Яхтой из Дамаска

— Несколько лет назад вы сказали в интервью, что есть только три эпизода, касающихся вашей службы, о которых вы можете говорить в интервью: ваша работа в Ираке, Иране и Ливане. С тех пор ничего не изменилось?

— Мы стали немного более открытыми. Теперь даже бывшие руководители «Моссада» говорят куда свободнее. Но все же, если я затрагиваю в интервью какую-то новую тему, еще не освещавшуюся до этого, я должен посоветоваться с «Моссадом».

- V knize "Hlavní operace izraelské speciální služby" Mossad "od Michaela Bar- Zohara a Nissima Mishala je uvedena následující skutečnost:" Ve struktuře Mossadu byla speciální jednotka "Bittsur" pověřena ochranou Židů v roce nepřátelské země a organizování imigrace z těchto zemí do Izraele. Bittsur byl později přejmenován na Tsafririm ...

- Pane Tsafrir, je název této jednotky a vaše jméno náhoda?

- Byl jsem zapojen do práce Bittsur, ale nechtěl bych o tom mluvit. Tato speciální organizace v Mossadu byla navržena (nebo jednoduše zamýšlena, bez „bylo“), aby pomáhala židovským komunitám po celém světě, aby se mladí lidé, chlapci a dívky v komunitách mohli organizovat do jednotek sebeobrany v případě hrozba antisemitských útoků. Samostatně zajišťovat bezpečnost v synagogách např. během Jom Kipuru nebo jiných židovských svátků.

Premiér Menachem Begin jednou řekl, že Izrael nemůže sedět stranou, dokud existuje antisemitská hrozba jakékoli židovské komunitě kdekoli na světě. Proto se objevil Bittsur.

- A co teprve neoficiální název jednotky - "Tsafririm" ?

- Zapomněla jsem na to. Kdybys mi to nepřipomněl, nevzpomněl bych si to. (Smích.)

- Účastnil jste se záchranných operací židovských komunit z nepřátelských zemí?

- V letech 1969 až 1972 byla prováděna operace s cílem tajně evakuovat židovské chlapce a dívky ze Sýrie. Tam byla napadena židovská komunita. Mládež se proto pokusila opustit zemi.

Tajně překročili syrsko-libanonskou hranici a pěšky se vydali do Bejrútu, kde se spojili s hlavou židovské komunity. Pak byli převezeni přes libanonsko-izraelskou hranici a já jsem se těchto operací několikrát zúčastnil.

Měl jsem dva agenty, křesťany, kteří pracovali v kanceláři Société General Bank v Libanonu. Požádali jsme je, aby sledovali bezpečnost našich chlapů.

Později v Libanonu jsem naverboval jednoho člena křesťanské komunity, měl plachetnici a dali jsme mu kontakt na komunitu v Bejrútu. A pak začali chlapce a dívky, kteří přijeli ze Sýrie, převážet na jachtě do Haify. Potom jsme vyvinuli tuto operaci: naše lodě se v noci přiblížily k libanonskému pobřeží a stály poblíž Bejrútu a jachta dopravila tyto mladé muže a ženy nikoli přímo do Izraele, ale na tyto lodě.

V určitém okamžiku jsem dal tuto práci svému příteli, protože jsem byl přeložen do Paříže.

- Potkal jste později někoho z těch, kterým jste pomohl opustit Sýrii?

- Víte, naším úkolem bylo je vřele přijmout, a pak se do nich zapojila židovská agentura ( Sakhnut - pozn. red . ), která se o ně postarala. Nenásledoval jsem jejich osud.

Pašeráci z Iráku

- V 60. letech, kdy se Saddám Husajn dostal k moci v Iráku, se zvedla vlna antisemitismu. Účastnil jste se záchranné akce pro uprchlíky?

- Za Saddáma Husajna byli Židé odsouzeni jako údajní izraelští špióni, zrádci, více než deset lidí bylo zabito. Někteří byli oběšeni.

Židé hledali způsob, jak uniknout z Bagdádu. Někteří z nich se pokusili jít přímo do Íránu ( Írán byl tehdy s Izraelem přátelskou zemí . - pozn. ). Tam už jim pomáhala židovská agentura. A někteří uprchli na sever, do kurdských oblastí. Vyslali jsme naše zástupce do Kurdistánu a dohodli jsme se s Barzáním ( hlavy nejvlivnějšího klanu, kteří byli v opozici proti režimu Saddáma Husajna – pozn. red. ). Pomohli nám najít pašeráky, kteří by byli ochotni propašovat naše uprchlíky přes íránskou hranici.

Mnoho z nich ale nevěřilo, že Izrael je dostatečně bezpečné místo. Bylo potřeba je přesvědčit. Zúčastnil jsem se pátrání po lidech v irácké židovské komunitě zde v Izraeli, kteří se přistěhovali z Iráku v 50. letech. Požádali jsme je, aby napsali dopisy svým příbuzným v Iráku, které pak byly s pomocí stejných pašeráků přeposlány. My jim samozřejmě říkáme jen pašeráci, ve skutečnosti to nedělali pro peníze. Tyto dopisy byly doručeny nejprve do iráckého Kurdistánu a poté do Bagdádu.

- Četl jsi tyto dopisy? Co v nich bylo napsáno?

-"Ahoj, Davide." Jsme v pořádku. Velmi se o tebe bojíme, věř mi, je to příležitost, věř tomu, kdo ti přinesl tento dopis, a udělej, co ti řekne, jdi s ním."

- A kolik životů zachránily tyto dopisy?

„Nevím přesně, kolik to přesně bylo díky těmto dopisům, ale zachránilo se tehdy asi 1300 Židů.

- Kdyby zůstali v Iráku, byli by popraveni?

- Nebyli by.

Předsedkyní vlády v té době byla Golda Meirová. Považovala za svou povinnost setkat se s Židy z Iráku se Sholom Aleichem („ Pokoj vám!“ – pozn. red. ) A plakala a poslouchala příběhy o tom, co museli vytrpět.

- Goldo Meirová, byla tak citlivá?

"Ach ano, byla citlivá." Byla to žena. A ona plakala. A ne poprvé.

Na mezcích z Kurdistánu

- Když jste šel do Kurdistánu jako rezident Mossadu, byli tam ještě Židé?

- Možná pár žen, které si vzaly Kurdy už dávno.

- Jak se píše ve vaší knize "Ana Kurdi - Válka a útěk z Kurdistánu", strávil jste hodně času s kurdským vůdcem Mullou Barzanim ...

- Byli jsme přátelé. Seděli jsme spolu několik hodin dvakrát nebo třikrát týdně.

- Řekl vám o tom, jak strávil deset let v Sovětském svazu?

- Mulla Mustafa Barzani odešel s 500 svými vojáky přes hranici do Sovětského svazu. Po pravdě tam moc šťastní nebyli. Ale později se Mulla Mustafa setkal s Chruščovem, trochu se to zlepšilo.

V roce 1958 se Kásim ( Abd al-Karim Qasim Muhammad Bakr al-Fadhli al-Zubaydi - Ed. ) dostal k moci v Iráku a mulla Mustafa Barzani se mohl vrátit se svými lidmi.

Ale stalo se, že nejmladší syn Mully Mustafy se ukázal jako zrádce. Jmenoval se Khubaidullah. Zradil svého otce i lid Pešmergů. Alkohol, ženy, krádeže lidí - to byly univerzity, které měl v Bagdádu, když byl jeho otec v exilu...

- Dal Iráčanům nějaké informace?

- Většinou informace. V bagdádském rádiu učinil veřejné prohlášení proti svému otci.

Když se Mulla Mustafa vrátil, přerušili vztahy na mnoho let, až do jeho smrti. Všichni Kurdové a všichni Barzání bojkotovali Khubaidullah. Ale nic víc.

- O tomto příběhu není známo téměř nic.

- No, nebylo to bagdádské rádio, aby to propagovalo.

- Je váš vřelý vztah ke Kurdům jen kvůli vaší službě nebo je to pro vás něco osobního?

- Můj otec byl kurdský Žid. Ale když jsem odjel do Kurdistánu, nemohl jsem o tom tátovi říct. Zemřel, když jsem tam byl. Ještě teď mě bolí, když si na to vzpomenu. Trvalo mi několik dní, než mě nahradili a mohl jsem odjet do Izraele. Skončil jsem pozdě na pohřeb. A před koncem sedmi dnů Šivy ( období smutku - pozn. red. ) jsem se musel vrátit do Kurdistánu. Ale hlavně mě mrzelo, že jsem otci nikdy neřekl, že jsem v Kurdistánu! Bylo by pro něj velmi důležité...

- Takže tvůj otec vůbec nevěděl, že pracuješ ve zvláštní službě?

- Věděl, že dělám nějaké tajné věci. Když mi bylo 24 let, byl jsem poprvé poslán do Etiopie. Řekl jsem mu: Tati, jedu do Etiopie, ale to je tajemství. Budou se ptát, řeknou mi, jedu do Ghany. V posledním roce si byl obecně jistý, že jsem v Káhiře. To vše ho udržovalo ve velkém napětí.

- V roce 1975, po dohodě z Alžíru mezi Teheránem a Bagdádem, šáh nečekaně navázal vztahy se Saddámem Husajnem. Musel jste hned opustit Kurdistán?

"No, to bylo docela nebezpečné." (Smích.) Jednoho dne Íránci, kteří měli krýt jak Kurdy, tak budovu, ve které byla stanice Mossad, náhle zmizeli. Irácká armáda zahájila ofenzivu. S asistentem jsme tam zůstali sami. A kdyby Iráčané našli dva Izraelce, určitě by z nás udělali grilovačku. Nebo kebab.

- Kde se schováváš? V jeskyni?

- Neschovávali jsme se. Bydleli jsme v tomto malém domku, který byl pro pár zasvěcených známý jako „kancelář“ Mossadu. Připravovali se na to, že Iráčané uzavřou hranici, a chystali se vyrazit do hor na mulách. Mezky ale nebyly užitečné – podařilo se nám sehnat Land Rover a jet přes Írán přímo do Izraele.

- Bál jste se, že byste mohl být zrazen?

- Rozhodně. Takové legrační riziko existuje vždy. Věděli jsme, že irácká armáda má v Kurdistánu agenty.

- V jedné monografii o těchto událostech se píše, že v Kurdistánu "šéf stanice Mossad, Tsafrir pálil papíry" ... Je to pravda?

- No, neměl jsem moc papírů. Ale musel jsem je spálit, ne nechat je Iráčanům. Dal jsem našim kamarádům, těm Kurdům, co byli s námi, třeba pistoli TT, měl jsem ji na sportovní střelbu... Všechno jsem rozdal, protože jsme museli rychle utíkat.

V saku a kravatě

- Proč jste po zradě Kurdů íránským šáhem souhlasil s převzetím funkce šéfa stanice v Teheránu?

- Vlastně se mě neptali, jen mě jmenovali. Před dohodou šáha s Husajnem jsme měli řadu let dobré, klidné vztahy s Íránem a se SAVAK ( íránská tajná služba - red. ). Samozřejmě jsem se na šáha zpočátku zlobil. Ale když jsem se stal vedoucím stanice, pomyslel jsem si: možná se mi podaří přesvědčit íránské generály, aby obnovili vztahy s Kurdy. A dostal jsem se k tomu přes inteligenci.

Situace se ale rychle zhoršovala, v Íránu to směřovalo k revoluci.

- Litujete dnes, že tehdy Mossad nesouhlasil s likvidací ajatolláha Chomejního?

- Tady ať posoudí historie. Tři nebo čtyři týdny předtím, než šáh na šest měsíců opustil Írán, za mnou přišel íránský generál. Řekl: obleč si sako a kravatu, půjdeš se mnou na setkání s Shahem, králem králů, vyslechnout si od něj přání. Byla to žádost, aby Mosad zlikvidoval Chomejního v Paříži, kde byl přes tři měsíce.

Dokonale jsem chápal, jaká bude odpověď na tuto žádost, ale odpověděl jsem, že musím kontaktovat centrálu. V každém případě to nebylo na mě. Obvykle říkám, že jsem nikdy nezabil a nikdy jsem nebyl zabit. ( Smích .) Zeptal jsem se velitelství. Myslím, že šéf Mossadu Jicchak Hofi to konzultoval s premiérem Menachemem Beginem. Když jsem dostal odpověď, řekl jsem Íráncům: promiňte, nejsme světová policie. Pokud máte problém, udělejte vše, co považujete za nutné, Bůh vám žehnej, ale my se toho nemůžeme zúčastnit.

A šáh... Nevím, co se stalo. Doslova příští rok šéf francouzské vojenské rozvědky ve své knize napsal, že francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing tajně poslal jednoho ze svých ministrů do Íránu, aby řekl šáhovi: pokud potřebujete něco udělat v Paříži, jsme připraveni se obrátit slepé oko.... Dělej si co chceš. Ale šáh... Z nějakého důvodu řekl: „Dobře, zeptejme se Mossadu. S Mossadem to ale nevyšlo.

Ve své knize Velký Satan, Malý Satan jsem napsal, že toho lituji. Možná to byla z naší strany historická chyba, že jsme to neudělali. Předpokládejme, že bychom to udělali. Mohli bychom to udělat. A zachránili by svět před velkou bolestí hlavy a Izrael před rizikem íránské atomové bomby.

Věděl by ale Írán, Blízký východ a celý svět, před čím ho zachraňujeme? Ne. A všechna špína by se na nás jistě vysypala.

"Nemyslíš si ale, že kdyby nebylo tohoto ajatolláha, mohl by na jeho místě být někdo jiný, kdo by neměl o nic lepší vztah k Izraeli?"

- Ne, já myslím, že ne. Kdyby si šáh zachoval vůli k moci, pak by se celý příběh obecně vyvíjel jinak. Ale americký prezident Jimmy Carter a americký velvyslanec v Íránu Sullivan ( William Healy Sullivan - vyd. ) udělali vše, aby šáha zbavili důvěry. Navíc měl rakovinu. Jednoduše ztratil vůli k moci, což bylo z historického hlediska velmi špatné.

- Co byste tedy dnes řekl jinak k šáhově návrhu?

- Je mi líto, myslím, že jsme to museli udělat.

- Yossi Alperon napsal, že šéf Mossadu Jicchak Hofi nepodpořil íránskou žádost o odstranění Chomejního z morálních důvodů. Protože nemůžete zabít člověka za to, co ještě neudělal. A požádal, aby jeho názor bral vážně.

- Yossi Alperon měl v té době na starosti íránský směr v Mossadu.

- A napsal: "Hluboce lituji, že jsme nepodpořili žádost šáha." Takže Mossad měl zabít Chomejního?

- To jsem ti řekl.

- Ale v knize "Mossad: Rise and Kill" od Ronana Bergmana je ještě jedna verze.

- Bergman je novinář, není z Mossadu.

"Píše, že šéf Mossadu Jicchak Hofi nechtěl zabít Chomejního z morálních důvodů, ale tvrdil, že provedl analytické výpočty a dospěl k závěru, že o Chomejním a jeho schopnosti převést své myšlenky do reality nejsou "nedostatečné informace." . Proto nebylo možné přesně posoudit riziko takové operace.

- Nevím, jaké analytické výpočty zde byly provedeny, protože jsem byl tehdy v Teheránu. Ale myslím, že hlavní je být opatrný a neudělat něco takového, po čem to nepůjde smýt.

americká letadla

- Z Íránu bylo zachráněno tolik lidí jako předtím z Iráku - asi 1300?

„Nejde jen o Židy, ale o naše občany, museli jsme je zachránit, ať se děje cokoliv. Navíc se nacházeli nejen v Teheránu, ale byli rozptýleni v různých městech. A zároveň jsme se snažili pomáhat členům místní komunity, která se tam historicky vyvíjela, bylo v ní 85 000 Židů. Můj přítel objížděl různá města a přemlouval je, aby přijeli do Teheránu, kde už na ně čekala letadla El Al.

Měl jsem kamaráda agronoma, který spoluvlastnil velkou plantáž ve východním Íránu. Obvykle mu Izraelci, kteří pro něj pracovali, dali své pasy a on je měl v trezoru. A najednou, když jim na začátku íránské revoluce chtěli Izraelci pasy vrátit, šéf firmy jim je odmítl vydat. Chtěl jsem, aby pracovali dál. Volal mi kamarád, já volal SAVAK a pasy byly vráceny.

Podařilo se nám přesvědčit EL AL, aby zorganizovala další lety do Teheránu pro každého, kdo chtěl odjet.

- Když se Chomejní objevil 1. února 1979 v Teheránu, potkal jste ho také na letišti?

„Stejně jako stovky tisíc Íránců. Vojenský atašé Jicchak Segev a já jsme šli do přeplněných ulic Teheránu, abychom viděli „přicházející zázrak“. Křičeli jsme: "Javed Chomejní!" - "Ať žije Chomejní!", Jako všichni ostatní. Jinak by si mysleli, že jsme...

- Protože jsi byl v utajení?

- V tu chvíli ano. Měli jsme fotit příjezd Chomejního.

- Evakuovali jste izraelskou diplomatickou misi z Teheránu?

- Zůstalo posledních 34 Izraelců. Při čekání na odlet amerického letadla jsme byli celý týden zavření v několika apartmánech. Byl jsem v kontaktu s Tel Avivem, velitelstvím, a snažil jsem se přesvědčit Spojené státy, aby přesunuly Izraelce s jejich občany. Americký velvyslanec v Teheránu Sullivan nás ujistil, že jsme v bezpečí, požádal nás, abychom si nedělali starosti, a řekl, že nás bude vyvádět postupně, po skupinách. Rozhodl jsem se: dobře, ve skupinách, takže ve skupinách přirozeně nepůjdu v prvním, ale v posledním. Faktem ale je, že ten druhý už možná neexistuje. Pak jsem zavolal Ezerovi Weizmannovi domů, zatímco on byl ministrem obrany, zatelefonoval ministru obrany USA a přesvědčil ho, že všech 34 Izraelců poletí prvním americkým letem.

- Jicchak Segev ve svých pamětech napsal, že do konce týdne v těchto bytech nezbylo téměř žádné jídlo a musel jít na trh ...

- Nemá pravdu. Napsal, že šel na bazar a představil se jako Arab.

„... A obchodník mu dokonce udělal slevu, když zjistil, že je z Palestiny.

- Všechno je to, řekněme, násilná představivost. Segev nikam nevyšel. Řekl jsem všem, aby zůstali doma. Musel jsem jít ven jen jednou - kvůli hovorům a přesně si pamatuji, co jsem nechal Segeva v bytě a on tam zůstal.

Byl jsem v kontaktu s velitelstvím, protože jsme zvažovali přistání izraelského letadla v poušti východně od Teheránu, abychom se dostali ven. Rizika musela na místě vyhodnotit průzkum. Došel jsem k závěru, že to zvládneme. Ale také jsem se rozhodl pokračovat v naší nejdůležitější misi: spojit se s normálními lidmi v revoluční vládě Íránu. A našli jsme toto vlákno - nový místopředseda vlády se ukázal být takovým člověkem.

Chomejní na začátku, jako každý jiný revolucionář, přitahoval normální lidi. Bylo tam mnoho právníků, specialistů na mezinárodní právo, osobně znali izraelské diplomaty. Požádal jsem svého přítele, aby zavolal tomuto místopředsedovi vlády a řekl mu o nás 34 Izraelcích. Místopředseda vlády odpověděl: ať se mi ozve odpovědná osoba. A můj přítel mi dal své telefonní číslo.

Bylo to asi hodinu poté, co jsem dostal instrukce z Tel Avivu, abych požádal o azyl na americké ambasádě. V kanceláři místopředsedy vlády mi odpověděla žena. (Zpočátku existovaly ještě ženy, než se Írán vrátil do středověku.) Řekla, že místopředseda vlády šel na americkou ambasádu, která byla obsazena revolucionáři. Pak ho poprvé obsadili, po dvou třech dnech ho opustili. A o pár měsíců později došlo k velkému příběhu 50 Američanů...

Zavolal jsem místopředsedovi vlády a řekl: Zde sloužíme naší zemi jako diplomaté. Pokud chcete, můžeme pokračovat. Jinak mi řekni, co chceš. Požádal mě, abych ho zítra kontaktoval. A pak oznámil: musíte odejít. Dobře, dej nám tu příležitost. A dal to. Dorazili jsme do hotelu Hilton...

„Segev řekl, že v Hiltonu bylo speciální bezpečnostní místo, kde se snažili „odfiltrovat“ Izraelce.

- Opět násilná představivost. Bylo to shromažďovací místo pro Američany, kteří se chystali opustit Írán. Pracovali jsme spolu. Nebylo to moc jednoduché, protože revolucionáři k nám nebyli moc milí. Ale stejně jsme po dlouhé noci nasedli do autobusu a odvezl nás na letiště.

- Ale doslova za pár dní se situace dramaticky změnila.

- Ano. Kdybychom neměli čas, mohli bychom tam zůstat navždy. Navždy naživu. ( Smích .).

Eric Schur - speciálně pro Novaya,

Tel Aviv - Moskva

(Pokračování příště)