Na dramatickou noc z 12. na 13. prosince 1981 dodnes vzpomíná mnoho Poláků a cizinců. Nikde v Evropě a možná ani ve světě se nestalo, aby proti celé společnosti vyrazila až letectvem a raketami vyzbrojená armáda, následovaná milicemi, za nimi tiší, ale všeprostupující, jako covid-19. , agenti tajné policie a vojenské rozvědky - v celkové síle do 100 tis. Generál Jaruzelski, premiér, první tajemník strany a šéf nově vytvořené Vojenské rady pro národní spásu, podstoupil test vojenské účinnosti. Do té doby byl i v Solidaritě považován za liberála, v Evropě za osvíceného komunistu a v Sovětském svazu za nadaného politického instruktora.

Divadlo událostí bylo bohatší než divadlo války. Krunýřové brnění, umlčené telefony (i párty telefony), zákazy vycházení a militarizace průmyslu, dokonce i sušenkového průmyslu. Uzavřené hranice a otevřené internační tábory. V Polsku se blížila apokalypsa.

Mnozí stále nechápou, jak se to mohlo stát. Již v srpnu 1980 se v Gdaňsku a Štětíně, v Katovicích a Suwalki, v Lehnici a v zahraničí střílelo šampaňské na počest srpnových dohod. Walesa a člen politbyra PUWP Yagelsky ujistili, že „vycházeli jako Polák s Polákem“ ... A pak do horníků a dělníků loděnic vlétly olověné „špunty“. Jak sedmdesátiletí profesoři, tak ženy byli zavřeni v táborech.

Byla to polsko-jaruzelská válka. Jaké důvody pak ukončily mírovou změnu?

Marx má tendenci vysvětlovat prostřednictvím konfliktu mezi základem a nadstavbou. V překladu do polštiny to znamená střet mezi reformní Solidaritou a stranickými konzervativci. Solidarita byla radikální: každý chtěl změnu. Druhá strana byla extrémistická: od samého začátku se blafovalo, aby se nic nezměnilo. Jaruzelski byl ušetřen rizika neúspěchu, protože se mohl vždy spolehnout na záruky Varšavské smlouvy. Pobídl ho Brežněv – nyní rozzlobeně, nyní s opovržlivým výsměchem připomněl, že „strana a stát si s kontrarevolucí poradí“. Průhledná nápověda připomínala příklady čs. Jaruzelského tým byl „pod mezinárodním dohledem“.

Jaruzelski byl disciplinovaný voják a komunista. Rozkazy plnil bezchybně, jak je učili v Moskvě. Prosinec 1981 byl úspěšný. Na dva roky dostal operační prostor v Polsku. I když počítal s velkou pomocí Sovětského svazu. Ale z těchto miliard byly ukrojeny stovky milionů dolarů. Nebylo kde brát: Američtí „žihadla“ v rukou mudžahedínů drtili v Afghánistánu největší armádu světa.

Stanné právo posílilo konzervativce po celém světě. Reagan, Thatcherová, dokonce i zmatení komunisté ve Francii a Itálii dostali pádné argumenty pro rostoucí obranné rozpočty. Ale především se v Evropě zhroutila ideologická nadřazenost levice. Dokonce i čínský diplomat odpověděl na mou otázku polsky, ale s čínskou opatrností: socialismus čelí problémům.

Solidarita byla pronásledována na ulicích, ve věznicích, v podzemí – ale ve světě si získala obrovskou podporu. Mimořádnou roli sehrál Jan Pavel II. – být naším svědomím. Pomoc demokratického světa nám pomohla přežít. Amnestie jsme se dočkali i my, jedenáct předních aktivistů, kteří se po vzdání se pohodlné emigrace (např. na rodinném stipendiu ve Švýcarsku) zdáli být odsouzeni k dlouhému vězení.

Prohrál ekonomickou i politickou válku o vnitřní efektivitu a export revoluce ven. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem s vládou jednal o plánu ekonomické stabilizace podle Jaruzelského. Mezi povinné položky patřil chov ryb v rybnících - samy od sebe tam vyhynuly...

Je ale zajímavé, že Jaruzelski věřil svým fiktivním „frontám národní shody“ a státním „odborům“. To vše fungovalo, dokud měl co platit svým bezpečnostním důstojníkům-janičárům. Skončilo to – a ztratili veškerou energii. Pamatuji si, jak jsem při práci taxikáře pod dohledem třikrát vezl plukovníkovu ženu prémiovým příborem. S jakým hnusem je nechala na sedadle jako platbu za jízdu.

A brzy se to splnilo: s bajonety se dá bojovat, ale nesmí se na nich sedět. Naplnila se i anekdota, která Jaruzelského odlišuje od Thatcherové: žena vládne jako generál, generál jako žena. Po hanebných a zbabělých „reformách“ uvízlo stanné právo v temnotě. Jaruzelski dokonce ve státních médiích kryl Gorbačovovu perestrojku. A zpět v roce 1984

Existovala však „Solidarita“ a to bylo uznáno speciálními službami - tím, že zabili jejího kaplana, otce Jerzyho Popelushka. Solidarita žila dál, protože existovali lidé, jejichž duše nelze zabít.

Následující roky ukázaly správnost našeho boje. Nepochybná zásluha Jaruzelského - když zeslábl, neupadl do militantní hysterie. Odmítl plánovanou kaskádu soudních sporů. Výsledkem byla amnestie, která mě také osvobodila z vězení.

Stanné právo trvalo dlouho. Ne oficiálních 19 měsíců, ale skoro osm let. Polsko a Poláci ztráceli ekonomiku, ztráceli lidi v emigraci a ztráceli sociální perspektivu. Země sklouzla na pokraj jiné, horké občanské války. Jaruzelski se přikryl manévrem u kulatého stolu, aby se vyhnul odpovědnosti za to, co udělal.

Naštěstí Solidarita odmítla cestu pomsty a ukázala jinou vůli. Vznikla občanská společnost, demokratický stát a svobodná média. Stanné právo ale zůstalo historickým traumatem nejen pro generaci účastníků – pro celé staleté národní dějiny. A dnes, po desetiletích trpělivé práce, společnost nedoplatila na ztráty z minulosti a současnosti.

Sám Jaruzelski se ujal role obyčejného vojáka. A tak nápis čte na jeho místo na hřbitově.