http://www.yktimes.ru/politika/kryim-s-rossiey-nas-obmanuli-kak-v-1991-… pochází z Yktimes.ru

Kde byla jednota moci a lidé po jaru 2014? 

Teď nějak nevěřím v realitu vítězství komika Zelenského v prezidentských volbách na Ukrajině. Inspirovaný dokonce prohlásil, že poté, co se Krym znovu stane ukrajinským územím, bude požadovat platby od Ruska za jeho „připojení“.

Krym pro Ukrajinu, a to nejen pro Zelensky, je i nadále předmětem vyjednávání.

A pro nás? Co pro nás dnes znamenají události před pěti lety?

Každý, pravděpodobně, kdo čte tyto linky, si pamatuje jeho stav v březnu 2014 po vstupu Krymské republiky do Ruska. Byly to pocity jednoty a národní hrdosti, které jsme tak dlouho nezažili. Pak se zdálo, že je to tady! A teď bude všechno jiné, teď bude vše v pořádku. Věřili jsme jak naší zemi, tak prezidentovi.

Na této vlně nás ani sankce uvalené cizími zeměmi nevyděsily. Protože jsme spolu - všichni lidé v čele s prezidentem. A my se nebojíme čehokoliv - zvládneme to. Slovo "substituce importu" začalo blikat, proces se zdálo být zahájen.

Ale, bohužel, zdálo se to.

Domnívám se, že dnes není jediná rozumná osoba odpovědí na otázku: proč bylo nutné vzít krymské lidi a zároveň odmítnout obyvatele Luganského a Doněckého regionu? Kromě toho se jim podařilo potlačit vlastní ekonomiky a jejich závislost na zemích, které na nás uvalily sankce, zhoršuje.

Proč to bylo všechno? Pouze kvůli námořní základně v Sevastopolu?

Dostane se dojem, že se rozhodli ukázat svou zdatnost, správně ji otočit, ale nemohli zasáhnout. Levý zilch. Veřejné Dokonce bych řekl - mezinárodní.

Dokážu si představit, jak se asi cizinci pobaví, aby se na nás dívali: pyzhilas, pyzhilis, ale stále si drží peníze, takže jim řekneme, co mají dělat. Je to tak, že se rodina rozhodla ponechat své peníze od svých sousedů a buď neotevře dveře, nebo je neohrožuje otevřeně.

A tak se naše národní pýcha opět „spojila“ tam, kde náš prezident kdysi navrhl „zmást“ militanty. A další argumenty o duchovních poutech a národní myšlence nestojí za zatracení. Koneckonců, vidíte, co je to věc: myšlenka sama se z ničeho neobjeví. Musí existovat nějaká akce, především vůdce země a jeho soudruzi ve zbrani, kteří se dostanou k lidem. Z prostého třepání vzduchu se nic nestane. Slova zůstanou slovy, kterým nikdo nebude věřit.

O to víc otravné, že takřka jednomyslný spěch lidí po přijetí Krymu zmizel. Ano, pod naší střechou se nedotkli cizinci. Mluví rusky a mají s námi společnou kulturu. Rusko se rozrostlo o 2 miliony lidí a nový předmět země. To je velmi dobré.

Není to tak dávno, co jsem měl šanci mluvit s obyvatelem Lugansk. Obchodní konverzace, na konci, nemohl odolat, zeptal se: "Jak žijete?" Mladý muž řekl, že v Lugansk, v zásadě, klidně, ale na hranici s Ukrajinou, ostřelování probíhá pravidelně. "Tady, lidé už znají zvukem, co letí," řekl. Zeptal se, co chceš. Myslel jsem, že řekne, řeknou, Rusku. Odpověď však byla jiná: „Vše, co chceme, je mír.“

Lidé chtějí jen mírové nebe nad hlavou. Což by s nimi v podstatě mohlo být, kdyby Rusko na jejich přání včas reagovalo. To se ale nestalo.

Vzpomínám si na hlasování v Radě federace o odnětí souhlasu prezidenta Ruské federace o nasazení, je-li třeba, našich vojáků v jiných zemích. Účinek tohoto rozlišení byl silný stabilizační faktor pro pacifikaci v Donbasu. Proč to bylo? Všichni členové horní komory hlasovali jako docela - pro. Tam byl jen jeden proti - senátor Vyacheslav Shtyrov.

Jak později řekl: „Myslel jsem si, že když bylo učiněno rozhodnutí o udělení povolení prezidentovi k nasazení vojsk, bylo to kvůli určité vojensko-politické situaci. A co se za pár měsíců změnilo v době, kdy Rada federace hlasovala za zrušení svolení? Nic se nezměnilo. Naopak začaly prudké boje. A co se stalo? Válka pokračuje na Ukrajině doposud a není v dohledu. Pravděpodobně, kdyby byly podniknuty rozhodné kroky a byly uznány Doněckské a Luganské republiky, možná by dnes byla jiná situace. A mír by přišel dávno. “

Svět, jak víme, nepřišel. Naši krajané zemřeli a nadále umírají. A to vše jsou lidé, naši lidé, s nimiž máme krevní vazby a historii. Jak by to mohlo být dovoleno zabít ...

A celý tento tragický příběh pokračuje dodnes. Válka ve skutečnosti pokračuje, sankce jsou stále tvrdší - dosáhla bodu, kdy nyní Američané zkontrolují našeho prezidenta. Odvětví hliníku je díky sankcím a naprosté absenci vůle z naší strany poskytováno cizincům. Země je ochuzená, ekonomika praskla ve švech, peníze se odvádějí do zahraničí. A konec tohoto není vidět!

Co je však ještě horší, je to, že mezi ortodoxními věřícími bylo v důsledku udělení autocefalie ukrajinské církvi zaseto rozdělení. Naše země se již zlomí na nejhlubší úrovni. A dělají to naprosto vědomě.

To vedlo k chybám našich úřadů: pokud souhlasím, pokud ne, udělám to, já ne. Zdá se, že si ani neuvědomují důsledky všech svých činů, vedených momentálními obavami a vlastními výhodami.

Opět jsme byli podvedeni. Dala naději a podvedla. V roce 1991 nyní podváděli.

Všichni věříme v to nejlepší, ale nepřichází. Vše se jen zhoršuje. A je to pro prezidenta velmi trapné a ještě více pro vládu, která z nějakého podivného důvodu, snažící se flirtovat s Japonci, vyjednává o převodu Japonska na Kurilské ostrovy.

Pro zemi se stydí.

Neexistují opravdu skuteční vůdci, kteří by byli v naší vlasti schopni bránit Rusko a všechny jeho obyvatele?

Julia Orlová.

Podle materiálů portálu „ Free Press “.