Oficiálním důvodem začátku krize byla reforma německé marky v západních zónách německé okupace. V obavě z přílivu zrušených bankovek do sovětské zóny nařídil Stalin zablokovat komunikaci se západním Berlínem. Od 1. dubna 1948 byl průjezd do západního Berlína prováděn pouze se zvláštními povoleními; 24. června byly zrušeny všechny druhy komunikace s městem. Spojené státy zahájily program pomoci Berlínu. Za 321 dní bylo provedeno více než 277 tisíc letů, dodáno 2,5 milionu tun nákladu. V květnu 1949 byla blokáda Berlína zrušena.

Druhá berlínská krize: duben-červen 1953
 

 

Po rozhodnutí Rady ministrů NDR o 10% zvýšení produkce došlo v Německu k masivním stávkám. 17. června odešlo do města 100 tisíc Berlíňanů požadujících rezignaci vlády. Lavrenty Beria nařídil veliteli sovětských vojsk v NDR generálovi Grechkovi, aby vojska použil. Tanky a oddíly Lidové policie NDR zahájily palbu. Akce se zúčastnilo asi 10 tisíc německých policistů a 3000 sovětských vojáků. Podle ministerstva státní bezpečnosti NDR bylo zabito 29 civilistů, podle západních médií několik tisíc.

Třetí berlínská krize: srpen-říjen 1961
 

 

V červenci 1961 dostal předseda Státní rady NDR Walter Ulbricht souhlas politbyra ústředního výboru KSSS s výstavbou berlínské zdi.... V noci 13. srpna byly jednotky Lidové armády NDR zataženy až k hranici. Linka byla označena betonovými sloupy a ostnatým drátem. Ve městě byla hranice 43 km a rozřezala 192 ulic. Americké jednotky v Evropě jsou ve vysoké pohotovosti. Ozbrojená konfrontace začala na konci října 1961 na kontrolním stanovišti Checkpoint Charlie na Friedrichstrasse. Když se policie NDR pokusila zkontrolovat dokumenty amerických vojáků na cestě do východního Berlína, Američané se urazili. Americké a sovětské tanky byly přesunuty na hranici mezi západním a východním Berlínem a stály více než den se zbraněmi namířenými na sebe. Poté Chruščov vydal rozkaz stáhnout sovětské tanky.

 

 

 

 

25. června 1950 zahájila armáda KLDR (čítající asi 130 tisíc lidí, 258 tanků) ofenzívu na jih.

28. června byl dobyt Soul, jihokorejské jednotky (100 tisíc lidí) ustupovaly.

Na začátku války bylo v jednotkách KLDR 148 sovětských vojenských poradců (později se jejich počet pohyboval od 130 do 240). Dalších 4 300 vojenských specialistů bylo zapojeno do zajišťování bojových operací. V Číně bylo až tisíc sovětských vojenských poradců (celkem se války zúčastnilo až 40 tisíc sovětských vojáků).

Ve dnech 25. – 30. Června byla na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti OSN KLDR prohlášena za agresora. Na podzim se jednotkám OSN pod velením generála Douglase MacArthura podařilo chopit se iniciativy a poté, co přistáli 15. září 1950, obojživelné útočné síly v zadní části jednotek KLDR osvobodily Soul. V říjnu pokračovaly Spojené státy a jejich spojenci v postupu na sever, zmocnili se Pchjongjangu a dosáhli hranice s Čínou. Na konci října vstoupily do války jednotky ČLR (čítající až 1 milion lidí), které jednotky OSN vrhly zpět.

8. října 1950 zahájily dva stíhací bombardéry F-80 útočný útok na letiště Sukhaya Rechka letectva tichomořského loďstva, které se nacházelo několik desítek kilometrů od Vladivostoku.
 

V souvislosti s postupem amerických jednotek na sever se vedení SSSR v listopadu rozhodlo založit 64. stíhací letecký sbor (IAK; velitel generálmajor Ivan Belov) v severovýchodní Číně. V té době sestával z 209 letadel, která měla základnu na leteckých základnách Mukden, Anshan, Andong, Miaogou a Dapu. Všechny divize byly považovány za elitu a byly součástí letectví Moskevského vojenského okruhu pod velením Vasilije Stalina.

Složení trupu a počet letadel nebyly konstantní. Ke změně jednotek a formací došlo zpravidla po 8–14 měsících jejich pobytu ve válečné zóně. Celkem sbor navštívilo 12 stíhacích leteckých divizí (jedné z nich velel třikrát Hrdina Sovětského svazu plukovník Ivan Kozhedub). Celkový počet zaměstnanců sboru dosáhl 26 tisíc lidí. Zpočátku byli vyzbrojeni stíhačkami MiG-15, Yak-11 a La-9, později byly nahrazeny MiG-15bis.

Počet bojových letadel Spojených států a spojenců v regionu činil více než 200 bombardérů (včetně 100 B-29 Superfortress), až 600 stíhaček, asi 800 námořních letadel různých typů - celkem 1650 letadel. Letectví OSN bylo založeno na Korejském poloostrově, japonském souostroví a také na sedmi letadlových lodích.

64. IAK nebyl schopen pokrýt veškerou komunikaci ze vzduchu kvůli značné početní převaze nepřítele a omezené síti letišť. Na území Severní Koreje nebyla žádná letiště; pokusy o vytvoření leteckých základen byly komplikovány neustálými útoky Američanů.

V průběhu roku 1951 vojska KLDR a ČLR dvakrát dobyla Soul a ustoupila. Do konce roku 1951 se přední linie stabilizovala podél 38. rovnoběžky. Po celou tu dobu byly aktivní operace prováděny útočným a bombardovacím letectvem amerického letectva, které znemožnilo komunikaci a průmyslová centra KLDR a způsobilo značné škody.

V průběhu roku 1951 se nicméně sovětskému letectvu podařilo dosáhnout převahy v oblasti provozu 64. IAK, přezdívaného MiG Alley. MiG-15 měl lepší manévrovatelnost než všechna americká letadla, s výjimkou stíhaček F-86. Dne 15. června 1951 provedl gardový major Serafim Subbotin první tryskový vzduchový beran a poslal svůj MiG-15 s poškozeným motorem na americký F-86.

Ve vojenské historii jsou zvláště studovány masivní srážky sovětského MiG-15 s B-29 na konci října 1951. Teprve 30. října 1951 bylo ve vzdušném boji sestřeleno 12 bombardérů B-29 a čtyři stíhačky F-84.

V roce 1952 došlo na frontě k útlumu, ale vzdušné síly OSN podrobily Severní Koreu intenzivnímu bombardování a téměř úplně zničily průmysl země. Současně byla provedena námořní blokáda KLDR. Ve druhé polovině roku 1952 začal SSSR přesouvat jednotky na Dálný východ; části DalVO byly uvedeny do plné bojové pohotovosti. V případě války se Spojenými státy mělo 12 státních divizí překročit státní hranici a za 16 dní se dostat na linku Salt Lake City - Chicago.

7. flotila amerického námořnictva a strategické letectví se zase připravovaly na útok na SSSR (včetně atomového). Do konce roku 1952 však napětí ve vztazích mezi SSSR a USA poněkud ustoupilo, vojska byla stažena z hranic.

Na začátku roku 1953 vyšlo najevo, že bombardováním KLDR není možné dosáhnout vítězství a všechny pozemní útoky obou stran byly neúspěšné. 27. července 1953 byla podepsána dohoda o příměří. Mírová smlouva mezi KLDR a ROK dosud nebyla uzavřena.

Piloti 64. IAK se během nepřátelských akcí zúčastnili 1872 leteckých bitev a sestřelili 1106 letadel OSN. Ztráty sovětské strany činily 168 důstojníků, 147 seržantů a vojáků, 335 letadel. USA ztratily 36,9 tisíc lidí. Podrobnosti o dalších účastnících se liší. Zejména ztráty Číny se pohybovaly od 180 tisíc (podle vlastních údajů) do 400 tisíc a více (podle odhadů USA). Vojenské a civilní oběti v Severní a Jižní Koreji přesáhly na každé straně 1 milion. V důsledku války byla zničena ekonomika obou Korej, ani jeden z nich nedosáhl hmatatelných územních a vojenských úspěchů.

Do země bylo dodáno velké množství nových zbraní sovětské a východoevropské produkce: 230 tanků, 200 obrněných transportérů, 600 dělostřeleckých barelů, válečné lodě. Do roku 1956 byla egyptská armáda čtyřikrát silnější než izraelská armáda.
 

 

 

 

 

 

Egypt spoléhal na podporu socialistického tábora a dosáhl stažení britských vojsk z zóny znárodněného Suezského průplavu, uzavřel kanál před izraelskými loděmi a poté vyhlásil de facto blokádu celého izraelského pobřeží.

V roce 1956 bylo z iniciativy Egypta vytvořeno jediné vojenské velení (se Sýrií a Jordánskem), jehož cíl nebyl skryt: příprava bleskové války proti Tel Avivu.

Izrael na útok nečekal. V noci 30. října 1956 jeho armáda rychle spěchala směrem k kanálu. Za pouhých pět dní prošlo celým Sinajským poloostrovem devět izraelských pozemních brigád s podporou 136 bojových letadel, které porazily čtyři egyptské formace s celkovým počtem 30 tisíc lidí a zmocnily se opuštěné vojenské techniky a zbraní.

Druhý den konfliktu působily na straně Izraele jednotky vzdušných sil Anglie a Francie (asi 500 dalších letadel). Zaútočili na Suez a hlavní egyptská města - Káhiru a Alexandrii. Egyptské letectví prostě nedokázalo odolat takovému seskupení ve vzduchu. V té době se egyptské letectvo teprve začínalo formovat. Byli vyzbrojeni 27 zastaralými britskými stíhači meteorů a upírů. Stíhačky MiG-15bis a bombardéry Il-28 (celkem více než 40), které právě přiletěly ze SSSR, zatím místní piloti nezvládli. Spolu s nimi proto do boje vstoupili sovětští instruktoři (neexistují žádné údaje o počtu obětí sovětského vojenského personálu). Souběžně byly stíhačky MiG-17 dodatečně rozmístěny do Egypta ze SSSR.

Síly však nebyly rovnocenné a egyptské vedení se rozhodlo naléhavě evakuovat přeživší letadlo z bojové zóny. S pomocí sovětských posádek byl MiG-15bis opět transportován na jih Egypta do Luxoru a Il-28 do Saúdské Arábie.

Egyptská armáda ztratila více než 1650 zabitých a 5 tisíc zraněných a stala se tak neschopnou boje. Do 6. listopadu nepřítel dosáhl samotného Suezského průplavu a byl blízko k tomu, aby nad ním získal plnou kontrolu.

V reakci na to SSSR vydal silný diplomatický demarš. Ministerstvo zahraničí zaslalo ultimátum telegram Radě bezpečnosti OSN, ve kterém požadovalo, aby Londýn, Paříž a Tel Aviv zastavily válku do 12 hodin a do tří dnů odstranily všechny jednotky z Egypta. Jinak Sovětský svaz pohrozil poskytnutím přímé vojenské podpory Egyptu. Současně byly vedoucím představitelům těchto zemí zasílány osobní zprávy, ve kterých velmi jednoznačně naznačovaly jakýsi druh „raketové technologie“, kterou by mohl použít Sovětský svaz v případě jejich nesprávné reakce na varování Moskvy.

Během příštích dvou dnů se Británie a Francie dohodly na splnění podmínek SSSR. Izrael učinil ústupky jako poslední. Další jednání vedla k návratu práva na svobodu plavby v Suezské zóně Egyptem. Poprvé v historii byl na hranici obou zemí nasazen mírový kontingent OSN.

Rok po skončení války se Sovětský svaz rozhodl za účelem doplnění a dalšího vybudování arzenálu egyptských ozbrojených sil zahájit velkolepé dodávky ještě pokročilejších druhů zbraní do této země. Káhira je koupila za půjčky téže Moskvy, poskytované za 2% ročně.

O deset let později došlo na Středním východě k nové velké válce.

Po vyhlášení vítězství kubánské revoluce 1. ledna 1959 Spojené státy neopustily své pokusy o navrácení Kuby do její zóny vlivu. Již v březnu měla CIA za úkol svrhnout Castrovu vládu.
 

 

 

 

 

Moskva pochopila, jaké kolosální vojensko-strategické výhody pro ni nové partnerství slibuje v rovnováze konfrontace s Washingtonem. Na rozdíl od Ameriky, která měla silný strategický letecký park a četné základny v Evropě a Asii, Sovětský svaz v té době neměl reálnou možnost dodávat jaderné zbraně do Spojených států. Uzavření vojenské aliance s Castrem otevřelo vyhlídky na rozmístění již tak dostatečného počtu bombardérů a raket středního doletu na ostrově. Odtamtud mohli snadno zasáhnout východní oblasti Spojených států.

Do 20. června 1962 byla v SSSR vytvořena skupina sovětských vojsk na Kubě (GSVK) sestávající ze 44 tisíc vojáků a důstojníků za účelem přesunu přes Atlantik. Skupina zahrnovala raketovou divizi (36 raket R-12 a 24-R-14), dva regimenty řízených střel FKR a pobřežní regiment řízených střel Sopka (každý po osmi odpalovacích zařízeních), taktické střely Luna, čtyři samostatné motorizovaný střelecký pluk, vyztužený na úroveň brigády dvě divize protivzdušné obrany (šest protiletadlových raketových pluků, raketově technická základna a stíhací letecký pluk 40 MiG-21), bombardovací pluk Il-28, vrtulníkový pluk a transportní letecká eskadra. Operace měla kódové označení „Anadyr“.

Joseph Kobzon „Kuba - má láska“ (1962)

Dodávka vojenského vybavení, majetku a personálu GSVK na Kubu se stala největší námořní přepravní operací v historii SSSR. Za krátkou dobu provedlo 85 sovětských lodí 180 cest. Během září až října byla převážná část vojenského kontingentu a zbraní tajně rozmístěna v různých oblastech ostrova.

Transporty střežily naftové ponorky severní flotily. Zároveň prokázali svou úplnou neschopnost jednat autonomně od svých základen. Tři ze čtyř lodí zapojených do operace byly americkými loděmi, které je pronásledovaly, přinuceny vyplávat na hladinu.

Skutečnost ostré aktivace dopravních spojení mezi SSSR a Kubou neprošla pozornosti Spojených států. Teprve 14. října však mohl letecký průzkum zjistit, že na ostrov byly rozmístěny balistické střely. Fotografie raket pořízené jen několik desítek kilometrů od Floridy šokovaly americké vojenské velení. Washington oznámil uvalení námořní blokády Kuby. Bílý dům již hovoří o ozbrojené invazi na ostrov jako o opatření, jehož naléhavá potřeba je diktována zájmy vlastní bezpečnosti.

Lodím amerického námořnictva bylo nařízeno zadržet všechny sovětské lodě na cestě na ostrov. Z tohoto důvodu byla zcela narušena zejména dodávka raket R-14. Avšak doslova druhý den „karantény“ skrze ni na Kubu se jim podařilo propašovat jejich jaderné hlavice a letové mise za již nainstalované střely.

SSSR kategoricky popřel přítomnost svých jaderných zbraní na ostrově a americké zpravodajské služby nikdy nebyly schopny získat o této skutečnosti hmotné důkazy. Chyběla jí také známka počtu sovětských vojsk: její nejpůsobivější odhady hovořily o 22 tisících vojáků a důstojníků, což bylo přesně dvakrát méně než skutečné číslo. Americký prezident John F. Kennedy nicméně nařídil konečné přípravy stávky proti Kubě.

Americké síly čítaly 90 000 pracovníků, 180 lodí, 430 letadel, 600 tanků, 2 000 dělostřelectva a 12 taktických střel. Jejich druhý sled již zahrnoval 250 tisíc parašutistů, na jejichž dodávku bylo přiděleno 460 dopravních letadel.
 

 

 

22. října byly jednotky GSVK přivedeny k plné bojové pohotovosti spolu s celou obrovskou armádou a námořnictvem SSSR. Všechny vojenské prázdniny a převody do zálohy z vojenské služby byly zrušeny. Invaze se očekávala v noci 27. října, ale neuskutečnila se.

Na samém vrcholu krize bylo americké průzkumné letadlo U-2 letící nad ostrovem ve výšce 21 km sestřeleno raketou V-750VN sovětského systému protivzdušné obrany S-75 „Desna“. Incident s letadlem, který nenechal žádnou šanci vyhnout se americkému úderu, sloužil jako poslední impuls pro spěšné hledání obou stran z východisek z krize. Dne 28. října jménem Kremlu Kreml oznámil, že je připraven odstranit zbraně z Kuby výměnou za stažení amerických raket z Evropy. Bílý dům byl na tuto možnost připraven: ještě dříve byla zahájena jednání na úrovni zvláštních služeb obou států.

Operace Anadyr si vyžádala životy více než 60 sovětských vojáků a důstojníků. Lidé zemřeli na nemoci způsobené tropickým podnebím, autonehodami a jinými nehodami a přírodními katastrofami (v roce 1963 se ostrovem přehnal silný hurikán Flora).

Výsledkem bylo, že SSSR dosáhl velmi důležitých vojenských a politických výsledků. Nejprve byla raketová hrozba evropským směrem výrazně snížena. Zadruhé, Kuba se nikdy nestala Američanem. Zatřetí na ostrově zůstala skupina tisíců sovětských vojsk. Později byly přidány základny pro letectví a námořnictvo. A zpravodajské centrum v Lurdech, postavené v 70. letech, fungovalo až do roku 2002. A ještě jeden důležitý výsledek konfliktu - admirálové v Moskvě si uvědomili, že ponorky musí být atomové.

Po roce 1945 vznikly na území Indočínského poloostrova dva státy: Vietnamská demokratická republika (na územích obsazených čínskými jednotkami) a Vietnamská republika (v zóně ovládané Británií a poté Francií). 19. prosince 1946 konflikt mezi DRV a Francií přerostl v nepřátelství. Od počátku 50. let DRV aktivně podporuje Čínu. Od roku 1953 Sovětský svaz zásobuje Vietnam vojenským vybavením a zbraněmi a také vycvičenými důstojníky. USA byly vyrušeny vojenskou akcí v Koreji a do situace nezasahovaly.
 

 

Navzdory příměří z roku 1954 a stažení francouzských vojsk pokračovala občanská válka. V dubnu 1961 dorazili do Vietnamu první sovětští opraváři. Celkově za celé období války činil počet sovětských vojenských specialistů 24 tisíc lidí, civilistů - 15 tisíc. Protiletadlové raketové systémy SA-75, letadla MiG-15, MiG-17 a MiG-21, Tanky T-34-84 byly dodávány do Vietnamu, T-54, T-55 a PT-76, radarových stanic, dalšího vybavení, ručních palných zbraní atd. Celkově bylo do DRV dodáno od roku 1965 do roku 1972 95 systémů protivzdušné obrany a 7 658 raket.

Od roku 1961 začaly USA poskytovat jižní pomoc Vietnamu. Velká americká intervence do války začala po incidentu v Tonkinském zálivu 2. srpna 1964, kdy severovietnamské torpédové čluny zaútočily na torpédoborce amerického námořnictva. O několik dní později začali Američané bombardovat DRV. Seskupení amerických vzdušných sil v této oblasti sestávalo z přibližně 330 taktických letadel a více než 200 námořních letadel. Letectvo a protivzdušná obrana vietnamské armády byly vyzbrojeny až 60 bojovými letadly a 1000 protiletadlovými dělostřeleckými systémy.

K prvnímu použití systému protivzdušné obrany SA-75 proti americkým letadlům došlo 24. července 1965. Dva prapory přepadly tři stíhací bombardéry F-4. Vietnamským důstojníkům velili prapory, ve skutečnosti však boj vedli podplukovníci Boris Mozhaev a Fyodor Ilinykh (do roku 1967 byly hlavními raketové systémy sovětské protivzdušné obrany a vietnamské byly nadbytečné).

Vietnamci se dokonce pokusili potopit letadlovou loď pomocí sovětských systémů protivzdušné obrany - SA-75 byl přesunut na pobřeží a zahájil přímou palbu na lodě 7. flotily. Divize však byla téměř okamžitě zničena palbou dělostřelecké palby.

Vzhled systému protivzdušné obrany přinutil americké letectví změnit taktiku útoků a přejít na lety v malých a ultra nízkých nadmořských výškách. Ke zničení systému protivzdušné obrany byla vytvořena speciální letka. Ztráty letectva USA však nadále rostly, a to i díky dodávkám letadel MiG-21 ze SSSR. Od března 1965 začaly USA převádět pozemní síly do Jižního Vietnamu, jehož hlavním úkolem byly aktivní pozemní operace proti jihovietnamským partyzánům a pravidelným jednotkám DRV. Složitost bojů v džungli, dobrá znalost rysů operačního sálu partyzánů a podpora Vietkongu ze strany obyvatel však vedly ke snížení účinnosti protipartyzánské války.

V květnu 1968 začaly v Paříži mírové rozhovory mezi USA a DRV. 13. října 1968 bylo americké bombardování Severního Vietnamu zastaveno. Ekonomické škody způsobené bombardováním FER byly odhadnuty na 320 milionů USD a náklady na 938 amerických letadel sestřelených během náletů činily 911 milionů USD, což svědčí o nízké účinnosti „atric bombing“.
 

Protiamerické plakáty na květnové demonstraci

Od roku 1968 do roku 1972 Spojené státy postupně omezovaly svoji vojenskou přítomnost a stále více se omezovaly na dodávky zbraní a podporu akcí jihovietnamských vojsk. 18. prosince 1972 zahájili Američané poslední a největší leteckou ofenzívu během války, aby donutili vietnamské vedení podepsat dohody za podmínek USA. Protivzdušná obrana DRV však za 12 dní zničila 81 amerických letadel, včetně 31 B-52 (USA uznaly 15 sestřelených B-52), poté se nálety zastavily.

27. ledna 1973 USA oznámily stažení vojsk z Vietnamu. Poslední američtí vojáci opustili Vietnam 29. března 1973. Poté jihovietnamská armáda po nějakou dobu úspěšně odrazila útoky partyzánů. Avšak 9. března 1975 zahájily pravidelné jednotky DRV a partyzáni strategickou útočnou operaci „Lotosový květ“, která skončila 30. dubna 1975 dobytím Saigonu.

Ztráty SSSR ve Vietnamu od července 1965 do prosince 1974 činily 16 lidí, z toho 12 důstojníků.

Americké bojové ztráty během války činily 47,4 tisíce lidí, celkové ztráty přesáhly 58,3 tisíce. Bylo zničeno 3 720 amerických letadel a 4 892 vrtulníků. Pouze nad Severním Vietnamem (kde fungovaly sovětské systémy protivzdušné obrany) bylo sestřeleno 1095 letadel, včetně 17 B-52.

Kromě posílení přátelského režimu v jihovýchodní Asii dostal SSSR k dispozici námořní základnu Cam Ranh. Kromě toho se do Sovětského svazu dostalo velké množství vzorků americké vojenské techniky, z nichž některé byly zkopírovány.

VÁLKY S IZRAELEM

Do roku 1967 se Egypt natolik zotavil ze své předchozí porážky Izraelem a jeho spojenci, že se považoval za schopný zahájit novou válku v regionu. V květnu prezident Násir s podporou Sýrie a Jordánska znovu vyhlásil blokádu na izraelském pobřeží a požadoval stažení jednotek OSN z linie příměří. V rámci přípravy na novou konfrontaci si arabské síly zajistily výhodu v počtu vojáků a tanků - dvakrát, v dělostřelectvu - pětkrát, v letectví - jeden a půlkrát.

SSSR poskytl arabské koalici přímou vojenskou pomoc. Jeho vojenští poradci byli přiděleni prakticky ke všem egyptským a syrským jednotkám. Do Port Saidu byla nasazena letka černomořské flotily 40 válečných lodí, včetně křižníku a deseti ponorek. Všechno bylo připraveno zahájit novou válku.
 

 

 

 

 

Izrael reagoval okamžitě a přesně stejným způsobem jako v roce 1956. 5. června zahájil nejsilnější preventivní nálety na pozice koaličních sil. Po nich následovaly pozemní údery třemi směry najednou - Sinaj, Damašek a Ammán. Boje trvaly jen šest dní. Během této doby ztratili Arabové až 40 tisíc lidí, asi 900 tanků, 1 000 uměleckých systémů, 400 letadel (80% ztrát bylo v Egyptě).

Sovětská letka z Port Saidu nikdy do bitvy nevstoupila. Naproti tomu pobřeží Egypta bylo blokováno 6. flotilou USA. Sovětská letadla také nebyla schopna vzlétnout k nebi. Káhirská západní základna, kde sídlili, byla při dvou nájezdech zcela zničena. Samotným pilotům se zázračně podařilo uprchnout. Pouze protivzdušná obrana se dokázala nějak ukázat: 48 izraelských letadel bylo zničeno pomocí sovětských raket S-75.

Dne 9. června přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci o příměří, v níž uznala právo Izraele kontrolovat Sinajský poloostrov až po Suezský průplav. Izrael také využil Jeruzalém, pásmo Gazy, Golanské výšiny a Západní břeh. Egypt opět téměř úplně ztratil své ozbrojené síly a začal je znovu vytvářet pomocí SSSR.

Období 1969–1970 se nazývalo „vyhlazovací válka“. Pokračovalo to v podobě dělostřeleckých potyček na hranici, jednotlivých leteckých bitev, odvážných náletů komanda přes Suez a jednotlivých operací egyptské flotily. V noci 10. listopadu 1969 tedy egyptské torpédoborce pod vedením sovětských námořních důstojníků zničily svými hasičskými sklady vybavení, pohonných hmot a střeliva v oblastech Rumani a El-Baluza. Při ústupu je pronásledovalo až 40 izraelských letadel, z nichž tři byly sestřeleny protiletadlovou palbou.

Ze SSSR přicházelo stále více transportů s vybavením. Do Egypta dorazily stíhačky MiG-21, bombardéry dlouhého doletu Tu-16 a útočná letadla Su-7B. Izrael se snažil držet krok se závodem ve zbrojení. F-4 obdržené od Spojených států pomohly zvrátit příliv „vyhlazovací války“ a posunuly ji od hranic hluboko na egyptské území. Díky rušicím systémům na těchto strojích byla protivzdušná obrana Egypťanů impotentní.

Poté Sovětský svaz přenesl svou divizi protiletadlových raketových systémů S-125 do Egypta. 15. března 1970 zničila první letadlo, které se ukázalo být egyptským Il-28. Všichni piloti byli zabiti. O něco později její vlastní oheň sestřelil egyptský Su-7B, stejně jako cestující An-24 a Boeing. Moskva byla šokována a chtěla přísně potrestat své „hrdiny“. Egyptské vysoké vojenské hodnosti se však za ně postavily. Řekli, že nemají žádné stížnosti na sovětskou stranu, a naopak byli velmi spokojeni s výsledky střelby. Sovětští střelci si brzy zvykli na situaci a pustili se do práce na Izraelcích. Celkově bylo v letech 1969-1970 sestřeleno 94 izraelských letadel (tj. Téměř polovina bojové flotily letectva).

Na konci roku 1970 dosáhl počet pravidelných sovětských vojsk v Egyptě 15–20 tisíc lidí. Po divizi protivzdušné obrany tam byla vyslána letka rušičů Tu-16P, protiponorková letka Il-38, 135. stíhací letecký pluk (40 MiG-21MF) a 35. průzkumná letka (dalších 30 MiG-21). Později vstoupil do služby nejnovější MiG-25R. Létali v nadmořských výškách přes 20 km a třikrát vyšší než rychlost zvuku, cítili se na obloze nad celým Izraelem naprosto bezpečně. Nepřátelské stíhačky a střely se k nim jednoduše nedostaly.

Nárůst moci v Egyptě Anwara Sadata (prezident Násir zemřel v roce 1970) vedl k významným změnám v politickém směru země. Nový vůdce nedůvěřoval Moskvě a byl více nakloněn USA. Washington slíbil Káhiře roční pomoc ve výši 3 miliard dolarů za podmínky, že ruské jednotky opustí Egypt. 7. července 1972 na setkání s velvyslancem SSSR Sadat uvedl, že Egypt již nepotřebuje vojenskou pomoc, a požadoval, aby byla sovětská armáda do deseti dnů evakuována do své vlasti. Požadavek byl splněn. Poté, v letech 1972-1973, získala Káhira ještě více vybavení než v předchozích dvou letech, ale pravidelné jednotky se do Egypta nikdy nevrátily.

6. října 1973 zahájil Egypt s podporou Sýrie novou válku proti Izraeli. Arabové měli opět dvojnásobnou převahu v síle. SSSR byl připraven je znovu podpořit svými jednotkami. Ve Středozemním moři bylo rozmístěno 34 lodí a 23 ponorek a na přistání v Port Saidu se připravovalo vylodění námořní pěchoty. Ofenzíva se ale zastavila a brzy Izrael postupoval, pro jehož tanky byla otevřena přímá cesta do Káhiry. Rada bezpečnosti OSN se svou rezolucí pokusila zastavit válčící strany, ale Izrael nechtěl zastavit nepřátelství. A pak SSSR naložil sedm výsadkových divizí do letadel. Válka byla zastavena. Jednalo se o poslední válku SSSR v Egyptě.

BITVA U DAMANSKÉHO

Po XX. Kongresu KSSS prohlásilo vedení Číny v čele s Mao Ce-tungem, že odmítlo sovětský politický směr a nároky na vedení v komunistickém světě. Vedení SSSR, zastoupené Nikitou Chruščovem a politbyrem ústředního výboru, na to zareagovalo celkem tvrdě: spolupráce s ČLR začala rychle omezovat.

Mezitím problémy s hranicemi zůstaly nevyřešeny. V roce 1964 skončila sovětsko-čínská jednání úplným neúspěchem. Namísto smlouvy o hranicích, jejíž mnohé části zůstaly kontroverzní, obdržel Sovětský svaz nároky Číny na 1,5 milionu metrů čtverečních. km území.
 

 

Nový generální tajemník Leonid Brežněv nebyl schopen překonat vzniklé rozdíly. Kulturní revoluce, která začala v ČLR, povýšila antisovětismus na úroveň státní ideologie. Poté následovala demonstrace Číňanů na Rudém náměstí, pogromy sovětského velvyslanectví v Pekingu, útok Rudých gard na manželky a děti sovětských diplomatů na letišti v době jejich evakuace do Unie a nakonec , akce na sovětsko-čínských hranicích (v letech 1964-1968 z čínské strany bylo do nich zapojeno asi 25 tisíc lidí).

V lednu 1969 vypracovalo velitelství vojenského okruhu Shenyang v ČLR plán aktivní, prchavé a vítězné pohraniční vojenské operace proti SSSR. V únoru to čínský generální štáb po dohodě s ministerstvem zahraničí schválil a přidělil krycí jméno „Retribution“.

Jako hlavní objekt pro realizaci plánu byl vybrán Damansky - malý ostrov pokrytý keři a světlými lesy na řece Ussuri o velikosti 1700x500 m. Od čínského pobřeží jej oddělil pouze mělký kanál široký 70 m, k nejbližší sovětské pohraniční věži to bylo asi 800 m. SSSR považoval Damanského za svého vlastního na základě Pekingské smlouvy z roku 1860, podle níž hranice řeky vedla podél čínského břehu Ussuri.

V noci z 2. března 1969 tajně pronikly na ostrov až tři společnosti (300–400 osob) čínského vojenského personálu, které se tam zabořily a zřídily tam přepadení. Ráno téhož dne několik desítek čínských vojáků vyzbrojených ručními palnými zbraněmi již demonstrativně porušilo sovětsko-čínské hranice v oblasti Damanského. Tři sovětské pohraniční skupiny s celkem 45 lidmi na obrněných vozidlech a nákladních vozech se vrhly k jejich rozřezání, ale byly zastřeleny z léčky s podporou minometů a kulometů z čínského pobřeží. Potom jim pomohli pohraniční stráže ze sousední základny, kterým se podařilo ostrov obejít na ledě a jít do týlu nepřítele. Do večera bitva skončila. Ostrov byl zcela znovu dobyt. 32 sovětských pohraničních stráží bylo zabito, 14 bylo zraněno. Přesný počet zabitých Číňanů nebyl stanoven, ale zpravodajské zprávy naznačují, že nejméně 50 bylo zabito.

Poté byla sovětskou stranou na Damanského předložena malá manévrovatelná skupina pohraničních stráží vyzbrojených granátometem s podporou tanků a obrněných transportérů. Jednotky 135. motorizované střelecké divize Dálného východu, včetně pluku 122 mm houfnic, minometných baterií a praporu raketometů BM-21 Grad, byly zataženy do oblasti ostrova k sovětskému pobřeží.

14. března se asi 1 500 čínských vojáků a důstojníků pokusilo ostrov obsadit druhýkrát. Byly kryty 20 tanky a 15 děly. Kvůli nedostatku pokynů z Moskvy nebylo možné navázat koordinaci mezi vojenskou a pohraniční stráží, kteří byli podřízeni KGB. Výsledkem bylo, že se tito dva ocitli na frontě jeden s druhým s vynikajícími nepřátelskými silami bez podpory armády a byli brzy vyhnáni z ostrova. V rukou Číňanů byl tehdy tajný tank T-62. Počet obětí ze sovětské strany vzrostl na 58 a počet zraněných na 94 lidí.

Divoké boje přestaly až na konci 15. března, kdy velení 135. divize ve skutečnosti na vlastní odpovědnost nařídilo svým silám bojovat. Systémy "Grad" a houfnice pokryly salvami nejen Číňany, kteří byli na Damanskoye, ale také pobřežní území ČLR do hloubky 5 až 15 km. K dokončení operace motorizovaný střelecký prapor vyčistil ostrov od nepřátelských vojáků. Přesné údaje o ztrátách na čínské straně neexistují. Předpokládá se, že jich bylo asi 600.

Analýza toho, co se stalo, byla předmětem vážného zvážení v politbyru ústředního výboru KSSS. Od května začala po celé délce sovětsko-čínských hranic výstavba celé sítě opevněných oblastí. Kromě klasických bunkrů a bunkrů, řad ostnatého drátu a minových polí v nich bylo soustředěno značné množství vojsk a mobilní vojenské techniky (dělostřelectvo, tanky a dokonce i obrněné vlaky). Výsledkem bylo, že sovětský analog slavných linek Maginot a Mannerheim byl postaven po celé hranici s Dálným východem a z více než 1,5 milionu obyvatel na území Primorsky se každá třetina stala opravářem.

 

VÁLKA V ANGOLE

Rozsáhlá partyzánská válka v portugalské kolonii v Angole začala v únoru 1961. Vedl jej řada povstaleckých organizací, z nichž největšími byly Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), Národní fronta za osvobození Angoly (FNLA) a Národní unie za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). ). SSSR podporuje MPLA (stranu s marxistickou orientací) od konce 50. let.
 

 

 

 

 

7. listopadu 1961 dorazili do Angoly kubánští specialisté, kteří začali trénovat partyzány MPLA. Od roku 1973 se armáda ČLR a KLDR zapojila do výcviku rebelů MPLA.

V letech 1958-1974 dodával SSSR Angole vybavení a zbraně v hodnotě 55 milionů dolarů; angolští partyzáni byli vyškoleni ve vzdělávacích institucích Sovětského svazu a v řadě zemí Varšavské smlouvy.

Poté, co Portugalsko v lednu 1975 uznalo nezávislost Angoly, začal mezi představiteli povstaleckých skupin mocenský boj. Jihoafrická republika a Zair zasáhly do občanské války. Na pomoc MPLA začaly být převáděny kubánské jednotky - celkem 22 pěších a obrněných brigád do 40 tisíc lidí. Podle některých zpráv zasáhla Kuba do konfliktu bez sankce SSSR.

V srpnu 1975 začala masivní ofenzíva odpůrců MPLA: formace FNLA se přiblížily k hlavnímu městu země Luandě ze severu s podporou jednotek pravidelné zairské armády a zahraničních žoldáků a z jižních obrněných jednotek jihu Afrika, se kterou se jednotky UNITA pohybovaly, postupovala. V říjnu začaly pro hlavní město Angoly prudké boje s použitím těžkých zbraní.

První skupina sovětských vojenských specialistů - asi 40 lidí pod velením plukovníka Vasilije Trofimenka - dorazila do Luandy přes Kongo 16. listopadu 1975. Zahrnovalo specialisty na používání různých vojenských zařízení, včetně přenosných protiletadlových raketových systémů Strela-2, spojařů a vojenských překladatelů.
 

Portugalská armáda v Angole (1962)

Kromě toho na břehy Angoly dorazily válečné lodě námořnictva SSSR, včetně velkých přistávacích lodí s námořními jednotkami.

V Luandě bylo založeno několik výcvikových středisek pro výcvik bojovníků MPLA.

Na počátku roku 1976 byly do Angoly přepraveny dopravní lodě a letadla 320 tanků, 300 obrněných vozidel, 22 letadel, vrtulníky, dělostřelecké systémy, ruční palné zbraně a střelivo. Počet sovětských specialistů se zvýšil na 344 lidí, včetně 58 vojáků speciálních sil. Brzy dorazila ze SSSR smíšená letecká divize - 120 bojových a transportních letadel a vrtulníků s piloty, posádkami a servisním personálem.

Do konce března 1976 jednotky MPLA a kubánských vojsk za podpory sovětských vojenských poradců zatlačily jednotky Jihoafrické republiky a UNITA zpět na původní linie. Hlavní strategická sídla a komunikace byly převzaty pod kontrolu. V dubnu byl jihoafrický kontingent ze země stažen.

Operace prováděné v létě a na podzim roku 1976 zaměřené na úplné zničení partyzánů UNITA však nepřinesly očekávaný výsledek. Občanská válka pokračovala, skupiny UNITA (asi 10 tisíc lidí) aktivně působily ve středních a východních oblastech země s podporou Jihoafrické republiky. Kromě toho jihoafrická letadla pokračovala v nájezdech na Angolu.

V 80. letech zahájili povstalci a jednotky jihoafrické armády několik útoků. Podle nepotvrzených zpráv došlo během jednoho z těchto průlomů k vylodění sovětských mariňáků (maskovaných jako jednotky MPLA) v opevněné oblasti v zadní části UNITA. Ofenzíva opozice byla zmařena.

Sovětská vojenská mise byla v Angole až do roku 1991 a poté byla omezena. Ve stejném roce opustila zemi také kubánská armáda. Občanská válka v Angole pokračovala přerušovaně až do roku 2002. Po podpisu mírové dohody mezi angolskou vládou a agenturou UNITA dne 20. listopadu 1994 na nějakou dobu přestala aktivní nepřátelství, ale poté byla obnovena. Konečná mírová dohoda byla možná až po smrti povstaleckého vůdce Jonase Savimbiho.

Celkově od roku 1975 do roku 1991 navštívilo Angolu 10 985 sovětských vojáků. Ztráty SSSR činily 54 mrtvých, deset zraněných a jednoho vězně (podle jiných zdrojů byli zajati tři lidé). Ztráty kubánské strany činily asi 1 000 úmrtí.

V důsledku zásahu do konfliktu mohl SSSR v 70. a 90. letech nasadit v Angole námořní základnu (logistický bod) atlantické eskadry a tři radarové stanice pro osvětlení situace v jižním Atlantiku. K ochraně těchto zařízení zde byly rozmístěny jednotky Marine Corps.

 

VÁLKA V ETIOPII

Územní spory mezi Somálskem a Etiopií přerostly v rozsáhlou válku v červenci 1977. Somálské jednotky napadly Etiopii. Velikost somálské armády byla 70 tisíc lidí: 12 mechanizovaných brigád vybavených sovětským vybavením - 250 tanků, 350 obrněných vozidel, 40 bojových letadel.

SSSR poskytoval Somálsku pomoc od roku 1964, zabýval se dodávkami zbraní a výcvikem místního vojenského personálu. V Somálsku byla v Berberě sovětská námořní základna, komunikační centrum, sledovací stanice a sklad taktických střel. SSSR měl právo využívat somálská letiště a další vojenská zařízení. Země byla považována za tradičního spojence SSSR v Africe.
 

 

 

 

 

Po somálské agresi se však SSSR ocitl v obtížné situaci, protože od dubna 1976 udržoval úzké kontakty s vedením Etiopie, kde se k moci dostali promarxističtí vůdci, kteří svrhli císaře Haile Selassieho I. V dubnu 1977, po komplikacích vztahů mezi Etiopií a Somálskem, začal SSSR dodávat Etiopii zbraně, včetně 48 letadel a více než 300 tanků T-54 a T-55. Do země postupně dorazili sovětští vojenští poradci.

Když pokusy o usmíření Somálska a Etiopie skončily neúspěchem, SSSR se po určitém váhání spoléhal na etiopskou vládu Mengistu Haile Mariam. Výsledkem bylo, že 13. listopadu 1977 somálská vláda vypověděla smlouvu se SSSR a nařídila dvetisícové kolonii sovětských vojenských odborníků opustit zemi do tří dnů.

Pro jejich evakuaci dorazila do hlavního města země Mogadišo velká přistávací loď (BDK) s praporem mariňáků. Poté, co somálské úřady odmítly vpustit BDK do přístavu, byla z něj vysazena útočná síla s tanky a úspěšně dobyla přístav. Poté mohli být sovětští vojenští poradci převezeni do Jemenu a Etiopie. Před přerušení vztahů se SSSR se úspěšně rozvíjela ofenzíva somálské armády: přední jednotky zaujaly řadu strategických pozic a byly připraveny přerušit nejdůležitější komunikaci. Od listopadu 1977 do ledna 1978 však SSSR letecky a po moři přenesl do Etiopie velké množství zbraní v hodnotě až 1 miliardy USD. Také dodávky zbraní z Československa, Německé demokratické republiky, KLDR, Jižního Jemenu, Kuby Začala Libye.

V listopadu 1977 dorazila do Addis Abeby operační skupina generálního štábu ministerstva obrany SSSR, která převzala kontrolu nad etiopskými jednotkami. Celkový počet sovětských vojenských odborníků dosáhl 3 tisíc lidí. Ve stejné době dorazily do Etiopie kubánské jednotky, jejichž počet činil 20 tisíc lidí.

Výsledkem bylo zastavení somálské ofenzívy a v lednu 1978 zahájily kubánské a etiopské jednotky pod kontrolou sovětské armády rozhodující protiofenzívu, která skončila porážkou hlavní stávkové skupiny somálské armády. Na jaře téhož roku začal nevybíravý ústup somálských vojsk a 16. března bylo osvobozeno celé území Etiopie obsazené somálskou armádou.

Po skončení rozsáhlé války se Somálskem však začalo prudké nepřátelství v jiné části Etiopie - severní provincii Eritrea, kde se vyvinulo široké partyzánské hnutí místních separatistů, kteří se po mnoho let těšili podpoře SSSR v jejich boj proti císaři Haile Selassie I. V červnu 1978 byla do oblasti přesunuta část etiopské a kubánské armády. Na této operaci se aktivně podílela i sovětská armáda. Hraniční potyčky na somálských hranicích zároveň neutichaly - až do podpisu mírové smlouvy v květnu 1988.

V roce 1989 byli sovětští poradci staženi z etiopských jednotek a vojenská mise nakonec v roce 1991 omezila svou práci. Celkem navštívilo Etiopii v letech 1975 až 1991 11 143 sovětských vojáků. Z nich bylo 79 zabito (včetně dvou generálů), devět bylo zraněno a pět nezvěstných. Objem dodávek ze SSSR do Etiopie dosáhl 10 miliard dolarů.

V roce 1991 byl režim Mengistu Haile Mariam svržen opozicí, v dubnu 1993 získala Eritrea nezávislost. V roce 1998 vypukl mezi oběma zeměmi nový územní konflikt. Základem sil obou armád bylo hlavně sovětské vybavení: tanky T-62 a T-72, BTR-70 a BTR-80, BMP-1 a BMP-2, raketové systémy "Grad" a "Uragan", protiletadlové raketové komplexy S-75 a S-125, stíhačky Su-27 a MiG-29. Podle nepotvrzených zpráv bojovalo na straně Etiopie až 500 ruských žoldáků a na straně Eritreje 300 Ukrajinců. V roce 2000 země uzavřely mírovou dohodu.

 

VÁLKA V AFGHÁNISTÁNU

V dubnu 1978 došlo v Afghánistánu k puči , v důsledku čehož se k moci dostala Lidově demokratická strana (marxistická orientace). SSSR začal poskytovat novému vládnoucímu režimu politickou a vojenskou pomoc.
 

 

 

 

 

 

V roce 1979 vypukly v DRA nepokoje způsobené nespokojeností rolníků s agrární reformou. V říjnu, po atentátu na Mohammada Tarakiho, jednoho z vůdců PDPA, sovětské vedení dospělo k závěru, že afghánský předseda vlády Hafizullah Amin nebyl dostatečně loajální. 12. prosince 1979 bylo rozhodnuto o vyslání vojsk do Afghánistánu.

Pro operace v DRA byla vytvořena 40. armáda (velitel - generálporučík Jurij Tukharinov). Celkový počet sovětské skupiny na začátku operace byl 81,8 tisíc lidí. S přihlédnutím k jednotkám jiných bezpečnostních agentur a afghánských ozbrojených sil bojovalo v DRA až 250 tisíc lidí (maximálního počtu sovětských vojsk bylo dosaženo v roce 1985 - 108,8 tisíc lidí).

Síly afghánské opozice měly 150 až 200 tisíc lidí, jejich aktivní část - asi 70 tisíc lidí v 1 500 skupinách.

27. prosince 1979 zmocnily se speciální síly KGB a GRU strategických zařízení v Kábulu a na předměstích, včetně paláce předsedy vlády. Hafizullah Amin byl zabit. V lednu 1980 obsadily jednotky 40. armády klíčové oblasti Afghánistánu a odzbrojily jednotky pravidelné afghánské armády, které se neřídily novým řádem.

Zavedení vojsk však nevedlo k poklesu ozbrojeného odporu opozice. Již v únoru až březnu provedly sovětské jednotky první rozsáhlou operaci proti mudžahedínům v provincii Kunar. Během příštích tří let se oblast nepřátelských akcí neustále rozšiřovala. Hlavním úkolem 40. armády v této fázi bylo zničení základen a zásobovacích linek opozice, jakož i vytvoření „bezpečnostní zóny“ podél hranic s Pákistánem. Nepřátelství však nepřineslo požadovaný efekt - po stažení sovětských vojsk opozice obnovila svou moc.
 

Afghánistán: Série reportáží

V roce 1984 se zintenzivnila vojenská pomoc opozici z Pákistánu a Spojených států. Zejména mudžahedíni začali používat MANPADY Stinger a Blowpipe, což vedlo ke zvýšení ztrát v letectví. Zbraně byly dodávány na více než 100 trasách karavanů z Pákistánu a Íránu. Tento rok byl rekordní v počtu ztrát sovětských vojsk - 2 343 zabitých.

V květnu 1985 přešla 40. armáda z aktivního nepřátelství na podporu akcí afghánských sil s leteckými, dělostřeleckými a ženistickými jednotkami. Ve stejné době jednotky speciálních sil prováděly operace ke zničení vůdců rebelů a karavanů pomocí zbraní. Jednotky kombinovaných zbraní byly použity jako rezerva.

V roce 1985 proběhla velká operace v soutěsce Kunar (dlouhá 170 km). Během bojů bylo více než 11 tisíc lidí sesazeno vrtulníky.

Na jaře roku 1986 sovětská vojska zničila partyzánskou základnu Wolf Pit v okrese Khost, která se nacházela v pohoří poblíž hranic a byla považována za nedobytnou.

Na podzim roku 1986 bylo z DRA poprvé vyřazeno šest SA pluků. Díky mocným preventivním úderům vojska odešla beze ztráty.

Rok 1987 byl vyhlášen rokem národního usmíření. Od dubna do září 1987 se nicméně v provincii Kandahár, která byla od začátku 80. let pod téměř úplnou kontrolou opozice, vedly násilné nepřátelství.

9. února 1988 bylo zveřejněno prohlášení generálního tajemníka ústředního výboru KSSS Michail Gorbačov, který oznámil stažení sovětských vojsk z DRA. V létě roku 1988 začaly vojenské jednotky opouštět posádky.

Od konce roku 1988 bylo hlavním úkolem minimalizovat ztráty pracovní síly a vybavení během stahování vojsk. Za tímto účelem bylo uzavřeno příměří s vůdci řady povstaleckých skupin.

Odchod 40. armády byl dokončen 15. února 1989, posledním, kdo opustil DRA, byl velitel armády generál Boris Gromov a oddíly pohraniční stráže.

Afghánistánem prošlo celkem 620 tisíc sovětských občanů. Ztráty armády, KGB, ministerstva vnitra SSSR a dalších útvarů podle posledních odhadů činily 15 051 lidí. Z nich je 287 opravářů považováno za pohřešované. Během bojů bylo zničeno 147 tanků, 1314 obrněných vozidel, 433 dělostřeleckých systémů, 118 letadel a 333 vrtulníků. Přesné údaje o ztrátách mudžahedínů neexistují. Podle hrubých odborných odhadů bylo zabito až 90 tisíc lidí. Civilní oběti přesáhly 1 milion lidí.

Navzdory úspěchu většiny místních operací nebyl SSSR splněn hlavní úkol - konsolidovat pro-sovětský režim v DRA. V dubnu 1992 zajali oddíly mudžahedínů Kábul. V roce 2001 začala v zemi nová válka, tentokrát bez účasti Ruska: po útocích z 11. září byly do Afghánistánu přivedeny síly mezinárodní koalice vedené Spojenými státy.

CVIČENÍ „KAVKAZ-2“

 

 

 

 

 

Izrael zahájil v létě 1982 rozsáhlé nepřátelské akce na libanonském území. Hlavním cílem operace Mír pro Galileu, která se do historie zapsala jako pátá arabsko-izraelská válka, bylo zničení vojenských a politických palestinských struktur v Libanonu.

Organizátorem operace byl izraelský ministr obrany (a později předseda vlády země) Ariel Sharon. Mezi hlavní cíle útoku patřily syrské jednotky umístěné v údolí Bekaa.

Na začátku invaze do Libanonu soustředil Izrael na svých hranicích seskupení dvou vyztužených obrněných divizí (asi 30 tisíc vojáků, 420 tanků, 470 minometných zbraní a 100 protitankových zbraní), podporovaných 180 letadly a vrtulníky. Proti ní se postavily arabské síly, čítající až 42 tisíc lidí, 318 tanků, 836 děl, více než 500 protitankových zbraní a protiletadlové střely.

6. června, po útoku palestinské skupiny Abu Nidal na izraelského velvyslance v Londýně, zahájila izraelská letadla dva masivní údery na syrské pozice v jižním Libanonu. Výsledkem bylo výrazné snížení bojové síly syrské armády. Během několika dní byla zničena páteř syrského letectva a protivzdušné obrany (přes 90 letadel a asi 20 praporů a baterií protivzdušné obrany). Arabské síly navíc ztratily 400 tanků, asi 240 lidí bylo zabito a více než 6 000 zajato.

V době izraelského útoku již Damašek a Moskva podepsaly dohodu o vojenské pomoci. První sovětská reakce na vypuknutí války však byla spíše zdrženlivá. Izrael nejprve zaútočil na syrské jednotky nacházející se na území Libanonu a SSSR neměl žádné formální důvody, aby to považoval za agresi proti Sýrii. Zadruhé, začátek války připadl na poslední měsíce Brežněvova života a Kreml se již více zajímal o boj o moc než o problémy Středního východu. A konečně mezinárodní reakce na invazi do Afghánistánu přinutila Moskvu k větší opatrnosti.

Zpočátku se SSSR omezil na zvyšování technické pomoci. O přímé vojenské účasti bylo rozhodnuto až v říjnu 1982 během moskevských jednání mezi syrským prezidentem Hafezem Assadem a členem politbyra Jurijem Andropovem.

V lednu 1983 byl osmimiliontý kontingent sovětských vojsk poslán po moři do Sýrie. Zahrnovalo dva protiletadlové raketové pluky vyzbrojené komplexy S-200VE s velmi dlouhým doletem, raketově technickou základnu, stejně jako vrtulníky a pozemní jednotky elektronického boje. Ty byly umístěny na Golanské plošině a v údolí Bekaa. Pravidelné sovětské jednotky nebyly do Libanonu přivedeny, ale v syrských jednotkách a jednotkách bylo mnoho poradců, kteří se aktivně podíleli na válečných akcích. Celá operace probíhala pod rouškou vojenských cvičení s kódovým označením „Kavkaz-2“.

Pluky byly rozmístěny na syrském území v oblastech Doumeir a Homs. O jejich vzhledu se okamžitě dozvěděl Izrael, který poté zakázal lety svých letadel v 200kilometrových zónách jejich provozu. Jedno izraelské letadlo však bylo zničeno sovětskou raketou. V září 1983, se sankcí syrského vedení, bylo poprvé v historii sestřeleno letadlo pro detekci radaru E-2C Howkeye s dlouhým dosahem. O tři měsíce později dostal pluk, který zasáhl mini-AWACS, odvetu. Izraelská sabotážní skupina provedla noční útok na jeho linie, ale syrská skupina vojenských základen zasáhla celou ránu a nikdo ze sovětského personálu nebyl zraněn.

Během celého období „cvičení“ ztratila sovětská strana více než 200 zraněných a 15 zabitých.

V roce 1984 se Moskva ocitla konečně zapletená do rozsáhlých nepřátelských akcí v Afghánistánu. Údržba další poměrně velké vojenské skupiny v Sýrii se pro ni stala režií. Po únosu amerických mariňáků z Libanonu, který byl oznámen v únoru, se politická situace v této zemi změnila a přítomnost sovětské armády v Sýrii se stala nepraktickou.

Jako záminku pro jednostranné rozhodnutí o stažení vojsk využili skutečnosti, že Damašek odhalil dodávku nových balistických raket Tochka schopných zaměřit strategické cíle hluboko v Izraeli. Rozhodnutí Kremlu bylo pro syrské vedení překvapením. SSSR pospíchal, aby zmírnil napětí, které vyvstalo oznámením svého záměru převést veškeré vojenské vybavení do Sýrie poté, co procvičilo používání místní armády. Na podzim roku 1984 byl výcvik ukončen a sovětské vojenské jednotky opustily zemi.

 

Polsko
 

 

V červenci 1956 požadovalo 7. plénum ústředního výboru PUWP obnovení strany bývalého generálního tajemníka PUWP Vladislava Gomulku, který byl předtím obviněn z pravicové nacionalistické odchylky.

2. srpna 1956 byl Gomulka znovu zařazen do PUWP, 12. října se stal členem politbyra PUWP a ignoroval návrh politbyra ústředního výboru KSSS přijít na jednání o vývoji kurzu PUWP. Hrozilo, že do situace budou zasahovat sovětské jednotky rozmístěné v Polsku. Konflikt byl urovnán poté, co se Gomulce podařilo přesvědčit sovětské vedení, že Polsko nemá v úmyslu vystoupit z Varšavské smlouvy.

 

Maďarsko
 

 

 

 

 

 

 

V polovině října 1956 začaly po celém Maďarsku demonstrace požadující občanské svobody a stažení sovětských vojsk. 23. října zahájila maďarská policie palbu na demonstraci v Budapešti s tisíci lidí . Vedoucí představitelé země se obrátili na SSSR s žádostí o vyslání vojsk.

Ráno 24. října vojska 2. gardové divize (6 tisíc lidí, 290 tanků, 120 obrněných transportérů a 156 děl), která byla součástí zvláštního sboru sovětských sil v Maďarsku (pod velením generálporučíka Lasčenka) , vstoupil do Budapešti. Proti nim se postavily asi 3 tisíce ozbrojených povstalců. Střediska ozbrojeného odporu Maďarů byla potlačena. Ve stejný den vládu vedl Imre Nagy, který uznal požadavky rebelů na svobodné volby.

 

29. - 30. října začalo stahování sovětských vojsk z Budapešti. 31. října však SSSR změnil původní rozhodnutí a do Maďarska vstoupily nové divize spojené se zvláštním sborem.

1. listopadu Nagy vyhlásil odstoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a apeloval na OSN, aby hájila jeho suverenitu. 4. listopadu zahájily sovětské jednotky operaci Whirlwind. Boje pokračovaly až do 10. – 11. Listopadu.

Ztráty sovětských vojsk činily 720 zabitých a 1540 zraněných. 2 502 Maďarů bylo zabito. Nagy a někteří ministři z jeho vlády byli zajati, odsouzeni a popraveni.

 

Československo
 

 

 

 

 

 

 

 

V dubnu 1968 byl zveřejněn program komunistické strany Československa, který hlásal směr k demokratické obnově socialismu. Ve dnech 15. – 17. Srpna politbyro ústředního výboru KSSS rozhodlo „poskytnout vojenskou pomoc zdravým silám v republice“. Do operace bylo zapojeno 240 tisíc vojáků (včetně 170 tisíc sovětských) a více než 2 tisíce tanků. SSSR ztratil 96 zabitých a 87 zraněných.
 

Operace Dunaj začala v noci 21. srpna 1968 . Státní hranici Československa překročilo 24 divizí v 18 sektorech. Vojska byla vysazena na nejdůležitějších leteckých základnách. Ve stejný den vojska vstoupila do Prahy, celé území Československa bylo za dva dny obsazeno. Vedení KSČ bylo zatčeno a odvezeno do Moskvy. Byla podepsána dohoda, podle níž byly jednotky SA trvale umístěny na území Československa.