Článek pochází z nzz.ch
Zatčení skupiny Židů ráno 29. června 1941 v Iasi. (Obrázek: ACNSAS)
V létě 1941, od pobaltských států přes východní Polsko a současnou západní Ukrajinu až po Černé moře, došlo k pogromům, které zabíjely tisíce Židů od svých sousedů. Tito sousedé zbourali židovský majetek, okupované domy, domy, podniky a továrny, a tak z ekonomického hlediska ekonomicky těžili z dlouhodobého hlediska holocaust.
Zřídka nebo nikdy nečiní pod nátlakem, ale z vlastní iniciativy, řízené antisemitismem a chamtivostí. Armády spojenecké s Německem se podílely na vraždách Židů během války na Východě. Ani ghett nebo „akce“ Einsatzgruppen, masové popravy, masové deportace, stejně jako provoz koncentračních a vyhlazovacích táborů vonstattengegangen tak hladce, v případě, že Němci nemohou počítat s podporou místních obyvatel. Na všech obsazených územích se místní policie stala ochotným pomocníkem. Desítky tisíc lidí sloužilo v zahraničních dobrovolnických organizacích Waffen SS.
Nadšené pomocníky
Holocaust hraje ústřední roli v současných konfliktech o historii a paměti ve střední a východní Evropě. Je nesporné, že genocida byla německá a byla realizována německým plánem a převážná většina pachatelů byla Němci. Je také zřejmé, že velké části nežidovské populace ve střední a východní Evropě byly oběťmi nacistického Německa a utrpěly obrovské utrpení.
Skutečnost, že polské vlády setkat s dlouhou dobu, protože při opakovaném o „polské tábory smrti“ mluvený, ačkoli Osvětim, Treblinka, Sobibor a Belzec byly německé vyhlazovací tábory v okupovaném Polsku, je zcela pochopitelné, v tomto kontextu.
Je ale také historickým faktem, že vlády ve střední a východní Evropě spolupracovaly s Hitlerovým režimem velmi dobrovolně a občas nadšeně. Výuka v Bern historik Christian Gerlach rozhodl pro non-německé politiky síly, že Rumunsko bylo stát, který zabil většinu Židů v absolutních číslech, zatímco Chorvatsko procento, „běžel vražedné protižidovské politiky.“
Menšina skutečně, ale desítky tisíc na území obsazených Německem byly spolupracovníky a pomocníky a stovky tisíc Židů nebyli Němci zavražděni. Udržet se v tom nic neznamená minimalizovat německou vinu. Zavedení "konečného řešení" však bylo mezinárodním projektem.
Pozdní uznání trestného činu
Malý známý rumunský příklad je v tomto kontextu ilustrativní. Rumunsko bylo nejdůležitějším spojencem a vojskem ve východní kampani. Crescendo, státem podporovaný antisemitismu a stále závažnější anti-židovská legislativa ve třicátých letech položily základ pro značné míry autonomní politiku masového vraždění Židů, kteří pronásledovaného Rumunsko od letního 1,941th
Na konci června 1941 zemřelo ve městě Iasi asi 13 000 Židů a smrtelné vlaky. Vzhledem k tomu, rumunské armády, spolu s ozbrojené síly zahájily invazi Sovětského svazu na jižní frontě 2. července 1941 začaly v předních oblastech Bukovina a Besarábie první vlně masových vraždách Židů.
Pachateli byli rumunští vojáci a četníci, ale někdy i místní obyvatelé, kteří po odsunu Sovětského svazu používali vakuum k zabití svých židovských sousedů. Jen v červenci a srpnu 1941 bylo v rumunských oblastech zabito nejméně 45 000 Židů.
Na podzim roku 1941 začaly masivní deportace z Bukoviny a Bessarabie do Podněstří. V úzkém pásu země okupované Rumunskem na druhé straně Dněstru Rumunů stavěl asi 200 ghettech a táborech. Tisíce Židů zahynulo na deportačních pochodech av následujících měsících a letech v podněsterských táborech.
Desítky tisíc lidí bylo zabito v Oděse a kolem ruských vojáků, částečně podporovaných místním obyvatelstvem a Němci. Během druhé světové války bylo v rumunských oblastech zabito více než 300 000 Židů.
Skupina židů se na konci června 1941 podílí na pracovní síle v Iasi. Obrázek: ACNSAS
Odpovědnost za tyto činy poznal rumunský stát na konci roku 2004, kdy prezident Iliescu přijal závěrečnou zprávu o high-profil mezinárodní komise historiků, která byla pod vedením Elie Wiesel. Dvanáct let později se moldavský parlament formálně zavázal k závěrům Weyselské komise.
Ochota rumunské vlády zapojit nezávislé odborníky do přípravy této zprávy byla také spojena s touhou země vstoupit do NATO a EU. Rozšiřování předpojatého obrazu dějin a popření účasti na holocaustu mohlo zpoždění nebo dokonce zablokovat západní integraci.
Ale rumunský příklad také ukazuje, že obrazy dějin nemohou být uloženy zvnějšku nebo zhora a paměť holocaustu není lineární proces. Průzkumy v Rumunsku ukazují velký rozdíl mezi zjištěním historického výzkumu a znalostí obyvatelstva.
Totéž platí pro oblasti kontrolované v druhé světové válce Rumunskem v dnešní Moldavské republice a na Ukrajině. Velká většina Rumunů je stále toho názoru, že Rumunsko nemá nic společného s holocaustem. Tam je téměř žádná veřejná diskuse, a do školních učebnic až do nedávné doby holocaust nebyl řešen nebo deformován.
Židé v nucené práci v Iasi 30. června 1941. Obrázek: ACNSAS
Multietnická společnost jako normální
Řešení holocaustu je základním problémem nacionalistické a etnocentrické historiografie ve střední a východní Evropě. Před druhou světovou válkou to nebyla etnická homogenita, ale rozmanitost byla normou v historické krajině východní a střední Evropy. Judaismus hrál důležitou roli sociokulturně, politicky a ekonomicky.
Etnocentrická historiografie, tato heterogenita je trn v oku. Spolupráce a spoluprací, které mají různé regionální přednosti, znamenají společnou odpovědnost a spoluúčasti. Jedná se o temné stíny, které nikdo nechce přiznat - zejména ty, kteří sní o "čistém" národě.
Některé státy střední a východní Evropy stále hledají - nebo opět - hledají identitu 30 let po skončení Sovětského svazu. V těchto dobách je obzvláště výrazná snaha o historickou "jedinečnost". Utrpení vlastního lidu jako oběti národního socialismu a pak komunismu je přehnané.
Židé a holocaust jsou špatné pro tento příběh. Je dokonce obtížnější připustit spoluvinu v holocaustu, protože by to podkopalo vlastní obětní mýtus. Šoa je tedy buď ignorována, trivializována, nebo vykládána jako vnější tragédie obviňovaná pouze z Němců.
Židé, tak to je někdy řečeno, byli vinni. Jako partizanti komunismu - podle staré a falešné teze židovsko-bolševismu - musí odpovídat za údajnou genocidu nežidovské populace.
Výhodou externalizace odpovědnosti je, že "konečné řešení" ve veřejném vnímání je často omezeno na Osvětim a další vyhlazovací tábory. Argument je pak: Auschwitz leží jinde. Byl to německý tábor, takže nemáme společného s Šoa.
Jak uvádí Timothy Snyder, pokud je holokaust pouze Auschwitz, zbytek šoa může být vyloučen z historie a paměti. Faktem je, že asi polovina ze šesti milionů Židů nebyla zabita v vyhlazovacích táborech. Byli zastřeleni někde ve východní Evropě, byli poraženi smrtí nebo byli odsouzeni k smrti. V ghettech zemřeli na zem, nebo zemřeli na nemoci.
Proti státní instrumentalizaci
Existují také povzbudivé náznaky: Odvážní historici konfrontují fakta politicky instrumentalizované státní historie a paměťové politiky. Ukazují, že minulost nebyla ani bílá, ani černá. Zvláště historie druhé světové války učí, že nikdo nepředstavoval pouze pachatele nebo jen oběti.
Dokonce i jeden jedinec by mohl být jak pachatel, tak oběť. Iniciativy občanské společnosti se zavázaly zachovat židovské dědictví a masové hroby a zavázaly se k usmíření a nápravě.
Liberální a demokratické společnosti je nemyslitelné, kde holocaust je trivializován nebo negován, kde Židé a šoa vyloučené z kolektivní paměti a oběti, které mají být provedeny do pachatelů. Všechno - bál se, jak Jean Amery již v roce 1960 - půjde dolů ve století barbarství: Je-li „nepoučitelní neslučitelné, protože anti-historické reakcionáři“ vydrží, „stojíme, oběti“. Nejsme ještě připraveni. Potřebuje však opodstatněnou opozici vůči státní instrumentalizaci dějin ve východní Evropě a jinde.
Simon Geissbühler je diplomat, historik a politolog. Je autorem knihy "Krvavý červenec. Rumunský vyhlazovací válku a zapomněli masové vraždění Židů v roce 1941 „(Schöningh, 2013) a redaktor“ Rumunsko a holokaust „( Schöningh , 2016). Autor se vyjadřuje v osobním postavení.Vyjádřené názory nemají být chápány jako oficiální postavení Švýcarska nebo FDFA.
