Módní právník a filozof Karl Schmitt opět chápal politiku jako prostor, kde jsou definováni přátelé a nepřátelé. Za vrcholné vyjádření tohoto nevyléčitelného nepřátelství považoval prudký antagonismus ontologicky inherentní hříšné lidskosti. Jeho nejslavnější dílo Koncept politiky vyšlo v Německu v roce 1932 a přišlo vhod.

28. prosince 2020 byl ministrem spravedlnosti Ruské federace do seznamu poprvé zahrnut 80letý doktor fyzikálních a matematických věd Lev Aleksandrovič Ponomarev, lépe známý jako obránce sirotků a chudých. „jednotlivců - zahraničních agentů“, tedy v Schmittových kategoriích, byl jmenován nepřítelem Ruska č. 1. Předtím byly tři nebo čtyři jím vytvořené organizace klasifikovány jako „agenti“. Jak si zasloužil takové stigma nebo naopak čestný titul?

V kruhu přátel a známých Ponomarev evokuje nejen úctu k jeho odvaze a vytrvalosti, ale také něžný přístup - něco ze své „hlouposti“ nebo tak něco. Zároveň je strašně, existenčně sám. Jeho postava vypadá provokativně před hlavním vchodem FSB na Lubyance mezi provokativními mladíky a ve zvláštních zadržovacích střediscích, kde v posledních letech strávil celkem asi měsíc, aniž by ztrácel čas, přednáší vězňům lidská práva.

Není to ani „boomer“, ale fosilie, pro mladé lidi je těžké ho brát vážně. „Dozhd“ rychle publikoval krátké eseje o všech „zahraničních agentech“ z prvního seznamu - kromě Ponomareva. To není nepozornost, prostě ho nemohli pochopit, ale nechtěli ho ani urazit. Je velmi dotěrný, když je třeba někoho vytáhnout ze sklepení, může volat kdykoli během dne nebo v noci, ale pokud bude vyslán, nebude se urážet jako obvykle a bude okamžitě zaostávat. A často posílají Lyovu, protože z jeho závazků z toho obvykle stejně nic nevychází. Není to však jeho chyba. 

Nebo možná něco přijde, ale ne tak brzy a my jsme netrpěliví. Leo je ztělesněním sovětského (ohroženého druhu) intelektuála, výrazem jeho tváře, současně se omlouvající a omluvný: „No, jak to nechápeš ?! ..“ Nerozumíme, protože jsme ve spěchu. Ale marně.

Jako každý skutečný „cizí agent“, i Ponomarevova cesta k tomuto titulu byla dlouhá a byla do značné míry způsobena náhodami. 

Dědeček hrdiny zoral zemi jižně od Uralu, na konci 20. let byl vyvlastněn a jeho otec měl červenou kravatu a schoval ji (o vyvlastnění), protože se chtěl stát pilotem, ale byl odhalen a stal se železnicí pracovník. Maminka pracovala jako zdravotní sestra: malý Levu, narozený v září 1941, ošetřovali zranění vojáci Rudé armády v nemocnici v Akmolinsku (dnešní hlavní město Kazachstánu - Nur-Sultan), zatímco jeho otec opravoval stopy v první linii pod bombami . 

V roce 1953 se rodina přestěhovala do Moskvy do Perova - můj otec pracoval na ministerstvu, kde byl odpovědný za moskevské tramvaje. Ve škole byl Leva aktivním členem Komsomolu, ale společenský život už byl pro starší třídy nechutný: po roce práce v závodě nastoupil do Phystechu. Ve 42 letech na Ústavu teoretické a experimentální fyziky (Kurchatnik) obhájil doktorskou disertační práci o rozptylu některých částic v časovém intervalu jedné desetiny až minus desáté síly sekundy. Leo na tuto rutinu vzpomíná bez nadšení, věří, že jako vědec neměl dostatek hvězd z oblohy, a to je ve srovnání s tím, čím země procházela, nesmysl. A jeho hlavní talent bude odhalen v perestrojce a bude spočívat v „touze a schopnosti budovat veřejné organizace“.

V 70. letech se Lev setkal s fyzikem Jurijem Orlovem - zakladatelem a prvním vůdcem Moskevské helsinské skupiny (MHG) - a začal s ním navštěvovat disidentské společnosti. Taková shromáždění 70. a počátku 80. let si sám pamatuji stejně jako on: samizdat, Galich, „politici“, portské víno a složitě propletené romány pro ty, kteří nepředstavovali svou ideologickou páteř, byly přibližně stejné. Podle Ponomareva, který měl v té době dvě malé dcery, ho disidenti „naštvali na jeho nervozitu“ (a tady ho chápu), sdílel jejich názory, ale „nepřipojil se“.

Když vím o jejich vztahu s Lyudmilou Michajlovnou Alekseevou (zemřela na konci roku 2018), velmi něžnou a zároveň téměř dosahující skandálů, předpokládám, že se Lev tolik „nepřipojil“, jako se nepřipojil k MHG. Nejprve vždy rychle rozřezal to, co si myslel, a práce na Kronice současných událostí (bulletin o lidských právech, který Alekseeva napsala na psacím stroji) vyžadovala spiknutí - i když z aktuálního pohledu poněkud naivní. A za druhé požadoval přechod k politické činnosti a ideologie obránců lidských práv byla založena na skutečnosti, že „nejde nám o politiku, ale pouze o lidská práva“. 

Ihned po založení MHG v roce 1976 byl Orlov zatčen. Na jaře 1977 se Ponomarev dychtivě obrátil na soud v Lyublinu, který byl považován za „otevřený“, ale hala byla předem naplněna kadety a spolu s akademikem Sacharovem kráčeli podél plotu. Zatímco Orlov strávil sedm let v permských táborech, Ponomarev si s ním odpovídal - v tomto žánru diskutovali o problémech teoretické fyziky a aplikované lingvistiky. A když byl Orlov po svém uvěznění poslán do vesnice Kobyai v Jakutsku, šli ho vidět Lev a jejich společný přítel a Orlovova žena, a přes veškerou svou vynalézavost byl Ponomarev schopen natočit a propašovat film - obrázky s Orlovem z Jakutska byly zveřejněny v novinách New York Times “.

Gorbačovova perestrojka legalizovala sovětské disidenty a obhájci lidských práv se ukázali být nejorganizovanější a nejpočetnější skupinou mezi nimi: za podmínek represe umožnila platforma pro lidská práva lidem sjednotit nejen různé, ale i velmi odlišné víry. "Přišel můj čas," říká Leo o tomto období a skromně se označuje za "vůdce druhé úrovně".

Energie doktora fyziky (a pokračoval v experimentování, publikování vědeckých prací a vedení seminářů) byla ve skutečnosti jaderná. V roce 1988 se stal jedním ze zakladatelů Memorial (nyní uznávaného ministerstvem spravedlnosti jako „zahraniční agent“), když se mu podařilo na jeho podporu uspořádat sbírku podpisů - oba masivní (tisíce dopisů přišly jako první do jeho domova adresa) a po částech: přesvědčil, aby podpořil Památník »Téměř každý, jehož jména byla tehdy slyšet, kromě Solženicyna. Dalším krokem bylo vytvoření opozičního (ve vztahu k Nejvyššímu sovětu SSSR) hnutí „Demokratické Rusko“, které dostalo značný počet mandátů ve volbách lidových poslanců RSFSR v roce 1990, převzalo iniciativu k založení post prezidenta RSFSR (spolu s prezidentem SSSR) a nominován Borise Jelcina jako de facto alternativu k Michaelovi Gorbačovovi.

V březnu 1990 Ponomarev přesvědčil člena politbyra Anatolije Lukyanova, aby dal svolení k pořádání shromáždění na náměstí Manezhnaya, a přesvědčil ho, že lidé stejně přijdou a že bude lepší se střetům vyhnout, ale přišly stovky tisíc. Po převratu v srpnu 1991 stál v čele parlamentní komise poslanec Ponomarev, který vyšetřoval příčiny a okolnosti mimořádného výboru. Zůstal lidovým zástupcem Ruské federace až do října 1993, kdy Demrossia ztratila vliv na Nejvyšší sovět, čímž se vzdala bloku Ruslana Khasbulatova, který skončil palbou tanků na Bílý dům a rozpuštěním tohoto parlamentu.

Ponomarevův čas však rychle skončil: ve skandálních volbách do Státní dumy v prosinci 1993 získala Liberálně demokratická strana čtvrtinu křesel, což znamenalo neúspěch pro Gajdarovu volbu Ruska, která získala 15 procent. Ponomarev se vrátil do Státní dumy v roce 1994, v říjnu s Galinou Starovoitovou a Glebem Jakuninem vytvořili stranu pod stejnou značkou „Demokratické Rusko“, která se v očích voličů zdiskreditovala, ale nehrála významnou roli - po vypuknutí nepřátelských akcí v Čečensku na podzim roku 1994 se tato strana „dostala do opozice“, kde si ji Boris Jelcin a jeho změněný doprovod prostě nemohli všimnout.

Vzali uznání za svržení SSSR, které nebylo nepřiměřené, ale s pozměňovacím návrhem, že všichni myslící lidé, včetně snad Gorbačova, byli na konci SSSR „disidenti“ a SSSR byl ztracen kvůli své ekonomické neefektivnosti. Myšlenka boje za lidská práva, ústřední pro bývalé sovětské disidenty, se dostala do úzké mezery: sny o politických právech a svobodách se rozplynuly na pozadí hospodářského zbídačení a s nástupem Putina a jeho týmu k moci se lidská práva aktivity byly postupně stigmatizovány - jako cizí ruským tradicím a proveditelné pouze na penězích, znovu zatracený Západ.

Jak si Lev stěžuje, „nejsme v Jelcinově muzeu“ (dodal bych: také tam). Historiografové Putinovy ​​éry o tomto období raději mlčí, ne-li 90. léta označit za „temperamentní“, ačkoli pro mnohé to byla doba blikajících nadějí. Ale může být lepší, že Ponomarev je málo spojován s událostmi těch let: z toho nemůžete vydělat politické body, ale považuje se za politika - což, přiznám se, se mi zpočátku zdálo dost nečekané. 

Pokus o obnovení Moskevské helsinské skupiny byl učiněn již v roce 1989, ale to bylo období, kdy činnosti v oblasti lidských práv jako konfrontace s represivním státem dočasně ztratily smysl. Význam se však brzy vrátil a Lyudmila Alekseeva, která vedla MHG v roce 1996, se zároveň vrátila z nucené emigrace. Tentokrát byl Ponomarev „připoután“, ale okamžitě s většinou nesouhlasil a přestali ho zvláště vytrvale nazývat pracovními událostmi - jinak by se veškerá práce utopila v diskusích.

Stejně jako před 20, poté 30 a nyní před 40 lety se rozdíly týkaly chápání aktivit v oblasti lidských práv, o nichž MHG tvrdohlavě trvala na tom, že „jsme mimo politiku, protože politika je bojem o moc a my ji nepotřebujeme“ . Ponomarev však trval na politické povaze ochrany lidských práv a požadoval, a to i v regionech, spoléhání se na „politiky“. Ale kde je teď viděl? Lidé jako on uvízli v 90. letech a v „politice“ se staly populární úplně jiné hry a mezi jejich účastníky byli lidé jako Leo přesvědčeni, že jsou nemanželští, zmatení a smích. 

Lyudmila Mikhailovna se svou podmanivou jednoduchostí nějak koexistovala se světskou moudrostí a dokonce mazanou: předvídala hon na „zahraniční agenty“ dlouho před přijetím prvního zákona o tomto (v roce 2012), stejně jako rizika „politických činnost “v podmínkách autoritářství. Myslím, že zde dokonce přelstila Putina, který přišel do jejího arbatského bytu s kyticí růží na návštěvu, a jako členka Rady pro lidská práva byla poslední, které se nikdo neodvážil zavřít.

V této době byl osud Ponomareva a jím vytvořených nevládních organizací od poloviny 90. let, které byly financovány ze západních fondů a dříve či později uznány jako „agenti“, byl v této době úplně jiný. Poprvé, když byl sám uvězněn na tři dny za organizaci demonstrace na památku obětí Beslanu v roce 2006, byl v březnu 2009 zjevně zbit provládní „tituški“ (útok nebyl zveřejněn). V roce 2010 dostal další tři dny za účast na něčem neoprávněném a brzy další čtyři - za „neposlušnost“. Pak se to stalo tvrdším: v prosinci 2018 dostal Ponomarev 25 dní za přeposlání výzvy k účasti na shromáždění na podporu obviněných v případech Network (zakázáno v Ruské federaci) a New Greatness. U moskevského městského soudu byl termín zkrácen na 16 dní, ale na rozdíl od Putina se dnes nedostal na pohřeb Alekseevy, 

Díky jejímu přímluvu na několik let obdržely Ponomarevovy organizace prezidentské granty a on se čestně pokusil vymanit ze sítí zákona o „zahraničních agentech“. Se smrtí Alekseevy skončily i tyto haléře a v roce 2019 bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu zlikvidováno hnutí Za lidská práva. (Nebudeme převyprávět příběhy o „zkorumpovaném“ Leovi v televizi a v novinách.)

Jako každý poctivě pracující člověk, Ponomarev samozřejmě dostává důchod od státu - ale ne stejný jako jeho ideologičtí oponenti: policisté, vyšetřovatelé a soudci. A vůbec ne to, o čem se rozhodli poslanci Státní dumy sami - ale poté, co tam nebyl vybrán. Za starých let se jako doktor věd nevyhnul tomu, aby šel do šabbů a sbíral šišky v tajze a „bombardoval“ v autě, zatímco ho měl, ale teď už byl na takové výdělky příliš starý. Leo má čtyři děti a 13 vnoučat, kteří mají právo být na něj hrdí, ale to je vše.

Lev se velmi rád dozvěděl, že o něm chce Novaya psát, ale dlouho jsme si nemohli najít pár hodin na podrobný rozhovor. Nakonec je vytesal přesně v den, kdy mnoho jeho bývalých i budoucích klientů vyšlo do ulic na protest proti zatčení Navalného. Přemýšlel jsem, proč nebyl na Lubyance: „Tentokrát si poradí se mnou,“ řekl a spěchal, aby se dostal k jádru věci. - Ve zvláštním zadržovacím středisku jsem byl již pětkrát, teď mi má někdo sloužit. A pro mě je důležitější vzít Zhenyu do Moskalkovy ... “

Zhenya je vězeň propuštěn z Angarsk IK-15, svědek nepokojů, mučení a znásilnění. Lev začal intenzivně mluvit o mučení, o tom, jak byla Zhenya přesvědčena, aby napsala prohlášení pro vyšetřovací výbor, a tajně byla s preventivními opatřeními odvezena do Moskvy, aby předvedla Moskalkovu. A toto setkání se konalo, i když vyšetřovací výbor jejich prohlášení nepřijal - říkají, že nejprve si musíte ověřit, zda byl účastníkem nepokojů, a Zhenyi byla také odepřena ochrana státu - ve skutečnosti proti „silovikům " oni sami. 

Je tedy nepravděpodobné, že by tento Levův podnik byl korunován nějakým ohromujícím úspěchem, i když určitě bude pít krev z FSIN. Zajímavé je ale něco jiného: Tatyana Moskalkova je generálkou ministerstva vnitra, špičkovým úředníkem a nomenklaturou Státní dumy. A i když to není ani tak úplně pravda, ale Duma je ta, která přijímá a nedokáže si vzpomenout, jaký je zákon o „zahraničních agentech“. Komisařka pro lidská práva má celý „aparát“, ale Tatiana Nikolajevna Ponomarevová „zahraničního agenta“ osobně přijímá - a to docela často. 

Obecně Moskalková, myslím, chápe hlavní věc: Leo se nestará o sebe a „ne v zájmu Západu“. A skutečnost, že nelze dokázat všechno, zvláště pokud důkazy shromažďují ti, kteří mají čenichy dole, také rozumí ... 

Je tato osoba pro úřady opravdu tak nebezpečná a proč na ni padla volba prvního seznamu „fyzických osob - zahraničních agentů“? Existuje k tomu řada vysvětlení a začneme tím nejjednodušším: není třeba počítat s takovým „agentem“ - zde je vše na očích. Na druhou stranu je těžké ho uklidnit: koneckonců je ošklivé ho v tomto věku neustále posílat na palandu a Bůh ví, za co tam bude bojovat. S pokutami se ale nedostanete: stále nemá peníze.

Vždy vytváří něco, co není příliš organizované (na rozdíl od stejného MHG a ještě více „Mediazony“ nebo „OVD-Info“, pracuje na stejné louce) a zdánlivě nekořeněné, ale najednou se to ukáže jako nevyléčitelné. „Donucovací orgány“ se starají o neustálé doplňování „hnutí“ Lva - v posledních letech zakázali svědkové Jehovovi, členové zakázané Hizb ut-Tahrir, matky obviněných v případech zakázané „sítě “,„ Nová velikost “- ale nikdy nevíte, na koho jiného se zítra„ silovikové “budou tlačit? Leo vyrazil na cestu Shies, zablácený „rodičovská solidarita“ a několik demonstrací, na rozdíl od „zakořeněných“ nevládních organizací a registrovaných médií, si může dovolit nic neprokazovat: na jedné straně už každý chápe, že pravda je obecně na jeho straně a na druhé straně - no, soud mu udělí další milionovou pokutu, tak co? 

Pro „siloviki“ je Ponomarev samozřejmě nepřítel: chápou politiku podle Schmitta - jako prostor, ve kterém jsou určováni přátelé a nepřátelé. Posledních patnáct let tam nedělali nic jiného - s přáteli to však moc nefunguje, ale nepřátelé a špioni se množí jako králíci. Jejich vůli by Leo pravděpodobně nezvládl s „dny“. Ale v AP existuje také humánnější křídlo, kde je politika chápána v byzantském duchu, a pro ty je Ponomarev zjednodušující a šašek, který by měl být nějak neutralizován, ale zdá se, že není co střílet. 

Postavení bývalých sovětských disidentů (as jejich podřízením a Radou pro lidská práva za vlády Fedotova) je takové, že činnosti v oblasti lidských práv zůstávají mimo politiku. Možná to bylo dobré pro 90. léta, ale za současných podmínek - naprostá lstivost. Nyní v Ruské federaci je boj za lidská práva a svobody, za právní stát a nezávislý soud bojem proti moci, protože každý chápe, kdo nejen v Kremlu a v Moskvě skutečně patří k tomu. 

Ukázalo se, že Ponomarevovo na první pohled absurdní tvrzení, že je politikem, ve skutečnosti není tak vtipné. Tito politici jsou nyní potřební - především ve Státní dumě, ale také v prezidentské správě. Mladí a noví lidé, kteří v lednu vyšli do ulic „pro Navalnyho“, ve skutečnosti nepožadují moc ve smyslu Schmitta, nehledají nepřátele a oni (my) moc nepotřebují. A z tohoto důvodu to není úplně „pro Navalného“. Proč je ale politika nutně hrou s nulovým součtem? Jak v roce 1750 řekli američtí kolonisté v Americe: „Žádné daně bez zastoupení“: Pokud nemáme žádné zastoupení, proč bychom měli platit daně?

Myšlenky Leva Ponomareva jsou dnes velmi žádané, i když sám v historii není politikem, ale excentrickým sympatickým quijotem.