Zákaz formulovaný ve vyhlášce prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 15. února 1947 byl stručný: „Zakázat manželství mezi občany SSSR a cizinci“. A žádné vysvětlení - proč a proč. Odmítněte a je to! Stalin dostal den předem návrh Molotovova návrhu vyhlášky. Není pochyb, že dekret inicioval právě Stalin.

Taková rozhodná inovace v regulaci manželských vztahů způsobila mnoho spekulací a různých interpretací. Ilja Ehrenburg, jehož román Bouře byl nominován na Stalinovu cenu, zapsal v roce 1948 příběh Fadeeva, který o kandidaturách informoval politbyro: „Stalin se ptal, proč byl Tempest nominován na cenu druhého stupně. Vysvětlil jsem, že podle názoru Výboru jsou v románu chyby. Jedna z hlavních postav, sovětský muž, se zamiluje do francouzky, to není typické. Pak tu nejsou žádní skuteční hrdinové. Stalin namítl: „Tuto Francouzku mám rád. Hodná holka! A pak se to stane v životě ... “Ehrenburg píše, že Stalin„ brzy poté diktoval zákon zakazující sňatky mezi sovětskými občany a cizinci, a to i s občany socialistických zemí. Tento zákon dal vzniknout spoustě dramat ... “. A dodává: "Stalinovy ​​záležitosti se tak často lišily od jeho slov, že se teď ptám sám sebe: nevyzýval ho můj román k vydání tohoto nelidského zákona?" Řekl „to se stává“, přemýšlel o tom a rozhodl se, že by to nemělo být tak ... “

Spisovatel se mýlil. Stalin dříve přišel na myšlenku legislativního zákazu. Nebyla to kniha, která přiměla Stalina k přijetí dekretu. A načasování se neshoduje - „The Tempest“ bylo zveřejněno po vyhlášce. Ehrenburg ale správně pochopil Stalinovu linii uvažování. Ano, zamilují se, vezmou se - ale nemělo by to tak být.

Stalin měl spoustu důvodů k zavedení tohoto zákazu. Válka skončila a vojska Rudé armády mimo SSSR usadila život i každodenní život. Někdo se rozhodl vzít si cizince. Při absenci formálních zákazů - proč ne? Ale příkaz byl na stráži. Distribuoval náznak extrémní nežádoucí registrace takovýchto manželství. Nedoporučuji - až do zákazu.

A v poválečné Moskvě to nebylo o nic lepší. Mnoho zástupců diplomatického sboru navázalo osobní známosti, často končící vznikem rodinných vztahů.

Pokud se ale sovětský člověk nevrátil ze zahraničí, pak to bylo považováno za „zradu vlasti“.

Existoval také ideologický základ. Sovětský lid byl vštípen ve smyslu své vlastní exkluzivity. Propaganda to vrazila se vší naléhavostí. V programatickém článku „Sovětský patriotismus“ publikovaném v Pravdě 11. srpna 1947 Dmitrij Šepilov zasalutoval stalinistickým citátem: „Poslední sovětský občan, zbavený řetězců kapitálu, stojí hlavou a rameny nad jakýmkoli vysoce postaveným zahraničním byrokratem, vlekl na ramena jho kapitalistického otroctví. “ Ve všech ohledech to vypadalo, že sovětský muž je nejvyšší bytostí. A zákon zakazující manželství s cizinci najednou připomínal „rasové zákony“.

Možná měl být opravdu hrdý a schválený zákonem. Řekněme, že je zbytečné, abychom se my, Sověti, pletli s každým tam ze zahraničí. Kdo jsou oni a kdo jsme my! Zaznělo heslo rýmované Majakovským - „sovětský lid má svou vlastní hrdost ...“. A tento „podvod, který nás povznáší“ stále funguje, jen nyní s Velkou ruskou podšívkou. Ale když se na to podíváte, není to nic jiného než odvrácená strana komplexu méněcennosti.

Ve skutečnosti to byl přesně ten, komu noviny zpívaly, Hosanna byla zbavena práv. Každopádně všechno bylo mnohem horší. Zákon jasně demonstroval, že sovětští lidé nepatří sami sobě, jsou ve vlastnictví státu a jsou jim zcela a zcela podřízeni.

Cizinci si toho byli velmi dobře vědomi. V telegramu amerického velvyslance Waltera Smitha z Moskvy 5. dubna 1947 bylo oznámeno, že Stalin řekl Ernestu Bevinovi (britskému ministrovi zahraničí), že sovětští občané, kteří již formalizovali své manželství, nedostanou povolení k opuštění SSSR. Podle velvyslance vyhláška a stalinistické prohlášení „... připomínají vztah, který existoval mezi feudálním vlastníkem půdy a jeho nevolníky“. Jak poznamenal Smith, náměstek ministra zahraničí Vyšinskij již dříve uvedl: „... každý sovětský občan má určitou povinnost vůči státu a že žádnému občanovi nebude dovoleno vyhnout se plnění této povinnosti cestou do zahraničí. Nedal ani náznak, aby pochopil, v jakých případech a kdy by se mělo za to, že ten či onen sovětský občan již splnil své závazky vůči státu.

Text telegramu velvyslance Smitha získali lidé z ministerstva státní bezpečnosti a ministr státní bezpečnosti Abakumov jej 18. dubna 1947 poslal dopisem # 2601 / A Stalinovi a Molotovovi. Zdá se ale, že Stalin ani nehnul brvou. Ano, Američané odhalili naše „hlavní tajemství“, a tak ať zůstanou u těchto znalostí. A my v rozhlase a prostřednictvím novin budeme nadále přesvědčovat sovětské občany, že na světě nejsou svobodnější lidé než oni.

A vyhláška zakazující manželství byla zrušena přesně osm měsíců po Stalinově smrti.