Článek pochází z gordonua.com

Ukrajinští nacionalisté se stali jedním z problémů nacistických represivních orgánů a zvláštních služeb po vyhlášení ukrajinského státu 30. června 1941. Nejprve pod represí byli vůdci OUN (b). 4. července byl Stepan Bandera zatčen na cestě z Krakova do Lvova a 9. července ve Lvově, která byla součástí ministrů ukrajinské vlády - ukrajinské vlády v čele s premiérem Jaroslavem Stetskem. Všichni byli transportováni do Berlína. Tam jsou výslechy. Ale zároveň "přetrvávající přesvědčování" stáhnout zákon o vyhlášení ukrajinského státu. Na poslední větu odpověděl Bandera s jasným odmítnutím.

V lednu 1942 se ocitl v osamocené cele vnitřního vězení koncentračního tábora Sachsenhausen, známého jako Tsellenbau. Byla to jednopodlažní budova ve tvaru písmene T, oddělená od zbytku tábora a celého světa vysokou kamennou zdí. Tsellenbau se skládalo z 85 kamer. Samostatnou komorou je kamenná taška o metru dva metry. Jediným spojením se světem, vedle dveří, bylo úzké okno, které bylo poměrně vysoké ve zdi, a pak pokryté překližkovou deskou. „Nábytek“ kamery byl sáček sena přímo na podlaze v roli postele a malá „stolička“ v rohu.

Povinným prvkem života vězně byly „politické informace“ ve formě čtení příštího vydání nacistického úředníka - novin Völkischer Beobachter. Poměr se skládal ze syrové hrudky, polévky a kávy ersatz na snídani. Vzali je na procházky jen se svolením svého šéfa Tsellenbau, ale toto štěstí nespadlo všem.

Zbytky Tsellenbau jsou jen základy a třetina samotné budovy. Foto: Olesya Isayuk

Nacionalisté nebyli jedinými vězni z Tsellenbau, kromě nich byli polští politici, německí opozičníci, zejména Martin Nimeller (autor slavné fráze: „... když přišli pro mě, nikdo se za mě nemohl přimlouvat“), britští piloti, syn polární cestovatel a filantrop Fridtjof Nansen Odd.

Vězni vyvinuli systém tajné komunikace prostřednictvím malých malých poznámek, které v žargonu „Bandera“ nazývají „uchopení“. V červenci 1943 byl Stefan Rovetsky přiveden k Tsellenbau - Grotovi, veliteli domácí armády a veliteli protinacistického odboje v Polsku. Bandera se o tom díky bývalému ministrovi zahraničí v ukrajinské vládě Volodymyrovi Stachivovi dozvěděl, že měl příležitost z důvodu umístění svého okna mluvit s vězni, kteří byli propuštěni na procházku. Rovetsky věděl, že Stepan Bandera sedí v jednom ze dvou singlů, takže okamžitě požádal o kontakt. Vedoucím dvou nezávislých hnutí se díky „rukojeti“ a dalším vězeňským metodám podařilo dostat se do kontaktu.

Vzájemné porozumění dosáhlo takové úrovně, že oba začali plánovat společný únik. Rovetsky převzal financování podplácení stráže a Bandera navázal kontakt s nacionalistickým undergroundem v Třetí říši, jejíž členové by museli doručit oba do své vlasti, každá do své vlastní. Podplacená ostraha však byla neočekávaně převezena do jiné části tábora a plán selhal ještě před zahájením realizace.

"Kamenný pytel" samotáři v Tsellenbau. V takových podmínkách, odříznutí od světa, vězni seděli celé roky. Foto: Olesya Isayuk

Vězni odešli čekat, jaký osud přinese. Stephen Rovetsky byl s největší pravděpodobností zastřelen po Varšavském povstání, Stepan Bandera byl propuštěn na podzim 1944. Ne z velké lásky. Nacisté byli poraženi na všech frontách. Jednou z možností pro ně bylo vytvoření koalice proti bolševických hnutí, jimž byla přidělena role satelitů. Bandera byl svržen s generálem Vlasovem - tedy velitelem ruské osvobozenecké armády. Vyjednávání připravená Němci skončila v ničem, nebo spíše let Stepan Bandera na konci roku 1944. V SS dokumenty zůstaly charakteristické: "fanatický a tvrdohlavý Slovan".

V září 1941 se masové zatýkání členů OUN (b) uskutečňovalo na celém okupovaném území Ukrajiny. Represe zahrnovala členy turistických skupin, takový jako Nikolai Klimishinta, a členové OUN (b), kdo v poli pokračoval k práci v institucích vytvořených bezprostředně po Act byl oznámen.

Trasa zatčených byla standardní - nejprve byla přivezena do Lvova, do neslavného "vězení na Lontském", odkud byly po chvíli transportovány do Krakova, do notoricky známého vězení Montelupih a odtud do koncentračního tábora. Nejčastěji se jednalo o Osvětim.

Zatčení 15. září znamenalo začátek pronásledování. OUN (b) se stal stálým předmětem pozornosti nacistických speciálních služeb. V následujícím roce 1942 postihly také ukrajinské pracovníky a studenty v říši. Takže nacionalisté a nacionalisté skončili v Ravensbrücku, Sachsenhausenu a menších táborech.

Hlavní část Bandery zasáhla Osvětim. Paradoxně zpočátku hlavní hrozbou pro ně nebyly stráže a pracovníci Politické politiky Abtylyung, vnitřní politická policie, ale stejní polští vězni.

Není schopen cítit v bezpečí a Melnyk . Jedná se o část bývalého singlu OUN, který v důsledku rozpadu v roce 1940 podpořil Andreje Mělníka, který vedl organizaci po smrti svého zakladatele a prvního vůdce Jevgenij Konovalets. V kontrastu k Bandera, Melnikovites trval na použití někoho jiného síla dosáhnout nezávislosti Ukrajiny, podceňovat jak sílu tak unprincipledness totalitních režimů. Přišel pro ně později - v roce 1944.

V červnu 1944 byl zatčen Oleg Olzhich, který v té době sloužil jako hlava OUN (m). Byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen ve stejném vnitřním vězení Tsellenbau. Olzhich tam při výslechu zemřel a jeho králem byl Willy Virzing, na jehož svědomí se už na podzim - zima roku 1942, věnovali životy desítek členů OUN (b), kteří byli zadrženi v Lontském vězení.

Anděl Mělník, předseda zmocněnce OUN (m), byl tehdy ve stejném Tsellenbau. Jiní Melnikovité, například Vladimír Martinets, skončili v méně známých, ale neméně hrozných koncentračních táborech . Jak Martinets vzpomínal na táborové stráže, “tito byli kati povoláním. Oni snažili se ne jediný pro strach, ale také pro svědomí, také jak pro koryto.”

Takhle vypadá centrální alej v Osvětimi dnes. Foto: Panoramio / wikipedia.org

Hlavní část Bandery zasáhla Osvětim. Nejdříve pro ně hlavní hrozbou nebyli strážci a dělníci „Politit Abteylyung“ (vnitřní politické policie), ale stejní polští vězni. Oni byli téměř nejpočetnější národní skupina mezi vězeňi, a významná část z nich, zejména z Galicie, považovala členy OUN za smrtelné nepřátele celého Polska a válečníků smrti polské státnosti v roce 1939. Realita koncentračního tábora byla pro ně vynikající příležitostí, jak se zbavit nenáviděné "banderoftsuf".

Oběťmi byli bratři Štěpán Bandera - Vasilij a Alexander. Oba přišli do Osvětimi v červenci 1942: Vasilij byl přiveden spolu s první skupinou vězňů z Bandery do Krakova a Alexandrem - o několik dní později z Říma, kde neustále žil  a pracoval jako novinář.

Obě se ihned vydaly na zbytek práce: zemní práce, demontovaly staré budovy nebo postavily nové. Nakonec „dcera“ koncentračního tábora Auschwitz II, známého jako Birkenau, byla postavena rukama vězňů. Tato práce sama o sobě byla pro nesnesitelné vězně neúnosná, a když byl k fyzickému cvičení přidán další sadistický dozor, práce se změnila v loterii pro přežití. Nejvyšší zde byla úmrtnost vězňů.

Vasilij Bandera zemřel kvůli jménu a bratru. Foto: auschwitz.org

Oba bratři  díky svému příjmení okamžitě přitáhli pozornost dvou strážců - Oberkapa Krall a Unterkapo Podkulsky. Začalo to tím, že Vasilij, vyčerpaný a pokrytý prachem, byl tažen do spodního patra nedokončeného baráku, donutili ho, aby vyšplhal do sudu s vodou a začal tvrdým kartáčem třít chudého chlapce za hlavu a ramena. Po tomto „postupu“ byl nucen nosit cement rychlým tempem, po kterém se „mytí“ po chvíli opakovalo. Pro den takové "práce" a bití od Vasily Bandera zůstal jen stín. Druhý den byl nucen jít do táborové nemocnice, kde zemřel.

Alexander Bandera byl přiveden do Osvětimi odděleně, několik dní po příjezdu hlavní skupiny. Jeho osud byl podobný - po několika dnech přepracování a šikany byl nucen jít do táborové nemocnice. Toto místo v táboře nebylo nazýváno nic jiného než umírání.

Bandera vězni plně využili možností organizovat systémy vzájemné pomoci

Smrt bratří Banderů měla nějaké nečekané důsledky. Faktem je, že zesnulý Alexander Bandera byl ženatý s Italem, který byl příbuzným hraběte Ciana, italského ministra zahraničí. Poté, co obdržela zprávu o náhlé smrti svého manžela, kterého naposledy viděla před třemi týdny během svého zatčení v dobrém zdravotním stavu, využila spojení a vyšetřovala případ. Šetření ze zřejmých důvodů neinformovalo vdovu o celé pravdě, ale správa koncentračního tábora spojila skupinu Bandera do samostatné skupiny a usídlila všechny v 17. baráku. To na jedné straně umožnilo organizovat sebeobranu proti nepřátelským skupinám, na druhé straně však „velitele“ pod přímým dohledem správy tábora. A pak tam byly možnosti - od vydání až po mnohem pravděpodobnější provedení skupiny.

Blíž k této poslední příležitosti byl Emelyan Koval. Ale podařilo se mu získat "teplé místo" v kuchyni, což umožnilo nejen být teplý pod střechou. Jednoho dne, když jeden z "kuchyňských" vězňů unikl, všichni vězni pracující v kuchyni  skončili v suterénu Politishe Abtailyung - vlastně věznic v koncentračním táboře umístěném v 11. bloku, z něhož jen velmi málo lidí vyšlo živých. I když byl Emelyan Koval svědkem masových poprav a mučení svých spoluobčanů různých národností, dokázal zadržení zadržet v 11. bloku.

Yemelyan Koval, nejmladší z nacionalistů, kteří skončili v Osvětimi. Snímek videa z archivu Centra hnutí za osvobození

Bandera vězni plně využili možností organizování systémů vzájemné pomoci, které se obvykle tvořily v koncentračních táborech na principu společného jazyka. Nativní řeč umožnila bez problémů vysvětlit, což bylo v situaci chronické hrozby nesmírně důležité. Tato taktika byla založena na „tlačení vlastního“ prostřednictvím známých na místa, kde by člověk mohl alespoň pracovat bez přílišného vyčerpání. V ideálním případě, kde bylo možné pomoci soudruhům.

Tato taktika se ukázala být úspěšná, protože vězni vnímali zadržení jako další etapu boje proti dalším obyvatelům. Bandera neměl iluze, a proto ušetřil čas na adaptaci v podmínkách tábora. Mnozí z nich již mají zkušenosti s vězením.

Koordinační pomoc podle Kovala byla následující:

"... Nikolai nechodil spát bez kontroly před" Tsugangy "(nově příchozí). Jak vidím teď: bylo to asi rok po našem příchodu ... Nikolai, chůze u postele" Tsugangů "... k jinému, zeptá se: "Máte chléb na zítřek?" Taková inspekce, Nikolai šel k nám, "usazené" místnosti, a nařídil, kdo z nás musel "organizovat" co: jeden - boty, jeden - bochník chleba, jeden - teplý b ligy že - něco jiného Všechno záviselo na místě výkonu práce každého z nás ...“.

Pořadatel a koordinátor sítě vzájemné pomoci  Nikolay Klimishin. Foto z knihy memoárů Klimishin "V pochodu ke svobodě"

Nikolay Klimishin nejenže „udržoval sám sebe“ koordinaci podzemní organizace, ale také se dokázal zeptat sám sebe a svých kamarádů na rytmus odlišný od rytmu správy tábora. To způsobilo, že Bandera byl méně náchylný k celkové atmosféře beznaděje. „Kariéra“ kempu samotného Klimishina měla zároveň podobu sinusoidu - nejprve byl v „společné práci“, pak se mu podařilo dostat se do práce pod střechou, později, náhodou, díky své znalosti němčiny a polštiny se stal asistentem bloku. Po takové „práci“ podle táborových standardů byl hozen na dno táborové hierarchie - stal se zametačem táborů.

Mezitím vězni z území SSSR, zejména ukrajinští Ostarbeiters, začali stále častěji padat do Osvětimi. Orgány tábora potřebovaly někoho, kdo věděl jak německé, tak slovanské jazyky. Ne kvůli obavám o pohodlí vězňů, ale chtít pozorovat detail táborových karet, kde přispěli údaji o vězni a jeho vzhledu. Nacionalisté, z nichž většina znala několik jazyků, byli nejvhodnější pro „registrátory“. Mnozí z nich, včetně Nikolaje Klimishina, dostali v registrační kanceláři „práci“.

Všechny výhody solidarity se plně projevily během „pochodu smrti“ v roce 1945. Když bylo jasné, že propuštění Osvětimi je otázkou času, vězni, kteří mohli chodit, byli pěšky pěšky na nejbližší železniční stanici. V tomto pochodu mezi 22 tisíc vězni šlo 375 Bandera. Zvyk držet pohromadě a různé praktické triky přežití, stejně jako časově „organizované“, to znamená teplé přikrývky ukradené ve všeobecném chaosu, pomohly žít při příjezdu vlaku a odjezdu do koncentračního tábora Mauthausen, po kterém byly další dva koncentrační tábory - Dora a Ebensee.

Někteří lidé z Bandery zemřeli jen několik hodin před osvobozením, jako například Julian Savitsky (v roce  1941 byl ten, kdo přečetl text deklarace ukrajinského státu v rozhlase ). Zemřel hladem na smrt v Ebensee na neúplné dny, než brány koncentračního tábora vrazily americké tanky. 

Vstup do nádvoří 11. bloku. Zde zastřelili vězně "Politishe Abtyulyung". Foto: Olesya Isayuk

Většina vězňů přežila samotný závěr a pochody smrti. Na konci války téměř všichni pokračovali ve svých politických a společenských aktivitách v emigraci, získali akademické tituly, začali podnikat.

Například po propuštění z koncentračního tábora získal Emelyan Koval vysokoškolské vzdělání, otevřel si vlastní podnik a dlouhodobě byl aktivním členem ukrajinské komunity v Belgii. Patřil k malé skupině bývalých vězňů, kteří uznávali pouze občanství Ukrajiny a žili téměř celý život podle dokumentů uprchlíků. Měl štěstí, že žil na nezávislosti Ukrajiny a získal ukrajinské občanství. V lednu 2019 zemřel ve Lvově, když přežil oba totalitní režimy. 
Больше читайте тут: https://gordonua.com/specprojects/ucrainskie-nacionalisty.html