Křižník „Admirál Kuzněcov“ byl vypuštěn před 32 lety a většina z něj byla během této doby technicky zastaralá. Od začátku opravy - v roce 2017 - vyšlo najevo, že žádná loděnice v Rusku není schopna provést takovou rozsáhlou modernizaci sama, a bylo rozhodnuto pozvat odborníky z továren, které opravovaly lodě a ponorky za SSSR, a teď procházejí těžkými časy.

Jednou z nich byla loděnice č. 10 (SRZ-10) ve městě Polyarny. Dříve patřil k ministerstvu obrany, byl vojenským útvarem č. 90124 a poté se stal akciovou společností. V sovětských dobách nejméně šest ponorek neustále prošlo opravami na SRZ-10 nebo na ně čekalo - od svého vzniku se zaměřovalo konkrétně na práci s ponorkami. Jednalo se hlavně o jaderné ponorky „Yorsh“ (projekt 671, jiný název „zabiják letadlových lodí“), které nebyly vyzbrojeny raketami, ale torpédy. Někdy doky vstávaly „chobotnice“ a „delfíny“ (projekt 667, byly vyzbrojeny torpédy i balistickými raketami). Pozdější série, například „Antey“ (projekt 949, Kursk k ní patřil) nebo „Akula“, pokud jde o posunutí, nemohla projít plavební dráhou. V 80. letech bylo rozhodnuto ji prohloubit a rozšířit, ale začala perestrojka,

Nyní v kotvištích nejsou žádné lodě. Oba doky (suché i otevřené) zmizely z vodní plochy. V samotném závodě pracuje sotva desetina bývalých pracovníků a techniků. Takový osud však postihl téměř všechny ZATO - města a vesnice, vojenské základny, doly na těžbu uranu nebo zlata atd.). Po 91. roce se území, kde byl přísně omezen přístup, mnohem zmenšila, ale stále existují. Život tam je úplně jiný, než na jaký jsme zvyklí na pevnině.

V Murmanské oblasti je téměř celé severní pobřeží poloostrova Kola uzavřenou zónou, kde se nacházejí základny severní flotily. Jména - Polyarny, Gadzhievo, Snezhnogorsk, Vidyaevo, Olenya Guba, Gremikha, Zapadnaya Litsa - jsou ponorkám dokonale známá a obyčejní občané, pokud se nestane tragédie jako Kursk nebo Losharik, o nich nikdy neslyší. V 80. letech v nich trvale nebo dočasně (v době služby) žilo asi 300 tisíc lidí. Nyní jsou některé vesnice téměř úplně zaniklé, v jiných počet obyvatel několikrát poklesl. To je způsobeno především vážným snížením výrobní kapacity, která dříve sloužila povrchovým a podmořským lodím.

Na začátku roku 1992 žilo v Polyarnách asi 50 tisíc lidí. Bylo to třetí město v regionu (po Murmansku a Severomorsku). Nyní podle oficiálních údajů tam žije 17 tisíc lidí, podle místních obyvatel - ne více než 12 tisíc.

"Je tu mnoho mrtvých duší," říká obyvatelka Polyarny Anna Grigorieva. "Když před deseti lety byl vážně spuštěn program pro přesídlení z regionů Dálného severu (ti, kteří odcházejí, dostávají buď byty ve středním Rusku, nebo bytové certifikáty . - pozn. ), Existují lidé, kteří přijdou, zaregistrují se, požádají o přesídlení a odejít."

Anna Grigorieva připouští, že je to možné, pouze pokud existují vazby ve správě ZATO nebo ve vládě Murmanské oblasti, protože některé rodiny žijící v Polyarnoye od sovětských časů stojí ve frontě, která se kvůli zlodějům stěží pohybuje. Mnozí však nechtějí ani odejít.

"Co bych tam měl dělat?" - Ivan pokrčí rameny. - Jsem tu od dvou let, je to moje malá vlast a nechci odtud odejít. Sever obecně láká, a pokud jste zde žili od narození, vystudovali jste školu, vzali jste se, pracovali, prožili nejšťastnější roky svého života, kam se odsud vydáte? Každý kopec je mi známý. V dětství tam běhali po moruškách. O kousek dál, na Long Lake, na střední škole, pečili brambory v ohni a políbili dívky. Jsem zvyklý na klima, moje žena se zde také narodila. Když odejdu do důchodu, můžete přemýšlet o přestěhování.

Ivan pracuje, ale odmítl uvést své příjmení, jako elektrikář v SRZ-10. Závod nyní nemá speciální oddělení, které v sovětských dobách zajišťovalo utajení v obranných podnicích, ale zvyk nešíření kolem závodu a kolem sebe je pevně zakořeněný. Ti, kdo v ZATO žijí několik let, jsou však také nasyceni atmosférou tajemství. Samozřejmě je to dlouhá cesta ke špionážní mánii z dob SSSR, ale pokud hodně mluvíte, mohli by to zjistit zvláštní důstojníci. Nezastřelí vás, ale můžete snadno létat z práce. A najít si zde novou práci je problematické.

"V závodě není téměř žádná práce," říká obraceč 5. třídy Sergej Ageev. - Vyrábíme hlavně kontejnery pro úložiště pevných radioaktivních odpadů (SRW). Opravujeme ty, které už dlouho rezaví. Dříve byly SRW posílány do Novaya Zemlya, ale nyní se rozhodly to tady nechat. Když se na straně objeví objednávka, vydáme se na služební cestu. A nyní se polovina závodu stěhuje do Murmansku. “

Z Polyarny do Murmansku 60 kilometrů. Jdou tam na základě rotace, vlastním autem nebo minibusy. V pondělí brzy ráno, v pátek pozdě večer zpět. Můžete samozřejmě bloudit každý den, ale řídit 120 kilometrů každý den v temné tmě za polární noci je stále potěšením. V Murmansku žijí muži v ubytovně v pokojích pro 3–6 osob. Ale nikdo si nestěžuje - práce podél profilu je lepší než oprava radioaktivních kontejnerů.

Za SSSR byla práce ve vojenské jednotce 90124 považována za velký úspěch i pro severany. Když lidé po celé zemi dostávali zhruba 150 rublů měsíčně, zde v některých obchodech plat dosáhl nebeských výšek - až 900 rublů a průměr činil asi 350. Tyto výdělky zajišťoval severní koeficient (plus 50% k plat, jakmile překročili polární kruh) a „Poláci“ (10% za každých šest měsíců na severu, ale ne více než osm „Poláků“). Po 15 letech práce v polárním kruhu byste mohli odejít do důchodu v 50 letech. A dokonce i v 45 letech, pokud byl pracovník na seznamu 1 (zahrnoval například každého, kdo pracoval v reaktorových prostorech ponorek). A důchod byl severní - 200 rublů nebo více. Důchodové dávky stále nutí některé pracovníky, aby se velmi tvrdě drželi seniority v téměř zničené továrně.

Na počátku 90. let, kdy začalo celkové zpoždění platů, každý, kdo měl kam jít, odešel. Zbytek přežil, jak nejlépe mohl.

- Z továrny odvlekli všechno, co se dalo prodat, a za výtěžek si koupili alespoň brambory a chléb, - vzpomíná Ivan. - V zásadě samozřejmě barevný kov. Kontakty (stříbro a zlato), vlnovody (stříbro), hloubkoměry (obsahují zlaté kontakty a platinový drát) a další vysoce přesné přístroje byly velmi žádané. Ukradli nástroje a válce na kyslík, acetylen a argon. Nyní trpíme.

Pracovníci byli ujištěni, že brzy přijde obrovská objednávka na likvidaci ponorek. Několik lodí bylo ve skutečnosti řezáno v Polyarny. Ale postupně tyto objednávky začaly chodit do jiných továren, kde byla logistika lepší (železniční tratě nebo hlubší vody) a další kapacity. A lidé dál odcházeli.

Na počátku dvacátých let závod znovu ožil poté, co dostal zakázku na výrobu plovoucích plošin pro ropné a plynové pole Shtokman. Ale do té doby nejkvalifikovanější pracovníci z Polyarny odešli a ti, kteří zůstali, zmeškali termíny a stížnosti na kvalitu jejich práce. Rozkaz jim byl odebrán. Pak se objevil nápad znovu vybavit závod na podnik pro zpracování a skladování pevného radioaktivního odpadu. Proměna závodu na pohřebiště způsobila odliv posledních pracovníků.

Když se konečně v roce 2017 naskytla příležitost vydělat si jiné peníze než opravou kontejnerů emitujících záření, byli pozváni pracovníci z Polyarny k účasti na opravě křižníku Admirála Kuzněcova, který nesl letadla.

"Nejprve jsme šli do Roslyakova, kde se Kuzněcov dostal do suchého doku," říká Ivan. - To je 60 km do Murmansku a pak dalších 30 km po dálnici Severomorskoe. Ale po nehodě byl křižník převezen do Murmansku.

Podle oficiální verze došlo k nehodě s přístavištěm v Roslyakově v důsledku výpadku proudu: začalo nekontrolované potopení jedné z jeho věží. Posádka motoru byla předtím přerušena a pro generátory nebylo zakoupeno žádné nafty. Přístaviště se naklonilo a na palubu křižníku narazil 70tunový věžový jeřáb. Aby se zabránilo potopení doku s lodí, byl křižník s odstraněnými vrtulemi naléhavě odtažen do 35. loděnice v Murmansku.

Podle něj nedošlo k náhlému výpadku proudu. Což mimochodem uvedli zástupci společnosti Kolenergo po nehodě. Všechno se to stalo kvůli poškození kabelu spojujícího dok s břehem. V takových případech je k dispozici redundantní kabel. A ten byl podle Ivana ukraden před deseti lety a prodán za šrot.

- Naftové generátory nemohly být spuštěny, ne proto, že by za ně nekoupily palivo, - říká Ivan, - i v zastaveném stavu musí obsahovat dostatek paliva, aby se alespoň na krátkou dobu spustily. Ale bylo to prodáno už dávno.

Vyšetřování případu nehody v Kuzněcově dosud nebylo ukončeno. Podle pracovníků je nepravděpodobné, že by úřady oznámily skutečné příčiny nehody.

Zatímco se řeší otázka suchého doku, kde bude možné vrtule znovu nasadit na křižník, pokračuje na něm modernizace a opravy. Práce je spousta a je téměř nemožné ji dokončit jedním podnikem. V 35. závodě se tedy můžete setkat s pracovníky a inženýry nejen z Murmansku, Polyarny nebo Sněžnogorsku (závod Nerpa, kde byl likvidován Kursk), ale také z Petrohradu, Arkhangelsku, Severodvinsku, Krymu a dokonce i z Dálného Východní.

Lidé horlivě chodí do práce na Kuzněcov. Financování zde probíhá bez prodlení a objednávky na dokončené práce se uzavírají docela dobře.

- Mám asi 60 tisíc rublů měsíčně, - říká Ivan. - To jsou velmi dobré peníze. I když musíte pracovat 10-12 hodin, a dokonce i se svým vlastním nástrojem.

Podle něj po devastaci 90. let, kdy bylo z továren vyňato vše, co se dalo prodat, byly nástrojárny prakticky prázdné. Aby nyní měli s čím pracovat, přinesou si z domova nebo si nástroj sami zakoupí. Správa SRZ-10 se podle Ivana nechystá koupit nový nástroj výměnou za ukradený.

- A kam jít, - Ivan pokrčí rameny. - Pokud to nepřinesete, nebudete dělat práci, oblečení nebude uzavřeno, nebude tam ani žádný bonus. Dostanete 20 tisíc a budete žít, jak víte. Pokud se vzbouříte, budou propuštěni a ostatní budou nalezeni. Administrativa se nijak zvlášť nezajímá o kvalifikace.

Ivan vnímá problém s nástrojem filozoficky: je to jejich vlastní chyba, že jej ukradli. Pobouřilo ho něco jiného: situace ... se zvláštním oblečením.