Článek pochází z nzz.ch
Písečné duny polknou hlavní silnici. Dlažba je opuštěná, rezavé sloupy opuštěných stánků s potravinami a bývalé reklamní plakáty jsou v krajině jako kostry. Nákupní centra na ulici jsou prázdná, na cestě sotva existují auta. Jízda do Punto Fijo dává chuť tomu, co se stalo kdysi vzkvétajícím městem na venezuelském poloostrově Paraguaná: město duchů potopící se do odpadků, kde jsou ulice v noci tmavé, protože měděné kabely byly ukradeny pro osvětlení a odčerpávání vody vzácné vody z hlavního vodovodu kvůli nedostatku tekoucí vody. Naproti tomu bývalý klenot venezuelského ropného průmyslu stojí neuvěřitelně na obzoru: rafinérie Amuay. Scenérie vyjadřuje stav Venezuely:
Gossip téma číslo jedna
Rafinerie Amuay byla kdysi pýchou Punto Fijo. Ztělesňovala rozkvět venezuelského ropného průmyslu, posílila ekonomiku země, produkovala plyn a naftu pro export. Obyvatelé dnes zdůrazňují při každé příležitosti, že zařízení bylo součástí největšího ropného komplexu na světě. Juvenal Riera se také zmiňuje v rozhovoru. "Každý chtěl být zaměstnán v Amuayi," říká. 83letý, který pracoval 37 let jako elektrikář v rafinérii a byl zodpovědný za údržbu své elektrárny, odešel před 22 lety do důchodu.
Výbuch v rafinérii v Amuay v srpnu 2012 si vyžádal 48 životů. Stopy toho lze ještě dnes vidět.
Juvenal Riera zažila zlatý věk venezuelského ropného průmyslu. 37 let pracoval v rafinérii Amuay.
Bylo to zlaté časy. Zaměstnanci byli velmi dobře placeni; její zaměstnavatel, americká ropná společnost Creole Petroleum Corporation, pro ni zřídila obytnou čtvrť poblíž rafinérie a kolem ní řídil firemní autobus. "Práce v Amuay zaručila bezpečnou budoucnost," vzpomíná Riera, sedící v bílém křesle; za ním stojí socha Panny Marie.
To se nezměnilo zpočátku, když ropná společnost Petróleos de Venezuela SA (PDVSA) převzala rafinérii v roce 1976. Skupina investovala do vybavení a pracovních sil. Vnitřní vzdělávání a školení umožnily Rieri šplhat. "Měli jsme tuto práci v naší mysli, to teklo přes naše žíly," chvástá důchodce s huňatým obočím a plešatou hlavou. Mluví většinou, jako by chtěl oživit pocit sounáležitosti. Rafinérie byla jako rodina, říká Riera. Dal jí spoustu přesčasů. Jeho žena smysluplně přikývne.
V obývacím pokoji pár příbuzných a sousedů se sešli na chat. Téměř všichni mají nějaké osobní spojení s rafinérií - jako většina obyvatel Punto Fijo. Stav rostliny je drbem subjektu číslo jedna. Všichni se domnívají, že vědí, co se děje za dveřmi rafinérie, jak jsou vyčerpáni a jaká je špatná pracovní etika. Zaměstnanci, oblečený v červených uniformách, tráví hodiny pracovní dobou v supermarketu nebo bance během pracovní doby, říká Riera je neteř, pobouřený. "Existují podmínky jako na farmě," říká, kdo se nikdy do podnikání nedostal.
Rierové žijí v domě, který jim poskytl bývalý provozovatel rafinérie. Koupil jste to před lety. Bílé domy v sousedství, mezitím v rukou PDVSA, jsou opuštěny, okna mříže rez, okna jsou rozbitá a přední zahrady vypadají jako malá pouštní krajina - všechno je vyschlo. Mnoho zaměstnanců se obrátilo zády k rafinérii a Venezuele při hledání lepšího života.
Podle Svazu ropných dělníků opustilo společnost od začátku roku 2017 do konce ledna 2018 celkem 25 000 zaměstnanců. Očekává se, že tento rok se počet propouštění opět zvýší. Společnost nyní nemá zaměstnance. Kromě toho, v listopadu 2017, prezident Nicolás Maduro jmenoval generála bez zkušeností v ropném sektoru, aby vedl společnost a ministr ropy, který se zdá, že další otrávení klimatu.
Jako součást očištění propustil a zatkl mnoho specializovaných a zkušených zaměstnanců údajně zapojených do korupčních skandálů. Vláda je znepokojena nejen bojem proti korupci, ale především kontrolou a penězi, z nichž obě po určitou dobu zajišťují represivní opatření. Proto existuje atmosféra strachu. Z ospalosti a špatného řízení v Punto Fijo víme o sousedech, kteří jsou zaměstnáni v rafinérii a povídají si ze skříně. Nikdo o tom nechce mluvit otevřeně; příliš velký je strach, že bude propuštěn nebo zatčen za prohlášení kritická vůči vládě.
Rybáři z Amuay jsou silně zasaženi krizí. Sdílejí záliv s rafinérií a
jsou prvními oběťmi, když do moře proudí znečišťující látky.
Před rozpadem
Ernesto Marcano - jméno se změnilo - stejně. Dělá to ze stejného důvodu jako 1,6 milionu Venezuelčanů, kteří opustili svou zemi od roku 2015: zoufalství. No, nejdřív si to nemyslí. ale chtěl říct, jak to opravdu je, říká. Jeho vzhled připomíná film tajného agenta ze 70. let. Čeká v tmavém rohu hotelové haly, nosí sluneční brýle a černou čepici, která se mu zvedla do obličeje. Je nervózní a má alkoholický nápis.
42letý chce jet do rafinérie, kde pracuje od roku 2003 jako inženýr. To mu usnadní vysvětlení jeho nedostatků a problémů, říká. Chce se řídit, řidič ho může zradit. Jakmile muž s šedivým vousem sedí v autě, dá si velkou sklenici rumu. Přinesl na to další kostky ledu. Udeří ho a odjíždí do rafinérie. "Nebojte se, pití na kole zde není problém," říká a snaží se rozptýlit obavy. Policisté již neexistují. "Mohli bychom jet zpět přes Punto Fijo."
O deset minut později se dostaneme do gigantického rafinérie: tankové farmy, potrubí a kouřící ocelové komíny, které jsou zčásti zrezivělé. Podle Marcana se stále používá asi 20% kapacity rafinérie: namísto 654 000 barelů ropy bude zpracováno 120 000 barelů denně. "Obchod se rozpadá, chystá se odejít," říká Marcano. Americký ekonom Steve Hanke to potvrzuje, podle jeho názoru se PDVSA zhroutí. Protože společnost využívá více kapitálu, než dokáže vytvářet, vysvětluje. Výrobní kapacita by tak mohla klesnout. Ve skutečnosti se venezuelská těžba ropy za posledních šestnáct let snížila na polovinu. Země denně v září čerpala 1,2 milionu barelů ropy ze země, stejně jako od roku 1947. Podle zpravodajské agentury Reuters očekával PDVSA
Na vině jsou zlí Američané
Vláda v Caracasu obviňuje USA z nevolnosti. Imperialistický nepřítel, podle Maduro PDVSA, infiltroval s mafiánskými silami, které se snaží investovat do ropného průmyslu, aby je zničil. Odborníci v oboru také připisují klesající produkci ropy nedostatečným investicím do dopravníků a rafinérií, jakož i nedostatek vyškoleného personálu. Rostlina v Amuay je toho nejlepším příkladem. "Je to prázdná skořápka," říká Marcano. Stávající struktura, která je tak zchátralá, že se sotva vyrábí. Se svým malým červeným autem se blíží k terénu, vysvětluje, co je rozbité a jen v polovině práce, a vypráví o nezvratných rozhodnutích vedení. Ví, o čem mluví, a konečně vidí rostlinu zblízka téměř každý den.
Není to však špatné spiknutí: Pokles rafinérie je, stejně jako úpadek celého venezuelského ropného průmyslu, způsoben sám sebou. O tom je přesvědčen nejen Marcano, ale i odborníci. Podle ekonoma Hanke vláda Cháveze záměrně opomněla průmysl, aby financoval své socialistické politiky. Mezitím je rozpočtový schodek tak vysoký, že špatně potřebné investice nelze provést s tou nejlepší vůlí.
Výbuch v Amuay zničil dům v sousedství rafinérie. K přestavbě se to dosud nestalo.
V Punto Fijo mladí muži staví silniční blokádu. Protestují, protože čekají na tekoucí vodu tři týdny.
«Jsi chavista?»
Úpadek rafinérie v Amuayi svědčí o stavu venezuelského ropného průmyslu. A to je jak příznak, tak příčina ekonomické sestupné spirály země. Ropný průmysl je páteří ekonomiky a podle Organizace zemí vyvážejících ropu (Opec) dosáhl v loňském roce 98% příjmů z vývozu. S potopením vývozu ropy v zemi chybí cizí měna, aby se zásobila jiným zbožím, jako jsou potraviny nebo léky. To také přivedlo PDVSA do výchozího stavu. Skupina již není schopna platit servisní společnosti ani náhradní díly.
Sestup ropného průmyslu Venezuely
Stává se, že v provozu Amuay nelze opravit, což je rozbité. Flexi-Koker, významný systém procesního inženýrství, podle Marcana nefunguje čtyři roky. Zaměstnanci oddělení stále chodili do práce každý den, hráli domino. "Přísahám, že je to pravda," upozorňuje a ukazuje na katastrofální disciplínu. Odbornost a motivace nejsou již delší dobu. Je důležité zvolit pouze Maduro.
Marcano nikdy nepodporoval socialistického prezidenta. Ačkoliv o tom vedení společnosti zřejmě nic neví, Marcano není nic proti výčitkám. Pravidelně ho uniformovaní muži přivedli do místnosti a zeptali se ho: "Jsi chavista?" Byl chytrý, říká nedbale a věděl, co tihle blázniví lidé chtějí slyšet.
Strážní bezpilotní
Před plakátem na silnici Marcano přerušuje rozhovor a posměšně čte jeho vzkaz: „Naší první prioritou je bezpečně zjemnit - PDVSA.“ Směje se. Jako by chtěl dokázat opak, promění se v soukromou cestu, projíždí kolem otevřených překážek a bez posádky. "Neexistuje žádná bezpečnost," říká mimo hlavní vchod do rafinérie. Pak ho nervozita chytí a on se rychle vrátí z oblasti.
Zpátky na přístupové cestě, Marcano ukazuje na místo zarostlé trávou. Za starých časů, kdy ještě bylo bezpečnostní zařízení, tu stála kasárna armády a za nimi domovy armády. Výbuch v rafinérii způsobený únikem plynu v srpnu 2012 všechno odnesl. 48 lidí bylo zabito, více než 150 bylo zraněno. Vláda odmítla explozi jako sabotáž opozičních sil. Podle nezávislé komise to však byla nehoda, ke které došlo v důsledku špatné údržby.
I když to byla ta nejhorší nehoda, ani první ani poslední. Odborníci z průmyslu a Marcano věří, že většině z nich bylo možné zabránit. Totéž platí pro znečištění moře podle inženýra: Těžké deště opakovaně zaplavily otevřenou nádrž znečišťujících látek, protože PDVSA již nemohla platit své vyprazdňování.
Rybáři z Amuay jsou prvními oběťmi. Sdílejí záliv s rafinérií. "Občas vytáhneme z moře strakaté ryby," stěžuje si starší muž na lavičce v parku v chudé rybářské čtvrti. Místní rybářské sdružení proto podalo několik stížností. Rybáři se obávají o přežití. Vzhledem k tomu, že mnoho restaurací je nyní uzavřeno, většina ryb pouze pro vlastní spotřebu.
Podle Marcana se mnozí jeho kolegové z práce obávají o přežití a někteří přestali a odcházeli z Venezuely. 15 dolarů za měsíc nestačí, vzhledem k hyperinflaci v zemi. Podle něj někteří lidé pracují pouze v rafinérii, protože jsou v jídelně krmeni zdarma. "Těstoviny, těstoviny, těstoviny, těstoviny, každý den jsou těstoviny." Bez omáčky a chutnají strašně, ale zaplňují žaludek.
Marcano už nemůže krmit svou pětičlennou rodinu s platným platem. Jeho nejstarší dcera nyní žije s babičkou. Své umění, knihy poezie a olejomalby, které prodává přes internet, vydělává na vedlejší koleji. Také dostává podporu od své sestry žijící ve Švýcarsku, za kterou se stydí.
Běžící voda se často nevzdává celé týdny. Chlapci se umyjí vodou z tankeru na ulici.
Roadblock v Punto Fijo: Tři týdny bez vody, aby lidé zoufale. Město bylo kdysi klenotem venezuelského ropného průmyslu.
Jako boj v ringu
Když Marcano nastoupil do své současné práce před osmnácti lety, PDVSA stále vládli podmínky, které Juvenal Riera věděl. Po třech měsících si Marcano mohl dovolit nové auto, později postavil dům a šel na cestu, včetně Švýcarska. Od jeho horské krajiny, Calanda pivo a pouliční přehlídka raves Marcano. Dovolená v zahraničí byla v té době normální, říká. Dnes byli všichni ohromeni, když se jeden z nich vrátil z dovolené.
Teď je život jen těžší každý den. Neexistuje nic, nic nefunguje, říká Marcano. Nedávno strávil 32 dní bez tekoucí vody a měsíc nebyl ve svých kajutách žádný plyn na vaření. Sbírka odpadků již není ukončena. Popelnice se hromadí na ulici a způsobuje vrstvu komárů. Juvenal Riera si stěžuje na dny výpadků elektřiny a na únikovou kanalizaci. Zločin se také stal problémem: cizinci ukradli pneumatiky vozů Riera a Marcano. Náhrada je k dispozici pouze na černém trhu a cena pneumatiky odpovídá 100 USD, což si nikdo nemůže dovolit.
Marcano porovnává svůj každodenní život s neustálým bojem v boxerském ringu. "Znovu a znovu dostanete jednu na ústa, spadnete dolů, vstanete, dokud vás další rána nezasáhne." Když se ho zeptá, proč nejde, přímo nezná odpověď. Pak začne mluvit o naději. Každý den se zmenšuje, říká, ale stále je tam.
Místo toho, aby utekl, chce pomoci průmyslu vrátit se na nohy. Ropný průmysl by mohl vytvářet pracovní místa a dostat lidi z problémů, nadchne se. Pro tento PDVSA by musel být privatizován. Ekonomický potenciál ropy ho láká ke snu. A přesto Marcano ví, jak daleko je jeho země. Chavisté, říká, napsali dokonalý průvodce, jak přivést ropný průmysl na zem. Ztratili poklad Venezuely.
Příběh úpadku
ann. Punto Fijo Petróleos de Venezuela SA (PDVSA) byla založena v roce 1976 jako součást znárodnění ropného průmyslu. V roce 1997 Venezuela denně vyrobila 3,3 milionu barelů ropy. Teď je jich ještě dobrá třetina. Krize vychází z hospodářských politik bývalého socialistického prezidenta Huga Cháveze. On znárodnil tisíce společností, spoléhal se úplně na ropný průmysl, radikálně přestavěl je, a dělal zemi závislou na příjmech ropy.
Následovat stávku ropnými pracovníky v roce 2003, Chávez propustil kolem poloviny PDVSA pracovní síly a nahradil je s loyalist členy strany. Zajistil tak politickou a finanční kontrolu skupiny a Chávez poskytl své politické základně výhody tím, že je pozvedl na dobře placené pozice a zajistil si loajalitu. Za druhé, socialistická vláda byla schopna financovat takové rozsáhlé sociální programy, které jí pomohly zůstat u moci. Vysoká cena ropy přinesla v prvních letech vysoké zisky. V roce 2004 byly dvě třetiny rozpočtu PDVSA vynaloženy v odvětvích mimo odvětví ropy.
Vláda postupně vyčerpávala ropná zařízení a vynechávala investice do průmyslu a hromadila devizové rezervy, když žila nad rámec svých prostředků. Toto špatné hospodaření, spojené s klesající cenou ropy od roku 2014, tlačilo na státní rozpočet. V reakci na nedostatek příjmů Maduro zahájil tisk; inflace vzrostla. Zatímco ostatní producenti ropy opět začínají dýchat díky oživení cen ropy, Venezuela nadále klesá. Podle Mezinárodního měnového fondu se venezuelská ekonomika od roku 2013 zmenšila o 45%. Pro běžný rok organizace předpovídá propad o 15% a inflaci ve výši 1 000 000%.Maduro oznámil řadu reforem tváří v tvář vážné hospodářské krizi koncem srpna. Mimo jiné bylo z národní měny vymazáno pět nul. Kritici se však stěžují, že to není dostatečný prostředek v boji proti inflaci.
