Clanek pochazi z Meduza.io

30. července 1937 byl podepsán tajný rozkaz NKVD č. 00447. Tento den je považován za počátek Velkého teroru – období politických represí, během nichž bylo v SSSR v roce 1937- zatčeno nejméně 1,7 milionu lidí. 1938 (více než 700 tisíc jich bylo popraveno): „nepřátelé lidu“, „kontrarevolucionáři“, „škůdci“, jakož i jejich příbuzní a přátelé. V den výročí velkého teroru požádal Meduza historika, pracovníka Memorial Center, Sergeje Bondarenka, aby odpověděl na trapné otázky o stalinistických represích v letech 1937-1938.

Co se přesně stalo v roce 1937?

V létě 1937 začala celá série státních represivních kampaní, které dnes známe pod obecným názvem „Velký teror“ (tento název navrhl koncem 60. let britský historik Robert Conquest, po perestrojce se tento termín rozšířil také v Rusku). Rozkazem NKVD č. 00447 byla vyhlášena „kulakská operace“, v rámci které byli zatýkáni rolníci, kněží, bývalí šlechtici, ale i lidé, kteří byli nějakým způsobem podezřelí ze spojení s bělošským hnutím nebo opozičními politickými stranami. Téměř souběžně s tím probíhaly „národní“ operace – podle předem sestavených seznamů byli zatýkáni Němci, Poláci, Lotyši a mnoho dalších cizinců a občanů SSSR. Po zatčení několika hlavních vojenských vůdců začaly v armádě čistky.

Proč to bylo nutné? A proč zrovna v roce 1937?

Navzdory tomu, že v polovině roku 1937 došlo k prudkému nárůstu státního teroru, přípravné práce k němu probíhaly již v předchozích letech. Výchozím bodem se často nazývá 1. prosinec 1934 - v tento den byl zabit šéf leningradské stranické organizace, tajemník ústředního výboru Sergej Kirov (role samotného Stalina v této vraždě nebyla dosud zcela objasněna). V následujících letech se nejen zvyšoval počet zatčení, ale v Moskvě probíhaly i „otevřené procesy“ s bývalými předáky stran, „pravicově trockistický blok“, došlo k rozsáhlé obnově personálu ve státní bezpečnosti (Lidový komisař Yagoda byl nahrazen komisařem Yezhovem), v tisku je napsáno mnoho. Probíhaly přípravy na novou vlnu státního teroru: byly otevřeny tábory, do kterých měli směřovat budoucí „nepřátelé“,

Existuje mnoho vysvětlení, proč se nejmasivnější represe začaly odehrávat právě v roce 1937. Kromě vlastní vnitřní logiky vývoje událostí (Nikolaj Ježov stál v čele NKVD již v září 1936 a téměř rok připravoval své oddělení na masové čistky) často právem poukazují na velkou roli zahraničněpolitické situace – tzv. průběh války ve Španělsku, kde byli komunisté poraženi Francovou armádou, posílení nacistického Německa a blížící se nová velká světová válka, kterou pocítil každý. Na tomto pozadí v SSSR zesílila špionážní mánie, hledání vnitřních nepřátel, jejichž prvními kandidáty byli právě „bývalí lidé“ („kulakové“, kněží, eseráci) a celé jejich okolí – rodiny, přátelé, kolegové z práce. . 

Dalším, neméně důležitým důvodem je skutečný systém řízení, který se v SSSR za 20 let, které uplynuly od revoluce, vyvinul. Při absenci jakýchkoli občanských a politických svobod, při absenci skutečných voleb do úřadů a svobody slova zůstával teror hlavní metodou provádění jakýchkoli společenských přeměn. Násilí se stalo zvykem, represe, i když děsivé, byly považovány za samozřejmost jako součást každodenního života. V tomto ohledu jsou události roku 1937 jedinečné pouze svým rozsahem a intenzitou – rudý teror, kolektivizace-vyvlastňování a hladomor organizovaný industrializací na Ukrajině, v Kazachstánu a Povolží z první poloviny roku 1930 již pominuly. Velký teror je v tomto smyslu jen další unikátní událostí v již existujícím množství dalších.

Kolik bylo obětí? Proč se často říká, že rozsah teroru je přehnaný?

Během aktivního období Velkého teroru - od srpna 1937 do listopadu 1938 (kdy byl Ježov odstraněn) - bylo zatčeno více než 1 milion 700 tisíc lidí na základě politických obvinění. Z toho bylo více než 700 tisíc zastřeleno. A to je nejnižší statistická laťka – ve stejném období byli lidé stále deportováni a deportováni „na správní nařízení“ (minimálně 200 tisíc osob), statisíce byly odsouzeny jako „společensky škodlivé živly“. Mnohé tehdejší formálně kriminální články (např. tresty za opoždění či „zmeškání“ práce) lze ve své orientaci interpretovat i jako politické. To vše umožňuje přidat do statistik předválečného teroru minimálně několik set tisíc dalších obětí.

Tvrzení o „přehnaném měřítku“ teroru z let 1937-1938 jsou obvykle spojována se dvěma myšlenkami. Údajně „zfalšované“ statistiky jsou zpochybňovány (ačkoli již byly zveřejněny četné regionální „plány“ na zatýkání, seznamy stalinských poprav, v mnoha regionech byly vydány Knihy paměti založené na archivních datech), nebo, což je ještě častější, samotná podstata „politických“ obvinění: mnozí věřili, že když je někdo zatčen, něco za tím je.

No, nebyli právě zatčeni? Někdo musel být na vině!

Hlavním rysem sovětského politického teroru konce 30. let byla jeho zásadní iracionalita a nepředvídatelnost. V tom se liší například od nacistického teroru s ním často přirovnávaného. Ano, příslušnost k některé z „nesprávných“ kategorií občanů by mohla nést hrozbu – nicméně zatýkali domovníky, strojníky, ženy v domácnosti, sportovce a umělce; jedním slovem kdokoli. Jen velmi malé procento zatčených se skutečně dopustilo nějaké nežádoucí činnosti (zda je jakýkoli čin, který je v rozporu se stranickou politikou trestným činem, je samostatnou otázkou). Všichni ostatní patřili k obvyklé civilní „většině“ dodržující zákony. Vzhledem k tomu, že vyšetřování případů bylo často vedeno s aktivním používáním mučení - fyzického násilí, vyhrožování rodinám obviněných, „spánkové mučení“ (zákaz spánku přes den a neustálé výslechy v noci) – podíl „přiznaných“ se blížil 100 procentům. Přiznání zůstalo nejdůležitějším argumentem ve prospěch viny člověka, stejně jako svědectví známých a kolegů, kteří již byli zatčeni nebo zastřeleni.

Je pravda, že se čistky dotkly především samotného vedení strany?

Z 1,7 milionu politicky potlačovaných bylo jen asi 100 tisíc nějak spřízněných s bolševickou stranou – byli to buď komsomolci, nebo řadoví straníci, nebo (bylo jich málo) straničtí předáci. Samozřejmě jedním z úkolů v průběhu teroru pro Stalina bylo zničení „starých bolševiků“ a revolucionářů, ale v praxi již mnozí z nich byli v té době odsunuti do druhé a třetí role a nepředstavovali žádnou skutečnou opozici ve straně. Myšlenka velkého teroru jako teroru proti straně se objevila v Chruščovově éře, kdy se hlavní oběti stalinských zločinů snažily prohlásit za „věrné leninisty“, a zároveň bagatelizovaly celkový rozsah samotných represí.

Proč je Stalin obviňován z represí, když se sami občané navzájem odsuzují?

Dalším velmi rozšířeným mýtem o represích jsou „tři (někdy říkají dva, někdy čtyři) miliony udání. Aktivní psaní výpovědí bylo součástí všeobecné politické hysterie – bezpochyby sehrály roli v masovém zatýkání, mnohem více lidí však bylo zatčeno jednoduše podle seznamů, podle předem sestavených a ověřených „plánů“, které obsahovaly všechny „nespolehliví“ občané různých úrovní.

Mnoho výpovědí bylo navíc sepsáno pod obrovským psychickým tlakem – již ve fázi vyšetřování lidé pomlouvali své blízké, velmi často stáli před volbou mezi možností (nejčastěji iluzorního) osobního přežití a nutností podepsat papír proti druhému osoba. Výpovědi jsou součástí dalšího, klíčového tématu: občanské odpovědnosti celé společnosti za státní teror. Uznání spoluúčasti mnoha lidí na jeho realizaci je velmi důležité, ale represe bychom neměli považovat za čistou „iniciativu zdola“. 

Dal Stalin osobně rozkazy k popravám, nebo ne?

Samozřejmě ano. Z 383 seznamů sestavených k osobnímu schválení členy politbyra – tzv. „stalinistické seznamy“ – Stalin osobně podepsal 357. Celkový počet odsouzených podle tohoto „principu seznamu“ je 44,5 tisíce lidí. Drtivá většina z nich byla zastřelena. Navíc celou architekturu teroru vybudoval sám Stalin a jeho blízcí spolupracovníci a represe byly prováděny pod jeho přímou kontrolou: dostával zprávy o průběhu zatýkacích kampaní, sám přidával jména osob na seznamy a přečtěte si také protokoly vyšetřovacích výslechů. 

Jak byl uspořádán systém evidence zatčení a poprav?

Na rozdíl od mnoha jiných dřívějších represivních kampaní (Rudý teror, vyvlastnění) jsou hlavní operace Velkého teroru poměrně dobře zdokumentovány. Kromě již zmíněných „stalinistických seznamů“ se dochovaly četné šifrové zprávy z lokalit s žádostí o upřesnění či navýšení „plánů“ na zatýkání, které sestoupily z centra. Zaznamenával se počet zatčených, hlásil se počet zatčených. Vyšetřovatelé mezi sebou vedli „socialistickou soutěž“ v počtu posuzovaných případů. Konečně, archivní a vyšetřovací spisy zatčených v letech 1937-1938 jsou označeny „uchovat navždy“: pokud si přejete, kdokoli si může jít přečíst podrobnosti o případech většiny zatčených (a rehabilitovaných) obětí velkého teroru.

Stalo se, že byl člověk zatčen, a pak si uvědomili, že udělali chybu a propustili ho?

Příběhy o zázračném vysvobození a záchraně již zatčených lidí se obvykle datují do 20. nebo první poloviny 30. let 20. století. Samotný průběh vyšetřování v letech 1937-1938 nenaznačoval žádné opodstatnění: obviněný neměl právo ani na obhájce, ani na přezkoumání případu (velmi často byly tresty vykonány ve stejný den jako rozhodnutí soudu, resp. „trojka“ – mimosoudní orgán pro ukládání trestů).

Někteří z lidí zatčených za Ježova byli propuštěni v roce 1939, někdy nazývané „Beriovy amnestie“. Těm, kteří měli z nějakého důvodu to štěstí, že nedostali trest do listopadu 1938, se občas podařilo získat revizi případu – to se stávalo zvláště často, pokud se v případu změnil vyšetřovatel nebo případ ještě nebyl formálně ukončen. Mnoho z těchto statisíců lidí však bylo zatčeno i později - během války nebo bezprostředně po ní - v letech 1947-1948, kdy byly znovu zatčeny oběti velkého teroru, které tábor přežily.

Kolik lidí bylo potrestáno za účast na popravách? Obecně, existoval nějaký systém trestů pro čekisty?

Podle nám známých statistik bylo v roce, který uplynul od odstranění Ježova, spolu s ním zatčeno asi tisíc důstojníků NKVD. Stejně jako v nejbrutálnějším okamžiku kolektivizace byl teror odepisován jako „excesy na místě“, byli z něj obviňováni konkrétní pachatelé. A přesto ne všichni čekisté byli potrestáni nebo dokonce zbaveni úřadu. Mnozí z aktivních pachatelů velkého teroru pokračovali v průběhu války v práci, obdrželi vojenská vyznamenání za „politickou práci v armádě“ a vrátili se z války jako hrdinové.

Samozřejmě je mi líto lidí, ale byl alespoň gulag účinný?

Hovoříme o gigantickém a velmi vícesložkovém systému, který nevznikl v roce 1937, ale mnohem dříve, na přelomu 20.-30. Gulag se neskládal pouze z politických vězňů, byli tam i zločinci, ale i dozorci a táborové úřady. Je to jak grandiózní burza práce, tak stroj masového vraždění. S dobou velkého teroru v táborech jsou spojeny i masové popravy, s velmi těžkými podmínkami pro přežití vězňů (horší to bylo na některých místech jen za války - kdy nebylo vůbec jídlo). Můžete samozřejmě začít zjišťovat, kdy se postavilo víc, co bylo potřeba postavit a co se ukázalo jako zbytečné – ale přesto zůstává ekonomická proveditelnost Gulagu etickou otázkou: jaký je přesně poměr vynaložené otrocké práce a kolik mrtvých lidí se nám jeví jako „efektivní“ v poměru k počtu postavených továren nebo měst? Přitom samotná ekonomika GULAG byla podrobně analyzována moderními výzkumníky a nevypadá v žádném rozsahu „úspěšně“ – nucená práce je málokdy efektivnější než práce volná.