Článek pochází z Novayagazeta.ru
Na rozdíl od 13. článku Ústavy je třetí pozměňovací návrh k 67. článku navržen tak, aby se mýtus Velké vlastenecké války stal prologem povinné státní ideologie. Na pozadí prodloužení prezidentského období do roku 2036 se může zdát, že dodatek o „historické pravdě“ je neškodný. Jeho význam pro zákonodárce je však naznačen volbou data pro zahájení hlasování - 25. června, den po vojenské přehlídce naplánované na 24. června, tj. V den slavné přehlídky vítězství 1945.
Jaká je moc mýtu o válce a proč by měla být zahrnuta do ústavy?
Když říkám „mýtus o válce“, nemyslím tím, že válka nebyla historickou událostí nebo že lidé netrpěli, neprovedli výkony a nezažili strašné pohromy a deprivace. „Mýtus o válce“ je způsob, jakým dnes úřady využívají vzpomínky na Velkou vlasteneckou válku.
Mýtus o válce podněcuje imperiální ambice: jsme velká moc a Západ s námi nemůže bojovat, pokud jde o vojenské výkony. Byli to jen spojenci a my jsme byli vítězi. Mýtus živí starou mesiášskou myšlenku, že Rusko, obětující sebe sama, neúnavně zachránilo lidstvo - od tatar-Mongolů, Napoleona a konečně od fašismu.
A protože ruský lid je mesiášem, což dokazuje osvobození světa od fašismu, pak každý, kdo nás kritizuje a naše historie, je fašista.
Válečný mýtus je mýtem, který blokuje myšlenky na stalinismus a jeho zločiny. Třetí pozměňovací návrh by měl legálně poskytnout občanům právo na bezproblémový příběh, za který se nemusí stydět. Rusům nebude možné připomenout, za jaké náklady maršálové vítězství získali bezejmenné výšky a jak zacházeli s civilním obyvatelstvem. A samozřejmě, že jeden z vrcholů „nepřetržitého děsu“ nastal právě v letech války.
Tento pozměňovací návrh legitimizuje nedbalost toho, co bylo učiněno během „osvobození východní Evropy“ ohledně sovětizace Polska, Československa, Rumunska, Bulharska, Maďarska - stejně jako bývalých sovětských republik a nyní nezávislých států. Všichni však (téměř všichni) šíří „vědomě nepravdivé informace“, jako by dva totalitní režimy mezi sebou rozdělily východní Evropu, když v roce 1939 uzavřely Pakt Molotov - Ribbentrop.
Čtenář může namítat: jde o doplnění konkrétně o Velké vlastenecké válce a ne o „ochraně vlasti“ obecně? Přečtěte si pozměňovací návrh :
"3. Ruská federace ctí památku obránců vlasti a chrání historickou pravdu. Snižování významu lidového skutku při obraně vlasti není dovoleno. “
Ale o jakém dalším „působení lidí na obranu vlasti“ můžeme mluvit? Autoři novely se těžko obávají války z roku 1812 - a kdo musí „zmírnit“ její význam? Druhá světová válka je další věc - téma vzrušené debaty. Nezapomeňte, že po roce 1945 ruští vojáci (a vojenští poradci) bojovali hlavně ne „za vlasti“ a ne doma, ale v Budapešti, Praze, Vietnamu, Egyptě, Sýrii, Afghánistánu - a nyní na Ukrajině a znovu v Sýrie ...
Abychom pochopili význam tohoto pozměňovacího návrhu, musíme si připomenout nedávnou historii očištění paměti. Důležitým krokem k zavedení historické cenzury byla komise „čelit pokusům o falšování historie na úkor zájmů Ruska“, kterou v roce 2009 vytvořil tehdejší prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv.
Kromě toho falšování historie uznávalo všechna ta historická fakta, která se nehodila do oficiální sovětské verze Velkého vítězství.
Zvláštní význam mělo zavedení čl. 354 odst. 1 trestního zákona v roce 2014. Tento článek je památkovým zákonem zakazujícím „šíření vědomě nepravdivých informací o činnosti SSSR během druhé světové války“ s právem potrestat vinníka uvězněním až na pět let. Dává razítko na rty těch veteránů, historiků, novinářů a jen občanů, kteří se zajímají o historii, jejichž osobní vzpomínky nebo výzkumy mohou vrhat stín na stalinistický režim a na to, co se za jeho jména stalo během války.
Podle Nikolaje Koposova, historika studujícího pamětní zákony,
„Zákon podobný ruskému existuje pouze v Turecku (článek 301 trestního zákoníku), kde můžete jít do vězení za obvinění tureckého státu z arménské genocidy v roce 1915.“
V jiných zemích zákaz určitých prohlášení o minulosti chrání památku obětí trestných činů spáchaných tímto státem, a nikoli vzpomínku na represivní režimy samotné.
Myšlenka legální ochrany mýtu o válce vznikla v roce 2007 v souvislosti s přesunem bronzového vojáka, pomníku sovětským vojákům, kteří padli v Estonsku během druhé světové války, z centra Tallinnu na vojenský hřbitov. Rusko-estonský konflikt kolem této události byl významným milníkem ve vzpomínkových válkách, které začaly ve východní Evropě v roce 2000 a od té doby zůstaly nedílnou součástí mezinárodní politiky v tomto regionu.
Pokus zapsat mýtus o válce do ústavy naznačuje, že úřady považují regulaci paměti za zásadní úkol. „Vítězství“ odvádí pozornost od problémů, se kterými se ruská společnost v současnosti potýká. Místo vnitřních obtíží a rozporů je mýtus o válce podložen myšlenkou dohody mezi vládou a lidmi ve snech o imperiální velikosti.
Vítězství vede k militarizaci země, k postoji obléhané pevnosti, kde nevyhnutelnou strategií přežití je jednota s mocí proti vnějšímu nepříteli.
A „pokud zítra bude válka“, pak se dnes bezbarvá barva může zdát stejně šťastná jako 21. června 1941 ve filmech o válce.
Novela Ústavy samozřejmě není článkem trestního zákoníku, na jeho základě nemůžete nikoho dát. Článek 354.1 však již existuje a není pochyb o tom, že změna historické pravdy přiměje policisty k častějšímu používání. Kromě toho lze zlepšit, že se výhody takových návrhů hodně objevily - například prohlášení stalinismu s nacismem za trestný čin.
V důsledku přijetí novely bude útočníkem kdokoli, kdo se odváží pochybovat o oficiální verzi příběhu. Kdo určí, jak a co je „historická pravda“ a jaké je jeho porušení? Je možné, že předseda Ústavního soudu Valery Zorkin nedávno obohatil naše znalosti minulosti objevem, že nevolnictví bylo „pouto“ ruské společnosti?
V zemích, kde jsou zaručeny demokratické svobody, je historická pravda založena na výzkumu a otevřené debatě. Akademická svoboda je nejdůležitější zárukou svobody slova.
Bylo by však chybou si myslet, že autoři novely se nejvíce zajímají o odhalení historiků a místních historiků. Jejich hlavním nepřítelem je svobodné myšlení. Jejich cílem je chránit vládu před občany podvedenými a okradenými, dát jim „pýchu vítězů“ místo svobodného a důstojného života.
