Na dole v Prokopjevsku došlo 10. listopadu 1937 k neštěstí. Vůz naložený dřevem spadl a zabil šest lidí. Jen o tři dny později to první tajemník regionálního výboru Novosibirsku oznámil do Moskvy šifrováním.

Jakmile byl telegram rozluštěn a položen na Stalinův stůl, objevila se na dokumentu jeho impozantní rezoluce: „Navrhuji, aby ti, kteří byli vystaveni výbuchu v Prokopjevsku, byli postaveni před soud, zastřeleni a zveřejněni v novosibirském tisku. Stalin“. Členové politbyra souhlasili se Stalinem a nechali svůj podpis níže. Následující den, 15. listopadu, byla jeho rezoluce formalizována jako rozhodnutí politbyra.

Stalin si dokument nepozorně přečetl a jeho spolubojovníci se neodvážili odporovat a dokument poslušně podepsali. U Stalina je vše jasné: rychle zabíjel. Ale o nějaké explozi v telegramu nemohla být řeč. No a co?

A hlavně – „kravata v krvi“ a jejich nejbližší spolupracovníci. Ať podepisují i ​​exekuční příkazy.

Zajímavá je i další věc. Stalin jaksi po staru píše "střílet". Tedy – „jednou“ střílet. Je jasné, že střílet lze jen jednou. Podruhé neexistuje. Ale Stalin toto slovo používal častěji v desítkách svých usnesení ve správném pravopisu. Chvění v očích, jak známé to bylo ve stalinistickém slovníku.

Šest lidí zemřelo na následky zásahu vozíkem – v hornickém odborném žargonu „koza s lesem“. Podle telegramu byl jednou z obětí řadový dělník a zbytek byly děti zvláštních osadníků (čti: vyhnaných rolníků) ve věku 12 až 24 let.

A tady vyvstává spousta otázek. Proč děti pracují pod zemí v dole, kolik je mezi mrtvými nezletilých a konečně byla alespoň nějak zavedena ochrana práce?

Nebylo těžké zjistit jména padlých 10. listopadu 1937. Jsou v "Knize paměti horníků Kuzbass / Prokopyevsk". Jedná se o důlního mistra Nikonora Gritsenka 45 let, vrtného mistra Fedora Butova 20 let a Andrey Kozhemyakin 24 let, zámečníka Valentina Akulova 19 let, desku (pracovník na místě pro příjem nákladu) Praskovya Shevtsova 23 let a jezdec Nikolay Kozlov 20 let. Jejich věk je tedy uveden v "Knize paměti".

Zde je otázka: kde je lež? Byl Konogon Kozlov 12letý chlapec, a pokud ano, kdo ho zpětně opravil? A další - byli opravdu jak staří? S největší pravděpodobností komise vybavená Kaganovičem tuto ošklivost zakryla a zatajila skutečnost využití dětské práce. A s největší pravděpodobností byly nesprávné údaje o věku zapsány do „Knihy paměti“ na základě zjištění komise pro vyšetřování nehody.

Zatčení hlavní mechanici trustu, dolů a dodavatel dřeva uvedení v telegramu byli jmenováni vinnými. Jaký byl jejich osud, zda byli odsouzeni a zastřeleni, se bohužel nepodařilo zjistit. Ale první tajemník regionálního výboru Ivan Alekseev byl zastřelen v únoru 1939. Samozřejmě ne kvůli této nehodě. Stalin měl zvláštní účet o svých nominantech. Alekseev byl obviněn z toho, že je členem „kontrarevoluční teroristické organizace“. V roce 1956 samozřejmě rehabilitovali.

Kde ale Stalin vzal toto přesvědčení, proč je to nutně výbuch, nekalý úmysl, sabotáž, a ne jen lajdáctví a porušení technických norem? To je samozřejmě také zločin, ale není to kontrarevoluční. Atmosféra roku 1937 byla bohužel zcela otrávena stalinským postulátem, vysloveným na únorově-březnovém plénu, že země je zaplavena spiklenci a škůdci, špiony a sabotéry.

Deset let před těmito událostmi byl stanoven postup, podle kterého byla jakákoli průmyslová havárie považována především za pravděpodobný „akt sabotáže“. V rozkazu OGPU č. 83/33 z 21. dubna 1927 bylo přímo řečeno: „Ve všech případech incidentů (požár, výbuch, nehoda) ... ihned po jejich vzniku zahajte tajné vyšetřování a pečlivě prostudujte jakýkoli incident, bez ohledu na jeho význam, z úhlu odhalení sabotážní sabotáže nebo neúspěšného pokusu o ni."

No, když se podíváte z tohoto úhlu, pak se vždy najde nějaký „sabotér“. Technický manažer nebo inženýr s mimozemským sociálním zázemím - jasně, škůdce!

A otevřených a uzavřených soudních řízení bylo více než sto.

Obviňovací stupeň v průběhu let rostl. V roce 1937 se zákeřné intriky „sabotérů-sabotérů“ staly pravidelným tématem tisku, hlavním jádrem stranické propagandy. Na druhém „moskevském procesu“ v lednu 1937 se prokurátor Vyšinskij blýskl řečnickým uměním a obrazností uměleckého vyjádření. Odsoudil obžalované za organizování sabotáží a železničních neštěstí s lidskými oběťmi a pateticky zvolal: „Nejsem sám, kdo obviňuje! Vedle mě, soudruzi soudci, mám pocit, jako by tu stáli oběti těchto zločinů a tito zločinci, o berlích, zmrzačení, polomrtví a možná i bez nohou... Ať jsou oběti pohřbeny, ale oni stojí tady vedle mě, ukazující na tento dok, proti vám, obžalovaní, s jejich hroznýma rukama, hnijícím v hrobech, kam jste je poslali!"

O rok později, v procesu s „Blokem práv a trockistů“ v březnu 1938, Vyšinskij rozvinul téma hřbitova: „Naši lidé požadují jedinou věc: rozdrtit toho zatraceného plaza! Čas pomine. Hroby nenáviděných zrádců budou zarostlé plevelem a bodláky, pokryty věčným opovržením poctivých lidí, celého sovětského lidu."

Vysoký styl, škola! Učili se od Vyšinského, jeho patos zachytili žalobci v četných předváděcích procesech, které se v letech 1937-1938 valily ve vlnách napříč regiony.