Článek pochází z NZZ.ch

Logika inkluze a vyloučení se projevuje ve dvojicích konceptů, které jsou vždy v rozporu s integrací „ostatních“. Například, Židé jsou vylíčeni způsobem, který je odlišuje jako v podstatě „německý“.

Ve studii zveřejněné v roce 1965 Norbert Elias a John L. Scotson ukázali, že v procesu vyloučení populace dochází k přehodnocení vlastností: rysy, které byly dříve považovány za sekundární - jako je náboženská příslušnost - jsou přijímány většinou populace vynikající funkce vysvětleny. Uplatňuje se tedy zásadní rozdíl mezi já a druhým.

Od obuvníka, který rád hraje šachy a je také Žid, se najednou vyjasní jedna věc: Žid. Tento proces znamená, že dělení je důležitější než to, co bylo dosud vnímáno jako společný základ společnosti: univerzální lidstvo. A zároveň se většině podaří vyloučením přiřadit právě toto lidstvo a dát sobě a jejím kvalitám univerzální platnost. Přitom se ujišťuje o jednotné identitě.

"Der Spiegel" nedávno zvolil kontroverzní titulní obrázek ve své sérii "Historie" v této souvislosti, když má v úmyslu otevřít Němcům "neznámý svět vedle" s tématem "Židovský život v Německu". Za tímto účelem jsou na obálku položeni dva ošuntěle oblečení muži, z nichž jeden byl drzý uprostřed chodníku.

Cizí, různí, marginalizovaní

Vizuální jazyk neslouží pouze stereotypům; Připomíná také obrazy, které byly použity ještě před nacionalistickou propagandou nenávisti k vyvolání antisemitismu v Německu, zejména proto, že tento účinek je posílen žlutooranžovou barvou, která se objevuje v pozadí Davidova hvězda, která se v Německu také nazývá židovská hvězda. Problém spočívá v tom, že „Židé jsou zde neustále prezentováni jako mimozemšťané, rozdílní, marginalizovaní, perzekuovaní, jako by patřili, jak neznámí, a v nejširším smyslu jako„ záhadní “.

Zvláštní otázka také vyvolává některé otázky. Proč je první zmiňovanou událostí židovské historie v německých zemích pronásledování křižáky a nikoli například vznik různých druhů řemesel a učení v průběhu let podél Rýna vyrostly židovské komunity, které bez výměny s nežidovskými Obyvatelstvo by bylo nemyslitelné? Proč je von Happelova Hamelnova monografie nejprve zmiňována pouze kvůli jejímu zármutku, který ji přiměl vzít pero, ale ne kvůli rysům její postavy, které objasňují, jak moc její život a její psaní odrážejí německou židovskou a křesťanskou společnost své doby?

Proč je velká část příspěvků věnována antisemitským spisům a antisemitským myšlenkám - od Luthera přes Wagnera po Hitlera a dále? Proč je bohatá různorodost německo-židovských dějin, která byla vyobrazena v této historické knize, omezena téměř výhradně na konflikty s německou majoritní populací?

Zde je judaismus prezentován způsobem, který jej odlišuje v podstatě jako „německý“ - buď kvůli vnějšímu vzhledu, nebo kvůli jeho roli oběti, kvůli obřadům, jazyku nebo dokonce určitým stigmatům, jako je nadměrné bohatství nebo bezdomovectví.

„Němec“ se vždy jeví jako pravý opak toho, co bylo definováno jako „židovský“, což vyvolává dojem, že německá majoritní společnost určuje svou identitu, tedy, ex negativo, v opozici vůči „druhému“. Na tomto pozadí je výběr fotografie dvou pravoslavných Židů z východní Evropy na titulní straně vydání „Spiegel“ pouze konzistentní, ale o to skandálnější v mechanismu, který je vyjádřen v těchto volbách.

To odráží logiku inkluze a vyloučení, která je v zásadě společná pro všechny dvojice konceptů navržených v minulých desetiletích, která by měla být použita k určení vztahu mezi „Němcem“ a „Židem“, jako je zasvěcenec / outsider, Domorodec / cizinec, centrum / hranice, majorita / menšina (a jejich „menší“ literatura). Společné pro všechny tyto dvojice konceptů je to, že postulují nadřazenost „já“, d. h. představa, že Němec je univerzální, původně daný, židovský (turecký nebo cokoli), ale přidaný, který jako takový narušuje nebo obohacuje jednotu národní identity.

Co platí pro všechny

Ocenění je v tomto kontextu méně důležité než skutečnost, že tyto pojmy - ať jsou dobře zamýšlené - podporují binární myšlení, které je vždy v rozporu s možností integrovat „jiné“. Tyto pojmy navíc staví „druhého“, „Žida“ do problému identity, což je v podstatě ten, který, jak jsme viděli, je vlastní moderní společnosti jako takové, většině i menšině. Protože i většina potřebuje „jiné“, od nichž se mohou vymezit, aby určily svou identitu. A menšina musí prokázat svou identitu, protože k ní nikdy nepatří.

Ve skutečnosti tyto pojmové páry, které stále do značné míry utvářejí diskurs o menšinách, maskují skutečný problém: konkrétně definici toho, co je závazné pro všechny, a tvoří základ rovnosti pro členy společnosti, který není ovlivněn Identita může být zakotvena. A nejen proto, že tam, kde jsou si všichni rovni, nikdo není rovný sobě, jak Horkheimer a Adorno zjistili před více než půlstoletím, ale také proto, že v tomto smyslu neexistuje rovnost ani mezi Němci. Jen pomyslete na rozdíly mezi Ossisem a Wessisem, Švábskem, Bavorskem, Bádenskem a Hesenskem, nemluvě o ženách a mužích, vzdělaných a méně vzdělaných, jedlících a vegetariánech nebo veganech atd.

Faux pas jako Der Spiegel udělal se svým titulním obrazem, musí být výzvou k zamyšlení nad tím, co lze považovat za univerzální, a tedy tvoří základ demokratických společností.