Pro připomenutí, 28. prosince Nejvyšší soud rozhodl o likvidaci Memorial International *. Během procesu státní zástupce prohlásil: „International Memorial byl vytvořen jako organizace k uchování památky a nyní... místo vzpomínky na slavné úspěchy... nás nutí činit pokání za sovětskou minulost“; "Memorial" *, spekulující na téma politických represí 20. století, vytváří falešný obraz SSSR jako teroristického státu "; Memorial si stěžuje, že místo státu dělá práci na rehabilitaci obětí represí. Ne, tuto práci provádí státní zastupitelství."

29. prosince moskevský městský soud zlikvidoval Memorial Human Rights Center *.

Historik Anatolij Razumov je tvůrcem databáze Navrácená jména , martyrologie s tisíci jmény potlačovaných, vedoucí střediska Navrácená jména v Ruské národní knihovně v Petrohradě, jeden ze zakladatelů památného hřbitova Levašov.

Leningradské martyrologii, které vydává Razumov, má 13 svazků, ve kterých je více než 50 000 jmen, k vydání se připravují další čtyři svazky. Vede také martyrologii se jmény padlých ve válce a padlých během blokády. Od konce 80. let spolupracuje Anatoly Razumov s Memorialem (u nás uznávaným jako „zahraniční agent“).

- Co znamená likvidace Memorialu pro projekty, jako je ten váš? Bude vaše základna nadále existovat nebo o ni přijdeme? Co se stane se 17svazkovým martyrologií?

- Projekt Navrácená jména vznikl za účasti Memoriálu, ale byli v něm další rovnocenní účastníci - zástupci jiných organizací. Byla do něj zařazena i Ruská národní knihovna, vedoucím projektu byl Viktor Michajlovič Kirillov, který je dodnes sestavovatelem „Knih paměti“ na Uralu. Projekt byl obecný, původně předpokládal vytvoření společné databáze obětí politické represe. A pak, v roce 2000, se toho nezúčastnila jen Ruská federace, měli jsme zástupce z Běloruska, Ukrajiny, Litvy, Kazachstánu, spolupracovali jsme s námi v dalších zemích. Protože potíže, sovětské potíže, byly rozšířeny po celém sovětském prostoru. V roce 2003 se v Národní knihovně Ruska objevilo centrum Returned Names a webová stránka Returned Names . To znamená, že za něco málo přes rok bude našemu projektu 19 let.

- Když se podíváte na všechno, co se děje, jste si jistý, že oslavíte 19. výročí?

- Doufám, že oslavíme 20. výročí. Na tomto projektu pracuji 20 let a předtím jsem s kolegy pracoval v „Books of Memory“, tedy více než 30 let. A vidím: ten, kdo toto téma jednou vzal, se od něj nehne. Před třiceti lety se odehrálo nové Rusko. Byl přijat zákon „O rehabilitaci obětí politické represe“ a schválen Den památky obětí politické represe. Od té doby se udělalo mnoho a my neustoupíme. Ano, mluvili jsme o tom už dříve – koncem 80. let, během „Velkého tání“.

- Pak vlastně vznikl "Památník".

- Ano, a pak bylo možné vytvořit "Knihy paměti". Žili jsme s velmi horkým pocitem, chovali jsme velké naděje. Teď se na to díváte z jiné doby – ano, byli jsme naivní. Mysleli jsme si: až vydáme naše knihy, vyjmenujeme statisíce jmen – ačkoliv jsme mluvili o milionech zabitých, pohřešovaných a zraněných – lidé všemu porozumí, stane se to součástí naší společné paměti. Tak jsme si v těch letech mysleli.

- A v určitém okamžiku jste si to přestal myslet?

- Z mého pohledu se kolem roku 1997 vše změnilo.

- V roce 1997? Ani v roce 2000?

- Pro mě - ano, sledoval jsem to, cítil jsem to. I formálně byl rok 1997 prohlášen za určitý milník. Mnozí si to nepamatují, ale tehdy byl schválen nejen Den shody a smíření, ale celý rok byl prezidentským dekretem vyhlášen Rokem shody a smíření. A co pro úředníky znamená státní plán na celý rok? Přidělují se peníze, píší se projevy, letos by se mělo o všem rozhodnout. Čili všichni souhlasili a usmířili se, o tom hlavním bylo rozhodnuto, pojďme se spřátelit... Pak bylo vládních nařízení na toto téma stále méně, méně a méně, téma začalo opouštět významné místo ve veřejném prostoru.

Kráčím tedy k regálu: přede mnou je „Pamětní kniha“ obětí politických represí v Uljanovské oblasti. Obrovský svazek formátu A4, plný jmen a kopií odtajněných dokumentů NKVD. Existují dokonce dokumenty o tom, kde byli mrtví pohřbíváni a jak byli pohřbíváni.

V roce 1997 jsem se podílel na výkopu zkušebního místa Butovo – největšího pohřebiště mrtvol u Moskvy za velkého stalinského teroru. Naše zpráva o testovacím místě Butovo byla zveřejněna. Ve stejném roce Jurij Dmitriev našel Sandarmokh a Krasny Bor v Karélii. Za pomoci vlády Karélie tam byly okamžitě uspořádány pamětní komplexy. Nyní si myslím, že kdyby se Sandarmok a Krasnyj Bor našli později, například v roce 1999, bylo by velmi obtížné tam vytvořit pamětní komplexy, které jsou i přes nápor posledních let zachovány jako místa paměti. Proto je pro mě rok 1997 takovým milníkem, po kterém se vše zkomplikovalo.

- Ale co se přesně stalo v tom roce smíření a shody? co se změnilo?

- To je příliš mnoho konverzace. Vzpomeňte si, jak rychle se tehdy politický obraz měnil: „velké tání“, pokus o převrat v roce 1991, vytvoření nového Ruska v roce 1993, volby v roce 1996... Obraz se neustále kaleidoskopicky měnil, ale my jsme pokračovali naše vlastní věc v těchto podmínkách.

- V roce 2004, kdy vyšla série Moskevská sága podle Vasilije Aksjonova, se v Rossijskaja gazetě objevila poznámka o tom, jak je správné otevřeně mluvit o teroru. Autorka napsala, že ona sama prošla represemi. To znamená, že na začátku 21. století se nezdálo , že by se postoj ke stalinským represím, k památce jejich obětí změnil.

- A formálně se to nezměnilo ani donedávna. Ale zákon o rehabilitaci, přijatý v roce 1991, byl později novelizován. Bylo z něj například odstraněno ustanovení o mravní náhradě. Zbývají jen nepatrné částky na hmotné škody, nezměněné od roku 1991, a pak - pokud u soudu prokážete, že jste přišli o dům a veškerý majetek. Bez ohledu na to, jak moc sami rehabilitovaní lidé a Memorial bojovali za otevření dokumentů, aby odškodnění bylo důstojné, nic z toho nebylo. Zákon byl změněn k horšímu, federální centrum odmítlo přijmout odpovědnost za odškodnění. Do roku 2013 činily částky vyplácené v regionech asi 300 rublů na osobu a měsíc. A federální program na uchování paměti toho roku přijat nebyl: ne, říkali, nejsou peníze.

- Koncepce uchování památky obětí politické represe se ostatně objevila později , a to relativně nedávno.

- Objevila se v srpnu 2015, a to je úplně jiný příběh. A v roce 2013 byl uzavřen program se sociálním blokem. Víte, jak těžké je vydat „Knihy paměti“? A koneckonců ne všechny kraje je vydávají, někde se snaží zabalit tisk i připravených svazků, někde jeden svazek ani nezačaly. Dosud byly velké problémy s pomníky obětem represí: v Rjazani a Irkutsku je odmítli postavit, přestože místa a projekty byly dohodnuty; peníze prý nestačily a děti by si o pomník ublížily... To jsou jen minimální známky paměti - a i ty se ukázaly jako nemožné.

- Ale to je v posledních letech, se kterými je vše jasné. Proč vidíte milník v roce 1997?

- Takže jsme mluvili o konceptu zvěčňování paměti. Uvádí, co bylo provedeno před rokem 1997. A je jasné, že poté se nic zvlášť nového nestalo. Začalo pouze brzdění, byla jen neochota pohnout se tímto směrem. Až na vzácné výjimky: například v Moskvě byl postaven pomník obětem represe. Více než 30 let poté, co bylo toto rozhodnutí učiněno během Velkého tání v 80. letech 20. století.

To znamená, že tato „dohoda a usmíření“ v roce 1997 byla zcela nepochopena. Souhlas a smíření neznamená, že musíme se vším souhlasit, usmířit se a mlčet o nelehkých stránkách naší historie. Toto je část paměti, která je vždy s námi. Proč by měl být ztlumen? Toto by mělo být téma k diskusi. Ale to se stalo údělem rehabilitovaných společností, Memorial. Postupně se vše začalo nahrazovat myšlenkou, že prý nepotřebujeme všechna tato „černá místa“, měli jsme v historii i velké události.

A co přístup k archivním materiálům? První polovina 90. let byla dobou největších pracovních příležitostí v tomto směru a poté se začaly objevovat zvláštní záminky k uzavření přístupu do archivů. Buď zákon o osobních údajích, nebo něco jiného... Vše se dramaticky změnilo koncem 90. let.

Mně jako badateli je nakonec celkem jedno, kolik dokumentů mi ukážou a kolik zakážou, to mě netrápí nejvíc. V posledních letech je však přístup k dokumentům obtížnější i pro příbuzné utlačovaných. Aby prokázali vztah, který použili o lshim počtu dokumentů, věci nejsou předány ke kontrole komunitě, jak tomu bylo dříve. Je zakázáno nahlížet do případu kompletně, pouze dokumenty vztahující se přímo k příbuznému. Pokud některý dokument v případu není odtajněn, pak i příbuzný má zakázáno pořizovat kopie. Lidé nemohou zjistit okolnosti smrti svých blízkých. Kde, ptají se, kde se to stalo, alespoň v jakém městě, vesnici, koncentračním táboře, traktu? Kde jsou hroby? Ne.

Všechny zákazy se za poslední roky jen pevně ustálily a posílily. Od doby, kdy byly nalezeny Sandarmokh a Krasnyj Bor, jsme se o místech masových zvěrstev nedozvěděli nic zvlášť nového. Víme, co se před rokem 1997 podařilo najít samotným lidem, nebo co odtajnily orgány státní bezpečnosti, například areál Levašov. Obecný význam toho, co visí ve vzduchu, je tento: nepotřebujeme tvrdé – potřebujeme hrdinské.

- Jak "Památník" až do samotného okamžiku likvidace, tak i takoví vědci, jako jste vy, ve skutečnosti vykonávali funkci státu, sháněli informace pro příbuzné. A dokonce jsem připraven souhlasit: ať vám stát nepomáhá, pokud do toho nezasahuje. Kdy jste vy osobně začal mít pocit, že vám to překáží? Také od roku 1997?

- Neexistovalo nic takového, co by najednou všechno změnilo. Jen zhruba, podmíněně – od roku 1997 vidím, že se vše začalo měnit. Represe přestala být tématem svobodné veřejné diskuse.

- Dohodneme se a usmíříme se? Cituji našeho prezidenta - "je třeba otočit list"?

- Ano přesně. Letos, 30 let po ustavení Dne památky obětí represí, jsem vedl pohřební obřady v Petrohradě – u Soloveckého kamene na Trojckém náměstí a na památném hřbitově Levašov. Ceremoniálů se zúčastnilo 18 zahraničních konzulů, poděkoval jsem všem, že s námi ten den byli. Mluvil jsem o každé národní památce v Levašovu. Jedním z těch, kdo položili květiny, byl generální konzul Španělska, i když v Levašovu není žádný španělský památník. Sovětský svaz a Španělsko ve 20. století měly v historii překrývající se události, obtížné a hrozné. A Španělé stáli před stejnou otázkou, před kterou stojíme my: jak žít po občanské válce, jak se dívat jeden druhému do očí, co si zapamatovat nebo zapomenout, co a jak si myslet, co dělat? Ve Španělsku probíhá velmi obtížný veřejný dialog, ale na toto téma mluví otevřeně,

- Kdo obvykle zastupuje ruské úřady na těchto ceremoniích?

- Vždy jsou zástupci vlády Petrohradu a Leningradské oblasti, zákonodárná shromáždění, ombudsmani pro lidská práva vždy přicházejí... Ne, ne na nejvyšší úrovni. Posledním vůdcem Petrohradu, který přišel, a nejednou, do Levašova, byl Anatolij Sobčak.

- A přesto nedávno Memorial zveřejnil seznamy katů...

- Nešlo o seznamy katů, ale o seznamy personálu NKVD.

- Budiž. Denisi Karagodinovi se podařilo najít popravčí, kteří zabili jeho pradědečka. To znamená, že skoro včera to bylo možné.

- Víte, co vám řeknu... Nechtěl bych pokračovat v tématu hledání "katů", protože hlavní kati a hlavní udavači na lidech leží na Rudém náměstí v Moskvě. Procházejí kolem nich v průvodech, salutují. To jsou organizátoři rudého leninského teroru a velkého stalinského teroru. Jde o Lenina, Dzeržinského, Stalina, Vorošilova, Vyšinského, Ždanova a další. Udělují se jim vyznamenání. Proto musíme začít u organizátorů. A říkat, že viníkem byli sousedé, je podle mě prostě neslušné.

- Proč? Nebyly tam miliony udání?

Ale Dovlatov nebyl obeznámen s dokumenty, neviděl seznamy tajných informátorů. Existovala tvrdá stranická represivní mašinérie KGB, nikdo mimo systém nesměl rozhodovat. Rozhlas, noviny, nejlepší pera země, inteligence volala po potrestání nepřátel, a to vedlo ke vzniku „nadšenců pro odhalení“. Byl to nápad strany, a nejen tak si lidé sedli a psali výpovědi. Výpovědi tohoto druhu byly jen „pozadí“, kterému do určité chvíle nikdo nepřikládal důležitost.

- To znamená, že například existuje jistý podmíněný bojovník proti zahraničnímu vměšování pod podmíněným jménem Ionov, který napsal výpověď. Pokud by ale v zemi neexistovala situace, kdy by taková výpověď mohla být užitečná, nikdo by tomu nevěnoval pozornost. To chceš říct?

- Chci říct, že to bylo součástí celkového systému, bylo to živeno systémem. To byl Velký stalinský teror, načasovaný tak, aby se shodoval s druhým pětiletým plánem budování socialismu, volbami do Nejvyššího sovětu a vyhlášením vítězství socialismu. Každý, kdo mohl, kdo byl registrován u NKVD a ještě více, byl zabit a v roce 1939 se změnila taktika teroru. Aby se ze situace nějak dostali, zničili některé účinkující. Ale pak se s tím muselo něco udělat. Našel jsem případ, kdy i rozhodnutí tripletu bylo obráceno.

- Mohlo by být rozhodnutí trojky zrušeno?

- Ano - znám případ, kdy to bylo zrušeno jako nespravedlivé. Ale co dál? Muž musel být z tábora propuštěn. No a co? Jeho případ byl náhle ztracen. Nenalezeno. Z těch pár papírků, které po něm zbyly, ušili další – a muž si odpykal trest.

Díval jsem se do novin v roce 1939 – v době, kdy se někomu podařilo dostat z vězení. Vyšly nedokončené. Například v Leningradu skončily hromadné popravy 6. listopadu 1938. Tisíc lidí zůstalo nedokončeno. Někteří z nich byli posláni do táborů, někteří již zemřeli ve vězení, ale někteří byli propuštěni. Vydali je s nejstrašnějšími předplatnými, aby neprozradili vše, co viděli. A v novinách se začaly objevovat poznámky tohoto druhu: pomlouvač Petrov byl zatčen, pomlouval několik čestných sovětských lidí.

Lidem se začal podsouvat jednodušší úsudek: za všechno může špatný soused-pomluva, špatný vyšetřovatel a tak dále. Stát se snažil zdůraznit: tuto hroznou věc provedli takoví konkrétní špatní lidé. A tato myšlenka byla velmi posílena, protože ji podporoval stát. V této podobě dospěla k první velké rehabilitaci. Neuvěřitelně respektuji chruščovovské tání a vše, co tehdy Chruščov jako člověk udělal, ale v té době

- Někdo kromě státu?

- Kdokoli, ale ne sovětský režim. Jen ne sovětský režim! A opět se to uchytilo. Proto ani během tání nebylo možné odhalit celou pravdu: na pozadí válečných hrůz a nacismu nebylo možné otevřeně přiznat, kdo ta zvěrstva skutečně spáchal. Pak se ostatně znala i místa zvěrstev, stále nebylo těžké pachatele najít, teoreticky i tehdy se to vše dalo zjistit až do konce, ale úřady s tím nemohly souhlasit. Vůní totiž ucítila „nepřátele“: ty poctivější, pracovitější, slušnější. Takoví lidé byli pro tuto vládu skutečnými nepřáteli.

To ani nemluvím o těch, kteří byli vlastně proti tomuto zlému, zcela zrůdnému režimu. ISIS, zakázaný v moderním Rusku, nikdy nesnil o tom, co stavitelé „nového světa“ udělali lidem.

Bez svobodné diskuse, kdy nositelé všech úhlů pohledu jednají za rovných podmínek, bez silného veřejného postavení, bez politické vůle, nevidím v dnešní době příležitost změnit situaci. Proto vše kleslo k naprosto ostudnému, ostudnému rozhodnutí ohledně Memorialu.

- "Zahraniční agent", tedy také nepřítel.

- Jak se ideologicky lišil velký stalinský teror od rudého leninského? Pod rudými leninskými hesly byla: smrt špionům, vnitřním a vnějším nepřátelům. A za Stalina? Zničíme špiony, diverzanty, teroristy a sabotéry, vnější i vnitřní nepřátele, vpřed k úplnému vítězství socialismu, strany a vlády.

Кроме тайной и внесудебной части террора была «показательная» — показательные процессы, причем кроме главных были еще и региональные. В Ленинградской области, например, в наполненные публикой судебные залы приводили местных руководителей и объясняли: это они, они виноваты в проблемах сельского хозяйства, они — вредители. В газетах статьи о вредителях перемежались со статьями о том, как бороться с насекомыми-вредителями. А разве послевоенные дела чем-то отличались от дел большого террора? И вот это кривосудное советское пространство проросло в постсоветчину.

- Jiná vláda, jiná země, jako jiní lidé. Už mi řekněte: ta vláda byla hrozná, může za to, ale půjdeme jinou cestou. Proč jsou všude kolem opět vnější nepřátelé a vnitřní „cizí agenti“?

- Tato otázka není na to, abychom si navzájem odpovídali. Jednou jsme diskutovali s Nikitou Petrovem ( historik, místopředseda představenstva společnosti Memorial Society - I. T. ) a on vyslovil myšlenku, kterou si pamatuji: celý obraz je dávno jasný, v letech po prvním a druhém tání stovky svazků dokumentů. Ale ani historici je nestihli strávit, nemluvě o lidech, kteří nebyli zvyklí číst dokumenty. Viděli jste jeden z nedávných průzkumů veřejného mínění Levada Center ( uznávaného jako „zahraniční agent“ - IT )? Asi 30 % obyvatel slyšelo něco o existenci Memorialu v Rusku.

A také bych navrhl takový průzkum v Petrohradě: víte, co je to Památný hřbitov Piskarevskoye? Pokud odpoví, že vědí, pak druhá otázka zní: co to je?

- Myslíš, že to lidé ani nevědí?

- Jsem si jistý, že většina lidí se bude mýlit. Není tolik myslících, myslících lidí, všichni myslí a myslí jinak, právě proto, že jsou myslitelé. A pokud se vám podaří nějak „vyloučit“, „zablokovat“, „uzavřít“ ... pak bude snazší pro ty, kteří to všechno mají na starosti, zbytek čehokoli urvat. Bude snazší říci: v našich dějinách bylo mnoho dobrých věcí, ale někteří lidé všechno haní a očerňují. Bude snazší podněcovat jeden k druhému. A bez svobodného veřejného dialogu to všechno tak zůstane.

Koneckonců lidé, kteří se poprvé dozvěděli, že jejich blízcí byli utlačováni, se na mě nyní obracejí. Zde je muž z Krasnodaru, který píše dopis: jeho dědeček odešel z domova v Leningradu v roce 1937 a nevrátil se, pracoval v novinách, tady je jméno, dá se to napsat trochu jinak, nikde jsem ho nenašel. To příjmení se mi zdá povědomé. Chápu, že jsem ji potkal při práci na 14. díle našeho martyrologia. Trvalo to 20-25 minut - a poslal jsem tomuto muži všechny informace o tom, kdo byl jeho dědeček, kde žil. Na podzim roku 1936 byl zatčen a v prosinci zastřelen. Rehabilitován v roce 1958. Je to skupinový byznys, takoví a takoví borci. Psal, kam může jít, kde je případ a na co má jako příbuzný právo. Několik dní mlčel. Pak napsal: děkujeme mnohokrát, nevěděli jsme, neodvážili jsme se to zjistit.

- Bál ses?

- Rozhodně. Před třemi nebo čtyřmi lety jsme si 30. října na náměstí Troitskaya připomněli represe. Přišel muž v mém věku a přečetl si seznam jmen. A pak říká: Chci vyprávět svůj rodinný příběh. A on říká: věděl, že v rodině něco takového je, zeptal se matky, ale ta mlčela, jen slíbila, že jednou, možná, časy přijdou - a ona poví. A teď nastaly časy, začali si o tom psát a mluvit, on zase matce s dotazy. A ona odpoví: Jednou to sám zjistíte. A tak, jak říká, moje matka zemřela – a on cítil, že se do něj přesunul její strach. Proto se rozhodl přijít na náměstí Troitskaya a o všem vyprávět.

Nejtěžší je mluvit o tom, co znáte z dokumentů, s lidmi, kteří si již vytvořili nějaké vlastní nápady.

Byl tam takový příběh. Přišla dcera jednoho z popravených, předala složku rodinných dokumentů, požádala o její uchování. Byly tam fotografie, kopie vysvědčení, včetně těch o rehabilitaci. Když jsem se rozhodl publikovat tyto dokumenty v příštím svazku martyrologia, zavolal jsem té ženě, aby souhlasila se zveřejněním. A najednou odpoví: „Nic jsem ti nedala,“ a zavěsí. Pak zavolala: "Říkala jsem ti, ale nic jsem ti nedala, časy jsou těžké." O několik let později procházím Levašovským hřbitovem a vidím: postavila pomník svému otci. Sám, tiše, aniž by komukoli něco řekl. Na pomníku je portrét pilota a je napsáno, kdo to je.

A na představení každého svazku přišla žena. Stojí tiše stranou a listuje ve svazku. Jednou jsem k ní přesto přistoupil a zeptal se, koho hledám. Odpovědi: otec. Našel jsem pro ni všechny údaje, její otec byl zastřelen, ale ne v Leningradu. Pomohl jí získat všechny dokumenty. A tady přede mnou sedí s těmi dokumenty v rukou a říká: to není pravda, on nebyl zastřelen, to nemůže být. To znamená, že pochopila, že v každém případě její otec už nemůže být naživu, ale nemohla uvěřit, že byl zastřelen. A není jediná: člověk nevěří, a to je vše.

- Jak podle vás budou moci zaměstnanci Memorialu dále pracovat?

„Mohu jen říci: stejně jako v případě Jurije Dmitrijeva zůstanu, dokud nebude zproštěn viny, as Memorialem budu vždy po jeho boku. Nepochybuji, že Memorial bude ve své práci pokračovat. Možná bude potřeba trochu změnit formu práce, nevím. I když... Jak můžete změnit tento tvar? Přesto se budeme bavit o tom, že existuje těžká paměť – ta se musí zachovat. Nevím, jestli to chápou ti, kteří tuto hanbu začali, ale zároveň zvyšují touhu lidí trvat na pravdě.

* Uznán jako "zahraniční agent", zlikvidován.