Článek pochází z Welt.de
S odkazem na Kyjevskou Rus středověku je na Západě glorifikována mocenská politika Vladimira Putina na Ukrajině. To má hodně společného s nacionalistickými a stalinskými historickými deformacemi.
Mezi četnými argumenty, které ti, kteří Putinovi rozumí, rádi používají, je odkaz na roli ukrajinského hlavního města Kyjeva v ruských dějinách. Město na Dněpru bylo vždy duchovním a posvátným centrem Ruska, říká se. Se stejným odůvodněním mohly být vzneseny i německé nároky na Řím, koneckonců papežské město bylo po tisíciletí také duchovním centrem Svaté říše římské národa německého.
Argumenty tak pochybné kvality však nebudeme dále rozebírat. Každý, kdo prohlašuje Kyjev za kolébku ruské duše , by si měl alespoň uvědomit, že město nezaložili Rusové, a za druhé se tvrzením opaku stává stoupencem pohledu na dějiny, který Josef Stalin naposledy prosadil se vší brutalitou.
Protože role Kyjeva je spojena se světově historickou otázkou, co byli Rusové, kteří začali v 9. století našeho letopočtu budovat obrovskou říši v lesostepi ve východní Evropě. Byli to, jak říkají zdroje, Vikingové, Normani ze Švédska? Nebo našli skandinávští válečníci, kteří se tlačili na východ v raném středověku, již vysoce rozvinuté politické a společenské organizace, kterým vnutili pouze krátkou a rudimentární vládu, jak tvrdila národně-ruská historiografie v carském či bolševickém smyslu. Dnes se Vladimir Putin dělá propagátorem tohoto obrazu.
Debata se rozhořela nad zprávou dochovanou v nejstarší ruské kronice, jejíž sestavení je připisováno mnichovi jménem Nestor. Poté země mezi Baltským mořem a jižní stepní hranicí rozbily neustálé spory. Velvyslanectví se tedy vydalo „za moře k Varjagům“ a zeptalo se: „Naše země je velká a bohatá, ale není v ní řád; tak pojď vládnout a vládnout nám. Byli vybráni tři bratři s rodinami, vzali s sebou celou Rus a přišli.“
Až do 19. století bylo nesporné, že Nestorova kronika chápala Varägera, tedy Vikingy, jako „Rus“. Dokud se ruští národní historici nepustili do boje proti této interpretaci svými vlastními návrhy, z nichž všechny měly dokázat, že Rus mohla znamenat pouze původní obyvatele ruských zemí. Takto inspirovaný západní výzkum také přišel s fantastickými definicemi slov. Jen před několika lety byl původ Rus lokalizován ve francouzském středomořském masivu, v Dalmácii a na Rujáně.
Východoevropský historik Manfred Hildermeier z Göttingenu ve svých skvělých „Dějinách Ruska“ přesvědčivě sestavil protiargumenty. V polovině 10. století popsal byzantský císař Konstantin Porfyrogennetos elitu dravého sousedního státu na severu jako skandinávskou. Ruské velvyslanectví, které se objevilo na dvoře franského krále v roce 839, se také ukázalo být švédské. Především však lingvistika poskytuje zásadní informace o původu Rus.
To nejen poukázalo na skandinávský původ jmen Rurik (= Hrörekr) a dalších knížat, která se v raných pramenech tradovala pro Rus. Spíše přesvědčivě vysvětlila původ Rusů sama: finské pobřežní kmeny označovaly piráty na druhé straně souostroví jako „Ruotsi“ (= veslaři). Slované z ní udělali Rus jako jméno pro všechny Varjagy. Jejich zemí se proto stala Rus.
Germánští severní lidé nedali Rus-Land jen jméno. Založili také státní strukturu, z níž měly vzniknout všechny ostatní říše východních Slovanů. Podle Nestorovy kroniky učinil Rurik z Novgorodu sídlo své vlády. Po jeho smrti se příbuzný jménem Oleg (=Helgi) přesunul na jih a dokázal dobýt obchodní stanici Kyjev. Udělal z něj své hlavní město, protože odtud, jen den cesty od stepních hranic a na splavném Dněpru, mohl podnikat lukrativní „vojenské plavby“ do Konstantinopole a Orientu.
Ve své brilantní analýze „Počátek starého Ruska“ (2002) freiburský historik Gottfried Schramm učinil nejen věrohodnou etymologii raného Ruska, ale také navrhl model pro formování říše. Poté to byly hlavně dva nástroje, které umožnily Vikingům během krátké doby zorganizovat prostor mezi západní Ukrajinou a horním tokem Volhy pod jejich vládou: nejlepší lodě své doby a geografické znalosti, které sahaly od Islandu po Bagdád a Kaspické moře. moře bylo dost.
Se svými lehkými čluny dokázali obyvatelé Severu proniknout do těsně protkaných říčních sítí východní Evropy a pomocí vlečných člunů překonat úzká povodí mezi nimi. Kamkoli přišli, ustanovili podřízené vládce. Sbírali produkty lesostepi – med, kožešiny, pryskyřici – a sbírali je v Kyjevě. Odtud vyráželi každý rok „k Řekům“, na jejichž trzích prodávali své pocty.
Zatímco vojenské konflikty zpočátku zatemňovaly vztahy mezi Byzancí a Rusí, vzájemný prospěch z obchodu brzy vytvořil stabilní spojenectví. Varjagové sloužili v císařské gardě na Zlatém rohu. A kolem roku 988 Vladimír I. přijal křesťanství v jeho ortodoxní podobě. Již neustálá slovanizace jejich panovnických jmen ukazuje, jak malá varjažská elita postupně splývala ve slovanství.
Tento „normanistický“ model byl a nadále je silně kritizován ruskými národními historiky. Pro ně je to pokus ze Západu degradovat kulturní úroveň raně středověkých Slovanů. Nepřátelé ruského lidu nebo sovětského státu by se tak snažili vyvolat transparentní dojem, že východní Slované nejsou v pozici, aby si vytvořili svůj vlastní stát.
Snahy učinit ze starých slovanských panských vládců nositele Rusi byly odpovídajícím způsobem rozmanité. Nevysvětluje však, jak se tito pozemkoví šlechtici dostali k prostředkům k vybudování říše, která se rozkládala na více než 1500 kilometrech.
Takže každý, kdo prosazuje pochopení Putinovy ukrajinské politiky poukazováním na jeho sentimentální spojení s kolébkou Ruska v Kyjevě a Rusi, by měl přinejmenším uznat, že následuje staré nacionalistické názory na historii. Za Stalina byl jejich protizápadní tah ideologicky nabitý tím, že Varjagové označovali za rané třmeny západního imperialismu. V této smíšené situaci dnes ruský prezident nachází své propagandistické prvky.
Paralelou je dlouhý spor o charakter Franské říše. Němci i Francouzi si ji nárokovali jako výlučný základ své státnosti, až nakonec pochopili, že Karel Veliký ani nemyslel národně, ani že jeho říše připadla jedinému dědici.
Rus zahrnoval mnoho východoslovanských národů, rané Bělorusy, Malé Rusy (Ukrajince) a Velké Rusy. Z tohoto důvodu lze toto varjažské království popsat jako jádro jejich společné kultury, náboženství a identity. To ale vylučuje redukci Kyjeva k ruským kořenům a legitimizaci současných ruských nároků tímto monopolním nárokem.
