Když už mluvíme o Memorial *, není třeba zmiňovat jeho „zahraniční agenturu“, protože jako já nyní nemluvíte o instituci, ale o něčem mnohem větším – o tom obrovském sociokulturním fenoménu spojeném s tímto jménem mezi miliony lidí. normálních lidí v Rusku a na celém světě. Přesto jej - jak pro sebe, tak pro správnou stručnost - označím zkratkou: MM, "Můj památník".

Nejde o metaverzi Zuckerberga nebo Putina, ale o celý „ekosystém“ skutečných lidskoprávních, vzdělávacích, humanitárních a historických projektů, iniciativ a organizací, na jejichž vrcholu stál Jurij Samodurov (se svou iniciativní skupinou „Za zvěčnění památka obětí politických represí“), Andrej Sacharov, Sergej Kovalev, Arseny Roginskij a další.

Sergej Parkhomenko přesně označil MM za skutečné ohnisko a domov ruské občanské společnosti, pokračovatele tradic jejího prvního předsedy, akademika Sacharova. Toto centrum a tento dům mi také připadají jako kontinent - pevná tektonicky půda, opora historického svědomí a občanské odpovědnosti.

Metafora pevniny je zde zásadní, zdůrazňuje: MM není souostroví! Na rozdíl od „Souostroví Gulag“, kterému se věnuje dlouhodobě a vytrvale, a na rozdíl od „Souostroví FSB“, které na něm pracuje dlouho a vytrvale.

Za prvé – jakési neuvěřitelné a neúnavné nadšení samotných zakladatelů a zaměstnanců, vysoká intelektuální náročnost, optimismus, vzrušené debaty. Okamžitě, v pohybu, byly určeny hlavní mise MM.

Prvním je identifikace a socializace obětí stalinských represí, všestranná pomoc těm, kteří ještě žili. Dnes je to právní podpora pro děti utlačovaných, kterým ruské soudy otíraly nohy do Ústavy a Ústavního soudu odepřely právo na slušné bydlení v místě zatčení rodičů.

Druhou misí je pokračující advokacie kdekoli v zemi. Včetně Čečenska, pod smrtelným rizikem, jak v době války, tak v době míru: Natalya Estemirova, která byla unesena a zabita „neznámými“, byla představitelkou Memorialu. Dnes je to také kvalifikace jiných soudních rozsudků jako politických a uznání jejich obětí za vězně svědomí.

A konečně, třetí mise je důkladná, pečlivá práce s historickou faktografií a pamětí. Pokud je "Můj památník" agent, pak Madame Clio! Vyvinula se zde vlastně celá škola svobodných historiků, kteří se od většiny svých akademických kolegů liší nejen předmětem studia (průkopníci detabuizace), ale i odvahou v kladení otázek a dovedností v získávání odpovědí na ně. Irina Shcherbakova, Arseny Roginsky, Nikita Ochotin, Nikita Petrov, Alexander Guryanov, Yan Rachinsky - galaxie!

Co dělal MM kromě studia samotného stalinského „dědictví“?

Zde je sbírka papírového archivu o represích a sbírka unikátní knihovny a našich vlastních publikací a novin „30. října“ a stálé expozice. Existuje orální historie (rozhovory s potlačovanými) a každoroční vzdělávací soutěž pro školáky „Muž v historii. Rusko - XX století“. Zde a ponoření do archivů Kremlu v předvečer procesu s KSSS a boj o otevření archivů, jakož i pro nezákonnou nemožnost přístupu k tomu, co je otevřené. O Ostarbeiterech existuje i bláznivý, ale tedy neméně úžasný projekt. A místní historie teroru a "Poslední adresa" a akce "30. října" - přenos paměti u kamene Lubjanka a po celé zemi v den památky politických represí.

Databáze

Samostatnou diskusi si zaslouží značkové pamětní historické databáze. Zde je stručný a možná neúplný souhrn těch, které jsou na webu k dispozici .

Největší a nejvýznamnější z nich je bezesporu databáze obětí politického teroru v SSSR, která pohltila regionální knihy paměti a autorské databáze a materiály z různých archivů, které se v nich nereflektují. V prosinci 2017 se základna přesunula na aktualizovanou vč. a navigace, stránky . K dispozici ale zůstává i jeho dřívější verze, kde jsou viditelní i „sousedé“ hledané osoby v abecedním pořadí, což je často důležité pro specializované vyhledávání . Tato databáze byla původně vydána na CD (čtyři vydání). Úplně první vydání vyšlo v roce 2001 a obsahovalo „jen“ 300 tisíc jmen. Aktuální verze již obsahuje 3,1 milionu jmen a neomrzí se doplňováním.

Upraveným fragmentem původní databáze obětí je databáze pro Moskvu , která umožňuje vyhledávání, seskupování a dokonce i kartografickou vizualizaci podle adres bydliště v době zatčení. Zde však „jen“ 12 tisíc adres – necelá třetina z celkového počtu popravených v hlavním městě. Je propojena s webovou stránkou – digitální verzí projektu Topografie teroru, průvodce po místech spojených s historií politických represí v Moskvě a Moskevské oblasti s popisem více než 740 míst spojených s terorem.

Samostatnou databází se staly Stalinovy ​​popravčí seznamy z období velkého teroru.

Zajímavá databáze - „Personální složení státních bezpečnostních agentur SSSR. 1935-1939" . Otevřel se v roce 2016 a obsahoval asi 40 tisíc jmen, dnes jich je více než 42 tisíc (zároveň se výrazně upřesnilo a doplnilo mnoho prvotních referencí). Tady samozřejmě nejen kati, ale ani ti nejsou menšinou (mimochodem, mezi katy bylo mnoho utlačovaných - historický a etický konflikt).

Na stránce je mnoho dalších cenných sbírek: o disidentech (Kronika aktuálních událostí), o disidentském hnutí a samizdatu, o popravách polských důstojníků a o Ostarbeiterech.

Projekt Ostarbeiters

V roce 2017 a 2019. dva vzpomínkové produkty týkající se Ostarbeiterů byly oceněny cenou „Osvícenec“: v roce 2017 - kniha „Znamení nebude smazáno. Osudy Ostarbeiterů v dopisech, vzpomínkách a ústních příbězích "A. Kozlové, N. Michajlova, I. Ostrovské a I. Ščerbakové (Moskva: Agey Tomesh, 2016) a v roce 2019 - v kategorii" Osvícenec. Digital “- ocenění získal společný projekt „ Ostarbeiters “ s rádiem „ Glagolev FM “ – vícedílný podcast sestříhaný z nahrávek rozhovorů s bývalými „ východními pracovníky “ uložených v Memorial International. Úplné znění Archiv orální historie Ostarbeiterů a válečných zajatců (asi 300 rozhovorů) lze nalézt na webu „Ta strana“ .

V roce 2020 byla na novém webu spuštěna další unikátní databáze „Seznamy ukradených“ . Obsahuje informace o několika stovkách tisíc sovětských občanů deportovaných za války na nucené práce do Německa.

Před více než 30 lety jsem byl svědkem zrodu této základny. Vše vzniklo v podstatě ze zvědavosti. V březnu 1990 vyšel v „Nedelja“ článek Andreje Ždankina „Penzion ze zahraničí“ [1], který byl okamžitě přetištěn desítkami novin po celém SSSR. Devět odstavců bylo skutečně věnováno důchodům ze zahraničí, přičemž desátý - z 10 řádků - zněl takto: „Společnost Memorial obdržela dopis od poslanců německého Bundestagu – členů Strany zelených. Navrhli Memorialu najít lidi, kteří byli za války odvezeni do Německa jako pracovní sílu, ostarbeitery (byly jich asi čtyři miliony). Zelení nabízejí, že takovým lidem zaplatí odškodnění. Pro každého východního dělníka byla vyžadována podrobná karta, tyto archivy se zachovaly. Návrh Zelených je přijat." Všechno!

Bylo to tak vnímáno. Za prvé: Německo se stydělo a hodlalo zaplatit odškodné všem bývalým Ostarbeiterům! Za druhé: všechny zájemce o německé marky žádáme, aby své přihlášky zaslali na adresu Memorialu.

A tady v "Památníku" plynul nekonečný proud, ne, dopisy od těch, kterým byl ve skutečnosti tento článek určen - dopisy bývalých Ostarbeiterů neboli Ostoviců létaly. Většina se se zájmem ptala, kde sehnat peníze, ale mnozí hovořili i o své krádeži, a někteří i s podrobnostmi, s kopiemi či originály dochovaných dokumentů a fotografií.

byly založeny registrační časopisy, vytvořen počítačový registr, byl organizován a realizován velký mezinárodní humanitární a vědecký projekt „Východní dělníci ve Třetí říši před a po roce 1945“ pod záštitou Památkového výzkumného střediska a spol. Heinrich Böll. V rámci projektu se již v letech 1990 a 1991 uskutečnilo několik pracovních schůzek, byly pořízeny desítky rozhovorů s bývalými Ostarbeitery, byla shromážděna sbírka osobních dokumentů a fotografií.

Řada dopisů od žijících účastníků událostí nashromážděných v „Memorialu“ poskytla nepolapitelnou příležitost získat ty nejcennější informace. Dopisy ale neobsahovaly a ani nemohly obsahovat systematické informace v jednotné podobě vedoucí k zobecňování. Proto bylo rozhodnuto provést obecnou registraci žadatelů a reprezentativní průzkum Ostarbeiterů. Udělala to Žanna Zayonchkovskaja a já s podporou Memorialu v rámci výše zmíněného sovětsko-německého projektu. Zobecněním byl článek publikovaný v němčině a ruštině [2].

Dopisy od Ostarbeiterů a práce na dotazníku okamžitě vymezily široké a dosud nevyužité pole pro výzkumnou činnost. Bylo vědecké pokušení rekonstruovat historický nástin společného osudu Ostarbeiterů jako historického fenoménu. Čemu byla ve skutečnosti věnována kniha "Oběti dvou diktatur", v níž k 3,2 milionům Ostarbeiterů jako předmětu výzkumu přibyl zhruba stejný počet sovětských válečných zajatců. Kniha vyšla dvakrát, v letech 1996 a 2002, s různými titulky, jakousi odměnou za druhé vydání [3] byl telefonát Alexandra Solženicyna a půlhodinový rozhovor s ním o knize, o Ostarbeiterech a válečných zajatcích .

Nové památné místo je společným úsilím státu spojit a zpřístupnit materiály z jejich sbírek. Ze strany Memorialu jde o vzorek přibližně 320 000 dotazníků a dopisů zaslaných bývalými Ostarbeitery na počátku 90. let. Všechny dokumenty jsou vázány na lokality, díky čemuž může kdokoli hledat „přátele“ jak podle jména, tak podle adresy, vč. a na navrhovaném působišti ve Třetí říši. Na straně Rosarkhivu jsou to uložené seznamy těch, kteří byli uneseni z fondu Mimořádné státní komise pro ustavení a vyšetřování zvěrstev německých fašistických útočníků v letech 1943-1945. v GARF. Již byly identifikovány za mnoho set tisíc a účet půjde nevyhnutelně do milionů.

Odveta katů

MM, jak vidíme, se toho hodně povedlo a hodně povedlo, a to se rozhodně nelíbí těm, kteří vládnou v moderním Rusku.

Zdálo by se, že Rusko je právním nástupcem SSSR a nic ji nezavazuje zodpovídat se za všechny Stalinovy ​​zločiny. Proč potřebuje tuto – v podstatě zdrcující – zátěž a hanbu?

A ne nadarmo FSB slaví svá výročí, věk nepočítá od roku 1991, ale od roku 1918, nedistancuje se od Čeky, ani od OGPU, ani od NKVD, ani od NKGB, ani od MGB. nebo od KGB. Jednota a kontinuita řádu šermířů a nositelů dělohy nejen není skryta - je zdůrazněna!

A proto jakési MM - tedy nezávislé centrum, které si dovoluje sledovat minulost i současnost země - není pouhým okem, který lze zneškodnit označením za "cizího agenta" a posměšným řezáním pokuty za to. Je to také obsedantní připomínka dědicům katů, že jsou dědici katů a že oni sami jsou stále více podobní těm, jejichž dědici jsou. A proto je MM největším nepřítelem. Snad nejdůležitější nepřítel je proto, že je hluboký a jádrový.

Demarše dvou žalobců – federálního a moskevského – požadujících likvidaci klíčových pamětních institucí – lidskoprávního centra „Memorial“ a mezinárodního „Memorial“ (oba v očích Ministerstva spravedlnosti Ruské federace „zahraniční agenti“ ") není blesk z čistého nebe. Hybridní, postupná, ale celkem systematická a cílevědomá příprava se provádí již delší dobu.

Jsou to hučící a nepotrestaní Srbové, jako jsou ti nodovičtí mumrajové, v čepicích, v botách na harmoniku a se zářivě zelenou pro Ljudmilu Ulitskou. A NTV + gopota, narušující pravidelné filmové projekce v Karetny Ryad a tání ve vzduchu na něčí příkaz. A konkrétní případní archeologové z RVIO v Sandarmokhu, kteří se snaží najít vojenské karty zajatých vojáků Rudé armády páchnoucí olejovou barvou na pohřebištích Gulagu. A volejte odborníky z „Centra pro sociokulturní expertizu“ – s lupou z generální prokuratury, ve které jsou tak jasně vidět jak saturnálie Jurije Dmitrijeva, tak extrémní terorismus hlavních postav z Karetného Rjadu [4]. A náhradní letiště - prostředky pro založení polooficiální, dobře koordinované s úřady "paměť".

Nyní, po demarších prokurátora, byly masky sejmuty a úhledně vloženy do kapes jejich služebních bund. Rukávy jsou vyhrnuté a vyšetřovatelův mop a lepicí páska jsou vždy po ruce. Udělali dobrou práci, když zakázali a nasměrovali Svědky Jehovovy** a struktury berlínského pacienta, je to také Pokrovského vězeň, je také svědkem Krásného Ruska budoucnosti.

Jsme svědky upřímné pomsty katů, po níž bude následovat symbolická: navrácení pomníku Dzeržinského na jeho místo Lubjanka a deportace „Solověckého kamene“ z Lubjanky jako cizince ve stávající historické a architektonické souboru náměstí a v souvislosti s covidem a urbanistickými omezeními.

Nezákonná a neadekvátní povaha pomsty je tak vzdorovitá, že vyvolala nejostřejší protestní a petiční reakce na celém světě – státní (vrcholní politici Spojených států, EU a mnoha zemí, dokonce i jednotlivé státní orgány v samotném Rusku) a civilní (vědci, spisovatelé, lidskoprávní aktivisté, západní historici, Natalia Solženicyn, Vladimir Lukin, Jelcinovo centrum a mnoho dalších).

Možná si to Kreml rozmyslí – pokud usoudí, že levnější je nelikvidovat, ale nechat Památník jako rukojmí nebo vyměnit domácí mop za nějaký ten zámořský perník. Bohužel neexistují žádné jiné mechanismy pro optimismus.

Ale to je čistě organizační. V podstatě je vše přesně naopak - vše, co se Cleo podařilo, nepochybně zůstane a bude se rozvíjet, což vážně ovlivní náš život a činy.

Proto je on pevninou!

* zapsáno Ministerstvem spravedlnosti do rejstříku neziskových organizací vykonávajících funkci "zahraničního agenta"