Clanek pochazi z Welt.de
V květnu 1922 se německá sociální demokracie začala tulit k ruským despotům. Vlivné osobnosti SPD jako Kurt Eisner, Friedrich Ebert a Carlo Schmid opakovaně doporučovaly opatrnost.
Ríšský prezident „nebyl příliš potěšen“, prohlásil jeden ministerský rad. To bylo podcenění, protože Friedrich Ebert řádil v noci ze 16. na 17. dubna 1922; V každém případě zřejmě ve vzteku roztrhal telegram se zprávami ze severní Itálie. Jak mohli kancléř Joseph Wirth a ministr zahraničí Walther Rathenau jednoduše ignorovat jeho pokyny a uzavřít smlouvu z Rapalla s bolševickým Ruskem ?
Obsahově byla dohoda spíše chatrná, ale symbolicky nesmírně důležitá: dva hlavní poražení první světové války navázali politické a ekonomické vztahy – což podvedlo západní mocnosti Anglii a Francii. Wirth a Rathenau tak učinili z německé demokracie partnera diktatury na východě.
O sto let později zavedla proruská pohoda Německo do slepé uličky . Agresivní válka Vladimira Putina proti Ukrajině přivádí západoněmeckou Ostpolitik posledních desetiletí ad absurdum. A hlavně dlouho tak hrdá sociální demokracie. Protože jejich blízkost k moskevskému imperialismu nezačala jen u Gerharda Schrödera a Franka-Waltera Steinmeiera – sahá až do roku 1922. Politika SPD pro Rusko je cestou od traumatu ke spoluúčasti a zapojili se do ní její nejslavnější mozky.
Na začátku byl přísný odpor. Protože německé dělnické hnutí samozřejmě kategoricky odmítlo carský absolutismus. Krátce před začátkem první světové války, 27. července 1914, zaujal Kurt Eisner stanovisko: „Pro Západ je Rusko hrozbou války,“ oznámil na schůzce v Mnichově strůjce levého křídla strany. . Carova autokracie musí být „zkrocena jednomyslným souhlasem civilizovaných národů Evropy, pak bude mír v Evropě zajištěn navždy“.
Koncem roku 1917 se však ukázalo, že nebezpečným z Ruska nebyl pouze režim Mikuláše II., který byl mezitím svržen , ale také jeho nejzarputilejší odpůrci, bolševici. Ebert, který stál v čele zbývající SPD po odštěpení socialistického křídla, chtěl reformy směrem k demokracii, ale ne převrat jako jeho odpůrci Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová.
Opakovaná povstání radikální levice od prosince 1918 do dubna 1921, vždy podporovaná z Moskvy, potvrdila Eberta. Přesto se jeho kancléř a jeho nejvýznamnější ministr s těmito lidmi v Rapallu dohodli . Prezident byl v depresi, ale vyhověl.
Pro Eberta to bylo ještě horší: otočil se i přední tvůrce zahraniční politiky sociálních demokratů Rudolf Breitscheid. Na konci dubna 1922 se skepticky zeptal, „zda dohoda s Ruskem nebyla příliš draze zaplacena hněvem západních mocností“? O čtyři týdny později ale řekl: "Jsme pro smlouvu, smlouva je dobrá, jsme rádi, že ta smlouva je."
Breitscheid rozhodně nebyl koupen; důvody jeho změny kursu byly samozřejmě hlubší. Mezi ně patřila pociťovaná tradice německo-ruských vazeb, odmítání liberálně-kapitalistického uspořádání Západu, neklid z údajně „zaseknuté“ revoluce z let 1918/19 a v neposlední řadě společné ideologické kořeny s bolševiky: Marxův učení.
Změna názoru zpočátku neměla žádné důsledky, protože Rapallská smlouva měla kromě své symboliky jen malý účinek. Důležitější bylo, že KPD, ovládaná z Moskvy, útočila na SPD stále agresivněji a odsuzovala ji jako „sociální fašisty“. Sám Stalin vydal heslo: „ Sociální demokracie je objektivně umírněné křídlo fašismu .“ SPD, nejdůležitější pilíř republiky, se dostala pod dvojí tlak levicových a pravicových extremistů.
Čistě taktický posun KPD k „antifašistické lidové frontě“ po převzetí moci NSDAP v roce 1933 nic nezměnil. Pakt Hitler-Stalin z roku 1939 potvrdil ruskou skepsi mnoha Němců, kteří i nadále uvažovali v pojmech sociální demokracie, přestože jim byla strana zakázána.
![Předseda německého Bundestagu Eugen Gestenmaier (2. zprava) se svými místopředsedy (zleva) Erwinem Schöttlem (SPD), Thomasem Dehlerem (FDP), Richardem Jägerem (CDU), Gerstenmaierem a Carlem Schmidem (SPD) po svém zvolení dne 17. října 1961 v Bonnu. Foto: Kurt Rohwedder +++(c) dpa - Report+++ [archiv obrázků dpa]](https://img.welt.de/img/geschichte/mobile238526723/6632507507-ci102l-w1024/4-Bundestag-1961-Die-Praesidenten.jpg)
Proto většina SPD, která byla obnovena v roce 1945, odmítla SSSR; nucené spojení s KPD v sovětské okupační zóně za účelem vytvoření SED tuto pozici podporovalo. Jednota se ale začala hroutit brzy po smrti prvního poválečného předsedy Kurta Schumachera v roce 1952. Odpůrci přezbrojení získali ve straně vliv a spoléhali na ústupky Moskvy, které rychle ukončí dělení Německa.
Carlo Schmid, jeden z otců základního zákona, mohl po cestě do Moskvy v březnu 1959 dát jasně najevo, že SSSR v dohledné době v tomto ohledu neučiní žádné ústupky (Schmid vydržel dokonce tříhodinovou monolog Stalinova nástupce Nikity Chruščova). Když v roce 1960 Herbert Wehner, ze všech lidí, bývalý komunista žijící v Moskvě, uznal spojení se Západem za rozhodující pro spolkový německý státní důvod, tendence SPD k Východu, která byla latentně od r. Breitscheid, zdálo se, že je konec.
Vedoucím představitelem sociální demokracie byl nyní Willy Brandt, jako vládnoucí starosta rozděleného města Berlína, vždy terčem pomlouvačné propagandy SED, všechno, jen ne přítel Ruska. Stavba zdi v roce 1961 posílila Brandta v jeho antikomunismu. Pod vlivem svého důvěrníka Egona Bahra se však od konce roku 1962 i on otočil: „Změna prostřednictvím sblížení“ bylo heslo, které poprvé veřejně formuloval Bahr ve svém projevu Tutzinger 15. července 1963. formule se stala mantrou „nové Ostpolitik“, která je dodnes považována za jeden z hlavních Brandtových úspěchů.
Když se SSSR v druhé polovině 70. let masivně přezbrojil a Brandtův nástupce Helmut Schmidt zareagoval zavedením dvoukolejného rozhodovacího procesu NATO, SPD stáhla podporu vlastního kancléře; výsledkem byla změna moci na Helmuta Kohla. Zatímco vztahy mezi Bonnem a Moskvou zpočátku zůstaly chladné, ačkoli Ostpolitik a obchody s plynem ve skutečnosti pokračovaly, Brandt zůstal v kontaktu: nový vůdce KSSS Michail Gorbačov strávil na konci května 1985 pro návštěvníka ze západního Německa pět a půl hodiny .
Ale nečekaně začínající mužské přátelství mezi křesťanským demokratem Kohlem a moskevským komunistou připravilo SPD o privilegovaný přístup. Strana se pokusila posílit kontakt se SED – a v roce 1987 souhlasila se společným politickým dokumentem s východoněmeckými socialisty.
I proto byla SPD v procesu německé jednoty prakticky bezvýznamná. Vzhledem k tomu, že Kohl obratně přenesl své osobní spojení z Gorbačova na svého nástupce v Rusku Borise Jelcina, neměla SPD až do začátku červeno-zelené koalice stabilní kontakt s Moskvou. Znovu se to rozjelo až poté, co Vladimir Putin na Silvestra 1999 zdědil Jelcina. Zpočátku byla brutální válka v Čečensku na obtíž, ale od poloviny června 2000 se vztah stal ještě těsnější; Za nitky zatáhl Schröderův šéf kancléřství Frank-Walter Steinmeier.
Poté, co byl v roce 2005 Schröder odhlasován, se Steinmeier stal šéfem diplomata v první velké koalici Angely Merkelové, zatímco necelé tři týdny po nástupu do funkce šéfa dozorčí rady dceřiné společnosti Gazpromu ex-kancléř vstoupil do Putinových placených služeb. Steinmeier zároveň spojil německou zahraniční politiku s Moskvou.
Od té doby je dobré spojení mezi SPD a Kremlem pověstné. Premiérka Meklenburska-Předního Pomořanska Manuela Schwesigová vyčnívá díky drzosti, ale ne ve skutečnosti: nejen že vzala peníze Gazpromu na „environmentální nadaci“, ale také umožnila zahraniční společnosti ovlivňovat práci její vlády v oblasti vztahů s veřejností. Asi ji nikdy nenapadla věta průkopníka SPD Kurta Eisnera z roku 1914: "Pro Západ je Rusko válečné nebezpečí."
