Dne 7. února vydal okresní soud Petrovskij na území Stavropol historické rozhodnutí: soudkyně Světlana Černovolenko prohlásila za nezákonné odmítnutí místních úřadů zapsat 71letého Nikolaje Michajloviče Mitkina do registru bytů.

Zdálo by se, že je zde cosi historického: obyčejný ekonomický spor. Úředníci, kteří důchodce odmítli, tedy trvali na tom: Mitkin žije na území Perm, nemá registraci Stavropol - na základě čeho by mu měl být přidělen byt? Ale mimo závorky těchto formálních zdůvodnění zůstala jedna zcela neformální, tragická okolnost: před 80 lety, v září 1941, byla rodina Nikolaje Michajloviče násilně vystěhována ze stavropolského statku Nikolaevka. Za jednu noc, aniž byste dali ani půl hodiny na přípravu. Jeho matka, babička a dva strýci byli v doprovodu odvezeni na nejbližší železniční stanici, odtud vlakem do Kazachstánu. V oblasti Akmola byli odděleni a moje matka byla poslána do jednoho z nejstrašnějších táborů systému Gulag - Usollag, na sever od regionu Kama. Celá "vina" rodiny byla, že jsou Němci.

80 let po té deportaci a 30 let po rozpadu SSSR je dokonce zvláštní napsat, že jde o první případ, * kdy se soud v Rusku postaví na stranu „dítěte Gulagu“ ve sporu se státem a uznává jeho právo na návrat do své historické vlasti.

... Dnes žije Nikolaj Michajlovič v Ust-Yazvě. Toto je bývalý tábor Usollag. Malá, pouhých 500 lidí, umírající vesnice na břehu Vishery. Není tu skoro žádná práce: administrativa, škola, pošta a lékařská a porodnická stanice, čtyři obchody, pila. Mlhovina vyhlídek se snoubí s mlhovinou historie: když se zde lidé usadili, nikdo neví, až do roku 1916 byla tato místa známá pouze jako molo. A byl to Gulag, který jim dal „skvělý život“, ale jaký...

Varlam Shalamov, který strávil tři roky v táboře Vishera, předchůdce Usollagu (od roku 1929 do roku 1931), napsal:

V Ust-Yazvě bylo místo pro těžbu dřeva a rafting Usollag: dřevo se formovalo do vorů a posílalo po Visherě - do Kamy. Životní a pracovní podmínky byly otřesné.

Frida Keller, matka Nikolaje Michajloviče, byla poslána za těchto podmínek. A tady, ve zvláštní osadě v táboře, se narodil.

- Mamince bylo 15 let, když k nim přišli důstojníci NKVD. Řekla, že to bylo v noci. Nedovolili mi sbalit si věci, nechali mě, abych se oblékl a vzal si doklady,“ zhluboka potáhne z cigarety Nikolaj Michajlovič. A tak tu noc vyhnali celou farmu ze svých domů. Nikolaevka byla ryze německá osada a Němci, přestože žili po staletí v Rusku, byli tehdy považováni za „nespolehlivé lidi“.

Obyvatelé Nikolaevky - asi 300 lidí - byli nasazeni do povozů tažených koňmi, odvezeni na nejbližší železniční stanici (důchodce si nepamatuje její jméno) a posláni stolypinským kočárem do neznáma.

Nebylo jim řečeno, kam jdou. Že tohle je Kazachstán, že je tady zima – nic.

A všichni pochopili,“ říká manželka Nikolaje Michajloviče Světlana Mitkina.

Němci z Nikolaevky byli přivedeni do Balkashinského okresu v oblasti Akmola a posláni stavět bydlení a pracovat v lese. Nebyli z ničeho obviněni: formálně nebyli ani v táboře, ale v pracovní armádě. Ne odsuzován, ale „mobilizován“. Pracovali tedy dva roky v Kazachstánu, až v dubnu 1943 byly potřeba další síly v jiných částech světa. Frida Keller byla oddělena od své rodiny. Byla převezena do Usollagu, její starší bratr Ivan byl poslán do Udmurtie, její matka a mladší bratr zůstali v Kazachstánu.

- Tady, na Uralu, byla moje matka přivezena do vesnice Mysya. Usadili se v kasárnách. Úkolem dělnické armády bylo dřevo řezat a plavit. Míra zadávání zakázek je nemyslitelná - čtyři metry krychlové na osobu a den, - říká Nikolaj Michajlovič. - Les se navíc musel nejen vykácet, ale i vyvézt na koních. Blátem vlhko: vždy si pamatovala, že i oblečení z takové práce bylo mokré a nestihlo přes noc uschnout. Krmili přitom skrovně: rutabaga, řepa, chleba.

Frieda Kellerová o úmrtnosti v Usollagu nemluvila. I když se jí zeptali, mlčela. A není divu: jen během válečných let zemřelo v táboře více než 10 tisíc lidí. "Měla ten pocit strachu do posledního, do posledního," zdůrazňuje Světlana Mitkina.

Sama Frida Ivanovna byla možná před smrtí zachráněna láskou: v roce 1951 se provdala za Michaila Mitkina, předáka dřevařských firem. Podařilo se mu dohodnout, že jeho ženu vzali na práci pošťačky. To alespoň ušetřilo mladou ženu od zvrácené dávky těžby dřeva. V prosinci 1951 měli Michail a Frida ve zvláštní osadě v Ust-Yazvě syna Nikolaje.

Když Stalin zemřel, Nikolaj Michajlovič měl něco málo přes rok. A zjistil, že Usollag je jiný.

- V Ust-Yazvě již fungovala školka pro děti (v prvních letech v táboře byly děti odebírány rodičům. - I. Zh. ) , ve vesnici byla škola s deseti třídami, - říká Nikolaj Michajlovič . - Jediná věc byla, že jsem mě každý měsíc musel vzít do kanceláře velitele - abych si všiml, že ani já, ani ona neutečeme.

- Ani po deregistraci ve zvláštní osadě v roce 1956 nemohla Frida Ivanovna odejít do své vlasti. Byla nucena vydat potvrzení, ve kterém se zavázala, že se nebude vracet do svého předchozího bydliště. Kam jinam jít? A tak zůstala v Ust-Yazvě, - říká Svetlana Mitkina. - Po rozpadu SSSR jsme jí nabídli, aby šla na Stavropolské území, ale ona pořád říkala, že to nesmí - je to zakázané. Chtěl jsem se vrátit, ale bál jsem se. Vždy o těchto částech mluvila vřele.

Nikolaj Michajlovič tedy zůstal v Ust-Yazvě. Pracoval, jako skoro každý tady, na těžebních místech: na traktoru a na slitině. Nevěděl o svém právu na návrat do Stavropolu: zpráva o přijetí zákona „O rehabilitaci obětí politické represe“ v roce 1991 se do permské divočiny dostala ve zkreslené podobě – prý můžete dostat byt, ale ne ve své vlasti, ale v regionálním centru, i když jsou příjmy nízké. A Mitkinovi se o tomto právu dozvěděli náhodou: v prosinci 2019 šla Světlana do nemocnice a tam, „vypořádávání se s novým telefonem“, našla vzduch Channel One: zprávy říkaly, že Ústavní soud nařídil stát Duma zlepšit zákon „O rehabilitaci...“ a zaručit „Dětem gulagu“ právo na návrat do své historické vlasti.

- Ale mohl bych otevřít druhý kanál a například NTV. A tam ve zprávách o rozhodnutí Ústavního soudu nebyla zmíněna. A nikdy bychom se to nedozvěděli.

Mitkinovi inspirováni začali psát dopisy úředníkům Stavropolu: guvernérovi a vedoucímu okresu Shpakovsky, na jehož území se nacházela farma Nikolaevka. V reakci na to dostali kufr odpovědí.

- Došlo to tak daleko, že jsme byli požádáni o zaslání souřadnic farmy! Koneckonců, ani sami úředníci je nemohli zjistit... Rozhodli jsme se, že pošleme nejen souřadnice z internetu: Právník Memorialu** Grigorij Vaypan zašel do Leninovy ​​knihovny a poslal jim odtud informace. A tady v okrese Shpakovsky byli potěšeni! Ukázalo se, že nyní tato země patří do Petrovského okresu, což znamená, že tam můžeme být posláni.

V Petrovském okrese odmítli přijmout Mitkinovy: žádná registrace, žádná konverzace.

Rozzlobení důchodci napsali dopis Vladimíru Putinovi, ve kterém ho požádali, aby zrušil rozhodnutí Ústavního soudu: „Proč je to potřeba, když není vymáháno? Prezident ale samozřejmě rozhodnutí rušit nezačal a Mitkinovi se sami – přímo podle jeho předpisů – obrátili na soud. A vyhráli. Je pravda, že z toho nepociťují potěšení.

- Za prvé, soud prohlásil za nezákonné odmítnutí registrace k bydlení, ale nezavázal se k registraci. Za druhé, já osobně nevěřím, že nám dají byt na území Stavropol, - Nikolaj Michajlovič to odmítá. Řeknou: postavte se do fronty. A zatímco se pohybuje...

Matka Nikolaje Michajloviče Mitkina, rodáka ze Stavropolu Frida Keller, zemřela v roce 1998. V 60. letech se jí podařilo vidět příbuzné, se kterými byli odloučeni v Kazachstánu. Nikdo z nich se ale nemohl vrátit do své vlasti.

Až do loňského roku sám Nikolay Mitkin nasekal dříví na zimu: v Ust-Yazvě jsou mrazy až -50 ˚С. A pak byla síla pryč - zeptal se místních chlapů. Samozřejmě ne zadarmo. Mitkinovi často říkají, že jsou unavení z mrazu: Severní Ural je drsné místo a dům důchodců už není nový. Mají právo vrátit se tam, kde je tepleji, do vlasti svých předků. Ale bude jim to umožněno?

- Kolik "dětí Gulagu" se nyní u soudů domáhá práva na návrat do své vlasti - není známo. Nikdo takové případy neeviduje. Vím o jednom procesu, který právě probíhá a který se teprve připravuje. Mohu jen s jistotou říci, že takových případů není mnoho. Je to dáno tím, že vězňů Gulagu a „dětí Gulagu“ zbylo málo a tím, že často nevědí o svém právu na návrat nebo nemají sílu bojovat, sbírat dokumenty. Lidé jsou velmi unavení. Znám pár lidí, kteří se jednoduše vzdali myšlenky vrátit se tváří v tvář byrokracii.

I když jejich motivy jsou silné. Tím hlavním je obnovení spravedlnosti. Často „děti Gulagu“ říkají, že plní vůli svých rodičů, kteří se chtěli vrátit, ale nemohli toho dosáhnout. Pro některé je to citová vazba na místa, kde jejich rodina žila. Pro ty, kteří skončili na severu - v Komi, v oblasti Kirov, na území Perm - je důležitý klimatický faktor.

Problém je, že ani rozhodnutí úřadů zařadit člověka na pořadník na bydlení ještě neznamená, že byt skutečně dostane. Před ním může čekat 40 tisíc. Znám asi tucet případů, kdy úředníci v Moskvě, Petrohradu a Sevastopolu postavili „děti Gulagu“ bez jakýchkoliv soudů. A všichni čekají. Podle zákona „O rehabilitaci obětí politických represí“ lidé skutečně dostávali byty až v 90. letech a na počátku 21. století. Protože tehdy bylo jejich právo na bydlení prioritou. A v roce 2004 bylo toto ustanovení ze zákona odstraněno. A víme, že od roku 2020 čekalo 1600 lidí, až na ně přijde řada, aby získali bydlení ve své domovině.

V roce 2019 Ústavní soud nařídil Státní dumě, aby okamžitě novelizovala zákon „O rehabilitaci obětí politických represí“, aby se bydlení stalo skutečností. Parlament ale zatím nic neudělal.