Článek pochází z NZZ.ch
Esej o Leningradské blokádě (NZZ 6. 5. 19) uvrhla petrovská spisovatelka Elena Chizhova do vosího hnízda. Téma je jednou z tragických událostí 20. století v Rusku: V téměř 900denním obléhání Leningradu německým Wehrmachtem mezi lety 1941 a 1944 bylo hladem zabito více než jeden milion lidí. Chizhova píše, že Hitler a Stalin hráli čtyřčlennou smrtí fugy blokády: Hitler usiloval o jasnou politiku vyhlazování, zatímco Stalin dlužil smrti desítky nebo dokonce stovky tisíc Leningradů kvůli nesmyslnému postupu zbrojního průmyslu v uzavřeném městě.
Chizhova hodnocení okamžitě zasáhlo prudký rozpor nacionalistických politiků. Předseda Komunistické strany Gennadij Zyuganov nazval Chizhovovy výroky „rouhavými“ a „hanebnými“. Zyuganov tedy představuje stranickou linii: Komunisté jsou nejdůležitějšími chovateli grilu Sovětského svazu v Rusku. Kromě toho mladý politický aktivista podal stížnost proti státnímu vyšetřovacímu výboru proti Chizhovovi stížnost na „rehabilitaci nacismu“. Mezitím se petrohradský klub PEN solidarizoval se svým prominentním členem. Kromě toho další známí autoři, jako jsou Alissa Ganiewa, Olga Sedakova a Lyudmila Ulitskaya, podepsali podpůrný dopis klubu St. Petersburg PEN.
Vysoká cena utrpení
Vzrušení kolem Chizhovovy eseje ukazuje, že bitva o Leningrad nekončila osvobozením města Rudou armádou 27. ledna 1944. K dnešnímu dni je blokáda předmětem sporných argumentů. Na jedné straně jsou zastánci vyprávění o sovětských dějinách, kteří ctí obklíčené členy blokády jako bojovníky odporu a povýší Leningrada na status „hrdinského města“. Na druhé straně jsou slyšet kritické hlasy, které hodnotí nevyslovitelné utrpení v obleženém Leningradu jako příliš vysokou cenu pro vojenský úspěch.
Přes katastrofické podmínky, které vedly k kanibalismu, v Leningradu pokračovaly ve výrobě výzbroje a střeliva.
Současné historické diskuse odrážejí mocenský boj o historickou interpretační suverenitu. Kreml používá vlasteneckou historii jako zdroj energie asi patnáct let. Ústředním bodem je sovětské vítězství nad Hitlerem v Německu. 9. května se s velkým úsilím oslavuje jako den vítězství. Každý, kdo k tomuto oficiálnímu příběhu připojí otazníky, je často zrádcem jako zrádce. Nenávistné komentáře mohou vyvolat pouze kritické zhodnocení Hitler-Stalinského paktu, který byl v sovětských dobách jedním z velkých tabuistických témat historiografie. Pakt obou diktátorů v Rusku je i dnes citlivou otázkou. Sám prezident Putin bránil pakt jako taktické opatření, které zajistilo bezpečnost Sovětského svazu.
Leningradská blokáda má oproti dohodě Hitler-Stalin výhodu, že zcela zapadá do důsledků německé invaze Sovětského svazu, a může proto sloužit jako mini-sovět pro hrdinský odpor celé země proti nacistickým agresorům. Pro Putina patří hrdinství zahrnutých Leningradů dokonce k jejich rodinným dějinám. V množství rozhovorů na začátku roku 2000 říká, jak byl jeho otec zraněn při obraně Leningradu. Soudruh ho nesl na zádech přes napadené území a přes zamrzlou řeku do nemocnice. Putinova matka přežila jen díky přídělu jídla svého bratra a byla jednou vylíčena jako údajná mrtvá žena na ulici.
Od zničení po blokádu
Mezitím jsou jasně vytyčeny diskurzivní linie obrany hrdinského mýtu leningradské blokády. Opoziční televizní kanál „Doshd“ provedl v roce 2014 na svých webových stránkách průzkum: „Neměl by se Leningrad vzdát, aby zachránil stovky tisíc životů?“ Samotná otázka vyvolala vlnu rozhořčení. Četné kabelové sítě vyřadily z nabídky „Doshd“, protože kanál závisí téměř výhradně na výnosech z předplatného na internetu.
100 let osamělosti - Rusko od roku 1917
Na pozadí tohoto skandálu se filmový režisér Alexej Krassowski z vlastního podnětu vzdal žádosti o státní prostředky pro svou černou komedii „Das Fest“ (2019). Financoval svůj film financováním davu a zpřístupnil jej na Youtube zdarma. Během měsíce dosáhl film 1,5 milionu diváků. Akce festivalu se koná 31. prosince 1941 v obleženém Leningradu. Profesor fyziky, který kvůli svým zvláštním úkolům dostává zvláštní potravinový příděl, chce oslavit nový rok se svou rodinou. Syn a dcera však přivedou své nové partnery do rodinného domu. Strašidelná komedie filmu se točí kolem trapné základní situace: Privilegovaná rodina musí vysvětlit hladovým hostům, odkud dostali spoustu jídla. Politická výbušnost Krassowského filmu spočívá nejen v tabu o prezentaci Leningradské blokády jako komedie, ale také v odmaskování věrných intelektuálů, jejichž jediným zájmem je zachování jejich výhradních práv. Jen málo diváků interpretuje Das Fest jako podobenství o ruské přítomnosti.
Do jaké míry platí obvinění Chizhova? Zaprvé je třeba říci, že Hitler skutečně vedl kriminální, dokonce genocidní politiku vůči Leningradu. V euforii prvních několika týdnů operace Barbarossa nařídil Hitler Leningradu, aby byl „zbourán na zem“. V poválečném plánování byl Neva zamýšlen jako hranice mezi Německem a Finskem, takže už neexistoval žádný důvod pro to, aby na tomto místě existovalo město. V září 1941, když se při útoku na Leningrad objevil prudký odpor, armáda změnila svou vojenskou strategii z ničení na blokádu. U obou přístupů však byla stejná úvaha: nechtěli krmit Leningradskou populaci. V případě případů dokonce Hitler rozhodl že kapitulaci uzavřeného města nelze předpokládat. Jedinou lidskou emocí v německém vrchním velení bylo, že člověk přemýšlel, jestli je na německých vojácích střílet na vypuklé ženy a děti.
Až do posledního muže
Těžší je hodnocení Stalinovy viny za vysoký počet obětí v Leningradu. Na jaře 1941 Stalin potlačil četná varování ze svých vlastních tajných služeb o hrozícím německém útoku. Je to hořká ironie příběhu, že notoricky podezřelý Stalin nepoznal svého nejnebezpečnějšího nepřítele. Stalin se bál Leningradu, protože německá a finská armáda se mohla sjednotit a postupovat ze severu proti Moskvě. Proto vydal slogan brzy, aby bránil Leningrad před posledním mužem.
Hrál si však s ním přesně německou strategii hladovění, jak poznamenal Joseph Goebbels ve svém deníku s uspokojením: světová veřejnost by obviňovala umírání začleněného městského obyvatelstva sovětského vedení. Stalin a moskevské vedení však neponechali žádný kamen k osvobození Leningradu. Během blokády provedla Rudá armáda celkem šest útoků na německý obléhací prsten.
Od začátku blokády je „Cesta života“ nad jezerem Ladoga jediným přístupem k obleženému městu. V létě tu byla pracná trajektová služba, v zimě kamiony jezdily na ledě, kde se znovu a znovu rozbily. V lednu 1943 dobyla Rudá armáda kus země na jižním břehu jezera. Během dvou týdnů byla položena železniční trať, která umožnila výrazné zlepšení v dodávce Leningradu. Přes katastrofické podmínky, které vedly k kanibalismu, v Leningradu pokračovaly ve výrobě výzbroje a střeliva. Nejisté podmínky výroby však znamenaly, že více než 50 procent produktu bylo odmítnuto. Ve skutečnosti by včasná koncentrace výroby na potřeby civilního obyvatelstva mohla zachránit velké množství lidí.
Znovu a znovu se předpokládá, že Stalin měl na Leningradu zvláštní antipatie. Ve skutečnosti byl Petrohrad ztělesněním carského Ruska, proti kterému ve své mládí bojoval revoluční Stalin. V mocenském boji o Leninovu posloupnost se Stalin stal vážným soupeřem v osobě vůdce Leningradské strany Grigory Zinoviev, který měl také vlastní denní noviny Leningradskaja Pravda. Dokonce i Zinovievův nástupce Sergei Kirov se objevil v Stalinových očích jako nebezpečný protivník - Kirov byl v roce 1934 za nejasných okolností obětí pokusu o atentát.
„Hrdinství“ je jiné
Stalinov unechuť vůči Leningradu dokládají četná prohlášení. Město tedy nazval „osamělým ostrovem v moři“. V roce 1942 šířily zvěsti, že sovětské vedení chtělo pronajmout Leningrad Britům a Američanům na 10 nebo 25 let, aby zaplatili západní vojenskou pomoc v boji proti nacistickému Německu. Po ukončení blokády v Leningradu byly slyšet i hlasy, kapitál musí být znovu přemístěn do Nevy. V pozdních čtyřicátých létech, jako součást takzvané leningradské aféry, došlo k řadě propouštění, zatčení a soudů, v nichž centrum Moskvy bezohledně převládalo proti městu na řece Něvě.
Seznam otřesů mezi Stalinem a Leningradem je dlouhý. Přesto je obtížné z tohoto problematického vztahu odvodit vědomou politiku ničení Stalina proti Leningradu. Stalin byl bezohledný masový vrah - v Leningradu v Moskvě a v jeho rodné Gruzii. Každopádně je důležité, aby Elena Chizhova svým příspěvkem zahájila diskusi o ruských dějinách. Kromě toho poznamenává, že není správné mluvit o „hrdinství“ zahrnutých Leningradů. Pouze vědomě zvolená akce může být „hrdinská“. Blokáda však představuje pro Leningradů vnější tragický osud.
