Článek pochází z mk.ru
Dashing útoky sovětských tanků T-34 - klasika žánru o Velké vlastenecké. V desítkách celovečerních filmů se dokumentární filmy kopírovaly každodenním životem a bojovaly proti vykořisťování sovětských tanků. Převážná většina filmů zároveň ukazuje přesně práci posádek slavných T-34. Ale co to bylo ve skutečnosti - bojovat na tomto „nejlepším tanku druhé světové války“?
Aby se vypořádali s "nástrahami", které čekaly na posádky, kteří bojovali na T-34, pomohli muži, který se po mnoho let zabýval obnovou starého vojenského vybavení pro soukromou sbírku. Můj partner požádal, aby mu jednoduše zavolal Michael.
Samozřejmě, že tato bojová vozidla, jejichž restaurování se nyní musíme zabývat, jsou již zbavena skutečných zbraní, namísto toho dávají vychrtlé makety. Specifika řízení staré nádrže a jejích systémů se však prakticky nemění. A o specifikách takového Michaela se v minulých letech muselo hodně zeptat, těch, kteří bojovali na „třiceti čtyřech“ během druhé světové války.
V jejich vzpomínkách, tankoví veteráni prakticky jednomyslně chválili naše T-34s. Zároveň však Michailovi prozradili některá jejich pozorování a profesionální tajemství, která zůstala v zákulisí tvůrců mnoha filmů o válce.
Začněme hnutím. Manévrovatelný byl on? Ano Rychle? Pro vaši třídu, ano. Ale zároveň ...
Zde je několik charakteristických momentů, které vám umožní doplnit obraz pochodu z tanku nebo manévru na třicet čtyři.
Ukázalo se, že T-34 byl velmi hlučný. A k decibelům vytvořeným dieselovým motorem o síle 400 sil byl přidán náraz a specifická obchůzka kolejí.
Specialisté jednomyslně chválí design podvozku T-34, který zahrnoval, kromě jiného, poměrně jednoduchou náhradu poškozených kolejnic (například na rozdíl od německých tygrů). Tyto válce však samy o sobě nebyly zdaleka dokonalé.
Vzhledem k obtížné situaci převládající v budování sovětského tanku v počátečním období války, kdy bylo mnoho závodů evakuováno na nová místa, byly rané modifikace T-34 s kanóny 45 a 75 mm nejčastěji dodávány s pryžovými vodicemi pro housenky. Vlečící se na holé žlázy takových válečků (cisterny jim říkaly „lokomotivy“), pásové dráhy vytvořily hlasitý kovový zvuk, který vojáci na frontě poznali z dálky: „Třicet čtyři“ chodí. Teprve od roku 1943 bylo možné všechny sovětské T-34, které opustily tovární dílny, opatřit pryžovými válci, což je učinilo mnohem tiššími na cestách.
Takové zlepšení však neovlivnilo další podvozek našeho nádherného tanku. Bylo zde reálné nebezpečí, že při prudkých zatáčkách při slušné rychlosti to praskne, neschopné vydržet zátěž, prsty - kovové tyče spojující koleje kolejí. V důsledku takové nehody se housenka rozbije a začnou se cvičit výkony posádky na jejím spojení: s úsilím několika lidí bylo nutné protáhnout ochablou část řetězu masivních drah, spojit bod zlomu, zatloukat náhradní kladivo místo prasklého prstu ...
Pro řidiče byla další záloha. Čtyřstupňová převodovka v prvních třiceti čtyřech verzích byla velmi těsná. Při stisknutí páky bylo nutné vyvinout neuvěřitelné úsilí o snížení potřebného rychlostního stupně. Jeden řidič to často neuspěl a rádiový operátor - střelec, který se nacházel vedle sedadla řidiče, přišel na pomoc. Ve dvou lidských silách se vyrovnávali s nekompromisní převodovkou a mnohokrát se opakoval výkon duetu během manévrování. Konstrukce odolného kontrolního stanoviště byla změněna pouze při pozdější úpravě tanku - T-34-85 (jedná se o stroje ukázané na většině našich filmů, instalované na podstavcích jako pomníky).
A znovu o hluku. Tak, že řev, který převládal během pohybu uvnitř tanku nebránil posádce v komunikaci mezi sebou a slyšení povelů, byl každý T-34 vybaven speciálním interkomem. Ne vždy to však fungovalo spolehlivě, neposkytovalo dobrou slyšitelnost a ve skutečnosti život závisel na rychlosti a správnosti výkonu týmu v boji - zejména na řidiči. Proto se rychlíčtí velitelé posádek přizpůsobili tak, aby vedli akce svých mechanických procházek s nohou, - dobře, bylo snadné sáhnout ven. Jemně mu uhodil pravé rameno s botou - to znamená, že se musel otočit doprava a doleva podél levého ramene. Pokud se na jeho zádech položí velitelská bota - musíte přidat tah, a když stiskne helmu - zastaví. Tady a "řízen"!
V tomto případě musel řidič řídit těžké auto v podmínkách velmi omezeného přezkumu. Podle konstruktérů musí být během bitvy poklop na čelním zkosení trupu před sedadlem řidiče zablokován a díval se dopředu speciálně upraveným triplexem. Kvalita tohoto optického zařízení však byla od ideálu velmi vzdálená, takže řidič viděl trojnásobný a zakřivený obraz. Bylo obtížné, dokonce nebezpečné, procházet se jím, takže v reálných bojových podmínkách mechanický pohon, porušující oficiální pokyny, nechal přední poklop pootevřený po šířce dlaně. Samozřejmě hrozilo nebezpečí, že se na vnější straně roztrhnou střely nebo zbloudilá kulka do této mezery, ale slepě řídit obrněné vozidlo je ještě nebezpečnější.
A teď - o poklopech. V časných verzích T-34, jeho věž byla vybavena jedním velkým poklopem nahoře. Otevřít to nebylo snadné. Často to muselo udělat společně. Členové posádky samozřejmě nemohli mít tento specifický design, ale v továrně, v opravárenské základně, při montáži a demontáži věže takovým velkým otvorem, bylo mnohem snazší namontovat, nebo naopak odstranit mechanismy brigádní sekce tankového děla s převodovkou pro vertikální pokládání. Nakonec však bylo nutné odmítnout takové technologické pohodlí z důvodu bezpečnosti samotných členů posádky a zajistit konstrukci modelu T-34-85 dvou samostatných horních poklopů.
Mnozí z veteránů tanků si vzpomněli, že během silného deště začala v jejich T-34s skutečná povodeň. Důvodem je to, že gumová těsnění na horních poklopech věže a na poklopu řidiče chyběla úplně nebo byla tak špatně vyrobena, že nezabránila prosakování vody. Na cestách jsme museli s těmito vodními procedurami vyrovnat, ale během dlouhých zastávek posádka přikryla nádrž velkou plachtou, čímž ji zachránila před průnikem deště.
Kromě takové plachty, zkušené tankery byly zásobování kempu (samozřejmě, pravidelné části a nástroje nepočítají) s obyčejným logem, který byl namontován ve složené pozici podél trupu třicet čtyři. Toto „speciální vybavení“ bylo nepostradatelným pomocníkem, když se T-34 zasekl v bahně nebo v jámě: pak byl deník umístěn pod kolejnice a nádrž, která se k němu přilepila, se vytáhla z pasti.
Zvláštní chuť k práci osádky T-34 byla přidána palbou z tankového děla. Po každém výstřelu vystřelil z otevřeného šroubu pistole střelný prach. Dalším zdrojem této asfyxující směsi byla pouzdrová skořepina, která byla vyhozena, když byla zbraň znovu naložena do nádrže (neexistovala žádná speciální zařízení pro odstranění takových rukávů z revolverové hlavice v provedení T-34).
Pro odvrácení práškových plynů poskytli konstruktéři speciální ventilátory. V reálných podmínkách však byla účinnost takových pomocných zařízení v časných verzích třiceti čtyř let nízká a navíc vzhledem k chronickému nedostatku komponentů nebylo toto sekundární zařízení instalováno na každém tanku opouštějícím výrobní brány.
V důsledku toho, aby nedošlo k páchnutí v improvizované plynové komoře, posádka obezřetně držel horní věže poklop pootevřené (i když to bylo plné fragmentů), a někteří nechali otevřený vůbec a přizpůsobil se k házení figuríny rukávy přes takový otvor byli horkí, takže jsem musel nosit rukavice. Nejvíce plyn-zranitelný lidí v nádrži byl nakladač. Podle vzpomínek starých tankerů se stalo, že tento člen posádky, vdechující prášek, dokonce omdlel.
Další, ještě vážnější nebezpečí číhající tankery v kontaktu s projektilem nebo prase v jejich autě. Samozřejmě, trup, a zejména věž, byl chráněn brněním, které ne každý německý náboj mohl proniknout. Někdy to však stačilo jen na silný úder, aby se stalo nenapravitelné. Venku na brnění zůstal jen zub nebo dokonce škrábanec, ale členové posádky selhali. Oni byli zraněni nebo zabití malými kovovými fragmenty, který odletěl když udeřil od kloubů pancéřových jednotek, které nebyly přesně svařeny v továrně. Tyto kusy měřítka se proměnily ve skutečný šrapnel, který letěl ve všech směrech uvnitř pouzdra.
V polovině války, s příchodem modifikace T-34, již vybavené 85 milimetrovým kanónem, vznikl nový problém při řízení těchto obrněných vozidel. Nová zbraň většího kalibru měla mnohem větší délku než 76 milimetrů stojící na "třiceti čtyřech" předchozího designu. Samozřejmě, že z hlediska pronikavosti je to mnohem lepší, ale zároveň pro ně tankerům přineslo neobvyklé překvapení. Nádrž s takovým dlouhým "kufrem" před překonáním příkopu, jámy, hlubokého příkopu se strmými stěnami mohla čmárat s otevřeným sudem na svahu a zatlačit jeho přední část zeminou nebo pískem.
Pokud si to posádka nevšimne a začne střílet, při prvním výstřelu se zbraň prostě roztrhne: její přední konec se změní na „květinu“ z vymyšlených „okvětních lístků“. Takové neštěstí se stalo hrdinům celovečerního filmu Bílý tygr, který jim zabránil zničit tajemnou fašistickou nádrž.
Obecně platí, že specifika, obtíže těch, kteří během Velké vlastenecké války bojovali v „Třiceti čtyřech“, byly více než dost. Ale respekt k těmto lidem, kterým se podařilo úspěšně bojovat s nepřítelem iv takových obtížných podmínkách, by měl být tak velký
