Clanek pochazi z Welt.de
Co jsi chtěl s dýkou, mluv, říká Schillerova báseň „Záruka“, která vypráví o dnes již nemyslitelném případu, kdy se politik nakonec nechá odradit od rozhodnutí, které již bylo učiněno v neprospěch občana. Protože tenkrát, v dávných dobách, byli politici ještě regulérní tyrani a ne absolventi právnických fakult, Kevinové z call center, padělatelé životopisů, opisovači knih nebo společensky opomíjení divadelní poskoci, kteří prostě potřebovali péči... kde jsem byl... no jo, přesně tak , politici ve starověku byli někdy hanební, ale také intelektuálně agilní a nebyli ideologicky tvrdohlaví. Někteří byli, dnes už si to těžko představit, i skutečnými demokraty a oslovovali lid přímo s projevy i bez volební kampaně. Měli k vám respekt. Tu a tam se člověk stal obětí pracovního rizika bodnutí dýkou,
Například, když cestuji, mám vždy nůž v autě a zvláště v Mille Miglia v Itálii. A taky vím, co si teď myslíš. Znají mě jako nejslušnějšího člověka na světě, takže si myslí, že ten nůž potřebuji v případě klimatického uzamčení. Vystupuji ze svého roadsteru před tvým mentálním autem, jdu na pouliční nálepky a obratně si pohraju s nožem a udělám jim nabídku, která se nedá odmítnout. Protože jsou zaseklí a bezbranní a já mám nůž. Myslí si, že jako nejslušnější člověk na světě bych řekl: „Přátelé! Římané! spoluobčané! Znáš mě jako nejslušnějšího člověka na světě, který nikdy nemohl nikomu ublížit, ale teď jsi mi uvízl v cestě do Mille Miglia a chci tím projít, protože to je moje práce.
A po umělecké pauze, aby to, co bylo řečeno, pomalu prosakovalo do myslí oslovených jako kapky rosy v pusté poušti: „Rozumím vaší důležité prosbě, a proto po vzájemném souhlasu provádím vhodné vyvážení zájmů aby vaše ruce mohly pokračovat na této silniční tyči a já mohl jet svou cestou. Řekneš mi prosím, kde ti mám useknout ruce? Samozřejmě se drží silnice. Ach, prosím, nikdy by mě nenapadlo zasahovat do vaší ušlechtilé věci ručního lepení. Jako nejslušnější člověk na světě by mi nebylo nic vzdálenějšího a ty se občas držíš, a přesto mi už nepřekážíš. Mohu pokračovat přes useknuté končetiny a to je dobře pro nás všechny, takže: kam mám jít? zápěstí, Loket nebo rameno?“ To si o mně myslíš, milý čtenáři. Ale není tomu tak. Pravda je však mnohem prozaičtější. Potřebuji nůž na řezání značek.
Protože tak je to s Mille Miglia: Celá Itálie je dlážděna značkami, které konvoji ukazují cestu na 1600 kilometrů. Viděl jsem úředníky vyvěšovat tyto nápisy mnohokrát. Mille Miglia ale v sobotu končí a v neděli se italští občané vydávají, aby cedule sami sundali a nechali si je jako suvenýry. Značky jsou plastové, skvěle se hodí jako ochrana proti slunci pod čelním sklem, nebo příští rok, pokud jen nelegálně parkujete podél okruhu, abyste signalizovali rekordérům, že tu někdo pracuje - cedule s nápisem 'Stiskněte' a vše ostatní je v pořádku. To je rozdíl mezi bohatými lidmi jezdícími v pěkných autech a ulepeným dnem společnosti. V Mille Miglia je člověk ochoten udělat hodně, aby získal značky a vlastnil je. S nálepkami jen odtrhnete transparenty a tolerujete je, dokud nepřijde policie. Alespoň v německém Reichshauptslum. Existují také filmy z Itálie, které ukazují, jak jsou takoví lidé hrubě odstraněni z ulic.
Mille Miglia mimochodem zcela jistě zablokuje na svých městských přechodech více ulic než Gretischisté, jednoduše proto, že ulice budou zcela uzavřeny pro běžný provoz. Města a vesničky však bojují o to, aby byly součástí podívané, protože se pak na několik hodin nabízí něco vizuálně skvělého. Dalo by se nyní také myslet, že takový historický závod, ve kterém několik aut stojí několik milionů a po Itálii jezdí boháči, vyvolává něco jako závist a zášť. Mnoho regionů Umbrie a Lazia není zrovna bohatých a lze jen stěží zpochybnit sociální propast mezi odlehlými horskými vesnicemi a doprovodem, který se vine po silnicích do Říma a Brescie.
A přesto: řádové sestry, školní třídy, vozíčkáři, starostové a balíčkoví turisté se scházejí na kraji silnice, aby nadšeně sledovali velmi bohaté lidi, kteří se živí velmi drahým koníčkem. Jsou to lidé, kteří v těchto čtyřech dnech pravděpodobně utratí více peněz, než průměrný Ital utratí za rodinné dovolené za dva roky. Také časy, kdy se skutečná Mille Miglia skutečně odehrávala dříve – 1927 až 1957, přerušená válkou a jejími následky – nebyly ani pro Itálii opravdu dobré. Připomíná to slavnou a vysoce nebezpečnou dobu motoristických závodů, kdy se rychlost každým rokem zvyšovala, ze 100 km/h na začátku u vratkých Lancií až přes 300 v Mercedesu 300 SLR na konci. Byla to éra, která z hrdinů za volantem udělala světové hvězdy,
Mille Miglia ale také evokuje éru, ve které měli obyčejní Italové štěstí, pokud vlastnili pouze jízdní kolo. Auta byla tehdy vzácná. Sám Peppone jako majitel dílny ve filmech Don Camillo cestuje pouze vlakem, na kole nebo na motorce. A v "Ctihodném Donu Camillovi" se lstivý kněz snaží přesvědčit muže, aby zajistil chutnou církevní svatbu jeho dcery tím, že mu sežene licenci na čerpací stanici. Film se odehrává v roce 1961 a divákovi připadalo normální, že tehdy ještě malá města s 5000 obyvateli neměla čerpací stanici. proč. Fiat 500, který se stal pro mnohé v Itálii prvním vozem, byl vyvinut až v roce 1957. V té době již Mille Miglia, jehož technické pokroky umožnily lidové auto, již skončilo.
To, co dnes závod ukazuje v uzavřených ulicích, je ve skutečnosti zopakováním minulosti, kdy na této zemi ještě existovaly dva typy lidí: Někteří si mohli dovolit auto a dokonce riskovali, že v závodě nabourají prestižní produkt, a ne ostatní. Není to jen představení rasy minulosti, ale i sociální nerovnosti dřívějších dob. Tehdy stejně jako dnes zde začínají synové bohatých podnikatelů, mediálně známých osobností a šéfů firem a ostatní jsou součástí obdivné kulisy. To trvá jen pět hodin, než kolona projede a první obyvatelé začnou noži pronásledovat kýžené nápisy: Poté se všichni vrátí do normálu a mají stejná práva na moderní auta se všemi vymoženostmi dneška.
S topením. S klimatizací. S motory, které vydrží více než pár tisíc kilometrů. S velmi nízkou spotřebou a nízkými náklady na údržbu. A kdekoli chcete. Musíte si přečíst cestopisy z 30. let 20. století, které vysvětlují, jak těžké bylo tehdy převážet automobily přes státní hranice. Dnes je po všem. Auto je součástí každodenní kultury, stejně jako toaletní papír, televize, tekoucí voda v domácnosti, topení, elektřina ze zásuvky a asfaltové silnice: tyto moderní výdobytky nebyly v Mille Miglia Italy v žádném případě samozřejmostí až do roku 1957. To vše umožnila pouze vzrůstající prosperita 20. století po válce a rychlý pokrok v technologii.
To je pokrok, s nímž se jako privilegovaný člověk trochu mrzutě díval do minulosti, která vlastnila pěkná auta, ale v žádném případě nevykoupila základní právo na svobodu pohybu pro každého na cestách. Tehdy na tom ještě pracovali. Alespoň v zemích Západu, zatímco o totalitních režimech a východním bloku nebylo známo, že by měly o výlety za zábavou sebemenší zájem.
Východ ani po válce neviděl svůj úkol v uspokojování touhy po individuální dopravě nebo dokonce v dřevěných volantech či kožených zadních sedadlech třídy S. V Itálii, seřazené jako pestrobarevná šňůra perel, postupuje vývoj od vynikajících jednorázovek k masově vyráběnému zboží, které si může dovolit každý. Různorodě zastoupený Jaguar XK 120 z roku 1948 ukazuje první sériově vyráběný vůz, se kterým se zákazník mohl dostat na hranici 200 km/h. A zatím se fajnšmekr mohl těšit na tento pohled na dobře zformovanou galerii předků.
Ale od letošního roku a právě učiněného pokusu skoncovat se spalovacím motorem, to už není reminiscence na doby dávno minulé, kdy mobilita nebyla základním právem, ale výhradním privilegiem bohatých. Bohužel jde spíše o letmý pohled do budoucnosti zbídačení určované omezeními, což je politicky žádoucí. Ti samí Zelení, kteří chtějí skoncovat se spalovacími motory, mají také aktivisty, kteří v souladu s nejhoršími ideology 20. století vyjadřují svůj názor, že chtějí radikální restrukturalizaci celé společnosti. Auto by mělo jezdit nejen pomaleji a na elektřinu. Mělo by to jít. Samozřejmě je těžké to úplně zakázat, ale jak bylo za režimů 20. století zvykem, svoboda se kousek po kousku ruší. Samozřejmě stále můžete řídit.
A samozřejmě daně za tohle auto, protože s masovou vraždou dojných krav „dojíždějících s naftou“ je údržba silnic rozložena na méně ramen. Nikde není psáno, že ceny elektřiny a daně zůstanou dlouhodobě takové, jaké jsou. Možná si můžete postavit vlastní solární stanici na střeše garáže na předměstí. Poněkud iluzorní je ale přesvědčení, že všechna auta do města lze dodat s dostatečnými nabíječkami. Neexistuje ani žádná zvláštní ambice situaci zlepšit, protože to není to, o co se Zelení, kteří tam často vládnou, nezajímají. Jiná auta nechtějí. Obecně se chtějí dostat pryč od soukromé motorizované dopravy a vrátit se ke kolektivnímu, nucenému způsobu myšlení, který již charakterizoval dopravu v NDR. Díky tomu je také mnohem snazší ovládat lidi.
Protože kontrola mobility je samozřejmě také prostředkem k potlačení: Čína už ukazuje, jak to funguje. Na čerpací stanici poteče plyn vždy všem, ale kdo říká, že když se to bude revizorům líbit, čipovaný elektromobil ještě dostane elektřinu? Od takového scénáře nás dělí jen jedna kampaň za klimatický rozpočet, která chce lidem umožnit pouze určitý počet kilometrů. Zelení už dnes veřejně sní o geofencingu a autech, která se prostě vypnou, když jedou někam, kde si jiní nemyslí, že by měla být. Technicky vzato to není problém a – to je další lekce z 20. století – politici vždy najdou způsob, jak využít pokrok ke zvěrstvu a proti vlastnímu lidu. Výmluvy, že méně řídíte a více posloucháte,Lepový teror na ulicích . Dnes válka, zítra klima, pozítří další mor. Pro aktivisty je boj proti autu vždy nezbytný, stejně jako boj proti buržoazii pro stalinského aparátčíka. Jakmile máte obraz nepřítele, který jste přenesli na masy, máte také agendu pro útlak a zbavení volebního práva.
Samozřejmě ani tady nejsou všichni stejní a Zelená starostka hlavního města cyklistiky Mnichova, za které se sama považuje, si služebního vozu váží. Z právního hlediska není snadné auto úplně zakázat, ale můžete ho prodražit. Vyšší poplatky za parkovací oprávnění se současným zrušením parkovacích míst například tlačí chudší lidi do MHD a otravují střední třídu při hledání parkovacích míst, zatímco vyšší třída si může dovolit podzemní parkoviště. Můžete zavést restriktivní daně z motorových vozidel, které umožní dosáhnout vysokých rychlostí jen velmi málo bohatým lidem – například v Itálii byl limit zdvihového objemu dva litry, za což vděčíme maličkým dvanáctiválcům a biturbům, protože Ferrari a Maserati dovedně trik, který věděl. Bohužel se z toho poučují i utlačovatelé: Může být zavedena dodávka elektřiny orientovaná na dodávky, ve které má soukromá mobilita ve vlastním automobilu nejnižší prioritu. To už jsme ostatně měli v Německu za režimu, kdy Zelení také kopírovali berlínský strop nájemného.
Prakticky řečeno, základní práva se tím neruší, pouze je ztížena jejich implementace: NDR byla také tzv. demokratickou zemí s volbami, v níž na papíře existovala svoboda cestování. Pouze reálně socialistická implementace byla kontrolována v praxi a samozřejmě se stavělo méně překážek bigbíkům v jejich Volgách a Volvech. O takových příležitostech si obyčejní lidé mohli nechat jen zdát. Ale zatímco Ital nakonec do auta nasedl, na východě se muselo čekat ještě déle a režim vyhnat, dokud nebudou mít všichni stejné příležitosti.
Momentálně jsme naopak opět v represivní fázi zákazů a aktivních obstrukcí a při ucpání silnic se objevují i tlustí aparátčíci v pytlovitých šatech a myslí si, že je to dobře. Nemůžete jim ani vyčítat, že nejsou upřímní. Chcete se vrátit do dob, kdy bylo auto výjimkou.
Někteří si to ještě budou moci dovolit a jiní ne. Tak to bylo v první polovině 20. století a tak to mělo být znovu. Technický vývoj udělal mnoho tisíc malých kroků vpřed, nepřátelé automobilů jsou na cestě k mnoha tisícům kroků zpět. Tady je šílená regulace, existuje limit, který nelze dodržet, a pokud tím utrpí ekonomika, lidé se budou hádat, jak už to u plynu bývá: mrznutí v zimě se změní v setrvání doma kvůli nedostatku elektřina. To je již CO₂-neutrální a přibližuje vás k vítězství požadované ideologie, která si sama sebe představuje mnohem lepší a správnější než jiné, podobně zatvrzelé ideologie. Pravděpodobně bude prodáváno jako nejvyšší základní právo:
Už nemáte právo jít, kam chcete. Ale jen proto, abyste našli svobodu tam, kde vás ostatní chtějí.
