Článek pochází z DieWelt.de
Na jaře 1919 se sovětská moc zdala být téměř poražena. Na Volze admirál Alexander Kolchak postupoval se dvěma armádami na západ. Na jihu, s podporou Británie a Francie, kozácká armáda tvořila pod vedením General Anton Denikin. A v Karélii se generál Nikolai Yudenich pokusil společně s finskými vojsky připravit útok na Petrohrad. Když Kolchakova vojska vstoupila do železničního uzlu Ufa na západě Uralu v březnu, cesta do Moskvy se zdála otevřená.
V té době, bolševici kontrolovali jen asi deset procent území bývalé carské říše. Finsko, Polsko, pobaltské státy, Ukrajina, země Kavkazu prohlásily svou nezávislost, Sibiř a velké části muslimských oblastí v Asii odpadly. V březnu 1918 byla Moskvaprohlášena za nové hlavní město sovětské moci, protože byla méně ohrožena než Petrohrad a byla v centru ruského vnitrozemí, které museli bolševici držet za každou cenu, aby nezanikli.
Skutečnost, že Lenin a Trockij, organizátor Rudé armády , dokázali vyhrát občanskou válku, je jedním z úžasných úspěchů jejich revoluce. Pro jejich výpočet, že světová revoluce smetla odpor proti jejich zabavení moci v listopadu 1917 brzy se ukázalo, že je to chiméra.
Občanskou válku můžete rozdělit do tří fází. Poté, co centrální mocnosti obsadily rozsáhlé oblasti na západě až po Kavkaz , byli bílí, jak se běžně nazývají odpůrci Rudých, schopni shromáždit. Československá legie však především vystavovalabolševiky pod tlakem. Jednalo se o mocnou sílu asi 40 000 dobře vybavených vojáků, rekrutovaných během první světové války za českých válečných zajatců a osvědčených prvních sdružení nově zformované Rudé armády.
Legie blokovala Transsibiřskou železnici a postoupila k Volze. Pod záštitou ruské státní konference v září 1918 se pod vedením Kolchaka vytvořilo ředitelství, v němž byli zastoupeni nejvíce heterogenní odpůrci bolševiků. Již v listopadu však admirál tuto strukturu vzpíral a prohlašoval se za nejvyššího vládce Ruska.
Ve druhé fázi v roce 1919 převzaly jednotky Jednoty roli německých a rakouských vojsk až do příměří v roce 1918. Kolchak a Denikin uspořádali opravdový závod do Moskvy, který právě proto selhal. Protože jejich útoky byly prováděny nekoordinovaně, Trockij je mohl jeden po druhém porazit. Československá legie se spojila s francouzskými, britskými, americkými a japonskými intervenčními silami na Dálném východě a v roce 1920 opustila válku, ne bez toho, aby dodala spojencům velké části carského zlata zachyceného v Kazani.
Od roku 1920 se Rudá armáda konečně vydala na všechny fronty na ofenzívu. Ačkoli ona trpěla proti Polsku, jehož armády napadly Bělorusko a Ukrajinu, v srpnu 1920 před Varšavou těžká porážka. Ale až do roku 1924 uspělo - nejvíce krvavé - znovusjednocení všech území, která kdysi patřila carovi, s výjimkou Finska, Polska a pobaltských států.
To mělo několik důvodů. Nejdůležitější byl jistě rychlý rozvoj Rudé armády. Společnost byla založena v lednu 1918 a v květnu 1919 již činila 1,5 milionu a v roce 1920 pět milionů. Trockij ukázal pozoruhodnou schopnost učit se, nespoléhal se pouze na správné revoluční vědomí vojáků. Místo toho vzal do služby téměř 50 000 důstojníků a 215 000 NCO carské armády, což jeho vojákům poskytlo stabilní kostru.
Volba důstojníků, relikt revoluce, byla zrušena. Disciplína vynucená brutální krutostí. Vzbouřenci byli zastřeleni. Zároveň komisaři poskytli ideologický výcvik pro armádu, který z ní učinil také obrovskou vzdělávací instituci.
Bolševici měli také výhodu vnitřní linie. Zatímco jejich oponenti napadli řídce osídlenou periferii, zachovali si přístup k ruským ekonomickým a demografickým zdrojům a v relativně krátké době dokázali přesunout velké organizace po železnici.
Další, ale rozhodující důvod dodal bělochům: jejich nesouhlas. Kolchak a Denikin ztrácejí své šance, protože se v boji o moc považovali za konkurenty, a proto se vzdali jakékoli spolupráce. To mělo co do činění s jejich nesourodými následovníky. "Mezi bílými na pravé straně byli protofašisté nad kadety a liberální sociální revolucionáři uprostřed k některým sociálním revolucionářům na levé straně spektra," píše historik Martin Aust . S generály cara měli mnozí jen společný cíl, svržení bolševiků, ale v politických a společenských pojmech se od nich diametrálně lišili.
Válka však byla vedena generály a z hlediska trpícího obyvatelstva stáli za zkaženým režimem Cara, za návrat šlechty, podnikatelů, císařské byrokracie. Podpora, kterou poskytly Bílým Ústředními mocnostmi, Spojenými státy, Poláky, Čechy, Finskem, Japonskem a Spojenými státy na Dálném východě, je také učinila spojenci ve válce proti vlastnímu národu.
Dokonce ani Červení nebyli homogenní skupinou, ale bolševici věděli, jak dát své následovníky na společnou agendu: rady, pozemková reforma, národní sebeurčení v multietnickém státě a ochrana autokratického řádu se zdála mnoha lidem menší zlo. Zbytek poskytl hrůza Cheky, založená na konci roku 1917, která použila brutální sílu proti těm, kteří byli identifikováni jako disidenti a třídní nepřátelé.
Mezi bílou a červenou se snažila přežít třetí velká skupina, rolnictvo. Nejenže nábor a konfiskace obilí ztratily živobytí venkovského obyvatelstva, což vedlo k četným povstáním. Přidán k tomu byl nepředstavitelný "řetězec násilných situací a extrémních zkušeností," vysvětluje Aust neomezené násilí občanské války. "Politické fronty byly matoucí, ono holé přežití a kdo přežil další den a příští noc, strávil je ve strachu z násilí, hladu a smrti."
Přepravy bělochů, červených, kozáků, návratů domů, vrahů, legionářů, bojovníků různých národností se střídaly a zanechaly krvavé stopy. V Kyjevě sám, mezi 1917 a 1920, 14 časy pravidla se změnilo. Tam byl také hladomor a smrtelné důsledky španělské chřipky. Židé byli vystaveni masovým pogromům. Aust čerpá z deníků studenta z Kyjeva, jak lidé vnímali každý malý hluk - telefonní hovor během dne, kroky v noci - jako předzvěstí hrozící katastrofy a obnoveného násilí.
Jak byli bílí tlačeni zpět a rozdrceni Rudou armádou, bolševický teror se obrátil proti těm spojencům, kteří se postavili proti založení leninské diktatury. Vzpoury rolníků byly rozdrceny masovými střelbami, stejně jako povstáním námořníků Kronštadtu, kteří požadovali uchování Rätesystems. Cheka, která měla v roce 1921 dobrých 137 000 mužů, dostala volnou ruku pro nekontrolované zatýkání a popravy.
Když občanská válka skončila v roce 1921, přišlo o život až deset milionů lidí, z toho jen 0,8 až 1,2 milionu vojáků. Asi dva miliony, zejména členové vzdělané elity, odešli do exilu. Průmyslová výroba klesla na úroveň roku 1912. Válka zničila zemi horší než Napoleonova kampaň v roce 1812 a způsobila hladomor v zimě 1921/1922, který stál nejméně pět milionů životů, píše historik Manfred Hildermeier závěr.
