Clanek pochazi z Welt.de
Současné přehnané požadavky na Spolkovou republiku kvůli masové imigraci jsou výsledkem postupného procesu, který má malou demokratickou legitimitu.
V jejím středu jsou mocní soudci, nedbalí politici – a země, která si dlouho dělala pohodlí na úkor ostatních. Když Hirsi Sadik Jamaa nastoupí na palubu, je na cestě k evropské právní historii. Italská pohraniční policejní loď zachytila Somálce pár kilometrů od Lampedusy. 24letý muž věří, že je nyní eskortován na jihoevropský ostrov. Náhle si ale všimne, že loď mění kurz.
Po dlouhé noci na moři se jeho nejhorší podezření naplní. Objeví se Tripolis. Tam je Jamaa vyhnán z paluby spolu s 200 dalšími lidmi. Je zpět na výchozím bodě svého přechodu. V Libyi.
Téměř o tři roky později, na jaře 2012, byl v soudní síni ve Štrasburku vynesen rozsudek v případu „Hirsi Jamaa a další proti Itálii“. 21 soudců jednomyslně shledalo, že pobřežní stráž té noci v květnu 2009 porušila Ženevskou úmluvu o uprchlících. Řím musí Jamaa a 23 dalším žalobcům zaplatit každý 15 000 eur. Ale mnohem důležitější: Evropa se s tímto precedentem spojila.
Ve chvíli, kdy se kontinent stane vysněnou destinací milionů, už nemůže na svých hranicích nikoho odmítat. Ale uprostřed Evropy leží země, pro kterou nyní začíná nová éra. Německo se do té doby chytře izolovalo. Tomu je nyní konec, protože Itálie po rozsudku ve Štrasburku mění svůj přístup.
Migrace se brzy stane velkým problémem , který rozděluje německou společnost . Ale věc je velmi složitá. V průběhu desetiletí se objevil právní labyrint. Nikdo nemůže najít cestu ven tím, že půjde jednoduše doleva nebo doprava. Ale jen ti, kteří si dávají tu práci, aby sledovali nit vývoje – aby pak hledali chytrá řešení.
Setkání u jezera
Příběh začíná v roce 1938 na francouzském jižním břehu Ženevského jezera. V hotelu Royal jednali zástupci 32 zemí na konferenci v Evianu, jak nabídnout útočiště Židům pronásledovaným národními socialisty. Diplomaté jeden po druhém vstávají a dlouze vysvětlují, jak moc by rádi pomohli – a hledají důvody, proč to bohužel nejde.
O rok později osobní parník „St. Louis“ z Hamburku do Ameriky. Na palubě je téměř 1000 německých Židů. Kuba, USA a Kanada ale zavírají přístavy a posílají je zpět do Evropy. Většina cestujících druhou světovou válku nepřežila. Podobné osudy postihly desetitisíce Židů.
Pod dojmem těchto temných let se svět v červenci 1951 vrátil k Ženevskému jezeru. Na zvláštním zasedání Organizace spojených národů vznikl jeden z nejmocnějších dokumentů mezinárodního práva: „Dohoda o postavení uprchlíků“, lépe známá jako Ženevská úmluva o uprchlících . V článku 33 formuluje zásadu „non-refoulement“: Žádná země nesmí odmítnout uprchlíka, pokud existuje ohrožení života nebo svobody v zemi původu.
Diplomaté v Ženevě ale neuvažují o migraci v globalizovaném světě 21. století, ale pouze o uprchlících z druhé světové války. Úmluva se vztahuje pouze na případy, ke kterým došlo před rokem 1951 a pouze na Evropany. Až v roce 1967, v lednový den v sídle OSN v New Yorku, získal dokument svůj historický rozměr. Dodatkový protokol stanoví, že se vztahuje na neomezenou dobu a na všechny uprchlíky na celém světě.
Trik s článkem 16
Během putování po „Sv. Louis“ učinil svět vinným z neposkytnutí pomoci. Ale vrazi byli v Německu. Otcové základního zákona jsou si toho vědomi. Když byla v roce 1949 v Bonnu přijata nová německá ústava, obsahovala v článku 16 čtyři slova: „Politicky pronásledovaní lidé požívají azylu.
Po tři desetiletí to zůstalo pohodlné přiznání. Do roku 1979 bylo podáno v průměru méně než 10 000 žádostí o azyl ročně. Teprve na konci 70. let Spolková republika – zpočátku neochotně – přijala větší kontingenty „lodí lidí“, kteří uprchli z jihovýchodní Asie. Ale počet žadatelů o azyl za rok nikdy nepřesáhne 100 000.
Do té doby, než vypuknou války na Balkáně. V roce 1992 tento počet vyskočil na více než 400 000, což je více než polovina všech žádostí o azyl v Evropě. Jde o první uprchlickou krizi v Německu. Dochází k žhářským útokům na domy žadatelů o azyl a „Republikáni“, pravicově nacionalistická strana, jsou voleni do několika státních parlamentů. 26. května 1993 Unie, SPD a FDP zatáhly za záchrannou brzdu.
Takzvaným „asylovým kompromisem“ přidávají do základního zákona článek 16a. Jeho jádrem je koncept „bezpečných třetích zemí“: lidé, kteří vstoupí ze země, kde jim nehrozí pronásledování, nemají v Německu právo na azyl. Znovusjednocená Spolková republika je ostrovem uprostřed devíti takových států. Článek 16a je trik, ale funguje. O azyl v Německu už téměř nikdo nepožádá.
Sud na prášek
Zatímco se Němci izolují, experimentu, který je ve světě ojedinělý, věnují jen malou pozornost. Začalo to v roce 1985, kdy pět států EU podepsalo dohodu v malém lucemburském městě Schengen. Schengenským procesem Evropa ruší své hranice; V roce 1999 bariéry zmizely.
Ale je tu problém. „Rozsáhlé území schengenského prostoru bylo vytvořeno bez jakékoli dohody o společné imigrační politice nebo vytvoření společné pohraniční stráže pro vnější hranice,“ píše oxfordský ekonom a výzkumník migrace Paul Collier ve své knize „Stranded“. "Evropa postavila sud s prachem."
Pro Německo je však situace zpočátku i po roce 1999 pohodlná. EU přijímá dublinský systém, který de facto kopíruje článek 16a základního zákona. Od nynějška by měl být za azylovou kontrolu odpovědný stát, ve kterém žadatelé o ochranu poprvé vkročí na půdu EU. Téměř nikdy nejde o Německo, ale spíše o státy s vnější hranicí ve Středozemním moři.
Je tu ale malý rozdíl: Před „Schengenem“ mělo Německo ve vlastních rukou posílat žadatele o azyl zpět do sousedních států EU na hranici. V Evropě bez hranic je nyní Spolková republika závislá na vůli pobřežních států dodržovat „dublinská“ pravidla , tedy postarat se o všechny migranty. To je to, co dělají. První.
Soud
„Globální účinnost Ženevské úmluvy o uprchlících je omezená,“ píše zesnulý politolog a současný historik Hans Peter Schwarz ve své knize „Nová migrace národů“, která podrobně zkoumá právní genezi azylového práva EU. Úmluva o uprchlících je mezinárodní smlouvou, která nestanoví sankce. Zda a jak přesně jsou jeho ustanovení dodržována, závisí na vůli národních států tak učinit.
Historie je bohatá na příklady, kdy si demokracie jako USA, Austrálie nebo Japonsko vykládaly úmluvu, jak se jim to hodilo a v závislosti na politické situaci, nemluvě o autokraciích. V roce 2009 tomu nebylo v Evropě jinak. Zatímco Německo žilo ve skluzu „Dublin“, do Itálie přicházelo stále více uprchlíků z Afriky.
Tehdejší premiér Silvio Berlusconi uzavírá dohodu s libyjským diktátorem Muammarem al-Kaddáfím . Italská pobřežní stráž nyní začíná přivážet uprchlíky zachycené ve Středozemním moři zpět do Afriky. Porušení zásady „non-refoulement“. Ale nikdo na světě nemůže takové porušení sankcionovat.
Skoro nikdo. 60 let předtím, než Berlusconi a Kaddáfí uzavřeli svou dohodu, byla v Římě v roce 1950 zpečetěna další smlouva: Evropská úmluva o lidských právech. To se liší od Ženevské úmluvy o uprchlících ve dvou klíčových bodech. Existuje soud, který dohlíží na jejich dodržování, Evropský soud pro lidská práva (ECHR) ve Štrasburku. A: Rozhodnutí soudce jsou závazná.
V průběhu desetiletí se vnitrostátní a evropské právo natolik propojilo, že rozhodnutí ESLP v Německu nyní mají téměř ústavní status. Když se italská loď pohraniční stráže s Hirsi Sadik Jamaa na palubě v roce 2009 otočila a zamířila do Libye, porušila Ženevskou úmluvu o uprchlících. Nikdo neví, jak často k takovým obratům došlo na světových mořích a oceánech.
Osud Somálce by také zůstal jedním z mnoha, kdyby na palubě jedné z lodí nebyli dva reportéři francouzského časopisu „Paris Match“. Dokumentovali události a právníci z organizací pro lidská práva kontaktovali Jamaa. Po verdiktu ve prospěch Somálce si Itálie uvědomuje, že v novém unijním azylovém světě bude poraženým.
Výpočet
Pro Řím vypadá situace takto: Pokud migrant dorazí na italskou půdu, nelze ho odmítnout. Podle Dublinu musí být jeho žádost přezkoumána v Itálii. Pokud bude rozhodnutí kladné, zůstane v Itálii. Pokud je odmítnut, je to velmi pravděpodobné, protože domovské státy jej obvykle odmítají vzít zpět. Pokud se žadatel o azyl přesune přes otevřené hranice EU, například do Německa, bude převezen zpět do Itálie, kde byl zaregistrován.
Vláda v Římě pak začne „Dublin“ ignorovat. Mnoho uprchlíků v budoucnu zamíří do Francie, Švédska nebo Německa. V následujících letech přešly na italskou praxi „mávání dál a odvracet zrak“ i další země na vnější hranici EU, zejména Řecko.
To mění výpočet pro migranty v Africe a na Blízkém východě: ti, kteří se dostanou do EU, mají největší šanci dostat se do některé z bohatých zemí. A aby mohl zůstat bez ohledu na to, zda má nárok na azyl. Poptávka se zvyšuje a pašování lidí se stává lukrativním byznysem. Od roku 2012 do roku 2013 se žádosti o azyl v Německu téměř zdvojnásobily. Nyní je jich poprvé od poloviny 90. let více než 100 000.
Z velké části nepozorovaně probíhají paralelně dva vývojové trendy, které rovněž zvyšují atraktivitu útěku do Evropy. V roce 2004 přišla bruselská komise s kvalifikační směrnicí 204/83/EU, kterou kritici označují jako „Magna charta“ azylového systému EU. Cílem je předepsat jednotné minimální standardy.
V článku 15 dokument definuje, že v EU by měla existovat provizorní ochrana, i když hrozí násilí v „mezinárodním nebo domácím ozbrojeném konfliktu“. Ženevská úmluva o uprchlících se vztahuje na jednotlivce, kteří jsou politicky pronásledováni. Nařízení EU se zaměřuje na kohokoli ze země, kde probíhá občanská válka nebo válka. Německo brzy zavede pravidla do národního práva.
Tím ale příběh plíživého spoutávání ve Spolkové republice nekončí: Ústavní soud v Karlsruhe v červenci 2012 oznámil rozhodnutí, že německé sociální dávky pro žadatele o azyl jsou příliš nízké. Soudci z Karlsruhe se opírají o článek 1 základního zákona, který snížení de facto znemožňuje . Následují podobné soudy.
Dnes má každý žadatel o azyl v této zemi po 18 měsících právo na výhody místního obyvatelstva, tedy občanský příspěvek, úhradu nákladů na bydlení, zdravotní pojištění. Podle dalších rozsudků to platí i pro odmítnuté žadatele o azyl. V Německu jich dnes žije téměř 300 tisíc.
Zapomenutý
Do jaké míry se Německo a Evropa omezily, se ukázalo v uprchlické krizi v roce 2015. Od té doby se oba snažili využít těch pár zbývajících možností ve stylu únikového umělce. Migrační dohody s autokraty přesouvají ochranu hranic na druhou stranu Středozemního moře – aby nedošlo k porušení pravidla nenavracení.
EU plánuje rychlé azylové řízení na vnějších hranicích. Nikdo ale zatím nemá jasno, kde se berou odmítnutí žadatelé o azyl. „Rwandské řešení“, tedy posuzování žádostí o azyl ve třetích zemích , je v souladu s Úmluvou o uprchlících a mohlo by zpomalit dynamiku migrace. Odpor mnoha zemí EU je velký, i když se postupně drolí.
Jedno je ale jisté: problém migrace má řešení. Ale lze je najít jen s chytrým okem a poctivou politickou vůlí. Idea pravicových nacionalistů o naprosté izolaci je nerealistická a odporuje hodnotám, které svět přijal po nejnižším bodě lidských dějin, za který bylo zodpovědné hitlerovské Německo.
Stejně ignorantské je přesvědčení levice, že přijímat migranty v současné podobě je morálně nutné. Protože v tuto chvíli nepřicházejí většinou ti, kteří potřebují ochranu. Ale spíše ti, kteří jsou dostatečně silní a solventní, aby se dostali na hranice EU a byli propašováni zločinci.
Ale lidé, kteří skutečně mají právo na politický azyl, často žijí opuštěně daleko od hranic EU. Zasloužíte si legální cesty do Evropy. Německo a svět jsou jim zavázány, více než 80 let po odysei „St. Louis.” Tito lidé jsou ale většinou neviditelní – a v diskuzi zapomenuti.
Tags: Welt.de , pristehovalci , migrace , emigrace , utecenci , hranice , valka , Nemecko , Berlusconi , nelegalni , ilegalni
