Na začátku roku 1946 NA Voznesensky, tehdejší předseda Státního plánovacího výboru SSSR, upřímně oznámil soudruhovi Stalinovi asi 15 milionů bojových ztrát, k nimž trhl a „souhlasil“ pouze se 7 miliony, které oznámil (osud posel nesprávných statistik byl, jako obvykle, smutný: "Leningradskoe Delo", věž). V roce 1956 vedoucí Ústřední statistické správy SSSR VN Starovský informoval ústřední výbor o „více než 20 milionech“, poté se Chruščov hluboce zamyslel, ale po 5 letech, v roce 1961, toto číslo přesto pojmenoval, ale bez slovo „přes“ (Starovský nebyl zraněn). Aby bylo možné dosáhnout této jazykové výšky - „shora“, trvalo to další 4 roky a nový generální tajemník. Vrátil Den vítězství lidem v roce 1965 jako svátek a den volna a Brežněv řekl: „Válka si vyžádala více než 20 milionů životů.“

S tím později opět pracovali demografové z Ústředního statistického úřadu E.M.Andreev, L.E. pod Gorbačovem a Gorbačovem (1990) a poté získal téměř kanonické uznání za Jelcina, který jej znovu vyjádřil v roce 1995, na „jeho“ výročí vítězství.

Tři čtvrtiny těchto ztrát tvoří muži, z nichž více než polovina je ve věku vojenské služby.

Odhadovaných 26,6 milionů z ČSÚ samozřejmě nezahrnuje odhadovanou míru přirozené úmrtnosti pro armádu čtyři a půl roku - to je 11,9 milionů lidí: tolik lidí by zemřelo, kdyby nebyla válka. Pokud ale spočítáme tento zdánlivě normální demografický pokles s cenou Vítězství a nezapomeneme odečíst míru dětské supermortality (což je 1,3 milionu), dostaneme 37,2 milionu. Pamatujme si toto číslo.

Celkové ztráty jsou však pouze jedno číslo, i když tvrdí, že je nebo je konečné (bylo by správnější pracovat s „nůžkami“ z minimální a maximální možné hodnoty: v našem případě by to bylo 26,0 a 26,6 milionů člověk).

Je však velmi důležité pochopit strukturu celkových ztrát.

Klíčovým základem rozdělení zde samozřejmě je poměr mezi nenahraditelnými ztrátami příslušníků Rudé armády a jejich kontingentů (například jednotek NKVD) na jedné straně a ztrátami civilního obyvatelstva na straně druhé .

Vypočítané každý zvlášť, celkem musely bojovat s obecným výsledkem, který házel statistiky do úžasu a vzrušoval státní ideology - ideology a propagandy. Vraťme se ještě jednou.

Začátkem roku 1946 byla již známa data (kdo je samozřejmě potřebuje) nejen o nenahraditelných ztrátách, ale také o civilních: CHGK (mimořádná státní komise pro zjišťování a vyšetřování zvěrstev německých fašistických útočníků a jejich spolupachatelé a škody, které způsobili občanům, zemědělským družstvům, veřejným organizacím, státním podnikům a institucím SSSR), se tehdy počítaly na území obsazeném nepřítelem a osvobodily od něj 6,1 milionu „zabitých a mučených civilistů“, a při zohlednění zabitá a zesnulá blokáda Leningradu - 6,7 milionu. Spolu s více než 15 miliony mrtvých vojáků Rudé armády to mělo za následek celkové ztráty nejméně 22 milionů lidí.

Chruščov vytáhl celkovou postavu, ačkoli o struktuře mlčel. Ale v roce 1969, tedy již v době Brežněva, zveřejnil odhad civilních ztrát, vycházející z údajů ChGK, generální prokurátor SSSR Rudenko. Každý, kdo je obeznámen s pravidly odpočtu a s „Chruščovem“, dostalo 20 milionů bojových ztrát namísto Stalinových 7 milionů. V těchto letech byly srovnatelné ztráty Wehrmachtu, aniž by se ponořily do metodiky jejich výpočtu, odhadovány na 4 milion lidí. Výsledný podíl - 1 až 3,5 - je, jak asi tušíte, ideologicky škodlivé a nepřijatelné!

Generální štáb začal počítat ztráty. Tato technika, pokud ignorujeme chápání kvality primárních statistik a podezření na manipulativitu, vypadá pevně: shromažďování 10denních frontových zpráv o ztrátách na všech úrovních. Získaný výsledek - 8,7 milionu lidí - byl publikován v roce 1993. Osobní i mzdové účetnictví ztrát v Rudé armádě bylo pod jakoukoli kritikou, zejména v prvním období války. „Medailony smrti“ nebyly zavedeny okamžitě a ne všichni je nosili (bylo to považováno za špatné znamení), stejné a vojákovy knihy - objevily se ještě později.

Defekté a vězni, bez počítání a bez mínusu Židů a komisařů, se usadili v „souostroví Dulag“ a obklíčení lidé a dezertéři se rozpustili mezi civilním obyvatelstvem (mnozí z těchto bývalých vojenských pracovníků již navštívili Německo jako Ostarbeiters) nebo v partyzánských lesích . Vyhodil jsem je všechny do sloupce „chybějící“, takže nebylo snadné uvěřit těm 8,7 milionům generálního štábu, které z nich trčí hrubé a záměrně podceňované údaje o válečných zajatcích.

Ale co 6,8 milionů civilních ztrát od ChGK a Rudenka? Není rozdíl mezi těmito 17,9 miliony příliš velký? Generální štáb k tomu: máme dokumenty za 8,7 milionu.

Maximum nedůvěry a odmítnutí však bylo způsobeno právě 8,7 miliony samotných! Do smithereens byli taženi, každý svým vlastním způsobem, V. Zemskov a I. Ivlev a B. Sokolov a S. Maksudov. A Ivlev a Sokolov, kteří se uchýlili k sofistikovaným interpolacím, navrhli své údaje o nevymahatelných ztrátách armády - 19,8, respektive 26,9 milionu.

Není ale v Podolsku, v TsAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace) fond 58 na ztráty plus osobní ztráty? Asi 60% tohoto kartového indexu bylo získáno v letech 1948-1949 v důsledku průběžného průzkumu prováděného vojenskými úřady. Vážnou a podrobnou podmnožinou informací byly také dva soubory trofejí referenční služby Wehrmachtu pro sovětské válečné zajatce, kteří zemřeli v zajetí, s námi spojenými Američany, kteří je našli: jeden pro důstojníky a druhý pro vojáky a nižší hodnosti. Sergei Ilyenkov a Vladimir Eliseev, dlouhodobí zaměstnanci TsAMO, zpracovávají tento kartový index po mnoho let a napočítali 23,5 milionu karet a mínus dublety - 21,3 milionu lidí, jejichž jednotlivá úmrtí byla zdokumentována tak či onak. Materiály z jiných resortních archivů se zde neprojevují (například

Faktem je, že vývojáři a kompilátoři „Památníku“ Generalized Data Bank (nikoli zahraničního agenta) rýpou ještě hlouběji než nadšenci z TsAMO. Banka je úžasná a neúnavně doplňována, miliony lidí tam již našly informace o svých příbuzných, kteří zahynuli ve válce. Uspokojování této humanitární potřeby je ve skutečnosti jeho mandátem a hlavním úkolem. Zároveň pro něj byly zdrojem nejvíce to, že ani primární materiály (jasný rozdíl v příkladu TsAMO: ne karty z osobního indexu karet, ale primární zprávy o ztrátách, na základě kterých některé z těchto karty ve skutečnosti byly spuštěny), údaje z Vojenského lékařského archivu, z Navalu atd.

Podle doposud získaných ústních informací má Memorial HBS mezi 36 a 38 miliony záznamů, dnes však není úkolem pojmenovat alespoň přibližný počet jednotlivých karet (tj. Ve skutečnosti stanovit základní hodnota ztrát!): je sekundární k humanitární misi databáze.

Pojďme se tedy nyní vrátit k postavě Ilyenkov-Eliseev. Těchto důvěryhodných 21,3–21,5 milionu lidí již táhne nový problém.

koneckonců v něm pro civilní ztráty zůstává jen 5,3 milionu lidí, a to je již méně než odhad ChGK. Hodnocení Ivlev a Sokolov na ni také vyvíjelo tlak.

Je tedy nutné, s přihlédnutím k novým i starým údajům, znovu zkontrolovat všechny výpočty a předpoklady. Stejný Ivlev a Sokolov navíc převzali sčítání lidu a bilance a statistiky mobilizací prostřednictvím vojenských úřadů nemohou nijak sloužit jako ukazatel stropu, protože mobilizace přímo v jednotce, zejména na konci války, byla velmi významné.