Clanek pochazi z Novayagazeta.ru
Ztráta vrcholového managementu
Během jednoho dne to zkusili a okamžitě rozstříleli vrchní část Rudé armády v čele s prvním zástupcem lidového komisaře obrany. Za prvé, není jasné - za co byli souzeni? jaký to mělo smysl? Říkají: špehovali, ztratili všechen stud a svědomí. Prodali zemi po částech. Připravené útoky. Chystali se zaútočit na Kreml...
A ani jeden fakt, ani jediný důkaz – jen jeho vlastní doznání.
Jedno z nejpřesvědčivějších obvinění: Nepřátelé se pokusili svrhnout maršála Bluchera, ale neuspěli a maršál je dokonce dokázal odsoudit v rámci vojenské soudní komise. A pak „zahřměl“.
Z memoárů maršála I. Koněva
V roce 1937 byl Blucher mužem s minulostí, ale bez budoucnosti - mužem, který svými znalostmi a myšlenkami nešel daleko od občanské války a patřil do kategorie, kterou Vorošilov, Budyonny a někteří býv. kavaleristé, kteří žili zastaralými, minulými názory. Je nemožné si představit, že by Blucher zvládl frontu v moderní válce. Zřejmě by si s tím neporadil o nic lépe než Vorošilov nebo Budyonny. V každém případě Blucher selhal tak malou operaci, jakou byly Hassanovy události...“
Pil jsem, bylo mi špatně... Byl jsem malý v jednotkách.
Existuje tato verze: jako by bylo nutné odstranit staré lidi, veterány občanské války, z brzd rozvoje armády. Ale je to pochybné, abych byl upřímný. Vlastenecké se každopádně setkali v dosti velkých pozicích všichni představitelé První kavalérie. A v dokumentu o Přehlídce vítězství kamera neustále ukazovala, jak si Stalin v Mauzoleu animovaně povídal se starými přáteli - Vorošilovem a Budyonnym, s nikým jiným!
Vorošilov, Budyonny, Stalin na platformě mauzolea během Victory Parade, 1945. Snímek z archivu videa
Naše historie neomylně „vybrala“ ty nejchytřejší a nejtalentovanější. Pozoruhodný vojenský historik plukovník Lev Lopukhovsky takové skutečnosti uvádí. Teprve v letech 1937-38. ozbrojené síly nenávratně ztratily 883 lidí ze svých vyšších velitelských, velitelských a politických štábů, kteří nesli hodnosti odpovídající generálům a admirálům . Plus armádní komisař 1. hodnosti Y. Gamarnik, armádní komisař 2. hodnosti A. Grišin, velitel E. Gorjačov a brigádní komisař S. Solomko, kteří spáchali sebevraždu. S nimi ztráta nejvyšších sovětských vojenských vůdců činila 887 lidí.
Pro srovnání: během let Velké vlastenecké války zemřelo, zemřelo nebo zmizelo 416 sovětských generálů a admirálů plus 2 sbory a 5 divizních komisařů . Z nich 79 zemřelo na nemoc, 20 zemřelo na následky nehod a katastrof, tři spáchali sebevraždu za okolností, které nesouvisely s vojenskými operacemi, a 18 bylo zastřeleno a posmrtně rehabilitováno. 77 sovětských generálů bylo zajato. Z toho 23 mrtvých a zemřelých tam již bylo započítáno mezi 416 nenávratně ztracených.
Takto,
„Čistá“ ztráta nejvyššího vedení ozbrojených sil SSSR za pouhé dva roky represí byla 2,5krát vyšší než jeho ztráty za čtyři roky války!
Masová represe je podle Molotova „preventivní čistka“ bez definitivních hranic. Hlavní je v něm nepřehlédnout nepřátele, počet nevinných obětí je až druhořadým tématem: „Stalin podle mého názoru vedl velmi správnou linii: nechejte odletět přebytečnou hlavu, ale během závodu nebude žádné zaváhání. válce a po válce."
Nechám na čtenáři, aby se rozhodl: bylo těch „potenciálních nepřátel“ příliš mnoho?
Rokossovskij podle svých příbuzných šel po válce dlouho spát s pistolí pod polštářem: "Ještě jednou se jim nevzdám." Náměstek ministra obrany, mimochodem, maršál, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu, velel téže Přehlídce vítězství.
Gorbatov, armádní generál, také válečný hrdina, obsadil Berlín. Byl krutě mučen, ale naštěstí přežil. Amnestován Berijou.
Dvě armády
Měli jsme dvě armády. Jeden je lidový v plném slova smyslu. Někteří z nich pod vedením rotmistrů a poddůstojníků jsou 20 let akademicky prověření, civilizovaní, z některých se nakonec vyklubali talentovaní lidé. Všichni ale neztratili „třídní pocit“.
Pavel Dybenko (byl členem Zvláštní justiční přítomnosti , která odsoudila k smrti skupinu vysokých vojenských vůdců v případu Tuchačevskij ).
Z projevu Pavla Dybenka na zasedání Vojenské rady:
„Toto jsou důvody, které mi v roce 1931, soudruhu Staline, daly příležitost nazvat Tuchačevského darebákem, darebákem. Měl jsem hodně dat. Myslím, že teď už velitelský štáb ví, jakou přezdívku mi dali. Proč se to s námi zdálo horší, ale s Yakirem a Uborevičem lépe? Protože tady, uprostřed, seděli nepřátelé a odhalovali práci Uboreviče a Yakira v barevném světle. Jak se jmenoval Belov? Vorošilovský nadrotmistr. <…> Jak se jmenoval Dybenko? Vorošilov poddůstojník. Myslím, že existuje dostatek údajů o tom, jaké pomluvy proti nám vznesli. Říkali, že jsme negramotní. Prohlašuji politbyru, že jsme ve vojenských záležitostech gramotnější než oni, ale oni nám nevěřili, řekli nám, že jste blázni, idioti...“
Pavel Dybenko
Druhou armádou byl generál důstojník. Není to jeden z nejlepších důstojníků, musím upřímně říct. Zastrašení (obsah jejich projevů je ohavný - čiré pokrytectví a lži). Neustále podezřelý ze zrady a nucen častěji, než je nutné, toto podezření vyvrátit. Málokomu se to povedlo.
Co je ale všechny spojovalo?
Oba byli svému lidu vždy cizí, vždy nad ním stáli s ukazováčkem a trestajícím mečem. Lidí pro ně byla masa, spotřební zboží, pokusní králíci.
Bojujte s celým světem
Lopukhovsky píše: „Prakticky všichni nejbližší sousedé SSSR byli zapsáni jako potenciální členové protisovětské koalice a o žádném z jejích spojenců nebylo ani řeči. Při výpočtu sil potenciálních protivníků byla vzata v úvahu i jediná tanková rota afghánské armády ... <...> Sovětský svaz se v podstatě vážně připravoval k boji o nic víc, ne méně než celý svět kolem to ve stejnou dobu a doufal, že vyhraje takovou válku. Taková rozsáhlá konfrontace si do roku 1938 vyžádala zvýšení mírové armády na 92 střeleckých divizí a brigád, 22 jezdeckých divizí, 6 mechanizovaných sborů, 20 samostatných tankových a mechanizovaných brigád, 53 leteckých brigád. Po mobilizaci k nim mělo přibýt dalších 68 střeleckých divizí. Rudá armáda čítající 850 tisíc lidí tak měla po začátku války nasadit až 4,7 milionu,
Tukhachevsky nazval ještě úžasnější postavy. Řekněme, že do roku 1930 potřeboval 50 000 tanků...
"Nesmíme zapomínat, že všechny tyto ohromující hory zbraní měly být uvedeny do provozu do pěti let, počínaje rokem 1933, kdy přímé hrozby pro SSSR existovaly pouze v zanícené představivosti jeho nejvyšších představitelů."
Samozřejmě „především astronomické množství vojenské techniky, kterou Tuchačevskij požadoval, svědčí o jeho špatné znalosti skutečného stavu sovětského průmyslu. SSSR zdědil daleko od nejrozvinutější ekonomiky carského Ruska, do značné míry podkopané nejprve revolucí a občanskou válkou a poté dlouhou devastací. Plány výroby přijaté v té době byly nadměrně vysoké a chronicky se neplnily. Práce na hranici možností, v letech 1930-1933. země byla schopna vyrobit pouze 9224 letadel (včetně civilních) a 7865 tanků a tanket.
Ale "Tuchačevskij rozuměl mnohem lépe vojenským záležitostem než ekonomice a byl velkým fanouškem nejnovějších technických prostředků."
***
V předvečer procesu s Tuchačevským byla pro tuto příležitost speciálně svolána Vojenská rada pod vedením lidového komisaře obrany. 63 lidí plus 116 speciálně pozvaných vyšších velitelů „z terénu“. Co říkali!
Komor Nikolaj Krivoručko:
"Ten stejný velitel divize, jeho otec byl vyvlastněn, někde u Charkova byla velká pěst; bratři byli vyvlastněni, dokonce odsouzeni k deportaci. Protože je ale velitel, odjel tam, kde se domluvil s místními úřady a vzal k sobě své dva bratry a tátu. Starý muž zemřel již v Gaisinu, téměř okamžitě, jakmile dorazil; jeden bratr se oběsil ve svém bytě, druhý je dnes hlídačem střeleckého pole. V jeho blízkosti bydlí manželka oběšeného bratra s dětmi. Jak se dnes můžete spolehnout na tohoto velitele, když vidí plačící děti a vezme si toho bastarda pod svá křídla? Jestli se s nimi chceš rozejít, musím to říct: jsou deportováni - k čertu s tebou, já jsem se s tebou rozešel.
Nikolaj Krivoručko
"Yakir byl, Yakir tu dnes není - je pro nás mrtvý." Yakir je svině a když bude potřeba, i přes to, že jsem s ním 16 let pracoval, sám ho vezmu pod krkem a uškrtím jako ropuchu.
... Krivoručko byl zabit během vyšetřování v srpnu 1938.
Samostatnou povídkou, která zdobila těsnopis rady, je Stalinem nečekaně vznesená otázka o knize pamětí velitele Ivana Kuťjakova o občanské válce, napsané dávno před rokem 1937. Ukazuje se, že autor mluvil nedůstojně o První kavaleristické armádě. A velitel 2. hodnosti Alexander Sedjakin k tomu napsal předmluvu.
Stalinovi se nelíbila brožura memoárů I. Kuťjakova:
„...Netisknou. Číst. Jsem velmi zaneprázdněn, zeptala se armáda. Říkají, že je to nesmyslné. zeptal se Klíma - mizerná věc. Stejně jsem to četl. Opravdu, ošklivé věci. ( Smích .) Velebí extrémně polské velení, přehnaně očerňuje naše generální velení. A vidím, že celý účel brožury je odhalit jezdeckou armádu, která tu věc rozhodla, a pak, jak se zdá, postavit [její] 28. divizi do popředí.
Kuťjakov byl v té době již zatčen (později byl zastřelen). A Sedyakin - tady je:
Velitel 2. hodnosti Alexander Sedyakin je oprávněn:
„... musím zde, před členy politbyra a vojenské rady, prohlásit, že od doby, kdy jsem napsal tuto nešťastnou předmluvu, to upřímně říkám před svým svědomím a před vámi, musím přiznat, že jsem odešel zbloudit, ke kterému by měl jít poctivý bolševik, poctivý velitel Rudé armády.
„Nepatřím k lidem, kteří se vymlouvají, aby se omluvili. Ale chci zde oznámit Vojenské radě, lidovému komisaři a vládě ty okolnosti, které by vám mohly umožnit soudit, že v tomto případě jsem byl při psaní předmluvy ke Kuťjakovově knize veden nekalým úmyslem, že jsem byl darebák nebo to bylo něco jiného."
Alexander Sedjakin, poručík carské armády, držitel dvou řádů a svatojiřských zbraní pro první světovou válku, dvou řádů Rudého praporu. V roce 1937 - vedoucí lidového komisariátu obrany, velitel II. Zastřelen v roce 1938.
V únoru 1936 zahrnovala Vojenská rada pod vedením lidového komisaře obrany 85 osob. Z nich bylo před válkou nebo na jejím samém začátku zastřeleno 67. Tři spáchali sebevraždu, maršál Blucher byl během vyšetřování mučen, dva odsouzeni a další dva zatčeni, ale později propuštěni. Veliteli 1. hodnosti S. Kameněvovi se v roce 1936 podařilo zemřít přirozenou smrtí, ale také byl posmrtně prohlášen za „nepřítele lidu“. To znamená, že do začátku války zůstalo devět lidí. Pravda, 6. listopadu 1940 bylo zastupitelstvo zrušeno.
Tuchačevskij a Vorošilov, 1935. Zpravodaj TASS
"Jsem škůdce-zrádce-nepřítel"
Pak byl přepis Vojenské rady na desítky let zavřen v nejuzavřenějších archivech. Je 100% pravá. Toto je protokol soudu, s největší pravděpodobností pak padělaný, dokonce i "přísně tajná" kopie, distribuovaná přísně podle čísel. Podle něj je skutečně obtížné (dokonce nemožné) obnovit skutečný obraz tragédie.
Byl jsem v této místnosti, v té době v kanceláři moskevského oblastního vojenského komisariátu. Kdo tu tehdy byl? Osm obžalovaných. Soud. Konvoj. Maršál A. Egorov, první zástupce komisaře, který byl instruován udržovat pořádek (zastřelen), velitel divize M. Lukin, velitel Moskvy (těžce zraněn u Vjazmy, byl zajat, odvážně držen, odmítl jít do Vlasova).
A kdo jsou soudci?
- Předseda - zbrojmistr V. Ulrich.
"Zvláštní vojenská přítomnost", pro tento účel jmenován:
- velitel 2. hodnosti J. Alksnis (zastřelen),
- velitel speciální armády Dálného východu Rudého praporu - maršál Sovětského svazu V. Blyukher (zemřel během vyšetřování);
- Velitel moskevského vojenského okruhu - maršál Sovětského svazu S. Buďonnyj;
- náčelník generálního štábu Rudé armády - velitel 1. hodnosti B. Shaposhnikov;
- velitel vojsk Běloruského vojenského okruhu - velitel 1. hodnosti I. Belov (zastřelen);
- velitel vojsk Leningradského vojenského okruhu - velitel 2. hodnosti P. Dybenko (zastřelen);
- velitel vojsk Severokavkazského vojenského okruhu - velitel 2. hodnosti N. Kashirin (zastřelen);
- Velitel 6. jízdního kozáckého sboru. soudruh Stalin - velitel E. Gorjačov (zastřelil se).
Z devíti přežili Ulrich, Budyonny a Shaposhnikov.
K čemu se obžalovaní přiznali?
Tuchačevskij: „Nevěděl jsem, že Dombal byl polský špión. Dombal byl přijat do Sovětského svazu jako člen parlamentu, který obhajoval porážku polské armády a pro odvod do Rudé armády, když vstoupila do Varšavy. Z tohoto pohledu bylo mé seznámení s ním a setkání. Znal jsem ho jako člena Ústředního výboru Komunistické strany Polska. <…> Protože se ukázalo, že je polský špión, nesu plnou odpovědnost za účast na špionáži ve prospěch Polska…“
Cork: „Na základě pokynů, které mi Tuchačevskij dal, jsem při přípravě velitelství provedl řadu negativních opatření. <...> Vznikla mimořádně složitá dokumentace, která komplikovala práci velitele, spoutala jeho iniciativu. Navenek se zdálo, že práce jsou v plném proudu, ale nemělo to smysl. To pokračovalo až do roku 1934, kdy na to upozornil lidový komisař a kategoricky to zakázal. <…>
Když jsem byl jmenován do Německa jako vojenský atašé, Tuchačevskij mi dal přesný úkol, abych se pokusil zjistit, zda si Němci pamatují Tuchačevského, co si myslí o manévrech, které Tuchačevskij prováděl a ukazoval Němcům vojáky. Můj asistent v Berlíně, Shnitman, a já jsme poslali Tuchačevského zpravodajskému oddělení odpověď, že Němci si Tuchačevského velmi dobře pamatují, velmi dobře si pamatují manévry a pamatují si přátelský přístup, s nímž se setkali od Tuchačevského v roce 1936. V letech 1938-39, když jsem byl v Německu, se hlavní skupině lidí, kteří se později stali součástí naší organizace, podařilo projít německým Reichswehrem (rok nebo rok a půl, pro různé lidi různými způsoby) - došlo k Jakir, Uborevič, Eideman, tam byli a další osoby."
Tov. Dybenko (k Uborevičovi) : "Začaly vaše demoliční práce od chvíle, kdy jste byl jmenován šéfem ozbrojených sil?"
Obžalovaný Uborevič : "Naopak jsem objevil ničitelskou práci starých důstojnických kádrů."
Tov. Dybenko : "Aby zamaskoval svou vlastní demoliční práci?"
Obžalovaný Uborevič : "Ne."
Tov. Belov : "Jakou demoliční práci jsi dělal?"
Obžalovaný Uborevič : "Neprováděl jsem žádné bourací práce."
Tov. Dybenko : "Prováděl jste přímou špionážní práci s německým generálním štábem?"
Obžalovaný Uborevič : "Nikdy jsem to neudělal."
Tov. Dybenko : „Považuješ svou práci za špionáž a ničení?
Obžalovaný Uborevič : "Od roku 1935 jsem škůdce-zrádce-nepřítel."
Tov. Dybenko (Tuchačevskij) : „Usilovali jste o porážku naší armády; v roce 1921 jste povolal sabotéra Putnu k zesílení povstání u Kronštadtu (!); v roce 1918 odmítli podepsat prohlášení proti Trockému , v roce 1918, jak říkáte, přišli do Ruska po útěku ze zajetí. Zdá se mi, že jste neutekli ze zajetí, ale přijeli jste jako německý špión.
Obžalovaný Tuchačevskij : „Utekl jsem z Německa před říjnovou revolucí, takže jsem nemohl dostat takový úkol, jako je rozklad sovětské armády. Pokud jde o můj projev proti Trockému v roce 1923, osobně jsem o této věci sepsal zprávu a zaslal ji ústřednímu výboru... Sám jsem napsal zprávu o nemožném zmatku, který v armádě nastal, o bezcennosti vedení, atd.
Uborevičovo poslední slovo je ze všech nejkratší. „Soud mě osvobodil od nočních můr o spiknutí a ďábelských nařízeních Tuchačevského, tedy Trockého, německého generálního štábu. Zemřu nyní se stejnou vírou ve vítězství Rudé armády. Rudá armáda bude na tato vítězství pevně připravena. Všechno!"
