Článek pochází z Kommersant.ru
Před 75 lety, 20. září 1946, kapitán sovětského parníku Kišiněv nechal svou loď v New Yorku služebně a nevrátil se. Pro hledání a návrat Michaila Zaichika byla vytvořena kombinace pomocí fiktivních dokumentů. Později, během Chruščovova tání, byl schéma jednání úřadů za podobných okolností výrazně zpřísněno.
„Záruka proti proniknutí do posádek“
Nejpřekvapivější na příběhu zmizení kapitána Bunnyho v New Yorku nebylo to, že zmizel, ale že tento námořník vůbec skončil ve Spojených státech. Je pravda, že tuto zemi navštívil v prvních letech druhé světové války a velel lodím, které přepravovaly zboží z amerického západního pobřeží do sovětských přístavů Dálného východu. Ale v roce 1943 byl odstraněn ze zahraničních cest.
24. září 1946 generální konzul SSSR v New Yorku Ya.M. Lomakin, který informoval o zmizení Zaichika, napsal v šifrovém telegramu do Moskvy:
"Když jsem byl generálním konzulem v San Francisku, kapitán Bunny nám svým chováním přinesl spoustu problémů na západním pobřeží USA." Ještě v roce 1943 jsem při hlášení o nedůstojném chování kapitána Zaichika (jako v dokumentu - „Historie“ ) požádal, abych ho sundal z parníku a nenechal jej plout do zahraničí. Zajíček byl natočen a dlouho se v zahraničí neobjevil. “
Dalším důsledkem zpráv o svobodném chování sovětských námořníků v zahraničních přístavech byl dekret Výboru obrany státu č. 6501ss ze dne 3. září 1944, který uváděl:
„Za účelem posílení disciplíny a nastolení pořádku při obsazování zámořských plavidel, posílení stranicko-politické a kulturně-vzdělávací práce mezi námořníky a zlepšení jejich materiálních a každodenních služeb rozhoduje Výbor pro obranu státu:
1. Uložit Narkommorflot (soudruh Shirshova), Lidový komisariát pro rybolov SSSR (soudruh Ishkov) a Glavsevmorput podle Rady lidových komisařů SSSR (soudruh Papanin):
a) zajistit při přijetí na lodě pro zámořskou plavbu pečlivý výběr námořníků, který zaručí, že do posádek lodí nebudou pronikat osoby, které nevzbuzují politickou důvěru;
Usnesení nařídilo zkontrolovat samotné kapitány:
"Předložit ke schválení Ústřednímu výboru Komunistické strany všech odborů (bolševiků) kapitány zahraničních plavebních lodí povodí Dálného východu, kteří tuto práci dokončili do 1. října tohoto roku." G.".
A aby dohlíželi na kapitány, byli do posádek zahrnuti političtí pracovníci:
„Zavést institut asistentů kapitánů v politických záležitostech (pompolity) na lodích zahraniční plavby povodí Dálného východu.“
Vyhláška také stanovila opatření věcných pobídek ke zvýšení kázně:
„Zvýšit platy zámořských námořníků v cizí měně poté, co zjistil, že kapitán přesahující plat v sovětských rublech dostává od 75 do 180 dolarů měsíčně.“
Pro členy posádky byl zaveden devizový příplatek a jeho velikost, podobně jako u kapitánů, závisela na tonáži plavidla.
Ale jak to obvykle bývá, závažnost domácích zákonů byla kompenzována nezávaznou povahou jejich provádění.
"Opilost v cizích přístavech, předčasné objevení námořníků ze břehu, pašování zboží za účelem spekulací jsou na zahraničních plavidlech běžné"
Název: Getty Images
„A prodej majetku parníku“
„Je třeba prověřit,“ napsal zašifrovaný konzul generál Lomakin, „který doporučil Zaichika znovu na cestu do zahraničí a dokonce i na dlouhou opravu lodi.“
Jeho zpráva také popsala okolnosti zmizení:
"Kapitán parníku" Kišiněv "Michail Zaichik, 48 let, opustil loď 20. září v 15 hodin a nevrátil se ... Podle vedoucího asistenta Kovalenka si Zaichik vzal své věci a řekl, že jede do Amtorgu. a odešel s celníkem ve voze č. T-206 “.
V šifrování bylo řečeno o událostech z předchozích dnů a o akcích zaměstnanců sovětské vládní zakázkové komise ve Spojených státech, jimž byli tehdy podřízeni kapitáni sovětských obchodních lodí umístěných ve Spojených státech:
"Podle dostupných signálů a pravděpodobně poté, co obdržel informace o starých záležitostech Zaichiku, 13. září ministr námořnictva Shirshov nařídil vedení Komise pro zadávání zakázek poslat Zaichika domů." 19. září si soudruh Bezrukov, vedoucí dopravního oddělení komise pro zadávání zakázek SP, zavolal Zaichika a oznámil své odvolání Unii pro přijetí lodí a nabídl předání parníku kapitánovi Kuzminovi ...
Po obdržení pokynů ministra poslat Zaichika domů nás soudruh Melnikov, místopředseda Komise pro veřejné zakázky S.P. v New Yorku, ani soudruh Bezrukov neinformovali a neporadili, jak ho nejlépe poslat, přestože byli dobří, věděli to co byl Bunny. "
Ze všeho výše uvedeného následoval jediný závěr:
Ve stejném šifrování Ya.M. Lomakin varoval:
„Zajíček hovoří plynně anglicky a může nám velmi uškodit.“
A to nebylo přehnané. Sovětské tajné služby často přepravovaly nelegální zpravodajské důstojníky do zahraničí na obchodních lodích. A během plavby komunikoval s tajnými hosty pouze kapitán. Bunny tedy mohl takové cestující podrobně popsat. Přidejte k tomu skrytý export toho, co zahraniční vlády zakázaly vyvážet do SSSR. Koneckonců kapitán věděl, kdo mu přesně takový náklad na palubu doručil.
Generální konzul Lomakin proto navrhl:
"Žádám o svolení k vypracování zákona o údajném plýtvání veřejnými prostředky (a pravděpodobně má zpronevěru) a prodeji majetku parníku, převzít příslušné zprávy od asistentů (kapitán - " Historie " ), prohlásit ho za zločinec, který musí nést odpovědnost, předložit tyto dokumenty imigračním úřadům a požadovat jeho pátrání a návrat. “
„Ministr námořnictva, soudruh Shirshov (na snímku) a jeho personální zástupce, soudruh Koroteev nedodrželi usnesení GKOK ze dne 3. září 1944.“
Foto: archiv RAS
Vzhledem k závažnosti situace byla Lomakinova zašifrovaná zpráva z ministerstva zahraničních věcí SSSR předána I.V.
Tajemník ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků NS Patolichev a ministr státní kontroly LZ Mekhlis dostali pokyn přesně zjistit, kdo doporučil Zaichika na cestu do zahraničí. Za hlavního viníka byl považován NS Andersen, šéf lotyšské přepravní společnosti, která zahrnovala Kišiněv. V průběhu řízení ale inspektoři zajistili, aby Bunny nebyl zdaleka jediným obžalovaným námořníkem. V důsledku toho 8. října 1946 politbyro ÚV KSSS (b) schválilo společné usnesení Rady ministrů SSSR a ÚV KSSS (b), které uvádělo:
"Ministr námořnictva, soudruh Shirshov a jeho zástupce pro personál, soudruh Koroteev, nedodrželi usnesení GKOK ze dne 3. září 1944 ...
Výsledkem je, že v posledních letech dochází k případům zrady ze strany zámořských námořníků a faktů o nedůstojném chování sovětských námořníků v zahraničních přístavech přibývá. Nezodpovědnost vedoucích ministerstva námořní flotily a lotyšské přepravní společnosti vedla k tomu, že v březnu tohoto měsíce. Pan Zaichik, který dříve pracoval na cizích lodích a byl z tohoto díla odstraněn jako morálně zkažený a nedůvěryhodný, byl přijat jako kapitán zahraniční plavby. V září zajíček zradil svou vlast.
Pracovní kázeň mezi námořníky je nízká. Opilost v cizích přístavech, předčasný výskyt námořníků ze břehu, pašování zboží za účelem spekulací jsou na cizích plavidlech běžné.
Ministr a jeho zástupce byli pokáráni, vedoucí zahraničního personálního oddělení ministerstva námořní flotily SSSR SF Rumyantsev byl přísně pokárán. Andersenův trest byl zvýšen:
"Kvůli opilosti, morálnímu úpadku a pomoci Zaichikovi na služební cestě do zahraničí by bývalému vedoucímu lotyšské plavební společnosti Andersenovi NS mělo být zakázáno pracovat v námořnictvu a měl by být přiveden na odpovědnost strany."
Stejně jako ve dvou letech dříve bylo nařízeno očistit sestavu kapitánů:
„Do 2 měsíců zkontrolujte celé složení kapitánů zahraničních navigačních plavidel a ulevte lidem, kteří v práci nevzbuzují důvěru.“
Ale přísná kontrola nad výběrem složení posádek nyní nebyla svěřena politickým agenturám, ale ministerstvu státní bezpečnosti SSSR:
„Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR zajistí řádnou kontrolu námořníků vyslaných na zahraniční plavbu.“
Dekret svědčil nejen o obavách vedení země z útěku námořníků, ale také v tom, že nebylo možné Bunnyho vrátit. Metoda vytváření dokumentů „o údajném plýtvání“ však byla použita více než jednou. Ale ani on, ani výnos strany a vlády z 8. října 1946 situaci prakticky nezměnil.
A po nástupu Chruščovova tání se začala používat další metoda, která byla považována za účinnější.
„Soud bere v úvahu postavení STIZHKA, který byl kapitánem sovětské lodi odpovědné sovětskému státu.“
Foto: archiv fotografií časopisu Andrey Novikov / Ogonyok
„Trezor v kabině byl otevřen“
Verdikt soudního kolegia pro kriminální případy kaliningradského krajského soudu ze dne 25. srpna 1961 uvedl:
"Motorová loď kaliningradského oddělení námořní dopravní flotily pro příjem a převoz lodí -" Zarnitsa "pod velením kapitána STIZHKA, 18. dubna 1961, byla odeslána na zahraniční plavbu za účelem dodání zahraničních specialistů do Britský přístav Gibraltar na příjezd velrybářské základny Kaliningradské hospodářské rady "Yuri Dolgoruky" ...
Cestou - v přístavu NDR Warnemünde a v přístavu plavební komory Kiel Canal - Brunsbüttelkog - byli na palubu lodi vzati zahraniční specialisté a 1. května 1961 v 18:00. Motorová loď „Zarnitsa“ zakotvila v přístavu Gibraltar na 30 minut.
Asi ve 12:00 dne 3. května 1961 byl obžalovaný STIZHKO na jeho žádost a pod záminkou úřední nezbytnosti odvezen lodí na břeh přístavu Gibraltar a nevrátil se na loď ani v tomto, ani v následující dny. Po neúspěšných pokusech najít STIZHKO prostřednictvím gibraltarské administrativy otevřeli úředníci lodi 5. května 1961 trezor v kabině obsazené STIZHKO, kde byl objeven dopis s protisovětským obsahem informující o dobrovolném a záměrném opuštění svěřenecké sovětské lodi STIZHKO. O několik dní později bylo ve stejné kabině nalezeno druhé písmeno se stejným obsahem jako první (díl 1, s. 31).
19. května 1961 publikovala řada anglických novin (svazek II, str. 161–171) zprávy, že 3. května 1961 se STIZHKO apeloval na gibraltarské úřady ohledně jeho neochoty vrátit se do SSSR a se žádostí o azyl. Tyto zprávy citovaly hanlivé výroky STIZHKA vůči SSSR.
Na návrh zástupců sovětského velvyslanectví v Londýně o setkání, které uskutečnilo STIZHKO prostřednictvím britských úřadů, STIZHKO odpověděl dopisem ze dne 27. května 1961 adresovaným velvyslanci SSSR v Anglii.
V dopise STIZHKO řekl, že se nechce setkat se zástupci sovětského velvyslanectví (díl II, s. 159). “
Rozsudek vynesený soudem byl co nejpřísnější:
"Na základě výše uvedeného má krajský soud za prokázané, že obžalovaný STIZHKO na základě svého zlomyslného nepřátelství vůči sovětskému státu s úmyslným záměrem zradil svou socialistickou vlast a přešel na stranu kapitalistického státu, který je aktivní účastník protisovětského vojenského bloku - NATO. Při posuzování závažného zločinu, který spáchal STIZHKO, bere krajský soud v úvahu postavení STIZHKA, který byl kapitánem sovětské lodi odpovědné za sovětský stát, a zvláštní důvěru, která mu byla v tomto ohledu poskytnuta. Krajský soud považuje tyto okolnosti za zhoršující vinu STIZHKA.
Řídí se čl. Umění. 301, 309, 315 trestního řádu RSFSR, soudní kolegium pro kriminální případy krajského soudu v Kaliningradu -
ŘEKL:
Problém však byl v tom, že proces probíhal v nepřítomnosti obviněného. Ale na základě trestu to mohl legálně provést jakýkoli zaměstnanec sovětských nebo přátelských speciálních služeb. Teoreticky vše vypadalo zastrašující. Jak však vzpomínali veteráni zpravodajské služby během krátkodobé glasnosti Čechistů v letech 1991–1994, ve skutečnosti bylo s výkonem takových trestů spojeno obrovské množství obtíží. A při posuzování rizik selhání ve srovnání s výhodami odstranění přeběhlíka odsouzeného k smrti byly takové operace nejčastěji odmítány.
Výpočet spočíval v tom, že taková soudní rozhodnutí by přinutila západní speciální služby vynaložit veškeré úsilí a prostředky na ochranu přeběhlíků. Bylo také vzato v úvahu, že uprchlý občan SSSR, odsouzený k trestu smrti z neustálého stresu, pravděpodobně získá nějaký druh nevyléčitelné nemoci. Nebo když začal bojovat s pocitem nebezpečí pomocí alkoholu, jednoduše se opije.
Je obtížné posoudit dopad této metody na mysli potenciálních přeběhlíků. A poté, co byly takové tresty vyneseny, sovětský lid pokračoval v útěku na „chátrající Západ“. A z obchodních lodí skákali přes palubu, aniž by čekali na příjezd do přístavu, když se blížili k cizímu břehu, když k němu mohli plavat.
Ideologické poškození však bylo evidentní. Všechno vypadalo, jako by země, kde, jak sovětská propaganda neúnavně tvrdila, vše bylo děláno ve jménu a pro dobro lidí, zakázala svým občanům emigrovat pod bolestí smrti.
