Článek pochází z Epravda.com.ua

100. výročí je významnou událostí pro každého, ale pro Rosalii Filipovou z Mukačeva má tento svátek, který oslavila 15. ledna, mimořádný význam nejen kvůli kulatému datu. 

Rosalia Germanovna musela v mládí snášet hrůzy, které historikové později označili za nejděsivější události dvacátého století.

V procesu řešení „židovské otázky“ nacisty byla mladá dívka ze Zakarpatí spolu s více než sto tisíci dalšími Židy odvezena do koncentračních táborů.

Rosalia skončila v Osvětimi (Auschwitz), konkrétně v její nejhorší části - Auschwitz-Birkenau. To, že přežila, lze považovat za skutečný zázrak. 

Před 77 lety, 27. ledna 1945, vstoupili vojáci 107. divize 1. ukrajinského frontu pod velením generálmajora Vasyla Petrenka na území tábora Auschwitz-Birkenau. Podle rezoluce OSN se toto datum slaví jako Světový den památky obětí holocaustu. 

"V Auschwitz-Birkenau musela Rosalie Grossmanová projít všemi kruhy pekla." Foto od autora

"Na každé stanici stráže otevřely auto a odnesly těla mrtvých..." 

Na světě dnes zbylo jen několik žijících vězňů z Osvětimi, takže jejich vzpomínky jsou obzvlášť důležité. A přestože Rosalii Germanovně v posledních letech začíná selhávat paměť, dobře si pamatuje, co se stalo v koncentračním táboře. 

Rosaliin otec, Hermann Grossman, byl ve 30. letech obchodníkem, se svým společníkem měl několik společností a knihkupectví v Berlíně a Frankfurtu.

Jeho početná rodina - manželka a sedm dětí - žila ve vesnici Kopashnevo, okres Chust (Zakarpatsko bylo tehdy součástí Československa).

Rosalia (nebo Ruhlia) byla třetím dítětem pěti sester a dvou bratrů. Jakmile nacisté pronásledovali Židy v Německu, Hermannu Grossmannovi se podařilo uprchnout a vrátit se do rodné vesnice, ale žádný majetek, ani osobní věci, si s sebou vzít nemohl.

"Rosalia před válkou v jeho rodné vesnici." Fotografie z rodinného alba Rosalia Philip

Brzy začala druhá světová válka, Rosalie Grossmanové bylo tehdy pouhých 17 let. 

- Ještě před válkou, v březnu 1939, jsem studovala na mukačevské obchodní škole a viděla jsem, jak maďarská hortistická vojska vtrhla do Zakarpatska, ulicemi města projížděly tanky, - říká paní Rosalia. - A brzy po obsazení regionu začala maďarská vláda, která byla spojencem hitlerovského Německa, řešit "židovskou otázku".

Zakarpatští Židé začali být odváženi v roce 1941 z okresu Chust. Se starší sestrou Perou jsme pak žili v Mukačevu a Ťačevě a moji rodiče, tři sestry a dva bratři byli odvezeni přímo z domova v Kopašnivu.

Vlak s Židy jel přes Tyachiv, a když jsem se to dozvěděl, běžel jsem na nástupiště v naději, že uvidím své příbuzné. Viděl jsem svého otce - stál u okénka auta a když si mě všiml, začal mávat rukou a po tvářích mu stékaly slzy. Vlak se rozjel a potom jsem kromě starší sestry nikoho z rodiny neviděl.

O  několik let později jsem se dozvěděl, že někteří z cestujících vlaku byli zaživa upáleni v synagoze v Kolomyji a jiní byli zastřeleni u řeky. Ještě teď, když jdu spát, myslím na své příbuzné – jakou strašnou smrtí zemřeli, kde jsou pohřbeni. Tyto myšlenky mi nedají spát… 

Obě sestry, které zůstaly samy, se bály vrátit domů a našly si práci v Chustu.

Starší pár lékařů z malého města nedaleko Budapešti pravidelně navštěvoval paní v domácnosti, kde bydleli.

Protože neměli vlastní děti, vzali mladší Rosalii do péče a vzali ji k sobě. Dívka zde žila přes tři roky. Ale v roce 1944 byli Židé na pokyn nacistů ze středního Maďarska odvezeni. 

- Na jaře 1944 bylo v malé vesničce nedaleko Budapešti zorganizováno ghetto, které se lidově říkalo "Dům žluté hvězdy", - pokračuje paní Rosalia. - Z předměstí sem bylo vyhnáno asi tisíc Židů, včetně mé tety poručnice Larisy (její manžel v té době zemřel).

Ghetto hlídali maďarští četníci a jeden z nich mi zavolal a řekl: "Pomohu ti utéct - pošlu tě k matce." Ale vyděsil jsem se a běžel k opatrovníkovi.

Druhý den mě četník znovu našel a nabídl mi, že uteče. A podruhé jsem odmítl. Možná mi ten muž přál, ale pak se objevily fámy, že mladé dívky byly v armádě využívány jako prostitutky, takže jsem se bál. Kdo mohl tušit, co je přede mnou? .. O pár dní později nás naložili do nákladního vlaku a poslali do Polska. 

Cesta byla velmi obtížná. Ve vagónech bylo málo místa, lidé se tlačili v hrozných davech, dusili se nedostatkem vzduchu. Staří to nevydrželi a zemřeli, ale ti vytrvalejší, neschopní postavit se na nohy, seděli přímo na mrtvolách. Vlak hlídali němečtí vojáci.

Na každé stanici otevřeli auto a odvezli těla mrtvých. O den později jsme zastavili v cihelně a čekali na další vlak. Moje opatrovnice, která nemohla snést bolest, začala umírat, ale doktor, který s námi cestoval, ji zachránil tím, že jí dal injekci. Druhý den vlak konečně dorazil do Osvětimi. 

"Rosalia (vlevo) se svou sestrou Pirikou - 50. léta." Fotografie z rodinného alba Rosalia Philip

"Mnoho žen křičelo a spěchalo k dětem, protože si uvědomily, že je už nikdy neuvidí..." 

"Skrze okno auta jsem viděla muže stojící za ostnatým drátem v dámském oblečení, " říká paní Rosalia. - Myslel jsem, že se zbláznili, a teprve po bližším pohledu jsem si uvědomil, že "muži" jsou ve skutečnosti nahé ženy. Auto se otevřelo a my se ocitli na malém náměstíčku, ze kterého vedla úzká chodba tvořená betonovou zdí a vagony. 

Bylo nám nařízeno nechat zde všechny osobní věci. Lidé je házeli přímo na zem a brzy na náměstí vyrostla hromada dámských kabelek, zubních kartáčků, fotek, peněz, dětských hraček...

Poté byli všichni seřazeni do řady a vedeni chodbou, na jejímž konci stála žena v uniformě SS. Každému, kdo se objevil před ní, ukázala doleva nebo doprava. Děti do 13 let, těhotné ženy, nemocní a senioři byli poučeni vpravo, mladí a zdraví byli vlevo.

Mezi vězni první skupiny jsem náhle uviděl svého opatrovníka a zakřičel: "Teto Larisso!" spěchal k ní. Nějaká žena mě chytila ​​za ruku a strčila mě  jiným směrem. Mezi těmi, kteří dorazili, bylo několik žen s dětmi v náručí.

Dozorci děti odebrali a předali jednomu ze starých lidí a matky poslali ke zdravým. Mnoho žen křičelo a spěchalo k dětem, protože si uvědomily, že je už neuvidí... Z celého vlaku zůstalo asi 30 % lidí schopných práce, další byli odmítnuti. Později jsme se dozvěděli, že všichni byli odvedeni přímo z náměstí do plynových komor. 

Po roztřídění byly ženy odděleny od mužů, odvedeny do obrovské haly a nařízeno jim, aby se úplně svlékli. Na konci chodby seděli tři muži, kteří vězně řezali nazí po celém těle.

Když viděly naše rozpaky, řekly: „Sestry, nestyďte se, rukama nám prošly desetitisíce žen…“ Po ostříhání a dezinfekci jsme dostali další oblečení, které zanechali bývalí vězni.

Dostal jsem velkou oversized sukni, kterou jsem zachytil provazem, a bundu s bujnou krajkou na límci a rukávech. Pár hodin po převlečení mě začal svědit krk a zápěstí. Tkaničky na bundě byly plné hnid, tak jsem je utrhl a vyhodil. 

Sandály jsem měl stále na nohou, ale druhý den mi je správce vzal a dal jim hrubé dřevěné plošiny zachycené kouskem kůže. Dlouho jsem potom brečela, protože sandály byly to jediné, co jsem vynechala. 

"Rosalia (vlevo) se svou sestrou Pirikou - 50. léta." Fotografie z rodinného alba Rosalia Philip

Rosalia spadla do nejstrašnější části Osvětimi - Birkenau nebo Brzezinky (postavena na místě bývalé polské vesnice Brzezinka).

Tato část byla určena pro sebevražedné atentátníky, ale jak byly ostatní části tábora přeplněné, začala se zde usazovat pracovní síla.

V Birkenau byly plynové komory a krematoria, do kterých kamiony každý den vozily „odmítnuté“ lidi.

V roce 1944 nacisté nestačili ničit vězně, krematoria pracovala na plný výkon a v bezvětří nad táborem byl pronikavý zápach spálených vlasů a nehtů. 

"Doktor Mengele zhodnotil vězně letmým pohledem a zamával ukazateli, aby se rozhodl, zda půjde do plynové komory, nebo do práce." 

„První měsíc a půl jsme bydleli v hangáru a nocovali jsme na podlaze, “ vzpomíná paní Rosalia. - Bylo to jako zkouška odolnosti. Ti vězni, kteří měli zlaté zuby, požádali ostatní, aby je improvizovanými prostředky vytrhli a vyhodili, aby je dozorci kvůli zlatu nezabili.

Každý den jsme byli nazí vyháněni z tábora v horku uklidit školu Hitlerjugend. Voda se prakticky nedávala a denní dávka se skládala z dvoulitrového kotlíku balanda, kterého se dávalo pět. Nebyly tam lžíce, takže první vězeň, když se trochu napil z kotlíku, podal to druhému a tak dále.

Lidé v obavě, že nebudou mít dostatek jídla, kotel od sebe často trhali, téměř se o něj prali.

Nejčastěji jsme byli krmeni sušeným zelím vařeným přímo s pískem. Až jednou se v táboře rozšířila zpráva, že se připravují brambory v uniformě. Byl to pro nás téměř svátek.

Slíbeným jídlem se ukázaly být vařené brambory, které se naběračkou házely se slupkou do nahrazeného lemu šatů. Lidé byli vyčerpaní vyčerpávající prací a nedostatkem jídla, a aby se invalidé vyřadili, každých pár týdnů se provádělo třídění, které vedl hlavní lékař Joseph Mengele.

Posadil se ke stolu, který vedla řada zcela nahých vězňů, a když každého zhodnotil letmým pohledem, zamával ukazovátkem, aby se rozhodl, zda půjde do plynové komory, nebo do práce.

Lidé  se strašně báli "lékařské prohlídky" a chodili na různé triky, aby se vyhnuli plynové komoře. Před vyšetřením žena z našeho bloku potřela dceři tváře pískem, aby zčervenaly a dívka se zdála zdravější. 

Také se báli dostat do jednotky, kde se prováděly lékařské experimenty. Ve snaze zvýšit plodnost německých žen prováděli lékaři experimenty na vězních v táboře, přičemž zvláštní pozornost věnovali dětem a dvojčatům. 

Na podzim byla naše jednotka převedena na stavbu letiště. Byla zima, ale teplé oblečení se nevydávalo. Pamatuji si, že před prací skupiny se seřadili poblíž budky se ševcem, který pro vězně vyráběl dřevěné a kožené boty.

V budce byla malá pec na zahřátí lepidla a švec, když se naskytla příležitost, nám v tichosti podstrčil pár pečených brambor. Než jsem je snědl, dal jsem si horké brambory do kapsy a ohřál si zmrzlé ruce.

Naši skupinu tvořilo 25 žen z různých zemí, a protože jsem mluvila německy, rusky, česky, maďarsky, polsky a hebrejsky, byla jsem starší. Na místo práce skupinu doprovázeli dva ozbrojení strážci se psy.

Bylo těžké dohlédnout na všechny vězně a jednoho dne, když poblíž nebyli žádní dozorci, jsem dovolil jedné vyčerpané ženě odpočinout. Mistr to viděl.

Beze slova ke mně přistoupil a vší silou mě dvakrát praštil do obličeje. Před mýma očima byli vězni opakovaně zastřeleni za sebemenší prohřešek (jedna žena byla zabita za sběr brambor u potravin), takže tento trest byl pro mě velkým štěstím.

Během pobytu v táboře jsem byl několik milimetrů od jisté smrti, ale pokaždé jsem se zázračně vyhnul smrti.

Jednoho dne, když jsme se vraceli z práce, hlídač z vedlejší skupiny (v doprovodu ne SS, ale bývalých civilistů), který nás viděl zmrzlé, hodil na zem malou deku, a když jsem procházel kolem, gestem mi naznačil, abych vybral to nahoru. Právě jsem vzal deku, když se objevil senior skupiny SS.

Vyhrnul mi rukáv sako, podíval se na vytetované číslo a mlčky odešel. Znamenalo to jediné – smrt. Nešťastná přikrývka byla okamžitě odnesena a po příjezdu do tábora mi služebník zavolal na mé osobní číslo a nařídil, abych se dostavil k útvaru na úřady.

"Který ze strážců shodil přikrývku?" zeptal se esesák, jakmile jsem překročil práh. Byl to Belgičan, od ostatních strážců se odlišoval svým nízkým vzrůstem a také nosil bílou čepici. Nicméně jsem to nedal. "Nevím," říkám, "všechny jsou si velmi podobné."

Důstojník kývl na dveře, dovolil mi odejít, a ráno se znovu objevil před naší skupinou a přikázal mi, abych ho následoval. Přistoupili jsme k strážím seřazeným a on se znovu zeptal: "Který z nich hodil deku?" "Nevím," říkám, "nedokážu je od sebe rozeznat."

Poté nařídil včera ve službě strážným, aby přišli. Několik lidí, včetně Belgičana, vyšlo ven a esesák se zeptal: "A teď to nepoznáváte?" "Nepoznávám to," odpovídám. Přistoupil k Belgičanovi a řekl: "Tady je!"

Belgičan se otřásl a potil, ale stejně jsem ho nedal. "Ale ten hlídač neměl bílou čepici," řekl jsem esesákovi.

Podíval se na mě a řekl: "Práce!" Asi se esesákovi líbilo, že jsem ochranku nevydal ani ze strachu ze smrti, a rozhodl se mě ušetřit. 

A o pár týdnů později jsem ztratil nohy a nemohl jsem jít do práce. Pokud vězeň neopustil blok déle než tři dny, byl automaticky poslán do plynové komory, takže čtvrtý den jsem se sebral všechny síly a doklopýtal na náměstí. Před skupinou stál stejný esesák.

Když viděl můj stav, pokynul mi, aby se  vrátil do bloku. Téhož dne moje nohy prohlédl lékař, což byl pro vězně neslýchaný luxus.

Celkem jsem na palandách strávil dva týdny, a když jsem o tom později vyprávěl ostatním vězňům, nikdo tomu nechtěl věřit. Po uzdravení jsem byl dokonce na chvíli převeden na lehčí práci - opravovat oblečení… 

 

 

Uprchlíci byli většinou dopadeni a veřejně popraveni, nejčastěji trojitým oběšením 

"V tu dobu jsme nevěděli, co se dělo na frontě, " říká paní Rosalia. - Hádali, že se válka chýlí ke konci, a noví vězni, kteří přišli do Osvětimi, o tom neustále mluvili, ale nikdo nevěděl, kdy to konečně skončí.

Nejhorší však nebyla neinformovanost, ale pocit beznaděje, který nás ovládl při pohledu na auta, která každý den přivážela do plynových komor více a více lidí.

Občas po plynové komoře někdo zázračně přežil a vězni ze sonderkommanda, kteří mrtvoly uklízeli a spalovali, se běželi k útvaru zeptat, jestli někdo nezemřel, aby nahradil tělo a zachránil někomu život.

Těžká dřina, krutost, nedostatek jídla a vraždy mnoha tisíců lidí, které se nám odehrávaly před očima, byly velmi depresivní, lidé jakoby byli těmito hrůzami opojeni a stali se lhostejnými k vlastnímu osudu. Byli jako ovce na porážku.

I mezi nimi se však občas našly zoufalé hlavy, které se rozhodly při práci utéct. Obvykle byli chyceni a odsouzeni k veřejné popravě, často trojnásobnému oběšení. Uprchlík byl dvakrát oběšen na náměstí plném vězňů, na poslední chvíli ho vytáhl ze smyčky a potřetí nakonec.

Při pohledu na takové scény nebyla téměř žádná naděje dostat se z tohoto pekla. Existovaly jen naděje na výdrž těla – žít alespoň jeden den… 

Na konci 44. frontová linie silně postupovala na západ a Němci začali spěšně likvidovat Osvětim. Vězni, kteří nestihli projít plynovými komorami, byli přemístěni do jiných táborů. Rosalia skončila ve Stutthofu poblíž Gdaňsku. 

- Senior v kuchyňském bloku byl Čech, - říká Rosalia Germanovna. - Hned po příjezdu ke mně přistoupil a dal mi jídlo a v následujících dnech mi dal i porci navíc, o kterou jsem se podělil s přáteli. O pár dní později mě Čech našel v kasárnách a řekl:

"Brzy vás odnesou v malých skupinách. Pak se pokusíte zůstat, někde se schovat." Jeho slova se mi zdála podezřelá, a když o dva dny později skutečně začali tvořit skupinu, dostal jsem se do čela. Tábor jsem ale opustit nemohl, strážný mi ukázal prstem na příkaz vrátit se do kasáren (asi se jí na to ptala Češka).

To mě vyděsilo ještě víc a druhý den při utváření nové skupiny jsem se i přes to, že se někde schovávaly další ženy (také byly někým varovány), ocitla v prostřední řadě bez povšimnutí domovníka.

Byli jsme pod dozorem do nového tábora a ubytováni v kasárnách s dalšími ženami. Za barákem se tyčily nějaké beztvaré hromady, posypané prvním sněhem. Nejdřív jsem je bral na dříví a teprve když jsem se podíval blíž, viděl jsem, že jsou to mrtvoly.

V tomto táboře jsme zůstali pět dní a poté byli vězni seřazeni do kolony po 500 lidech a vedeni přes Königsberg na nové místo. Bylo těžké chodit, ale ti, kteří upadli a nemohli vstát, byli odvedeni na okraj a střeleni zezadu do hlavy. Za městem byla celá silnice posetá těly zastřelených. Naši část kolony doprovázel esesák s  pistolí.

Nedaleko ode mě byly tři sestry, a když jedna z nich upadla a nemohla vstát, sestry se společně zastavily. Esesačka si je vzala stranou a všechny tři zastřelila... Večer byl konvoj přivezen do opuštěné továrny, dostal večeři a o půlnoci se znovu seřadil a vedl dál.

Míjeli jsme zorané a zmrzlé pole, přes které bylo velmi těžké projít, a nakonec jsme se přiblížili k moři. Na jedné straně místa, kde se sloup zastavil, se zvedl strmý útes a na druhé straně dvoumetrový útes, za kterým začala voda.

Lidé cítili blížící se smrt, řady se hýbaly, byly slyšet úzkostné hlasy. Poté bylo všem nařízeno sednout si na zem. Stráže čekaly na signál.

Nakonec k nebi vyletěla raketa a vojáci, kteří se chopili zbraní, nás ze tří stran obklíčili a začali tlačit do srázu. A když byli všichni dole, spustili palbu z kulometů.

Někdo mě strčil k zemi, další těla na mě padala, ale já cítil, že nejsem zraněný. Automatické fronty se nezastavovaly a lidé neustále padali a padali, až nezůstal nikdo.

Poté výstřely ustaly, ozývaly se jen výkřiky raněných: "Ještě žiju, zabij mě." Lidé neschopní snést bolest svých ran prosili o vlastní smrt. A já ležím a modlím se.

Uplynul nějaký čas a znovu zazněly výstřely - vzácné, jediné. Vojáci zkontrolovali, kdo je naživu, a zabili je. Hlasy jsou stále blíž a blíž a já se těším na svou druhou smrt. Nakonec se přiblížili k naší hromadě a rozházeli těla.

Někdo mě vzal za ruku a řekl rusky: "Ještě žije." Ze strachu jsem se nehýbal, každou vteřinu jsem očekával kulky, ale Bůh mě chtěl udržet naživu. Voják mě jen praštil pažbou do zad a šel dál. Pravděpodobně mu došla munice. 

Po chvíli začala obloha šedět a o pár desítek metrů dál jsem slyšel sténání. Plazil jsem se nahlas a našel u vody dívku z Polska, kterou také nezasáhla kulka.

Stáhli jsme mrtvoly z přikrývky, otočili se a vylezli do kopce do křoví, abychom počkali na den.

Když vyšlo slunce, přišli k útesu vojáci s lopatami, aby pohřbili mrtvé. Čekali jsme do setmění a vydali jsme se přes pole do lesa. Cestou viděli postřelená těla v pruhovaných uniformách – pravděpodobně se nějací vězni snažili před střelbou uniknout.

Konečně mezi stromy zablikalo světlo, ozval se štěkot psů a před námi se objevila velká oplocená budova, na jejímž dvoře stálo mnoho nákladních aut. My, hubení, jsme se protlačili ocelovými tyčemi na dvůr, abychom našli stodolu a udrželi teplo. Najednou uslyšeli: "Halt!" (v němčině - "stop"!), a před námi se objevil německý voják s kulometem ... 

 

 

"Vážím si lidí všech národností, všichni si zaslouží soucit a lásku..." 

Dívky náhodou narazily na umístění německého praporu, který se připravoval k evakuaci. Měli štěstí, že to byli veteráni, kteří byli zvyklí bojovat v předních liniích, ne v týlu. 

"Bylo s námi zacházeno lidsky, " říká paní Rosalia. - Strážný, když si uvědomil, kdo je před ním (byli jsme pořezaní, ve vězeňských hábitech s našitými hvězdami), nám dal bochník chleba a odvedl nás do kuchyně, kde pracovaly německé ženy.

Přistoupil k nám asi padesátiletý důstojník a na všechno se nás zeptal, pak žena přinesla jídlo a teplé oblečení. Plakala a řekla: "Dnes ty a zítra my."

Po evakuaci praporu zůstali bývalí vězni s dalšími polskými vězni pracujícími pro místní statkáře. Rosalia zde přežila masivní bombardování spojeneckých letadel, dvouměsíční bitvu u Königsbergu i přílet Rudé armády.

Dívka byla nějakou dobu v táboře pro vysídlené osoby a poté jí byla nabídnuta práce jako tlumočnice v kanceláři velitele.

S příchodem občanské moci Rosalia pracovala v kantýně a Sojuzutilu a na Zakarpatí se mohla vrátit až v roce 1947.

V rodné vesnici ji čekalo milé překvapení – dopis od starší sestry Piriky, která se snažila zjistit, zda někdo z jejích příbuzných nepřežil.

Ukázalo se, že sestra přežila i Osvětim, Stutthof a byla osvobozena sovětskými vojsky v Polsku. Sestry se mohly setkat v roce 1948 a od té doby se snažily nerozvést se.

"Rosalia se sestrou Pirikou." Fotografie z rodinného alba Rosalia Philip

Rosalia nějakou dobu pracovala v továrně na máslo v Chustu, poté se provdala za kněze a žila v Užhorodu.

Po manželově smrti v roce 1995 se přestěhovala k sestře do Mukačeva, a když Pirika zemřela, dala veškerý majetek církvi a žije v náboženské komunitě v domě, který kdysi patřil její sestře. 

"Rosalia a její manžel - 60. léta minulého století." Fotografie z rodinného alba Rosalia Philip

V posledních letech se o Rosalie stará sestra Monica. 

„Navzdory svému úctyhodnému věku vstává Rosalia v 6 hodin ráno, stará se o sebe, ustele, umývá nádobí a ptá se, s čím ještě může pomoci, “ říká žena. - Před pár desítkami let přešla výhradně na vegetariánskou stravu, možná i to je jeden z důvodů dlouhověkosti.

Posledních pár let však Rosalie začíná selhávat paměť... Ale obecně je velmi pohostinná, mnoho lidí ji zná, takže gratulace ke stému výročí byly z celé Ukrajiny i ze zahraničí. A Rosalia je velmi obětavá.

Když dostala od německé vlády odškodnění za Osvětim (bylo to hodně peněz), řekla: "Jsou to krvavé peníze, nechci je." A rozdáno všem, kdo o to požádali. Lidé na to nezapomněli, a tak přicházejí, zajímají se o zdraví, nabízejí pomoc. 

Během několika posledních desetiletí měla Rosalie Philip mnoho příležitostí odjet do Německa nebo Izraele, ale rozhodla se zůstat.

Bývalá vězeňkyně nebyla ani v pamětním muzeu Auschwitz, které opakovaně pořádalo turistické výlety, ale navštívila pouze bývalé ghetto u Budapešti, kde začala její hrozná cesta do Osvětimi-Březinky. 

"V posledních letech se o Rosalie starala její sestra Monica." Foto od autora

„Na kruté, nelidské zacházení se SS, které bylo obzvláště tvrdé, nelze zapomenout, “ říká paní Rosalia. - Nemám však žádnou zášť ke zkušenostem německého lidu, je to velmi dobrý národ.

Pamatuji si, že když nás vezli zastřelit přes Königsberg, na každém rohu, na každém mostě stáli lidé s konzervami a přes nespokojenost dozorců se snažili vězňům dát chleba a mléko.

Po dobytí města se sovětští vojáci nechovali k místním obyvatelům příliš dobře, ale pomáhal jsem jim, jak jsem mohl - pracoval v kanceláři velitele, vypracovával dokumenty, dával jídlo.

Vážím si lidí všech národností, všichni si zaslouží soucit a lásku. Pouze vyznáváním těchto zásad můžeme doufat, že to, co jsme zažili, se už nikdy nebude opakovat...

Volodymyr Martin , zejména pro EU. Život

Mohlo by vás také zajímat: