Clanek pochazi z Welt.de
Antisemitismus v Documenta nebyl omyl. Pochází ze středu německého kulturního prostředí. Úspěšné založení protižidovské a protiizraelské rezervace ukazuje, že ani elity nejsou imunní vůči přežívání starých německých tradic.
Jako by izraelští umělci dostali zakázku na Documentu 15. A ukázal by mimo jiné obrázky, na kterých by byli Palestinci nebo afghánští islamisté viděni jako brutální, krvežíznivé postavy? A islámští věřící jako stádo tupých fanatiků. Kvůli těmto dílům s rasistickým obsahem by byl tento dokument okamžitě prohlášen za skandál. Všichni odpovědní se okamžitě omluvili a zahájili pečlivý proces objasnění.
Hra mysli objasňuje celou bídu Documenta 15 . Vzhledem k evidentně antisemitským snímkům a filmům, které byly vystaveny, se odpovědní po celou dobu výstavy chovali podle starého hesla: nic nevidět, nic neslyšet, nic neříkat. Jejich jediný cíl: vyjít s penězi na Documentu. Tak tvrdohlavé a autokratické odmítání diskurzu v Německu dlouho neexistovalo. Málokdy se za tak krátkou dobu spálilo tolik kulturního kapitálu.
Ale tento zásadní omyl pravděpodobně nebyl žádný přešlap. Pochází ze středu německého kulturního prostředí. Z prostředí, ve kterém je obsedantní kritika státu Izrael stejně rozšířená jako požadavek, aby si izraelské hnutí BDS zasloužilo státní financování v Německu. Téměř před dvěma lety se objevila výzva, která tvrdila, že kritika Izraele je zakázána a že svoboda projevu je na pokraji vyhynutí.
Podepsala se řada kulturních institucí a lidí – od Deutsches Theater Berlin po Goethe-Institut, od Spolkové kulturní nadace po Kampnagel, od nadace Humboldt Forum Foundation po současnou šéfku státní ministryně kultury Claudii Rothovou. Reprezentativní průřez německými kulturními institucemi.
Z toho je třeba vyvodit, že pro většinu německých „tvůrců kultury“ je Izrael neustále podezřelý. Ne Čína, Írán nebo Rusko. Ale jediný demokratický stát v regionu. Stát, kde na rozdíl od toho, kde velí Hamas, mohou gayové a queerové žít svobodně. Tato antiizraelská posedlost umožňuje pouze jeden výklad: starý antijudaismus zde žije. Tentokrát v levicovém, levicově liberálním hávu.
Levicový liberální antisemitismus zdědil starý pravicový antisemitismus
To naznačuje zpochybnění velkého příběhu o úspěšné recivilizaci Němců po roce 1945. A zeptat se, zda tam není více negativní německé kontinuity, než naznačuje tento příběh. To, co se stalo v Documenta, vzbuzuje podezření. Po konci nacistického režimu se o tom, co se dělo v minulosti, většinou mlčelo.
Bylo to takříkajíc zameteno pod koberec národa. Tam se to však nerozpadlo, ale zůstalo zachováno, přežilo. A nyní, postupně zbarvený, se znovu objevuje na druhém konci koberce. Levicově liberální antisemitismus přebírá starý antisemitismus zprava a pokračuje v něm. Vznešená píseň „Vítězství demokracie v Německu“ je zjevně značně přikrášlená.
To neznamená (pouze) to, co je známo. Nejsou tedy míněni soudci, nikoli právníci, vědci, policisté, učitelé a politici, kteří byli nacisty, pak zůstali ve svých úřadech a profesích a kritickými otázkami se na ně pokládali, až když byli dávno mrtví.
Není myšlen ani Theodor Oberländer, který patřil k „Bataillonu Nachtigall“, který v květnu 1941 obsadil Lemberg a podílel se na masovém vraždění ukrajinského obyvatelstva – proto se nikdy neměl stát tím, čím se stal: ministrem pro vyhnance ve dvou Adenauerových skříní. Tím není myšleno množství pachatelů a následovníků, kteří se po válce věnovali budování státu, který měl být konzervativní. Tato linie kontinuity, která sahá do 70. let a částečně i dál, byla důkladně prozkoumána, popsána a diskutována.
Jiná linie kontinuity však přitáhla malou pozornost. Zastupuje ji právník Hellmut Becker (1913 až 1993) jako jedna z mnoha, včetně Güntera Grasse a Waltera Jense. Člen NSDAP od roku 1937, v roce 1941 se stal asistentem nacionálně socialistického ústavního právníka Ernsta Rudolfa Hubera na „říšské univerzitě“ v okupovaném Štrasburku. Po válce obhajoval Ernsta von Weizsäckera, bývalého státního tajemníka ministerstva zahraničí a otce pozdějšího spolkového prezidenta, u soudu s válečnými zločiny v Norimberku.
Ještě v roce 1968 Becker hrdě zařadil svou brilantní závěrečnou řeč do sbírky svých spisů. Zatímco své členství v nacistické straně před rodinou tvrdošíjně tajil, plynule a cílevědomě se začlenil do pokrokového prostředí Spolkové republiky.
Pracoval pro frankfurtský institut pro sociální výzkum, vedl rozsáhlé rozhlasové rozhovory s Adornem o „výchově ke zralosti“, inicioval cenu Theodora Heusse s Hildegardou Hamm-Brücher a stal se uznávaným reformním pedagogem. Před rokem 1945 nacistická kariéra, po roce 1945 příkladná levicově liberální kariéra a život na slunné straně pokroku.
Vždy se zdálo, že byl tím, kým se později v životě stal. Stejně jako na mnoho dalších se na něj nikdo nedíval jako na bývalého nacistu. Jakkoli byl pokrokový, lze důvodně předpokládat, že část svých intelektuálních zavazadel přivezl do Spolkové republiky v zapouzdřené podobě.
Intelektuálně je Spolková republika založena také na uznání, že nacionální socialismus byl civilizačním porušením, které by nemělo být nikdy zapomenuto. Tento konsenzus o politice vzpomínání pravděpodobně není aktivní, ale pasivní. V každodenním životě je to sotva patrné. Příliš se nezměnilo ani to, že připomínání národního socialismu a německého antisemitismu je již nějakou dobu projektem, ke kterému oficiálně přispěla každá spolková vláda.
Není zdaleka tak kosmopolitní, jak si možná myslíte
Tato připomínka vždy zůstávala záležitostí menšiny, starší postoje přežívaly ve většině. Chování organizátorů Documenty však náhle ukázalo, že tato menšina není v žádném případě tak osvícená a kosmopolitní, jak si myslí. Úspěšné založení protižidovské a protiizraelské rezervace v kulturním prostředí ukazuje, že ani elity nejsou imunní vůči přežívání starých německých tradic.
Kruh se uzavírá. Raná Documenta z 50. let zavázala uměnímilovné Němce k nereprezentativnímu umění, které bylo právě považováno za zdegenerované. Historikem umění, který formoval tento obrat událostí jako spoluzodpovědný za první tři výstavy Documenta, byl Werner Haftmann: bývalý nacista, který se podílel na válečných zločinech v Itálii.
Jeho obrat k umělecké moderně lze chápat jako tajný pokus odčinit minulost: jakousi avantgardní exorcici vlastní angažovanosti. A nyní, téměř o 70 let později, odpovědní za 15. Documentu kategoricky odmítli označit antisemitské obrázky, které měly místo v jejich show, za skandál.
Bez pohnutí mluvili urážlivě o svobodě umění a vytvořili nové místo pro antisemitismus v Německu. Řada osobností, které zakládaly intelektuální a ústavní život Spolkové republiky, jim ukázala, jak předdemokratické postoje, zejména antisemitismus, nepřemáhat, ale nechat je spíše hibernovat.
Historik umění a kurátor Philippe Pirotte , který byl členem výběrové komise pro Documentu 15, tedy odpovědný za rozhodnutí ve prospěch Ruangrupy, nedávno rozhodně popřel, že by tato Dokumenta měla problém s antisemitismem. I on použil starý trik stop-the-thief a zcela nespravedlivě obvinil kritiky, že chtějí „obecně diskreditovat postkoloniální perspektivy“. A dodal odhalující větu: "Nyní vidíme, že veřejnost chce vidět dokument na vlastní oči, že si chce vytvořit názor bez pokynů komentátorů."
V tom má asi pravdu, jak napovídá nadšený příliv lidí do Documenty, stejně jako rozhořčení mnoha návštěvníků, že tito milí globálně-jižní umělci byli cenzurováni německými šéfy. To je přesně to zničující poselství, které z tohoto dokumentu vychází. Většinu návštěvníků neuchvátilo intelektuální naštvání přehlídky a naplno si užili atmosféru denního stacionáře výstavy.
Pravděpodobně představují většinu populace. Zdravý protizápadní pocit mnoha nasycených obyvatel Západu zvítězil nad pár skeptiky, kteří si myslí, že se ještě musí rozčilovat kvůli pár zahnutým nosům, ospalým kudrnám a runám SS.
