Během „velkého teroru“ v letech 1937-1938 byly prováděny „hromadné operace“ NKVD. Rozhodnutí o zahájení zatýkání učinili Stalin a politbyro Ústředního výboru KSSS (b). Nejvyšší stranické orgány určily směr represe a kategorie občanů, na které se vztahuje zatčení. Nejambicióznější byla takzvaná operace kulak. Nařízení NKVD SSSR č. 00447 ze dne 30. července 1937 „O operaci na potlačení bývalých kulaků, zločinců a dalších protisovětských živlů“ předložil lidový komisař pro vnitřní záležitosti Ježov k posouzení politbyru a samozřejmě schváleno. V preambuli řádu bylo uvedeno, že v zemi existuje značný počet „protisovětských živlů“: bývalí kulakové, kteří po výkonu trestu uprchli z táborů, vyhnanství nebo se vrátili domů, duchovní, sektáři, socialističtí revolucionáři a členové dalších „protisovětské strany“, rebelové, bílí strážci, zločinci a další.

Povinností NKVD, jak je napsáno v rozkazu, je „rozdrtit celý tento gang“ a „jednou provždy skoncovat se svou základnou podvratnou prací proti základům sovětského státu“. Stalin nastínil teoretické opodstatnění nadcházejícího teroru v projevu na únorovém a březnovém plénu Ústředního výboru Komunistické strany všech odborů (bolševiků) v roce 1937. A v létě téhož roku diktoval opatření pro „konečné rozhodnutí“ o osudu těch, kteří se podle jeho názoru nemohli vejít do socialismu.

Mechanismus trestů a trestních opatření nebyl nikde jednodušší. Pořadí stanovilo dvě kategorie: nejnepřátelštější prvky (první kategorie) musí být okamžitě zatčeny a zastřeleny. Ostatní (druhá kategorie) musí být po zatčení na dobu 8 až 10 let posláni do táborů nebo vězení. Rozhodla o tom trojka složená z šéfa krajské NKVD (nebo jeho zástupce), stranického lídra kraje a státního zástupce. Případy posuzovali mimosoudně, v nepřítomnosti, aniž by sami viděli obžalované. Jednoduše podepsali protokol o rozhodnutí trojky připravený NKVD. Tato praxe byla v příkrém rozporu s normami Ústavy SSSR - v ní měli občané zaručen výhradně soudní postup a nezajišťovali žádné mimosoudní orgány, které posuzovaly případy v nepřítomnosti.

Vše bylo zajištěno. Až do té míry, že objednávka stanovila „limity“ poprav pro každou oblast, které by neměly být překročeny. Podle příkazu bylo zatčeno 268 950 lidí, 75 950 z nich bylo zastřeleno a 193 000 uvězněno v táborech. A pak bylo naznačeno: čísla jsou předběžná; v případě potřeby můžete požádat centrum o navýšení.

Stalin se na to díval docela příznivě a zvýšení schválil, někdy bez formálních žádostí. V řadě případů se s Molotovem ani neobtěžovali formalizovat rozhodnutí politbyra. Právě vydali poznámku o zvýšení limitu střelby, jak se to stalo 20. srpna 1937 pro Krasnojarské území.

Ačkoli tato rozhodnutí byla zpravidla formalizována usnesením politbyra Ústředního výboru KSSS (b). Obvykle dávali tolik, kolik žádali. Byly ale i příklady Stalinovy ​​„štědrosti“. Zde je jeden z nich, velmi orientační. První tajemník Kirovského regionálního výboru Michail Rodin požádal o zvýšení „limitu“ pro první kategorii o 300 osob a pro druhou - o 1000. Z nějakého důvodu se Stalin rozhodl po svém. Zdálo se mu to málo a usnesení znělo: „Nárůst v první kategorii ne o 300, ale o 500 lidí, a ve druhé kategorii - o 800 lidí.“

Jaká jasnozřivost! Už viděl z Moskvy - tam v Kirově je dalších 200 nebezpečných prvků, které si zaslouží být zastřeleny. A hlavně, ne nadarmo se mu říkalo „velký výdejník“. Udržoval celkový zůstatek 1300 tím, že snížil počet těch, kteří měli být posláni do táborů.

Tok telegramů z lokalit s žádostmi o zvýšení exekučních „limitů“ pokračoval celý podzim 1937 a pokračoval v roce 1938. Stalin pohotově odpověděl. Ale navrhovatelé byli brzy sami uvězněni. Například Michail Rodin byl zastřelen v červenci 1938. Tak fungoval stalinistický ničící stroj.

Celkový výsledek operace na základě objednávky NKVD č. 00447 je působivý. Nárůst počátečních „limitů“ je téměř trojnásobný.

Z tohoto celkového počtu bylo 127 967 lidí zařazeno do kategorie „zločinci“, z nichž 44 086 bylo odsouzeno k trestu smrti. A to platí pouze pro „operaci kulak“ a existovaly také „národní operace“ NKVD (německé, polské, lotyšské atd.), Kdy byly zatýkány na národní úrovni a proti těm, kteří měli alespoň některé, i ta nejvzdálenější spojení s těmito zeměmi nebo jejich občany.90