Americké záchranné správy ( známé také jako ARA , American Relief Administration) v sovětském Rusku, Američané „nakrmili 11 milionů lidí – téměř desetinu populace země. - ve 28 tisících městech a vesnicích a rozdali přes 1,25 milionu potravinových balíčků. ARA zrenovovala 15 000 nemocnic sloužících 80 milionům pacientů a očkovala 10 milionů lidí proti různým epidemickým nemocem. .

Z Washingtonu vedl misi ARA Herbert Hoover, budoucí prezident (1929-1933) Spojených států; Americký kongres vyčlenil 59 milionů dolarů na záchranu Ruska před hladem; Rockefellerova nadace darovala 1,1 milionu prostřednictvím ARA na podporu učitelů; ARA dodala 12,5 tisíce kg vědecké literatury a pomohla zorganizovat prohlídku Stanislavského moskevského uměleckého divadla v Americe.

Historik Douglas Smith studoval Rusko posledních 40 let. Nyní na pultech knihkupectví - překlad jeho nového díla „Ruská mise: Zapomenutý příběh o tom, jak Amerika zachránila Sovětský svaz před smrtí“ , vydané nakladatelstvím Corpus v překladu Jevgenije Fomenka. Je to fascinující, jako dokumentární černobílý thriller, a důležité - poměrně aktuální kniha. A právě proto.

- Jste specialistou na ruské dějiny, ale přesto ani vy jste neznal historii ARA a její poslání v SSSR?

- Ano, ačkoliv Rusko studuji dlouho a poprvé jsem přijel v roce 1984, byl jsem na stáži na tehdejší Leningradské státní univerzitě. Od té doby jsem byl v SSSR a Rusku mnohokrát. Pracoval jsem pro ministerstvo zahraničí, cestoval po celé Unii, navštívil Irkutsk, Taškent, Tbilisi, cestoval jsem téměř každý rok. Ale o misi ARA jsem nikdy nic neslyšel.

Ale před 10 lety jsem sbíral materiály pro svou knihu „Bývalí lidé. Poslední dny ruské aristokracie “ a v jednom z moskevských archivů jsem našel dopisy od hraběnky, je to rok 1921. Žila v Moskvě. Byl hladomor a ona v těchto dopisech napsala, že „přišli Američané a já jsem pro ně sehnal práci překladatele“. A mají takový zájem: jídlo, alkohol, auta, Cadillac, Ford, zábava, večírky... A já si říkal: jací Američané? Odkud se v Moskvě v roce 1921 vzali?!

Od té doby jsem chtěl napsat tento příběh. Nejprve mě napadlo napsat historický román. Ale pak, když jsem hlouběji pochopil a uvědomil si rozsah hladomoru, katastrofy, hrůzy toho, co se děje, uvědomil jsem si, že napíšu román, oni se rozhodnou, že všechno přeháním.

- Ale stále jste zachovali strukturu románu: kniha se soustředí na postavy, na osobnosti a osudy Američanů, kteří přišli do Ruska v rámci mise.

- Samozřejmě, i když mám akademické vzdělání... Svou první knihu (o svobodných zednářích v Rusku v 18. století) jsem napsal jako historik, akademicky a pečlivě, ale pak moje žena přečetla 20 stran a hodila to, řekla: nuda . Pak jsem se rozhodl, že budu psát pro široké publikum. A myslím, že pro čtenáře je dnes nejdůležitější porozumět životu lidí na pozadí velkého příběhu. Vybral jsem proto tyto čtyři muže: zaprvé po nich zbyly dopisy, paměti a deníky, zadruhé všichni působili v různých částech SSSR a zatřetí se účastnili různých fází americké mise.

- Strašný masový hladomor nastal i v carském Rusku, kdy pomáhaly i Spojené státy (viz obrázek "Rozdělování potravin" od Aivazovského), později v SSSR. Když mluvíme o hladu na počátku 20. let, co je důležité pochopit o jeho příčinách a rozdílech?

- Byla to perfektní bouře. Všechno klaplo: první světová válka, kdy mnoho mužů odešlo na frontu a neměl kdo pracovat na poli, a dvouleté sucho, a občanská válka, přivlastňování potravin a tvrdá politická opatření sovětského režim. Obviňovat z toho výhradně sovětskou moc je samozřejmě přílišné zjednodušení. Nebyli vinni, ale byli zodpovědní.

ačkoli bolševici ze všeho veřejně obviňovali intervenci a blokádu, chápali hrozbu pro sebe. Proto pokračovali v žádosti o zahraniční pomoc prostřednictvím rukou Gorkého.

- Kdo financoval misi ARA?

- Téměř všechny peníze byly z Kongresu. Herbert Hoover, který vytvořil a vedl ARA, byl komplexní člověk. Býval to velmi velký obchodník, který podnikal po celém světě. Poté, co vydělal dostatek peněz, přešel na velké humanitární operace a v roce 1921 se stal ministrem obchodu. Nadále řídil ARA – samozřejmě, byl humanistou, ale zároveň chtěl vždy zůstat ve vedení, být „šéfem“. Odmítl proto spolupracovat s jinými organizacemi (i když takové návrhy byly např. z „Mise Nansen“).

Dnes ale víme, že asi 90 % veškeré zahraniční pomoci pocházelo z ARA a byla to ona, kdo zachránil Sovětský svaz. Ačkoli uvnitř ARA byly malé soukromé akcie: například Rockefellerova nadace. Je důležité pochopit, že ARA fungovala nejen v Rusku. Pracovali v mnoha zemích Evropy a Středního východu. Hoover byl nazýván „potravinovým diktátorem“. Ruská mise byla jednou z kapitol v historii ARA – i když významem možná největší.

- Pro historiky je konjunktivní nálada pokušením ďábla, ale přesto: nebýt Hooverovy osobnosti, v níž se snoubil humanismus s pragmatismem a obchodní prozíravostí, byla by taková pomoc Spojených států sovětskému Rusku vůbec možná ?

- Skvělá otázka. Řekl bych, že ne. Hooverova osobnost byla rozhodující skutečností. Jak jste správně řekl, byla to kombinace jeho osobních zkušeností jako obchodníka a organizátora, plus jeho idealismus a humanismus, který má zjevně ze své náboženské kvakerské rodiny, a politické ambice – to vše dohromady určilo, proč se Hoover zapojil do charitu.když na podzim 1914 vytvořil komisi pro pomoc Belgii. Nejsem si jistý, že v té době existoval ve vládnoucích kruzích Spojených států další člověk, který by chápal potřebu pomoci trpícím v Evropě a Rusku a který by měl zároveň politickou autoritu.

- Jedna z vašich knižních recenzí se jmenuje Američtí idealisté v pekle. Zdá se, že ukazujete odvrácenou stranu „ztracené generace“: Američany, kteří prošli válkou, ale místo toho, aby se v tichosti vrátili do své vlasti, spěchali na druhý konec zeměkoule, aby pomohli neznámým a neznámým lidem?

- Nebyl jsem překvapen. To je známá vlastnost Američanů, zdá se mi, tento idealismus. Ano, mnoho z nich bojovalo nebo sloužilo jako dobrovolníci, a když se vrátili do Spojených států, prostě se nudili, zvláště po tom, co viděli v Evropě. Například jedna z postav knihy, Henry Wolff. Byl středoškolským učitelem v Ohiu. Po válce práce ve škole - co to je? A opravdu chtěl odejít - vrátit se do dobrodružství. Hlavním důvodem bylo takové dobrodružství. Nebo třeba Childs: obecně věřil v ruskou revoluci a byl socialista. Ale chtěl být také spisovatelem. A věřil, že když navštíví Rusko, bude mít materiál na knihu.

Mnoho z nich se mimochodem zamilovalo do Ruska. Sebrali jsme to, čemu s přáteli říkáme ruský brouk. To je mi velmi známé – zamilovat se do Ruska a ruské kultury.

- Mise ARA byla kritizována ze všech stran. V Rusku je obviňovali ze špionů a v USA jim vyčítali, že „kradou“ peníze ze Spojených států a těmito penězi krmí nepřítele. Zdá se, že od té doby jsou obecně všichni dobrodinci káráni stejnými slovy. OSN byla tak vyhubována za pomoc KLDR, zatímco v Rusku byla například Elizaveta Glinka vyhubována za organizování pomoci na východní Ukrajině a v Sýrii: „krvavé PR“ a tak dále. Měl Hoover také nějaké politické úvahy? Je známo, jak účastníci mise reagovali na takovou kritiku?

„Hoover byl samozřejmě známý antikomunista. Sovětskou moc považoval za krvežíznivou diktaturu. Když vytvořil ARA, věřil, že potravinová pomoc východní Evropě je zbraní proti bolševické invazi. A v Rusku se snažil oddělit pomoc hladovějícím a pomoc sovětskému systému. Řekl: "Budeme rozlišovat mezi pomocí lidem a uznáním sovětské moci." Myslím, že byl upřímný.

Když Američané právě dorazili do Ruska, také chtěli jen „pomoci“, ale po prvním roce operace, kdy Američané lépe poznali sovětské představitele... Například vedoucí mise v Moskvě plk. Haskell, často se setkával s Dzeržinským a Leninem. On i mnozí další měli představu, že by mohli ovlivnit politiku SSSR. Prostřednictvím společné práce: Sovětští vůdci lépe porozumí Spojeným státům, celému americkému systému obecně a jeho nadřazenosti...

- Taková "měkká síla"?

- Ano, a pak by byli schopni přesně ovlivňovat vnitřní politický život země. Ne jako hlavní cíl, ale jako doprovodný. Z mého pohledu to byla hluboká naivita a naprosté nepochopení sovětského systému. Téměř každý, kdo přišel do Ruska, neznal ani jazyk, ani historii země (kromě řekněme Franka Goldera, který se narodil v Oděse).

Když se vrátili do Spojených států, nejvíce kritiky přišlo zprava. "Rusové si sami zvolili bolševismus, tak ať teď trpí, není to naše věc, kolik tu máme chudáků, proč vyhazovat peníze na druhé straně Země!" Mnozí ale až do konce života věřili, že je možné najít společnou řeč s Rusy.

- V roce 1923 Haskell napsal Hooverovi: "Komunismus je mrtvý a Rusko je na cestě k rekonstrukci." Když ale v roce 1931 znovu přijel do SSSR, byl šokován: masa lidí o ARA nic nevěděla a ti, kteří něco slyšeli, se ptali: „Je pravda, že platil SSSR, a ne Američané jídlo?" O deset let později tu byl hladomor, Stalin a teror. Ukazuje se, že ti, kteří říkali, že Američané krmili nepřítele, měli pravdu?

- Moje kniha byla recenzována ve Wall Street Journal, toto jsou pravicové noviny. Samotná recenze byla dobrá, ale četla jsem komentáře pod materiálem - a VŠECHNY byly přesně takové! „Hoover je idiot, který zachránil tolik Rusů a zachránil SSSR! Hladomor, teror, Stalin - to všechno je jeho chyba!" Ale to je úplný nesmysl, nepochopení historie v principu. Jak mohl Hoover vědět, že když pomůže hladovým, povede to ke Stalinovi?! Pokud lidé trpí a umírají, a my máme možnost pomoci, je třeba to udělat, o tom nemůže být vůbec pochyb.

Mnoho Američanů si myslí, že jsou tak velcí a mocní, že mohou ostatním říkat, jak mají žít, že mají moc a zdroje k řešení problémů všech národů světa. Dokonce se do jisté míry stydím o tom mluvit. Představa, že máme právo druhým diktovat, mi připadá hrozná. Známe důsledky takového myšlení.

Zdá se, že vaše kniha a příběh ARA ukazují opačnou – pozitivní – stránku tohoto myšlení?

- Ano, snažil jsem se to ukázat. Já sám mám blíže k levé straně politického spektra a to, co jsme měli za Bushe a za Trumpa... Že moc Ameriky je naše armáda, námořnictvo a letectvo, je mylné chápání. Síla Ameriky je silou amerických ideálů. Existují. Těmito ideály samozřejmě nežijeme, ale mnozí se o to alespoň snaží.

- V SSSR - z pochopitelných důvodů - byla paměť ARA vyčištěna. V USA se ale – také shodou okolností – zapomíná. Máte jako historik pocit, že takové počiny prostě nezapadají do toho, jak lidé vnímají politiku a historii jako nekonečnou řadu konfliktů a záměrů?

- Zdá se mi, ačkoli to nemohu nijak dokázat, Rusové jsou cyničtější než Američané. Myslím si, stejně jako v tomto citátu Čukovského, že pro mnoho Rusů, tehdy i dnes, je těžké si představit, že existují lidé, kteří jsou připraveni utratit své vlastní peníze, čas, energii, život a jsou připraveni jít někam přes moře pomáhat lidem, o kterých nic nevědí - bez zájmu. Pro Američany je to myslím jasnější.

I když Lenin, musím říct... Hned na začátku byl k Hooverovi a misi hodně cynický a všude psal, že je potřeba monitorovat ARA, že je kontrarevoluce a tak dále. Ale po prvním roce své mise úplně změnil názor na misi i na Hoovera. Zde je tento úžasný dopis, který Lenin napsal Hooverovi. Když jsem o tom slyšel, rozhodl jsem se, že je to fantastické, že tohle prostě nemůže být! Ale našel jsem tento dopis v jeho kompletních dílech, svazek 54. Je to fantastické!

Co se týče Spojených států, ani během mise je nesledovalo tolik Američanů: jsou daleko a Spojené státy mají mnoho vlastních problémů. A pak byla Hooverova pověst zničena po prezidentství a Velké hospodářské krizi. Nikdo si nedokázal představit, že existovaly doby, kdy byl Hoover tak velkým humanistou. A bohužel studená válka. Američané přes všechny nesrovnalosti nechtěli vzpomínat na chvíle, kdy jsme spolupracovali s Rusy.

- Píšete, že v 90. letech Spojené státy opět pomohly Rusku. Pro roky 1992-2007 Amerika poskytla republikám bývalého SSSR pomoc ve výši 28 miliard dolarů. V letech 1999-2000. objem potravinové pomoci z USA a EU Rusku převýšil objem pomoci celé Africe. A vědcům pomáhaly i americké nadace, jako bývala Rockefellerova nadace, nyní je tu i Sorosova nadace. A opět uplynulo 20 let – a nikdo si na to nepamatuje a Sorosova nadace a jí podobní jsou pro úřady jen nepřáteli. Podle moderní legislativy by byl nositel Nobelovy ceny Ivan Petrovič Pavlov definitivně prohlášen za zahraničního agenta.

- Pravděpodobně ano, chtěl bych. Je mi velmi smutno, když to vidím. Dobře si pamatuji studenou válku, vyrůstal jsem v té době a byl tehdy v SSSR, a pak žil a pracoval v Rusku v 90. letech, viděl jsem všechny tyto změny. Vkládali jsme velké naděje. V srpnu 1991 jsem stál v Bílém domě. A vidět, kde je dnes vztah mezi Spojenými státy a Ruskem, je smutné. Celý tento koncept "obležené pevnosti": víme, kam to vede. Tohle je slepá ulička.

A chápu, že pro mnohé bude moje kniha "lží, projektem CIA," řeknou, já jsem si to všechno vymyslel. Ale nechtěl jsem napsat knihu s tak „tvrdými Američany“, kteří zachránili Evropu i Rusko. O to nejde. Všichni žijeme na této planetě společně. A musíme si pomáhat, když můžeme. Musíme hledat možnosti spolupráce a týmové práce. Chápu, jak je to dnes těžké, ale musíme to udělat – ať se děje cokoliv