Clanek pochazi z Welt.de
Zákon o ochraně oznamovatelů semaforů ukládá firmám povinnost zřizovat ohlašovny trestných činů. Informátoři mohou zůstat v anonymitě, falešné zprávy zůstávají nepotrestány.
Náš autor je historik. A varuje před otravou společenského klimatu, jak je známo z nespravedlivých států. V současné době se v Německu zavádí nový systém hlášení trestných činů. Zhruba 90 tisíc firem a tisíce veřejných institucí muselo od července zřídit takzvané registrační kanceláře. Kdo tak neučiní, hrozí mu pokuta až 20 000 eur.
Kromě toho existují tzv. externí ohlašovny, které působí napříč federálními a zemskými vládami. Uvedené úřady by měly nejen přijímat hlášení, ale také provádět vyšetřování. Veřejností z velké části bez povšimnutí vzniká tímto způsobem nový, obrovský vyšetřovací aparát, se kterým nepočítá ani základní zákon, ani ústavy spolkových zemí.
To vše předepisuje zákon o ochraně oznamovatelů , který nedávno vstoupil v platnost . Podle toho si každý, kdo zaměstnává více než 49 lidí, musí zřídit samostatný úřad, kterému lze hlásit trestné činy zjištěné v pracovním životě. Agentura musí provozovat tzv. oznamovací kanály, jejichž prostřednictvím mohou informátoři podávat zprávy písemně, ústně nebo telefonicky.
Minulý týden vstoupilo v platnost také nařízení o ústřední ohlašovně federální vlády. Má poradit lidem, kteří „uvažují o podání zprávy“. Vítán je i každý, kdo se nechce obracet na podatelnu ve vlastní firmě. Spolková agentura zpřístupnila na internetu své vlastní kanály pro podávání zpráv, od 1. července 2024 také pro anonymní informátory. Federální agentura má 22 zaměstnanců a daňové poplatníky stojí ročně kolem pěti milionů eur.
Impuls pro nový systém hlášení přišel z Bruselu. Evropský parlament přijal na návrh komise EU v roce 2019 směrnici na ochranu takzvaných whistleblowerů . Členské státy by je měly provést do vnitrostátního práva do dvou let. Ale zatímco Francie a Rakousko převzaly jen to nejnutnější, semaforová vláda z toho udělala mamutí dílo posedlé detailem.
Ze zaměstnavatelů se stává pomocná policie
Federální vláda původní rozsah směrnice masivně rozšířila. Cílem EU bylo pouze lépe prosazovat unijní právo a chránit lidi, kteří porušování nahlásí. Naproti tomu německé právo dělá ze soukromých a veřejných zaměstnavatelů jakési pomocné policejní síly.
Ohlašovny musí sledovat nejen náznaky všech druhů trestných činů, ale také různé přestupky, za které se ukládají pokuty. Jsou dokonce zodpovědní za výroky úředníků, „které představují porušení povinnosti dodržovat ústavu“.
Při přípravě zákona se federální vláda evidentně snažila případným oznamovatelům co nejvíce usnadnit. Bylo jim pozastaveno obchodní tajemství, daňové tajemství a sociální tajemství . Jedinou podmínkou je, že oznamovatel „měl rozumné důvody se domnívat, že zveřejnění nebo zveřejnění obsahu těchto informací je nezbytné k odhalení porušení“. Ohlašovny by měly zpracovávat i anonymní tipy.
Represálie vůči oznamovatelům – eufemisticky označovaným zákonem jako „udavači“ – jsou zakázány. Každému, kdo tento požadavek poruší, hrozí pokuta až 50 000 eur. Nepotrestány by měly zůstat i falešné zprávy. Teoreticky musí oznamovatel nahradit škodu tím způsobenou, ale pouze v případě, že jednal úmyslně nebo z hrubé nedbalosti. Vzhledem k tomu, že ohlašovny jsou povinny zachovávat mlčenlivost, je vymáhání takového nároku v praxi nepravděpodobné.
Kromě toho informátoři požívají rozsáhlé ochrany před propuštěním. Pokud zaměstnanec tvrdí, že byl v práci znevýhodněn kvůli posudku, musí mu zaměstnavatel prokázat opak . Zaměstnanci, kterým hrozí propuštění nebo seřazení, by proto mohli být v pokušení rychle podat hlášení – a pak tvrdit, že to bylo příčinou opatření.
Nový zákon představuje předběžné završení dlouhotrvajícího vývoje: Německý stát stále více vybízí své občany, aby očerňovali ostatní spoluobčany. Zatímco trestní zákoník z dobrého důvodu vyžaduje pouze oznamování plánovaných závažných trestných činů, aby jim bylo možné stále předcházet, v Německu se nyní rozvinul skutečný průmysl registračních úřadů.
Spolkový úřad kriminální policie například již rok a půl provozuje centrální ohlašovnu kriminálního obsahu na internetu . O něco později zřídila spolková země Severní Porýní-Vestfálsko čtyři ohlašovny, které mají „evidovat incidenty pod hranicí trestní odpovědnosti“.
Kromě toho řada nevládních organizací provozuje soukromé internetové portály, kde lze hlásit nenávistné projevy, anticikanismus, rasismus, antisemitismus, queer nepřátelství, muslimofobii nebo antifeminismus. „Petz portály“, jak je kritici nazývají, fungují prakticky všechny na náklady státu.
Někteří se chtějí pomstít
Od nahlášení k výpovědi je často jen malý krůček. Každý, kdo obviňuje nadřízeného, kolegu z práce nebo dodavatele z trestných činů, ale vyhýbá se jít na policii, má k tomu často soukromé motivy: Někdo doufá v osobní výhody, jiný se chce za něco pomstít, mnozí prostě hledají uznání. Svou roli může hrát i Schadenfreude – slovo, které existuje pouze v němčině.
Studie o národním socialismu toto hodnocení potvrzují. Ať už jde o „rasové pošpinění“, „podkopávání vojenské moci“ nebo „zákeřné útoky na stát a stranu“ – odpovídající řízení byla téměř vždy iniciována soukromou komunikací. Většina informátorů raději než policii kontaktovala buňku, blokové nebo okresní vůdce NSDAP.
„Tímto způsobem se těm u moci podařilo narušit soukromí lidí a vytvořit vzájemnou nedůvěru v nejužších kruzích,“ uvádí kniha Karola Sauerlanda „50 Silberlinge“. Většina výpovědí byla založena na osobních motivech.
Takový systém má výhody nejen pro stát. Pokud je masově využíván k řešení osobních konfliktů, rychle to zahltí jeho instituce. I nacističtí pohlaváři byli proto pro omezení udání. Když Reinhard Heydrich v roce 1939 předložil Radě ministrů dekret, který zavazoval všechny Němce hlásit jakýkoli zjištěný zločin, setkal se s jednomyslným odmítnutím.
Dokonce i Joseph Goebbels se domníval, že nařízení „vyplodí informerismus, proti němuž trestání falešných zpráv nabízí pouze nedokonalý odstrašující prostředek“.
Na rozdíl od národního socialismu byly výpovědi silněji zakázány v NDR. „Manželé se navzájem udávali jen výjimečně a pouta mezi dětmi a rodiči byla obvykle silná a trvalá,“ uvádí studie historičky Anity Krätzner-Ebert.
Dohled vzbuzuje hlubokou nedůvěru
Panovníci proto vyvinuli propracovaný systém, jak informátory cíleně využívat. Byli mezi nimi nejen neoficiální zaměstnanci Stasi, ale také oddíloví policisté, domovní účetní a další osoby poskytující informace. Komplexní sledování vyústilo v hlubokou nedůvěru ve společnosti.
Zatím není možné předvídat, jaké důsledky bude mít nový systém podávání zpráv federální vlády. V nejlepším případě je to obyvatelstvo ignorováno. Pak je to jen další byrokratická zátěž pro soukromé i veřejné zaměstnavatele. V horším případě se používá masově a postupně tak otravuje sociální vztahy.
Když totiž musíte myslet na to, že by o tom mohla být při každé činnosti a každém rozhovoru informována ohlašovna, vypěstujete si podezření, které je jinak známé jen z diktatur.
Stále větší počet Němců se již bojí svobodně se vyjadřovat v každodenním životě. V průzkumu v roce 2021 jen 45 procent mělo pocit, že v Německu můžete svobodně vyjádřit svůj politický názor – což je nejnižší hodnota za desetiletí. Strach nevycházel z ustanovení trestního zákoníku, ale ze sociálních sankcí.
Nový systém podávání zpráv tuto nejistotu pravděpodobně dále zvýší. Pokud se tento vývoj nezastaví, mohla by vzniknout společnost, která už nezná soukromí, ale řídí se podle státních předpisů.
Hubertus Knabe byl vědeckým ředitelem památníku Berlin-Hohenschönhausen od roku 2000 do roku 2018.
Tags: Welt.de , Nemecko , udavani , donaseni , zalovani , pomluva , svoboda , bonzovani
