Clanek pochazi z Welt.de
Úpadek Římské říše má některé překvapivé paralely s dnešní situací: měnová devalvace od druhého století našeho letopočtu následovala po pandemii v relativně těsném sledu.
Současná krize hluboce zneklidnila mnoho lidí v Německu a Evropě. Je to bolestná demonstrace křehkosti bohatství. Mnohé znepokojuje především jedna věc: zdá se, že kontinent upadá z jedné krize do druhé.
Ještě před Coronou se zejména německý průmysl potýkal s vážnými problémy, pak přišla pandemie, pak inflace, pak válka a nyní se zdá, že vše eskaluje v krizi nákladů na život.
Současné otřesy připomínají pesimistům dřívější historické krize, dvacátá léta s velkou inflací. Nebo nepokoje, které před více než tisíciletími a půl předcházely pádu Římské říše . A skutečně lze identifikovat některé paralely mezi pozdním Římem a dneškem, paralely, které se na první pohled zdají téměř záhadné.
V německých dějinách byla hyperinflace v roce 1923 velkým zlomem, který masivně otřásl důvěrou ve stát a komunitu. Pád Římské říše ale provázela i velká devalvace peněz, která obrátila veřejný pořádek naruby.
Tato devalvace peněz začala ve druhém století našeho letopočtu, v relativně těsném sledu po pandemii. Předtím si římská měna, denár, udržovala svou hodnotu mimořádně dobře po celá staletí.
Přesný rozsah inflace v době římské říše (27 př. n. l. až 284 n. l.) není pro historiky tak snadné vyčíslit, za období 400 let bylo sděleno pouze kolem 3 000 cen, a to z provincie a ne z provincie. hlavní město Řím. To zní jako hodně, ale na tak dlouhé období je to primitivní. Přesto lze vypozorovat určité tendence.
Fáze inflace bezprostředně následovala po pandemii
Zdá se, že v prvních dvou a půl stoletích římské říše, která začala Augustem v roce 27 př. n. l., se ceny téměř nepohnuly. Historici jako Peter Temin z MIT (Price Behavior in the Roman Empire) počítají s průměrným nárůstem o méně než jedno procento ročně. Ale od konce druhého století našeho letopočtu to skončilo.
Z dnešního pohledu je těžké si představit, že dnes stojí bochník chleba stejně jako před 100 lety. Takové fáze téměř úplné cenové stability před začátkem novověku však byly spíše pravidlem než výjimkou. Vzhledem k tomu, že platební prostředky byly většinou založeny na nedostatkových kovech - zejména mědi, stříbře a zlatě - nebylo možné je libovolně zvyšovat. Teprve po zavedení papírových peněz byly velké inflační katastrofy častější.
Náhoda nebo ne: Podobně jako v naší době, fáze inflace bezprostředně následovala po pandemii. V letech mezi 165 a 180 (podle některých zdrojů až 190) našeho letopočtu řádil v Římské říši antoninský mor, pojmenovaný po císaři Marcu Aureliovi, celým jménem Marcus Aurelius Antoninus.
Jak přesně mor ovlivnil cenový vývoj v říši, je stejně těžké určit jako počet obětí. Podle zpráv každý desátý obyvatel zemřel v městských centrech říše a armáda byla v polních táborech částečně zdecimována o třetinu. Jisté je, že měnový a hospodářský řád po antoninském moru již nebyl stejný. Možná proto, že politici se stále více snaží regulovat ceny a zasahovat do trhu.
Ekonom Thorsten Polleit hovoří o „politice proti tržnímu hospodářství“ v Římské říši v té době: „Trh s obilím byl stále více regulován – z etických a morálních důvodů – a byly stanoveny maximální ceny, které byly nižší než tržní ceny,“ říká hlavní ekonom obchodování se zlatem Degussa.
Toto kvazi-znárodnění trhu s obilím vedlo k nedostatku nabídky a dělba práce mezi městy a provincie se zastavila.
Ekonomové se snaží vyčíst změny kupní síly podle toho, jak drahá byla pšenice, základní potravina, nebo jaké platy dostávali římští legionáři. Ten měl pevnou částku, která někdy zůstala stejná po celá desetiletí. Dalším rysem třetího století našeho letopočtu je četnost válek, které zase mohly mít dopad na římský peněžní systém.
Aby odměnili vojáky, vládci se uchýlili k triku jednoduše razit více mincí, ale s menším obsahem drahých kovů. Odborníci tomu říkají znehodnocení mincí. Tímto způsobem byli schopni krátkodobě zmobilizovat více vojáků, ale za cenu, že se peníze staly méně cennými.
Římané po dlouhou dobu používali stříbro jako hlavní měnu v celé své říši, která sahala od Pyrenejského poloostrova po Sýrii a od Británie po severní Afriku. Zatímco ještě v polovině druhého století našeho letopočtu římský denár obsahoval tři gramy drahého kovu, v polovině třetího století to bylo méně než jeden gram.
Ve čtvrtém století byla pověst staré měny zjevně natolik zničena, že legionářům byla poprvé vyplácena mzda ve zlatě – nebo to tak bylo alespoň oficiálně uváděno. V každém případě zboží každodenní potřeby zdražilo stejně prudce jako dnes ceny energií.
Následovalo století nepokojů
„Znehodnocování mincí, které začalo v politickém nepokoji třetího a čtvrtého století, vedlo ke katastrofě. Ceny obilí prudce vzrostly, vysoko nad jejich diktované maximální ceny, takže obchod s obilím se úplně zastavil,“ říká Polleit. V té době musela být potřeba obyvatel ve městech velmi velká, na venkově se lidé na mnoha místech vrátili k soběstačnosti.
Pandemie, inflace a měnící se válečné štěstí nejenže rozbily ekonomiku impéria, ale také svrhly politický řád. Po konci římské říše v roce 284 n. l. následovalo století nepokojů. Říše se zhroutila.
V roce 375 definitivně skončila nadvláda Říma v Evropě, začala doba stěhování národů. V době Kristova narození činila ekonomická produkce na hlavu v římské provincii Galie (Francie, Belgie, Lucembursko a části dnešní Spolkové republiky Německo) 956 dolarů dnešní kupní síly, o 1000 let později to bylo 1321 dolarů. Tak to vypočítali ekonomičtí historici projektu Maddison. Po očištění o inflaci činí nárůst 0,03 procenta ročně, tedy stagnaci.
Ačkoli Římská říše žila na Východě jako Byzanc asi tisíciletí, úpadek Římské říše na Západě měl také dalekosáhlé důsledky pro ekonomickou historii světa.
Díky dobře rozvinuté infrastruktuře (silnice a akvadukty), společnému obchodnímu jazyku latině a právnímu systému dosáhla Evropa za římské nadvlády značného rozkvětu.
Pokud jde o ekonomickou výkonnost, impérium dokonce dokázalo po určitou dobu držet krok s mocnými říšemi Asie. Odhaduje se, že v prvním století impérium s 55 až 60 miliony obyvatel tvořilo přibližně jednu pětinu celosvětového hrubého domácího produktu (HDP). Zhruba čtvrtina veškerého zboží a služeb byla v té době vytvořena v Číně a kolem 40 procent v Indii, která v té době byla bohatá.
Po úpadku Říma trvalo více než 1000 let, než se politicky roztříštěné Evropě podařilo znovu sjednotit podobně velký podíl na tvorbě globálních hodnot. Naše současné vnímání ekonomické síly kontinentu je utvářeno industrializací a kolonialismem, které přinesly evropským národům mezi 19. a 20. stoletím globální dominanci.
Evropská ekonomika je v relativním poklesu
Dnes je však evropské hospodářství v relativním úpadku. Ve srovnání s rozvíjejícími se asijskými zeměmi Čínou a Indií a novou politickou velmocí USA utrpěl starý kontinent pandemií mnohem více ekonomicky. Důsledky toho v Německu zdaleka neskončily, když v roce 2022 zasáhla evropské země nová rána: ruský útok na Ukrajinu a následná energetická krize.
To se týká zejména Evropy, kontinentu, který je relativně chudý na zdroje, je silně závislý na dovozu energie, takže skutečný nedostatek by mohl v zimě zvýšit vysoké náklady. To staví Evropskou centrální banku (ECB) před dilema. Jestliže ECB, stejně jako ostatní centrální banky, zpočátku reagovala na Coronu silnou expanzí peněžní zásoby, musí si nyní dávat pozor, aby ekonomiku nezastavila prudkým zvýšením úrokových sazeb nebo dokonce nedostatkem peněz. Na druhou stranu centrální banka nemůže nechat inflaci volný průběh – naposledy kolem devíti procent.
Německo bylo dvakrát zasaženo překrývajícími se krizemi pandemie a války, protože jako exportní země je tato země více závislá na bezpečných obchodních cestách než téměř kterákoli jiná. Podobně jako v Římské říši před 2000 lety je naše prosperita z velké části poháněna volným pohybem zboží a služeb, zatímco výpadky dodávek a další narušení prosperitu zpomalují.
Přestože inflace bují i jinde, evropská ekonomika je slabší a především roztříštěnější než v jiných velkých ekonomických oblastech. To je činí zranitelnými vůči vnitřním sporům, sobeckým mocenským hrám a vzájemným patovým situacím. Obecně platí, že konečný pád Římské říše není spojen ani tak s jedinou vojenskou porážkou, ale s vnitřními spory. Dalším vysvětlením pádu Říma je nedostatek pracovníků: po zavedení křesťanství a zrušení otroctví nebyli žádní pracovníci, kteří by udrželi složitou infrastrukturu v chodu. Velká města s mnoha desítkami tisíc obyvatel takto nemohla být živena. Nedostatek kvalifikovaných pracovníků je problémem, který i dnes ohrožuje naši prosperitu.
Dnešní Evropané se může utěšovat tím, že pád Říma trval více než 100 let. A v žádném případě není jisté, že kontinent nebude mít šťastný konec s mírným poklesem. Koneckonců, dnešní lidé se mohou poučit z chyb starých Římanů.
