Clanek pochazi z Welt.de
Siegen dělá hloupost, říká historik Philipp Blom s odkazem na Západ od roku 1989. Vidí liberální společnosti uvězněné v obrovské krizi smyslu.
Rozhovor o tom, co by mohlo pomoci proti narcismu současnosti
Historik a filozof Philipp Blom je autorem více než 20 knih. Napsal mezinárodní bestsellery jako „The Dloggging Continent“, „The Torn Years“ a „Zlá filozofové“. Jeho nová kniha právě vyšla: „Doufe. O chytrém vztahu ke světu“ (Hanser, 184 stran, 22 Euro). Blom, narozen v roce 1970 v Hamburku, žije ve Vídni.
WELT:Socioložka Eva Illouzová začala svou akceptační řeč u příležitosti udělení Frank-Schirmacher-Preis s „podivným paradoxem: žijeme v bezprecedentní prosperitě pod ochranou raných neznámých lidských práv, a přesto role oběti nikdy nebyla tak rozšířená, jako je dnes“.
Philipp Blom: Přijalé obětní role mají něco toxického. Ti, kteří se takto identifikují, dávají zásaditou nevinnost, nárok na zvláštní zacházení. To je morální infantilizace: Nemám žádnou odpovědnost, nejsem vinen, naopak, svět je ze mě vinen a něco mi dluží.
Na jedné straně uznává velmi křesťanský mechanismus, poté, co to Kristus obětoval sám a jeho mučedníci to udělali, a jejich oběť přinesla spásu. Silně však také zapadá do kapitalistické kultury a má také silně narcistickou stránku, protože spotřebitelé jsou narcisté, jejichž inflační sebeobraz může být přeměněn v peníze. Ve světě soupeřících individualistů chceme dokázat, že jsme výjimeční a na pochybách je právo na to oběť. Ale pokud si všichni myslí oběti, pak nikdo nepřevezme odpovědnost.
WELT: Mluvíte o krizi smyslu, která je poznamenána nostalgickou proměnou minulosti a ohňostrojem temných očekávání do budoucna. "Tvoství jsme si vytvořili nejhorší společnost. Německo je zrušeno. Dům je v plamenech," citují provokativní katastrofy. Ale to je jen polovina pravdy, že?
Blom: Tato temná očekávání nepřicházejí ode mě. Ale nemysleme na nic: hledáme těžkou a velmi pravděpodobnou katastrofickou budoucnost, mezi klimatickou krizí, ztrátou biodiverzity, válek a jadernými hrozbami atd., To všichni víme. A ano: Na střeše je oheň. Ale tady se také musíte rozlišovat. Krize významu nemá s těmito jevy nic společného, i když se určitě navzájem posilují. Krize významu začala skutečností, že, jak řekl Nietzsche, jsme zavraždili Boha a od té doby jsme měli díru v našem pohledu na svět a naši touhu po smyslu a bezpečnosti.
Ve dvacátém V století se ozývali gigantické masové pokusy zaplnit tuto díru memy: fašismus, socialismus, kapitalismus atd. Nikomu z nich se opravdu nepodařilo zaplnit tuto díru, ale zdá se, že máme potřebu věřit v něco, v objektivní pravdu, na posledně jmenovaný řád, kosmický zákon. Ale to je v metafyzice obtížnější než ve fyzice.
WELT: Ale kapitalismus je stále mocný.
Blom: Ekonomický model a světový pohled, který v tak krátké době vytvořil tak obrovské, historické úspěchy a tak gigantický ekonomický vzestup, se od té doby obrátil proti nám prostřednictvím svého dopadu na přírodu a v současné době západní společnosti ve společném projektu postrádají věrohodný model budoucnosti. To stačí na šťavnatá krize významu.
WELT: Ztratili lidé opravdu důvěru v demokracii, nebo nejsou jednoduše ohromeni o mnohé? Protože místní společnosti jsou nepochybně „reprimovány“ prostřednictvím migrace, nových technologií, venkovského exodu, nových genderových vztahů, automatizace, jak říkáte vy.
Blom: Věřím, že podceňujeme, jak klíčové jsou nové technologie, které zcela mění naše životy ve všech aspektech, od přátelství a vztahů k datování, od práce přes sebeobraz, od názorových sil až po revoluce, které začínají na sociálních médiích. To je příliš mnoho, než být přijat a chápán tak rychle, a vytváří to svět, který je děsivý; tolik informací trpících od nás a tolik požadavků zahlcuje naše chudé mozky primátů.
Bude snazší stáhnout se k vlastní oběti, k vlastnímu ponížení, protože se zdá nemožné, aby byl vlastní život v rámci demokracie smysluplný. Takže chcete, aby se systém změnil, slon v porcelánovém obchodě, který jednou rozbije vše, co vás drží v malém a naučil se to, co nenávidíte.
WELT: Sociologické eseje označují současnou dobu jako jednu z „soutrných“, „částek“, „adaptace“. Možná tedy je tedy představa trvání a touha po zpomalení nevyhnutelné změny pochopitelná. Co je na tom tak špatného?
Blom: Nic samo o sobě. Ale na jedné straně není v historii žádný návrat. Nemůžeme ignorovat historický vývoj o nic víc, než můžeme zmlátit. Na druhou stranu, minulost nikdy nebyla stejná, jak si lidé myslí později. S osobními vzpomínkami je to, jak a více s kolektivními. Naše představa minulosti je vždy protiobrazem toho, co se zdá být v přítomnosti špatně. Na druhou stranu se mi zdá jasné, že je zapotřebí rozhodné a odvážné akce, zejména v tomto historickém okamžiku, s klimatickou krizí a s Trumpem v USA a Putinovými vojáky na Ukrajině. A to lze jen zřídka kombinovat s nostalgií.
SVĚTO: Vaše myšlenky se točí kolem naděje jako základního postoje k životu. Jaká je naděje na přemýšlení o budoucnosti?
Blom: Naděje je myšlenka, která pochází z židovsko-křesťanské kultury, protože je o budoucnosti, která je ve tvaru, že by se mohla lišit od přítomnosti. To přineslo židovské očekávání návratu Mesiáše do historie. Ale i v sekundárním kontextu je naděje, že moje budoucnost bude formována, že by mohla být lepší. Václav Havel velmi pěkně popsal, že to nemá nic společného s optimismem. Pro něj byla naděje udělat něco smysluplného, protože to dává smysl, bez záruky úspěchu. S tím se můžu ztotožnit.
WELT: Jak může velký narativ liberální demokracie, globálního volného trhu a pravicového řádu znovu získat sílu? Protože zdaleka není konec.
Blom: Ne, nemusí být konec. Opakovaně se mě ptají na historické paralely, ale jako historik může ve skutečnosti říci jen jednu věc: historie je nepředvídatelná a nikdy nefuje lineární. To, co je nyní silné a samozřejmé, může být zítra zcela vymazáno a je zapomenuto pozítří. Nemožné se může stát kdykoliv. To je přesně důvod, proč je důležité posílit demokracie v době, kdy skutečně začínají zakolísat. A co bychom mohli udělat jinak? Jen jedna myšlenka. Vítězství tě dělá hloupým. Vítězství liberálního světa bylo po roce 1989 tak ohromující, že si mnoho lidí na Západě už nekladlo zásadní otázky. Věřím, že je čas začít velmi zásadní diskusi.
WELT: I když se mnozí bojí budoucnosti, necítí svůj život nesmyslný nebo cítí Sisyšovi. Závažnost, která v současné době převyšuje mnoho otázek, zabraňuje hravému, ještě snadnějšímu zvládnutí nejistoty, která bude vždy existovat. Jak se naučit tuto nejistotu akceptovat?
Blom: Oh, to je životní dílo. Naše životy nejsou tak plánovatelné a tak racionální, jak to rádi víme. Pořadí, ve kterém žijeme, je sotva víc než narychlo potulé prostředí. To ale také znamená, že existují i jiné a možná zajímavější způsoby, jak žít jako jednotlivec nebo jako společnost, že existují možnosti krásy v pomíjivosti, které nelze nahradit ničím, ani s fotografií na Instagramu. Nejistota také vytváří otevřenost, prostor pro možnosti.
WELT: Naděje je také politické téma. Protože to také otevírá dveře ke svobodě. Jejich myšlenky na „večířnosti pronásledování“ namísto známé „purové háje štěstí“ jsou fascinující.
Blom: Ano, máte pravdu. Naděje je politická záležitost, protože je především aktivní. Nemá smysl sedět kolem malého psa a čekat, až spadne ze stolu. Doufám, že budete muset cvičit, a pro to potřebujete určitou schopnost kultivovat disciplínu. Svoboda vzniká z této disciplíny, protože jen tehdy mohu svou budoucnost formovat sama. Navíc většinu svého života netrávím za dosaženým cílem, ale cestou tam. Proto se pro mě zdá, že „šťastivo pronásledování“ je pro mě velmi důležité.
