Článek pochází z https://www.nationalreview.com

Kim Darroch nebyl vinen ničím ohavným, ale musel jít - a útoky na Borise Johnsona za to, že říkaly tolik, byly zavádějící.

S každý školák najednou neví, kdy zprávy zlomil, Kim Darroch muselo odstoupit z postu britského velvyslance ve Spojených státech, jakmile jeho odmítavá připomínky byly propuštěny k Daily Mail a zveřejní. Popsat člověka, ke kterému má reprezentovat diplomatické zájmy a úlohu britské diplomacie při formování společných politik jako „inept, atd. Atd.“, Zcela jasně znamenalo, že tyto úkoly již nemůže účinně vykonávat.

I kdyby prezident Trump vzrostl nad tím všem („trochu lokální obtížnost“ je tradiční propuštění), Darroch by ještě musel odstoupit. Nikdo v Bílém domě ani na britském velvyslanectví, ani na skvěle třpytících se večírcích v Georgetownu nemohl jednoduše zapomenout na to, co řekl. Pokaždé, když vstoupil do místnosti, došlo by k náhlému nebo potlačenému smíchu nebo (horšímu) sympatickému smutku. Měl na sobě Scarlet Letter - D pro diplomacii, zničený a zatracený - na jeho horečném obočí. To by se nesmývalo.

Byl pak Darroch vinen z čehokoliv ohavného? Koneckonců, některé jeho komentáře byly dost pravdivé. Trump je impulzivní, protože jeho reakce na únik více, než bylo prokázáno. Nemluvě o: Kim Darroch, potkejte Ann Coulter. Každý konzervativní fejetonista si stěžoval, že prezident nebyl schopen získat mnoho z jeho programů, zejména Wallem, zčásti proto, že ho soudy zablokovaly. Trump představuje cíl, který není větší než dveře stodoly. Každá kritika má dobrou šanci zasáhnout citlivý bod.

Na druhé straně, mnoho z Darrochových komentářů nebylo nic víc než konvenční neschopnost akademicko-mediálního komplexu (někdy vulgární do DNC mluvících bodů), že evropští diplomaté ve Washingtonu obvykle omylem hlas Američana. Jako takový to byl případ přehnané zaujatosti. Například Trumpova ekonomická politika byla doposud nepochybně úspěšná - fakt, že Amerika je na vzestupu, si zaslouží alespoň nějakou zmínku - a jedním z důvodů je Trumpův program deregulace. Paříž stojí za to, a 3 procenta růstu stojí za to, že počet bojových tweety.

Ale i když se můžeme uchýlit k nekvalifikovanému vysvětlení velvyslance v „nefunkčním“ Bílém domě, jeho skutečné rady svým kolegům na ministerstvu zahraničí byly rozumné. Zdůraznil (a jak události pak ukázaly, že k tomu potřebovali poučení), že vztah USA a Spojeného království je jediným nejdůležitějším zahraničněpolitickým vztahem k Londýnu a měl by být jako takový chráněn. To se může zdát samozřejmé i pro cizince, ale nelze to považovat za samozřejmost, protože někteří v Londýně by raději přešli důraz Spojeného království na obranu a zahraniční politiku z Ameriky do Evropy.

Takže Darchova chyba spočívá méně v jeho slovech, než v tom, že je někdo do médií pronásledoval někdo, kdo se nezajímal o jeho zájmy (nebo o národní zájmy Spojeného království)? To se mi zdá být v pořádku. Je to útočník, který, pokud je odhalen, musí být potrestán. Je však třeba také říci, že Darroch přispěl ke svému vlastnímu zániku tím, že zapomněl na Wikileaks, které jen před několika lety ukázaly zranitelnost diplomatické komunikace. Každý začínající diplomat by měl být vyzván, aby si vzpomněl, že jeho slova mohou skončit na titulní straně Washington Post prostřednictvím Daily Mail . . . a čím pestřejší jeho slova, tím více smrtící bude jejich dopad na něj.

Kdyby to tam skončilo, jak by to mělo udělat, velvyslanec, který byl rozpoznán jako hříšnější než hříšný, by mohl být přemístěn na jinou čestnou pozici - Řím, Paříž, Madrid - a schopného diplomata s blokem spisovatelů a známým náklonnost k Brexitovi. Svět by pak pokračoval.

Namísto toho došlo k duplicitní sérii pokusů lidí na vrcholu britské vlády, aby bylo zajištěno, že Darrochova slova budou zneužívána k tomu, aby poškodila ostatní, a to jejich soupeře v britské politice, a zejména Boris Johnson, nyní téměř jistý příští vedoucí Tory. a premiér. Nějaký “top tories” (tj. Konzervativní MPs ne ve skutečnosti v kabinetu) tvrdil, že Darroch odstoupil, protože on byl šokován, že v televizní debatě, Johnson odmítl “záda” nebo “podporovat” jej. Johnson řekl, řekli, hodili velvyslance „pod autobusem“ a to ovlivnilo jeho rozhodnutí odstoupit.

Pokud to Darroch opravdu řekl - bylo to připsáno jeho „přátelům“ - pak byla jeho slova mnohem hloupější, než co napsal ve svém nediplomatickém kabelu. Vyšší úředníci v Trumpově administrativě již rušili schůzky s velvyslankyní a dávali jasně najevo, že se nebudou scházet s britskými ministry, kteří navštíví DC, pokud by měl být přítomen Darroch. Mělo to být zřejmé, že jakkoli nespravedlivě, Darroch by musel jít. Kabinet Theresy Mayové, která je tak trochu nefunkční jako Trumpův Bílý dům, a pak někteří - nedokázal pochopit tuto nevyhnutelnost. V polovině týdne mu poslal zprávu o neochvějné podpoře. Johnson byl zřejmě jedinou osobou s jakýmkoliv smyslem pro obezřetnost a rovnováhu. A právě tyto vlastnosti ho dostaly do potíží.

U konzervativních volebních shlédnutí ukázaných v televizi, Johnson byl položen několikrát jestliže on by držel Darroch na ve Washingtonu jestliže on se stal premiérem. Tato řada otázek byla série pastí. Kdyby slíbil, že bude Darrocha udržovat, bude obviněn z obhajování jeho útoků na Trump; kdyby odmítl udržet Darrocha, byl by obviněn z opuštění významného velvyslance, který jen dělal svou práci. Věděl by, jak všichni věděli, že Darroch by stejně nezůstal. A chtěl by se chtít vyhnout uzavření svých možností jako premiéra za to, že si vybral dalšího velvyslance ve Washingtonu. (Downing Street naznačoval, že Theresa May by mohla jmenovat nového velvyslance do Washingtonu, než by konečně propadla přepážkou historie). že nebude jednat o diplomatických postech ve volební rozpravě. Nebyla to perfektní odpověď, ale byla to správná.

Načež se zbývající frakce a protirorišské frakce v Konzervativní straně dostali do hysterie rychlých otáček. Konzervativní poslanci v Poslanecké sněmovně se rozhodli interpretovat jeho poznámky jako plnokrevné odmítnutí Darrocha a tvrdit, že Boris se ukázal být nehodný k tomu, aby zastával funkci předsedy vlády. V těchto výpovědích byli podporováni juniorským ministrem na ministerstvu zahraničí, sirem Alanem Duncanem (zatímco jeho šéf, ministr zahraničních věcí Jeremy Hunt a kandidát na vedení soupeře, udržel mlčení Delphic) Downing Street se připojil k briefingu proti Borisovi. Zbývající média se radostně připojila k lynčovacímu davu a plovala vysoce pochybné spekulace, že Brexiteer musel uniknout z darrochovy zprávy, protože zajistil rezignaci velvyslance proti Brexitu. (Pokud něco, únik slouží zájmům Remainer - ale cui bonobyl špatným průvodcem vyšetřování provinění od Cicera.)

To vše bylo zčásti vysvětleno jako poslední snaha obrátit příliv hlasování v soutěži Tory leadership proti Borisovi. To bylo pravděpodobně příliš pozdě na změnu výsledku, protože většina hlasů již byla obsazena, a bylo to příliš jasně nastavení, které by přesvědčilo voliče konzervativních aktivistů, kteří jsou vůči mandarínům zahraničních úřadů mnohem méně ohleduplní, než by byli před jeho dlouhou kampaní. rezistence na Brexit. Brigáda s pruhovanými kalhotami se také připojila k anti-Borisově a anti-Trumpovi. Sir Simon MacDonald, šéf FCO, uspořádal shromáždění svých státních zaměstnanců „vyjádřit solidaritu“ s Darrochem. Setkání se zdálo být směsicí neúčinného vzdoru proti Trumpovi, anti-Brexitské rally a předávání diplomatů s více sněhovými vločkami, ale byla to velmi podezřelá událost. Diplomaté mají reprezentovat národní zájem spíše než jejich vlastní byrokratický, a nezávislost státní služby nemůže rozšířit se k provozování jeho vlastní zahraniční politiky. Macdonald a jeho mandaríni se připojili k polovině zařízení a přispěli k atmosféře hysterie a krize tohoto týdne, v procesu, který ukazuje, že ostatní vedle Trumpa mohou při kritice odletět z rukojeti.

Zdá se, že se věci uklidňují. Jeremy Hunt řekl, že zatím nebude jmenován nový velvyslanec. Čas na druhé myšlenky. Veteráni připomínají, že vztahy mezi Londýnem a Washingtonem přežily horší rozruch než tohle. Prezident Eisenhower zajistil, že britští diplomaté nedostali své telefonní hovory, které vrátilo ministerstvo zahraničí, šest měsíců po Suezské krizi. Tento týden však připomíná, že až do vyřešení krize Brexitu - a to lze vyřešit pouze tím, že opustí EU - otráví britskou zahraniční politiku i britskou domácí politiku. Zbývající zoufale se snaží zastavit Brexita a tak zoufale zastavit Borise. Jak to vypadalo, že je stále beznadějnější, staly se zoufalými k oslabení svých vyhlídek na úspěšnou správu, jakmile bude zvolen.