Článek pocházi z Varlamov.ru
Celý článek ctete
Přesně před 80 lety vstoupil SSSR do druhé světové války ...
- Ale co „22. června, přesně ve čtyři hodiny“? - Někteří vznešení čtenáři mě budou chtít okamžitě přerušit. - A co zrádný útok na bílýčervený a načechraný Sovětský svaz?
Ne, ne, to je pravda. Stalin zahájil válku v roce 1939: sovětská vojska vstoupila do Polska dva týdny po nacistických jednotkách. V srpnu 1939 se na tom v Moskvě shodli dva vousatí katové a 17. září Rudá armáda napadla Polsko pod záminkou „chránit bratrské národy“.
Můj přítel Chris (aka Vladimir Adoshev), ten, kdo napsal příspěvek o německých ubytovnách, studoval tuto otázku podrobně. A teď vám chce vysvětlit, proč lze sovětskou okupaci Polska skutečně nazvat okupací. Trochu jsem článek zkrátil, ale Chris má na webu plnou verzi (odkaz ve spodní části příspěvku). Dále jeho text:
„V mediálním prostoru je obyčejné slyšet termín používání polských politických vůdců,“ sovětské okupace „ve vztahu k událostem 1939-1941 a 1945-1989 let. Provozuje několik v současné době v Polsku“ Muzeum okupace“, včetně největší v Gdaňsku .
Polsko dost konzistentní ve své rétorice, která často pobouřila oficiální politické představitele Ruské federace a Běloruska, vzrušuje celý pro-vládní ruský jazykový prostor.
Oficiální rusko-běloruské postavení je úplně jiné než polské. Budeme se zabývat vším pořádkem, sledujeme celou historii sovětsko-polských vztahů od roku 1939. Zvažujeme také to, proč v moderním polském pohledu na historii se pojem „okupace“ vztahuje nejen na Třetí říši, ale také na SSSR.
Druhá světová válka začala útokem na Polsko
Události ze září 1939 se obvykle nepamatují ani v Rusku, ani v Bělorusku. V „ruské historii“ je obvyklé mluvit pouze o roce 1941 ao slavné „německé jednotce zaútočily na naši zemi, aniž by vyhlásily válku ...“. Válka však začala o dva roky dříve, kdy 1. září 1939 vstoupily do Polska jednotky 3. Říše ze západu a 17. září z východu jednotky SSSR z východu. Tato událost v polské a světové historii se jednoznačně nazývá „invaze“, „zachycení“, „útok“. Proč ano
Polská armáda utrpěla těžké ztráty, ale pokračovala v provádění bojových misí na ochranu suverenity svého vlastního státu. Dá se dlouhou dobu říci, že Polsko nebylo připraveno na válku, o zřejmých strategických chybách polské vlády a o nízké bojové účinnosti armády. Faktem však zůstává: Polsko přijalo bitvu na dvou frontách, bitva byla nerovná a v této bitvě Polsko ztratilo svou suverenitu. Ležící byl poražen dvěma.
Na obrázku je hranice Polska do září 1939 označena zeleně. Tmavě šedá je území Německa. Světle šedá - území loutkových států pod protektorátem Německa (včetně „generálního guvernéra“).
Polské vedení dokázalo provést částečnou evakuaci do Rumunska a pobaltských zemí a odtud do Londýna. Méně než o rok později, v roce 1940, se rumunská Bessarabie a všechny pobaltské země dostanou pod ránu SSSR.
Dodatečný protokol k Paktu Molotov-Ribbentrop zcela jasně naznačil sféry vlivu SSSR a Německa. Po krátkých jednáních určily společnou hranici dva státy, rozhodčí lidských osudů. Stát Polska přestal existovat.
Třetí říše a generální guvernér
Jak je to na území okupovaném nacistickým Německem, je dobře známo. Nesnaží se skrýt tuto pravdu, mluví o tom otevřeně: už nikdy. Už nikdy. Tady snad bude absolutně každý v solidaritě - a historici moderního Německa, kteří připustili své vlastní chyby, a moderního Polska a dokonce i moderního Ruska.
Hlavní součástí politiky Třetí říše byla segregace na národním základě. Zástupci německé národnosti obdrželi plná občanská práva. Němci žili ve velkém počtu v západní části Polské republiky a poblíž východního Pruska (zejména v německo-polském městě Danzig, které bylo formálně nezávislé až do roku 1939). Souběžně s tím byla území bývalé Polské republiky osídlena německými osadníky ze středního Německa.
Židovští obyvatelé byli předurčeni, aby skončili v ghettu a byli následně zcela zničeni. Poláci očekávali úplnou ztrátu národní subjektivity.
Nedílnou součástí německé politiky byla touha „krvácet“ a „dekapitovat“ Poláky intelektuálně a tvořivě. Zástupci intelektuálních profesí (vědci, lékaři, univerzitní profesoři), obchodní zástupci, členové polských politických stran a členové bývalých vládních agentur byli podrobeni masivnímu zatčení a následnému zničení. Široce byla zavedena politika nucené práce a vystěhování Poláků do německých pracovních táborů.
Na území „generálního guvernéra“ nebyli prakticky žádní zástupci jiných národností (jak Třetí říše nazývala územní entitu vytvořenou v západní části bývalé Polské republiky), ale také cítili okolnosti této politické a ekonomické situace,
SSSR, sovětské západní Bělorusko a Ukrajina, mýtus o „polské kampani Rudé armády“
Mezitím byla východní část Polska okupována sovětskými jednotkami. Dnes není tento příběh příliš rád, když si ho pamatují v oficiálních médiích buď v Rusku, nebo v Bělorusku. Je obvyklé o ní mluvit dobře nebo jakýmkoli způsobem. Existují důvody.
Sovětská propaganda nám řekla, že všechno dopadlo opravdu krásně: šlo o území obývaná hlavně Ukrajinci a Bělorusy, proto SSSR provedl akt „slavnostního shledání rozdělených národů“. A národnostní menšiny - Poláci, Židé a zástupci jiných národností - „získali stejná práva v mezinárodní rodině“. Nemohlo to být jinak, protože velké síly dobra přišly a vytvořily mír, lásku a prosperitu. Realita byla úplně jiná.
V roce 1939 přišla sovětská moc na území, která se před dvaceti lety nestala součástí sovětského politického a ekonomického prostoru. Je nemožné studovat historii SSSR a jeho sféry vlivu izolovaně od sovětské politické a ekonomické doktríny, v níž neexistuje pojem soukromého vlastnictví a tržní ekonomiky.
Polsko 30. léta. Škola ve městě Grodno.
Polsko 30. léta. Kostel v pevnosti nedaleko města Brest-Litovsk (v sovětském Bělorusku se to prostě nazývalo Brest).
Polsko až do roku 1939 bylo rozvojovou zemí s tržním hospodářstvím. Fungovaly malé, střední a velké podniky, banky pracovaly, byly zřízeny vztahy mezi komoditami a penězi. Bez ohledu na národnost byli ve společnosti lidé, kteří díky své fyzické a intelektuální práci, vynalézavosti a mysli mohli vydělávat slušné peníze. V zemi existovala instituce soukromého vlastnictví: lidé vlastnili nemovitosti, kupovali a prodávali byty, auta, soukromé domy. Zámecké domy byly stavěny, obdělávány a krajinářsky vlastněny.
Stačí se podívat na fotografie předválečných městských obyvatel na území Polska, které odešlo v roce 1939 do sovětského západního Běloruska a Ukrajiny. Krásné kabáty, klobouky se širokým lemem, kožešiny, elegantní šaty šité na míru evropské módě. Lidé řídili evropská a americká auta. Téměř všechno se prodávalo v soukromých obchodech.
Polsko 30. léta. V předválečném Polsku, stavu tržní ekonomiky, existovala příležitost rozvíjet se a žít důstojně. Vítána byla jakákoli fyzická a intelektuální práce, včetně schopnosti kompetentně se zapojit do podnikání.
Společnost dnes fungovala jako obvykle a pochopitelně pro nás všechny. Lidé se snažili zajistit slušný život pro sebe a své děti. Pracovali s cílem zlepšit současný blahobyt a dát prosperující život příštím generacím, které měly zdědit dobré nemovitosti, rodinný podnik, úrodnou půdu, musely pokračovat v historii rodiny a znásobit její blaho v každé generaci.
Když to ruka SSSR natáhla, všechno se zhroutilo. Mírový život skončil, neštěstí a smutek přišel. Obyvatelé pociťovali všechna kouzla utváření sovětského systému a třídní boj s buržoazií. Začaly se zatýkání, masivní konfiskace půdy, domů, bytů a veškerého majetku. Všichni nejaktivnější, nejaktivnější a vzdělaní lidé se ukázali jako osobní nepřátelé sovětského režimu, kteří byli fyzicky zničeni nebo zatčeni a vyhnáni za účelem pracovního vykořisťování v táborech na území vzdálených republik SSSR.
Vojáci SSSR okupují město Lvov, které bylo až do roku 1939 součástí Polska.
Po dva roky (1939-1941) žili obyvatelé sovětského západního Běloruska a Ukrajiny miniaturně všech dvacet let sovětské moci, kterým se zdálo, že se jim podařilo vyhnout. Stejné katastrofické události pro obyvatele se vyskytly v Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Bessarabii, které obsadil SSSR v roce 1940.
Později podporovatelé sovětského režimu řeknou, že ve skutečnosti byla politika SSSR jen touhou zbavit se těch, kteří by se mohli stát potenciálními sabotéry a spolupracovat se zpravodajskými informacemi o nacistickém Německu. To není omluva vůbec. Prvním cílem bylo „kapitalisté a buržoazie“. Kromě toho historie ukázala, že je nemožné uspokojit poptávku po „potenciálních“ nepřátelích a špionech v atmosféře manického špionáže. Budou „odhaleni“ znovu a znovu.
Deportace „třídních nepřátel“ (zejména Poláků) hluboko do SSSR ze západního Běloruska a Ukrajiny v letech 1939-1940.
Nemělo by se tedy divit, že v roce 1941 se v protisovětské protestní vlně rozhořel místní litevský, lotyšský, estonský, ukrajinský a běloruský nacionalismus, aktivně podporovaný postupujícím Německem. Ale to je úplně jiný příběh.
SSSR provedl řadu taktických úspěchů, posunul státní hranice a tím prodloužil budoucí cestu ofenzívy Třetí říše na Moskvu a další velká města. Problém nespočívá ani v tom, že SSSR připojil tyto země, ale v tom, že SSSR jim v nejhorších projevech rozšířil ekonomickou a politickou doktrínu. A tuto skutečnost nelze ignorovat.
V bývalé Polské republice se boj proti buržoazii téměř úplně odehrával pod heslem boje proti Polákům. Na pozadí Bělorusů a Ukrajinců zaujímali Poláci ve společnosti vyšší postavení, disponovali velkým množstvím financí a nemovitostí. Za tímto účelem se jim říkalo „Panas“, což je v sovětském slangu synonymem pro „buržoazní“ - není divu, že se stali nepřátelem sovětské vlády číslo jedna. Termín “pán Polsko” byl široce používán v sovětské propagandě.
Ale (jako tomu bylo vždy u samotných sovětských úřadů), nejprve přišli k těm, kteří měli co ztratit, a pak k těm, kteří neměli prakticky co ztratit. Nakonec, po dobu dvou let, represie postihla všechny, aniž by je rozdělila na sociální status a národnost. Spousta zármutku se týkala podílu Ukrajinců na Bělorusech.
Například velmi chudí lidé, kteří se nějakým způsobem dostali do kontaktu se službou ve státních orgánech Polska, se dostali do zhenrnov sovětského stroje. Mezi nimi byli nejen Poláci, ale také Ukrajinci a Bělorusové. Působení v policii a v polské armádě bylo základem pro zatčení sovětských zvláštních služeb a ztrátu práv.
Celek těchto událostí jasně mluví o zaměstnání. V celé historii lidstva jednali útočníci bez ohledu na totožnost útočníka nebo poškozeného. Třetí říše se při útokech na Polsko a další země chovala podobně.
Nemůžeme zmínit o zajetí a popravě asi 20 000 polských vojáků v Katyni a dalších táborech smrti. Téměř o tom bylo hodně řečeno, téma Katyn se pravidelně objevuje v mediálním prostoru a jako by zastínilo i jiné sovětské válečné zločiny. Mezitím stojí za zmínku i další lidé, kteří žili ve východním Polsku a jejichž život byl přerušen činy sovětské vlády. Zajímavé je, že se omluvci sovětského režimu znají hrůz Katyně, a proto SSSR popírá jakoukoli účast na nich, ale ostatní fakta tomu tak není.
Ve východní části Polské republiky bylo mnoho obyvatel, kteří byli nazýváni „obléhači“. Byli to Poláci, kterým stát přidělil půdu za zvláštní zásluhy, nebo ti, kteří ji koupili na vlastní náklady. Mnoho z nich byli veteráni sovětsko-polské války 1919-1921, kteří odešli do důchodu, získali rodinu a vlastní ekonomiku. Opět není divu, že se také stali prioritními nepřáteli sovětské vlády, která se rozhodla vzpomenout na všechny staré nepříjemnosti.
Polsko 30. léta. Rodina polských „obléhačů“. Osud jim nebyl příznivý: v roce 1939 přišli do jejich domu sovětští vojáci.
Siegemen nebyli převážně bohatí lidé a žili buď v malých osadách, nebo v hotelových farmách. Spolu s osadníky osadníků byli zatčeni lesníci, hasiči a všichni zástupci polských veřejných služeb na nižší úrovni. Nejprve byli lesníci zatčeni: měli strach z koordinovaného partyzánského odporu.
Dosáhlo takové absurdity a krutosti v sousedním „generálním guvernérovi“? Podobnosti jsou zřejmé: představitelé SSSR a Třetí říše považovali Poláky za nepřátele a levnou pracovní sílu, s nimiž se zvlášť nemůžete postavit na obřad. Z „generálního guvernéra“ byli Poláci vyloučeni za nucenou práci do Třetí říše a ze sovětského „západního Běloruska a Ukrajiny“ do Sibiře, Uzbekistánu a Kazachstánu.
Brest-Litovsk po likvidaci polských státních struktur, 1939. Opatření k převodu města z kontroly nacistického Německa na stalinistický SSSR. 
Brest-Litovsk, 1939. Vítězové, rozhodčí lidských osudů. Před konfrontací zůstaly méně než dva roky.
Vzpomínáme na obranu Brestské pevnosti zpívané v sovětském kině a literatuře, stojí za to připomenout obranu téže pevnosti polskými vojáky v roce 1939 - před sovětskými a německými jednotkami postupujícími na obou stranách. Málokdo ví, že v roce 1939 byli Němci již v Brest-Litovsku (v BSSR nazývali jednoduše Brest), ale po potlačení polského odporu bylo město po vzájemné dohodě převedeno na SSSR.
Polská armáda Konstantin Plisovsky a Václav Radzishevsky, zničená sovětskou vládou mezi tisíci dalších polských armád.
V ruské a běloruské televizi dnes budou rádi hovořit o vystoupení sovětského komisaře Fomina, který v roce 1941 vedl obranu Brestské pevnosti, ale nebudou si pamatovat vzpomínku na polského generála Plisovského a kapitána Radzishevského, který před dvěma lety bránil stejnou pevnost. Byli zatčeni a zabiti v sovětských žalářích, protože se jako vojáci polské armády odvážili bránit polské město Brest-Litovsk před invazí.
Polsko v sovětsko-německém konfliktu druhé světové války
V době útoku Třetí říše na SSSR bylo v sovětských věznicích a zvláštních osadách (na území SSSR) více než půl milionu Poláků. Jednalo se o rodiny „třídních nepřátel“: jednotliví podnikatelé a majitelé velkých podniků, majitelé dobrých nemovitostí, bankovní pracovníci, policie, státní a armádní úředníci.
Sovětské vedení pochopilo, že situace byla nepříznivá: německé jednotky se dostávaly do vnitrozemí, situace na všech frontách byla katastrofální. V takovém prostředí jsou spojenci důležitější než nepřátelé.
Prostřednictvím Velké Británie byly navázány kontakty s polskou vládou, která emigrovala v Londýně. Diskutovalo se o dalším osudu uvězněných Poláků, byly položeny otázky o jejich propuštění a vytvoření armády připravené k boji, která by se mohla zúčastnit války s Třetí říší spolu s Rudou armádou. Sovětská vláda pochopila, že zajaté Poláky by se měli používat moudře.
Vladislav Anders je muž, který dokázal reprezentovat Poláky jako národ a politickou sílu, i když v zajetí.
Prvním v roce 1941 byla armáda Anders, ve které existovalo asi 400 tisíc Poláků, kteří přežili po zatčení a vyhnanství, „ospravedlněni“ sovětskou vládou. Na jeho financování a dodávkách se podílela Velká Británie a exilová polská vláda pod svým protektorátem.
Vladislav Anders byl jasný člověk a skutečný intelektuál zastupující polskou vojenskou aristokracii, která se ocitla v sovětském zajetí. S nepřiznanou touhou zbavit se zatčených „třídních nepřátel“, zničit stovky tisíc lidí, kteří jsou pod dohledem spojenecké Velké Británie, nemohl SSSR. Poláci byli zároveň jasně protisovětští: ne Třetí říše, ale SSSR zlomil jejich životy a zbavil je střechy nad hlavami, nemovitostmi a veškerým majetkem. Ne všichni Poláci, kteří se ocitli na území zajatém Třetí říší, měli podobný osud. Mnozí zůstali žít ve svých bytech a domech, přičemž si zachovali schopnost provádět hospodářské a hospodářské činnosti.
Andersova armáda je dobrým příkladem toho, jak občanská, národní a politická jednota vytvořila sílu, s níž byl nucen počítat i sovětský stát.
Poláci byli v solidaritě a duchovně silní, takže v SSSR byli již šťastní, že se jich mohli zbavit a učinit jakékoli ústupky. Nebylo možné dohodnout se mezi SSSR, Velkou Británií a polskou vládou, která emigrovala. Po vzájemné dohodě Andersova armáda mohla opustit hranice SSSR, byla stažena do Íránu a následně se stala součástí ozbrojených sil Velké Británie.
Svatba Bronislawa Sokolovského v Truskavets, léto 1939. Před válkou zůstaly méně než dva měsíce. Šťastný pokojný život se zhroutil. Mobilizace v polské armádě, zajetí, vyhnanství v sovětském Uzbekistánu. Záchrana před smrtí v sovětských žalářích, mobilizace Anders v armádě, odjezd do Íránu, boj v britských ozbrojených silách, emigrace do Kanady po zřízení sovětské moci v Polské lidové republice. Zrcadlo života na příkladu pouze jedné osoby. Osudy ostatních lidí z fotografií se vyvíjely jinak.
Druhý pokus o vytvoření polské armády, která je součástí ozbrojených sil SSSR, byl úspěšný, protože jeho formace pocházela od Poláků, kteří byli loajální a absolvovali všechny filtrační testy. V roce 1941 byla v SSSR vytvořena polská divize pojmenovaná po Tadeuszovi Kosciuszkovi (pojmenovaná po slavné polské vojenské a politické osobnosti 18. století). Tato divize tvořila přes 14 tisíc lidí a tvořily ji hlavně Poláci - sovětští občané, kteří žili na území SSSR ještě před rokem 1939. Tito lidé byli zpočátku loajální a sdíleli sovětské ideologické doktríny. Mnozí z nich však ani neznali polský jazyk.
Polsko po odevzdání Třetí říše
V letech 1944-1945 okupovaly sovětské jednotky celé území předválečného Polska, pobaltských zemí, Bulharska, Rumunska, Maďarska, Jugoslávie, České republiky, Slovenska, Slovinska, území východního Německa a celého východního Německa. V roce 1945 kapitulovala Třetí říše. Na okupovaných územích se s podporou SSSR začaly formovat loutkové režimy připravené zřídit sovětský systém ve svých státech.
Poprvé na mapě byla nakreslena hranice „východní Evropy“, jejíž důsledky musí být pociťovány dodnes. Osud zemí, které se dostaly do sféry sovětského vlivu, se vyvíjel různými způsoby. Osud Polska byl obtížný.
Území Polska obsazená SSSR v roce 1939 zůstala v republikách BSSR a SSSR. Hranice stanovená dohodou mezi Třetí říší a SSSR v roce 1939, s minimálními změnami (kromě Bialystoku), se stala hranicí mezi SSSR a přátelskou polskou lidovou republikou - sovětským Polskem.
Místo ztracených území přijalo sovětské Polsko území východního Německa, Danzigu (které se stalo Gdaňsk) a součástí německého východního Pruska. Zbytek východního Pruska byl převeden do SSSR, včetně města Königsberg (které se stalo Kaliningradem).
V letech 1945-1947 byly hranice znovu překresleny. Modré a červené čáry ukazují rozdíl mezi hranicemi SSSR v letech 1939 a 1945. Polsko obdrželo část německých zemí Slezsko, Pomořansko a Východní Prusko. SSSR zachoval Volyni a Galicii a vrátil do Polska z území zničeného v roce 1939 pouze Białystok.
Mnoho vojáků andersské armády se vrátilo do sovětského Polska, kteří se pokusili legalizovat, účastnili se protihitlerské ozbrojené partyzánské formace (například domácí armáda), kteří byli podřízeni emigrantské polské vládě. Mnoho z nich čekalo nezáviděníhodný osud: zatčení, vězení, vyhnanství, smrt. A nikdo z těch, kdo unikli represím, nemohl obnovit právo na ztracený majetek a vrátit se do své rodné země.
„Proces šestnácti“ v roce 1945 - proces v Moskvě o vedení protihitlerského a protisovětského polského odboje.
Někteří členové polských vojenských jednotek se rozhodli vrátit do svých rodných měst sovětského západního Běloruska a Ukrajiny. Byli vyhnáni buď do Polské lidové republiky Unie, nebo do osad Irkutské oblasti RSFSR - mimo dohled, bez práva opustit osady.
Sovětské experimenty pokračovaly v novém měřítku. Sovětská vláda velmi dobře vypověděla jakoukoli rodinu z domova, rozbila něčí osud zatčením, vězením nebo vyhnanstvím. Když každá jednotlivá osoba neznamená absolutně nic, můžete beztrestně rozbít osudy tisíců lidí.
Potíž není v tom, že se hranice států změnily v důsledku nepřátelství. Problém spočívá v tom, že v důsledku měnících se hranic došlo k ohrožení životů lidí, kteří se ocitli v nové jurisdikci. Představte si, že lidé v uniformě přicházejí do vašeho rodného domu a nařizují jim, aby opustili prostory do 24 hodin, sbírali jeden kufr a sledovali je pod dohledem s vazbou, a pak - do „nového života“, navždy, žijící „tam, kde si objednají“. Odolnost vůči přesídlení - preventivní opatření, až po provedení.
Sovětský segregační přístup byl nezastupitelný. Ukrajinci by měli žít v ukrajinské SSR, Bělorusové v BSSR, Litevci v Litevské SSR, Poláci v spojeneckém Polsku, Němci v loajálním východním Německu (později se stali spojeneckou NDR). Ti Poláci, kteří skončili v západním Bělorusku a na Ukrajině, přežili dva roky sovětské moci a téměř čtyři roky německé moci, byli všichni stejně vyhoštěni na hranicích nového Polska, znovu vytvořeni podle sovětského modelu. Stejně tak byli všichni Ukrajinci a Bělorusové přemístěni z Polské lidové republiky do ukrajinské SSR a BSSR.
Absurdita a krutost jednání sovětské vlády nepřestává ohromovat dodnes. Proč bylo pro polské národnosti zakázáno vracet se do svých rodných míst, která se ocitla na území ukrajinských SSR a BSSR? Mohli by se jednoduše stát občany SSSR polského původu. Proč bylo nutné vystěhovat všechny Ukrajince a Bělorusy z Polska? Mohli by se jednoduše stát občany Polska běloruského a ukrajinského původu.
Jeden nedobrovolně musí přemýšlet o smutném osudu Němců, kteří byli ze všech stran vyloučeni a přesídleni ve východním Německu okupovanými sovětskými jednotkami, které se později staly NDR. Ne všichni podporovali Hitlerovy akce. Navíc, po kapitulaci Třetí říše, myšlenky pomsty a pomsty Němcům jako celému národu nikdy nestály v popředí. Nejednalo se o pomstu, ale o soustředěnou sovětskou politiku vytváření monoetnických satelitních států, které by bylo snazší zvládnout.
1947 sovětští vojáci řídí proces nuceného vystěhování a deportace.
Co pobaltské země, Polsko, Bessarabie přežily v roce 1939, se s nimi znovu stalo v roce 1945. Obyvatelé Bulharska, Rumunska, Maďarska, Československa a Jugoslávie pociťovali sovětskou moc na sobě. Zatčen a poslán k smrti ve vězení a do vyhnanství těch, kteří díky práci po celý svůj život vydělali dobré bohatství a dokázali ho zachránit, svůj majetek a život i během německé okupace. Tito lidé se stali „nepřáteli třídy“.
Zbavení osob majetku, zatčení a vystěhování je zločin proti lidskosti a lidské důstojnosti. To vylučuje jakékoli úspěchy, které sovětští ideologové rádi přisuzují státnímu systému, který tak milovali.
Je zajímavé pozorovat, že v postsovětském prostoru není pojem „represi“ vždy správně pochopen. Existuje povrchní názor: říkají, že člověk „řekl, co není nutné“ - to je to, co byl zatčen, vyhoštěn, zastřelen, jedná se o represi. Nebo to byl škůdce, zrádce, špion! Takže jsem dostal, co jsem si zasloužil. Ticho - všechno by bylo v pořádku.
Samozřejmě to tak vůbec není. Represe je, když je rodina zatčena zabavením veškerého majetku jednoduše proto, že jsou „třídní nepřátelé“. Protože žijí důstojně, ve svém vlastním domě nebo v dobrém bytě, provozují vlastní domácnosti, podniky, přemýšlejí o budoucnosti svých dětí a vnoučat. Žijí tak, jak bylo vždy zvykem žít v civilizovaném světě, protože je obvyklé žít dnes a jak je dnes uspořádán život v Ruské federaci, Bělorusku a v celém postsovětském prostoru.
Status quo Polské lidové republiky se zákazem podnikatelské činnosti, soukromého vlastnictví a demokratických svobod zůstal až do roku 1989 pouze díky zvýšené kontrole SSSR. Polsko bylo součástí Sovětské varšavské smlouvy, bloku zemí, ve kterém loutkové vlády fungovaly na principu negativního výběru a absolutní loajality metropole.
Pojmenování „sovětské okupace“ období polských dějin 1939-1941 a 1941-1989 tedy není bez právních nebo morálních důvodů. “
