F.Říjnová revoluce z roku 1917 by selhala kvůli nedostatku majáku. Protože v petrohradské Petropavlovské pevnosti, kterou mezitím bolševici obsadili, nebylo ani funkční dělostřelectvo, ani lampy, které by soudruhům před Zimním palácem dávaly signál k rozhodnému útoku. Poté námořníci obrněného křižníku „Aurora“ zakročili a vystřelili slepě.
Z vojáků kronštadtské námořní základny se tak stala „sláva a pýcha revoluce“, jak řekl Leon Trockij . Poté, co se stal hlavním velitelem Rudé armády, o dobré tři roky později měl Leninův soudruh nevděčný úkol eliminovat tyto elitní bolševické vojáky. Protože se odvážili připomenout komunistům „všechny velké a zářivé sliby“, jimiž se dostali k moci .
Kronštadtské povstání námořníků, které otřáslo sovětskou mocí v Rusku v únoru a březnu 1921, je často popisováno jako útok „zleva“. To naznačuje, že se sovětská vláda musela v občanské válce bránit nejen proti „pravicovým“ bělochům - carským generálům, občanům, kulakům, kozákům - ale také proti radikálním revolucionářům, pro které bolševismus nestačil. Ne nadarmo byli hanobeni jako „vzbouřenci“. Ve skutečnosti však námořníci požadovali svobodné volby, svobodu projevu a shromažďování, propuštění politických vězňů a konec teroru proti disidentům, i když ne z buržoazní, ale z radní perspektivy.
Po více než třech letech občanské války z velkých slibů revoluce zůstala pouze diktatura a mučárny Čeky , jak se nazývala tajná policie založená v roce 1917, kterých bylo nyní kolem 137 000. Armády ústředních mocností a zahraniční expediční sbory byly odrazeny, pokusy mnoha národů oddělit se od Ukrajiny do Střední Asie byly brutálně ukončeny a bílé armády zničeny.
Bolševici zároveň využili války k rozšíření státu jedné strany a k uvedení všech možných konkurentů do souladu nebo k jejich likvidaci. Současně byl zaveden centrální ekonomický kontrolní systém, který připravil pracovníky o poslední slovo a podřídil rolníkům pevné kvóty dodávek. V důsledku toho se dramaticky zhroutila průmyslová výroba a výnosy plodin. Hlady byly na denním pořádku, což nakonec zabilo několik milionů lidí.
Na venkově rolníci vytvořili gangy a násilně se postavili proti rekvizicím státu. Například v provincii Tambov se vyvinulo skutečné povstání. Vzrostl průmyslový proletariát, tedy ti, jejichž jménem bolševici předstírali, že jednají. Poté, co byly v lednu 1921 sníženy dávky chleba o třetinu, došlo v Moskvě, Petrohradě a dalších městech k hromadným stávkám a stranickým rezignacím. Dlouhou dobu už nešlo o lepší nabídku, ale také o znovuzavedení volného obchodu, nové volby do rad (sověty) a konec represí a sovětské diktatury obecně.
Tento vývoj byl velmi pozorně sledován také v Kronštadtu. Pevnost ve Finském zálivu kdysi nechal postavit car Petr Veliký, aby pokryl přímořské pobřeží Petrohradu. Během první světové války sloužil Kronstadt jako základna pro pobaltskou flotilu. Nečinnost, životní styl a sadismus důstojníků udělaly z lodí - podobně jako u německé hlubinné flotily - revoluční sudy s práškem, které explodovaly v únoru 1917. Námořníci zavraždili své důstojníky a postavili se na stranu revoluce, nejprve v povstání proti carovi v únoru, poté v říjnu (podle juliánského kalendáře) v povstání proti prozatímní vládě.
Námořníci byli mladí, většina z nich uměla číst a psát, a k bolševikům se připojili již brzy. Ale vytvořili si vlastní radu vojáků, udržovali si odstup od petrohradské stranické hierarchie a opovrhovali svým novým velitelem, který se s manželkou oddával luxusnímu životnímu stylu. Na druhé straně byl jeho lid „ztělesněním ďábla, děsivým přízrakem anarchie, děsivým znovuzrozením pařížské komuny na ruské půdě“.
Námořníci pečlivě sledovali, co se děje v jejich sousedství. Stanné právo bylo v Petrohradě vyhlášeno 24. února. 27. února došlo k prohlášení dělníků, kteří „nechtěli žít podle dekretů bolševiků, ale chtěli si určit svůj vlastní osud“ a kromě „propuštění všech zatčených socialistů“ „ svoboda projevu, tisku a shromažďování pro všechny, kteří pracují “Poptávka.
Námořníci jej následovali další den, i když s náznakem, že budou i nadále ochotni spolupracovat s bolševiky na nové radní koalici, která bude zvolena. Požadavek „Veškerá moc Sovětům - žádná moc strany“ ukázal, že Kronštadt nepřijal ideál buržoazie, ale proletářské revoluce.
Když se Michail Kalinin jako nejvyšší funkcionář komunistické strany a formální hlava státu pokusil uklidnit námořníky, byl vypískán. Lenin zuřil, vysmíval se námořníkům jako „rolnické chlapce v námořnické uniformě“ a pověřil Trockého, aby problém vyřešil násilím. Vyhrožoval „vzbouřencům“, že budou „sestřeleni jako králíci“, pokud se okamžitě nevzdají, a poté, co skončilo ultimátum, nařídil zkušenému generálovi Michailovi Tuchačevskému, aby provedl útok.
Čas tlačil, protože led ve Finském zálivu se už začal topit. 8. března zaútočilo na ostrov přes 13 kilometrů 13 000 vojáků Rudé armády, chráněných pouze hustým sněžením. Tam bylo za zdmi pevnosti a barikádami z ostnatého drátu ukryto asi 24 000 námořníků a vojáků a granáty dvou bitevních lodí „Petropavlovsk“ a „Sevastopol“ zasáhly vpusti do ledu. Aby zabránil svým vojákům v dezertování, musel Tuchačevskij použít komanda Cheka se samopaly, píše britský historik Orlando Figes . „Když vánice utichla, ukázalo se, že obrovská ledová plocha byla poseta mrtvolami.“
Ve stejný den formulovali Kronstadterové své politické svědectví v rezoluci: „Pracující Rusko, které bylo prvním státem, který postavil červenou vlajku osvobození práce, přetéká krví těch, kteří byli ve slávě komunismu mučeni k smrti pravidlo."
Námořníci by to také měli brzy zjistit. 17. března po těžké dělostřelecké přípravě na ostrov znovu zaútočilo 30 000 vojáků Rudé armády. Na obou stranách údajně zemřelo 2 000 mužů, nejméně tolik obránců bylo okamžitě zastřeleno, další skončili v prvních táborech Gulagu. Několik tisíc bylo schopno uprchnout do Finska, jehož vláda trvala na tom, aby byly hromady mrtvol odstraněny z ledu, aby se zabránilo hygienické katastrofě.
To byl konec posledního velkého opozičního hnutí proti sovětskému režimu. Na 10. sjezdu KSS, který se konal ve stejné době v Moskvě, vyvodil Lenin závěry. Na jedné straně s „Novou ekonomickou politikou“ (NEP) oznámil odklon od socialistického maximálního programu a umožnil zemědělcům a obchodům produkci zaměřenou na zisk. Zároveň se zákazem frakcionismu byly odstraněny všechny stranické skupiny nezávislé na ústředním výboru as ním i zbytky vnitřní stranické svobody. Za účelem prosazování byl zřízen generální sekretariát. Jeho prvním šéfem byl Josef Stalin .
